Do pokoje vešel Mitch, nepodíval se na mě, vlastně jsem mu do obličeje ani neviděla. Hlavu měl pod kapucí, která mu zakrývala i oči. Hned, jak viděl, že jsem vzhůru, si ji stáhl dozadu. Nesundal si ji a já nepochopila proč. Chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Snad mi to řekne sám. Rozhodně však vypadal ještě hůř než po výslechu. Kdyby byl s tebou, tak k žádnému nemuselo dojít, ozvalo se opět mé ublížené podvědomí. Okřikla jsem se ho, aby bylo sakra zticha. Neměla jsem na něj náladu. Bála jsem se o Mitche.

„Víš, kde teď jsi, Viky?" zeptal se, jako kdybych to mohla tušit. Jenže místo odpovědi se mi z očí spustily slzy. Nic jsem si nepamatovala, měla jsem opět velice známou mlhu, o které jsem doufala, že už ji do konce svého života nepotkám. Jak strašně jsem se mýlila. Chtěl mi setřít slzy, ale raději si dal ruku do kapsy. Ještě víc se zachmuřil a poté tichým hlasem doplnil dílek puzzle, který mi chyběl.
„Jsi v psychiatrické léčebně, kde se ti pokusí pomoct."

Takže jsem se opravdu zbláznila? Mitch si sedl na židli ke zdi a koukal se do země. Sledovala jsem ho ještě chvíli a viděla, jak si otíral oči. Po chvíli přišel onen doktor, co byl u nás doma. Promluvil nevýrazným hlasem, který mě nebodal při každém slově do hlavy jak hřebíky: „Vítejte opět mezi živými, slečno Stirsová." První část věty mě jaksi paralyzovala. Myslel to doslova či pouze žertoval? Na jeho výrazu totiž nebylo nic poznat. I přesto jsem otevřela pusu a zeptala se na první otázku, která mě napadla: „Proč jsem tady?" Stoupl si na místo, kde ještě před chvílí stál Mitch, a pokusil se sesumírovat odpověď tak, abych tomu rozuměla: „Trpíte posttraumatickou poruchou, která je vyvolána tím, co se vám stalo. Jeden ze záchvatů byl tak vážný a silný, že vás paralyzoval, dokud bylo stejné pohlaví, jako to útočníkovo, s vámi v místnosti. To s tím zrcadlem byl následek, kterým se vaše tělo chtělo uklidnit." Můj pohled zamířil k převázané ruce. Další jizva? To je fakt skvělé, nechtějí mě rovnou zafačovat celou? Nahlas jsem však nic neřekla.

Jedna věc se mi ovšem fakt nelíbila a tím byla pouta. Nejspíše jsem asi patřila k závažnějším případům, když jsem je potřebovala.

„Jak dlouho zůstanu takhle? A vlastně, proč je vůbec mám?" zeptala jsem se velice klidným hlasem. Nemělo smysl jej zvedat, brali by to akorát jako projev vzdoru. Bylo nutné se chovat jako hodná holčička, aby mě pustili co nejdříve. Poprosil sestru, aby mi je odepnula, najednou jsem se cítila o něco lépe, ale stejně jsem měla mnoho otázek. Vše mělo však svůj čas a některé z nich mohly počkat. Promnula jsem si zápěstí a zeptala se na jednu, která byla na žebříčku nejvýše: „A tady budu jak dlouho?"

„Pár dní, než to dostaneme trochu pod kontrolu," nejistě se usmál, což mě moc nepotěšilo. V seriálech tam lidi zůstávali i měsíce bez jediného kontaktu s venkovním světem. To jsem nemohla riskovat, chtěla jsem vidět Theu a být schopna se jít nadechnout třeba na balkon. Na posteli jsem se zvedla do sedu a nahnula se ke stále předkloněnému Mitchovi. Nemohla jsem se divit, měla jsem na sobě pouze tílko, které jsem předtím měla pod mikinou, a tak mi byly vidět rány na rukách. Doufala jsem, že mě uslyší.

„Dobře. Mitchi, jdi se prosím vyspat a popros prosím Theu, zda by se tady nestavila s nějakými věcmi. Případně jí napíšu zprávu, pokud se dostanu k telefonu." Zvedl hlavu a před odchodem pouze kývl. Oddechla jsem si, což zaznamenal i doktor. Přišel ke mně blíž a řekl: „Budete se muset podrobit testům. A nebojte, o vašem těhotenství víme od vašeho přítele." Konečně nějaký lékař, který neměl blbou poznámku. Byla jsem za to vděčná a získal tím několik bezvýznamných bodíků navíc. Otočil se a také místnost opustil a o chvíli později jsem zjistila proč. Moje džíny ležely na nedaleké židli a něco málo, co jsem měla po kapsách, a taštička se válely na stolku hned vedle postele. Raději jsem použila k oblékání jen jednu ruku, protože v té druhé mě píchalo a nechtěla jsem o nic zavadit. V tu chvíli jsem si připadala neskutečně nesvéprávná, poskakovala jsem, jen abych se do nich pořádně dostala.

Vyšla jsem na chodbu, kde jsem si začala připadat jako v jiném světě. Vůbec to nevypadalo jako v nemocnici, na stěnách byly všude obrázky. Trochu jsem valila oči, tušila jsem, že jsem na dospělém oddělení a tohle jsem ani trochu nečekala. Udělalo mi to radost, i když můj mozek každou chvíli předvídal, že z blízkých dveří může brzy vyběhnout nějaké dítě. Přesto jsem cítila podivné prázdno, které mi procházelo skrze celé tělo. Možná to bylo způsobené i léky, které jsem dostala, když jsem byla ještě mimo.

Po chvíli chůze jsem se zastavila přede dveřmi, kde se evidentně odebírala krev. Hlavou mi zničehonic proletěla vzpomínka, jak jsem ležela ve vlastní krvi a v alkoholu. Navíc díky nedávné návštěvě uličky jsem to mohla také vizualizovat. Což bylo mnohem horší a cítila jsem, že mě to rozkládá ještě víc. Chytila jsem se za spánky a klesla na kolena. Ani fyzická bolest z dopadu na tvrdou zem to nezmírnila. Stále jsem myslela, že vybuchnu na místě, doufala jsem v to. Odněkud se zjevil doktor a musel zasáhnout. Neváhal ani chvíli a chytil mě za ramena, což spustilo další příval nepříjemných pocitů. Snažila jsem se mozek přesvědčit, že on mi neublíží, ale marně. Vzpouzela jsem se. Slyšela jsem někoho říkat: „Nebojte, už se to nestane. Jste v bezpečí." Nejsem v bezpečí a nikdy nebudu, stále mi bude slídit v mých vzpomínkách a děsit mě. Chtěla jsem to na něj zakřičet, ale v krku se mi udělal knedlík a navíc jsem tu nechtěla trávit další měsíce. Přestala jsem se vzpouzet, pomalu mi docházela síla a z očí se mi spustil vodopád slz, jež nešlo zastavit. Opatrně mi pomohl zvednout se zpět na nohy a pomalým krokem mě vedl zpátky do pokoje. Tam se posadil do křesla a zeptal se: „Co se na chodbě stalo?"

„Vůně krve mě hodila zpátky do té uličky a poté už to jelo," přiznala jsem alespoň částečnou pravdu. Nemohla jsem mu říct, že jsem tam byla, měl by mě za totálního magora a s domovem bych se mohla rozloučit. Nepoznal lež a zapsal si to na bloček, který vytáhl z levé kapsy. To tady snad každý nosí místo kapesníků bloček na poznámky? Kývl hlavou, i když v tu chvíli vypadal jako opice, přes to všechno to chápal. Rozhodl se ale zeptat, nejspíše chtěl celistvý pohled na věc: „Máte tohle často? A snažila jste se mi vykroutit, to s tím také souviselo?" Dvakrát jsem kývla hlavou na souhlas. Vůbec se díky vám necítím jako kývající panák, to vůbec ne. Mozek si jel prostě svou vlastní cestu, kdy se objevoval opět můj sarkastický vnitřní hlas. Vítala jsem ho se vší parádou. Chyběl mi, i když oproti tomu vnitřnímu můj skutečný hlas nechtěl spolupracovat.
„Dobře. Mám poslední otázku. Nějací příbuzní, kteří o ničem nevědí?"

Roztřepaně jsem řekla: „Nikoho kromě Mitche nemám. Všichni jsou mrtví." Poslední slovo jsem schválně ztišila, především protože to nebyla úplná pravda. Ovšem té by se asi těžko dovolali, když jsem ani nevěděla, zda vůbec ještě žila. S tím vyndal skleničku s léky z kapsy, otevřel ji a jeden z velkých prášků mi podal. „Jsou to prášky na uklidnění, které dítěti neublíží. Jsou slabší a nedopřejí vám spánek, ale myslím, že v této situaci by to mohlo být nejvhodnější."

Docela vděčně jsem ho přijala. Pokus o nedotknutí se ovšem nevyšel, možná to udělal schválně, to jsem netušila. Spustilo to malý proces, který však stačilo rozdýchat. Opatrně jsem se zvedla, abych zase neupadla, a došla si ke stolku pro vodu. Zapila jsem je a v puse mi zůstala nepříjemná pachuť, která mi zkřivila tvář. Zalezla jsem si do postele a vytáhla peřinu až pod bradu. Stálo mě velké přemáhání si nezačít škrábat ruce, ale zamotala jsem je pod sebe, abych to dělat nemohla. Ani ne po deseti minutách koukání do prázdna se mi začalo chtít spát. Nebránila jsem tomu.

Ráno jsem se vzbudila v naprostém klidu. Vlastně jsem netušila, že jsem něčeho takového vůbec schopná. Dokonce jsem stihla východ slunce, než přišla sestra s prášky.Seděla jsem před oknem na římse a přemýšlela s pohledem k nebi. Co mám dělat, tati? Ty jsi vždy věděl, jak mi poradit, a teď jsem tu ztracená. Jak moc ráda bych se položila do tvého objetí a nechala se konejšit. Měla jsem čas konečně přemýšlet i nad tím, co mi mělo změnit celý život. Byla tam, i když o sobě ještě nedávala vědět.

Sestra přišla přesně v osm hodin. Byla trochu zachmuřená, a tak jsem se pokusila usmát. Povedlo se mi to hned napoprvé, i proto se vydala až ke mně. Podala mi kalíšek s práškem a čekala, dokud ho nespolknu. Rozhodně jsem nechtěla dělat problém, a proto jsem přesně tak učinila. Usmála se, zapsala to na kartu a odešla. Znovu jsem byla sama, ale už mi nebylo zle. Přišla jsem si, jako kdybych dostala všechen čas na zotavení. Projevoval se ve mě placebo efekt léků na uklidnění a já se jim vůbec nebránila. Aspoň jsem měla čas si vše prohlédnout. V pokoji byly vyřezávané komody, jedna ustlaná a druhá neustlaná postel s šedivým povlečením a věc, kterou bych tu nečekala.

V rohu se krčila menší knihovnička. A dokonce v ní i několik knih bylo. Neváhala jsem a rychlým tempem k ní šla. Začala jsem si myslet, že lepší už to být nemůže. Zrovna jsem do ruky vzala mou nejmilejší knihu, Malého prince, a chtěla si ji vzít do postele, když se otevřely dveře a dovnitř vešla vyděšená dívka, odhadem mladší než já,se sklopenou hlavou, bála se rozhlédnout i po pokoji. Sledovala jsem každý její krok, bylo mi jí líto. Ale nebála se, spíše něco horšího. Na smrt vyděšená, to je ono. Kolem obličeje se jí houpaly dlouhé prameny rudých vlasů. Neslyšně došla k druhé a ustlané posteli a posadila se na ni. Netrvalo dlouho a ve stejných dveřích se objevil i doktor. To je nějaký den otevřených dveří nebo co? Usmíval se, když mě viděl dřepět u knihovničky. Řekl: „V knihovně jich máme ještě víc." Otočil se k mé nové nemluvné spolubydlící a opatrně se zeptal: „Jak se jmenuješ?" Stál od ní dostatečně daleko, a tak jsem čekala, že její odpověď přeslechne. Skoro neslyšně odpověděla, že jsem to málem nezachytila ani já: „Anna. Churtová Anna."

Doktor se nehnul ani o píď. Natáhl ruku ke mně a v ní držel kelímek s práškem. Pootočil hlavou, rovněž ke mně, a řekl: „Dej jí to ty. Má ještě větší strach než ty." Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale držela jsem jazyk za zuby. Proč jako nepoprosil sestru, nebo to byl způsob, jak si najít novou kamarádku? Nebo jsem si ničeho nevšimla a vzbudila jsem se do alternativního vesmíru, kde jsem se stala sestrou? Ale i přesto jsem si kelímek od něj převzala. Snažila jsem se ho vůbec nedotknout a tentokrát to naštěstí vyšlo, jinak by to pěkně schytal. Bez ničeho dalšího odešel. Aspoň se teda mohl rozloučit. Co s tebou, děvče? Ptala jsem se jí bez otevření úst. Možná chtěl, abych se dokázala vžít do někoho jiného a přestala se svými hrátkami se smrtí. To mě ale přešlo hned potom, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Nebo jsem to alespoň odložila na dobu neurčitou.

Došla jsem několika kratšími kroky k druhé straně postele. Stála jsem kousek od ní a to ji donutilo zvednout zrak. Nejspíše viděla moje překrásné papučky. V očích měla strach. Začala jsem proto velmi opatrně: „Ahoj. Já jsem Viky. A ty jsi Anna, že?" Kývla na souhlas. Natáhla jsem ruku, kde jsem pro ni měla prášek. Chvíli se na něj dívala s nedůvěrou. Čekala jsem její otázku, vyzařovala jí z očí. Ale stejně mě nakonec zaskočila.

„Proč jsi tady?" Zároveň si ode mě ale vzala prášek a položila ho na noční stolek vedle vody. Bylo to maximum, co jsem mohla udělat.
„Mám posttraumatickou stresovou poruchu." Zopakovala jsem jí přesně to, co jsem slyšela, když mě sem přivezli. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohla. Rozhodně ne na to o tom celém začít mluvit. V tu chvíli její oči ještě více posmutněly. Neměla jsem odvahu zeptat se na totéž. I proto jsem ji chtěla nechat v klidu se zabydlet. Obrátila jsem se a vydala se zpátky ke knihovničce, když jsem za sebou uslyšela její tichounký hlásek.
„To je mi líto. Ty se nezeptáš, proč jsem tu já?" Otočila jsem se k ní a usmála jsem se. Nejspíš narazila na lidi, kteří se vyptávali, a očekávala to už od všech. I proto jsem ji ujistila o naprostém opaku.

„Nechci vyzvídat, pokud mi to budeš chtít říct, budiž, ale nemusíš," po posledním slově jsem se usmála a sedla si na zem. Bylo to i celkem pohodlné. Dokonce bylo vidět, že se malinko uklidnila. Ramena jí spadla o několik centimetrů dolů a lehce zahoupala nohama. Několikrát se nadechla a poté vydechla. Uklidňuje se, tak to bude jobovka, pomyslela jsem si. Čekala jsem, nic jiného nezbývalo. Netrvalo dlouho a opět zazněl její hlas: „Byla jsi vůbec úplně první, kdo se mě na nic neptal. Jsem tu z trochu jiného důvodu než ty, i když nevím, čím to máš způsobené. Chtěla jsem ukončit svůj život kvůli šikaně. Nedalo se to snášet. Držela jsem se celých šest let, ale jednoho dne už toho na mě bylo moc. Dělali to kvůli mé vyšší váze." Přeměřila jsem si ji od hlavy až k patě a přemýšlela nad tím, kam ji schovala. Vždyť ta holka nemohla mít víc než padesát kilo.

„Cítím, jak si mě prohlížíš. Všichni to dělají, když jim řeknu důvod. Nezlobím se, je to logické. Asi bys ráda věděla, proč to dělali. Ve skutečnosti jsem měla před třemi, skoro čtyřmi roky váhu blížící se stovce a snížila se mi díky zmenšování příjmu potravy. Dělala jsem to záměrně, nechtěla jsem, aby si mě už dobírali. Muset skoro každou přestávku zdrhat před svými šikanátory bylo unavující. Jeden rok jsem se dostala sem. Nikdo to nevěděl, vlastně jen jeden člověk. Michal, byl jeden z nich, z těch, kteří mi ubližovali. V té době jsem měla asi čtyřicet dva kilo. Někdo říkal, že jsem jako mrtvola. Cítila jsem se tak. Jednoho dne už jsem to nevydržela a chtěla se zabít."

Poslouchala jsem ji a měla chuť ji obejmout. Šikanu by si nikdo neměl zažívat a zvlášť ne v tak nízkém věku. Ta s prominutím hovada jí nejspíš zničila celý život. Nenáviděla jsem je za to, co jí udělala. Nepotřebovala jsem druhou stranu pravdy, přede mnou seděla holčina, která byla na dně. Z toho všeho mi začalo být vedro, a tak jsem si sundala mikinu, což byla nejspíše chyba. Cítila jsem na sobě její pohled, nebylo se čemu divit. Nešlo to přehlédnout, že jsem měla fialové čáry po celém těle. Ovšem mohlo to znamenat, že budu muset začít mluvit. Což mě koplo zpátky do náručí mých zpropadených citů. Některé z nich byly nové. Vina se objevila jako poslední, nechápala jsem ji, ale přesto tam byla. Jenže Anna se neptala, protože viděla výraz na mé tváři, místo toho se odhodlala a sedla si vedle mě na podlahu. Chtěla si také číst. Až poté mě objala, brala jsem to jako vítězství. Usmívala jsem se, i když Viky uvnitř měla pochyby o své existenci.