„Ano? Theo, ahoj, potřebuješ něco?" Mitch se na mě koukl nechápavě, jako kdybych mohla tušit, proč volá. Po chvilce se ozval znovu, slyšela jsem z její strany pouze šum, a tak jsem byla zvědavá, co se vlastně děje: „Kdy ho chytili? Okay, zavolám jí a uvidím, co se dá dělat, díky za dobré zprávy." Ke konci se už usmíval. To mě vyděsilo možná ještě více, nevydržela jsem sedět v klidu a začala si škrábat ruku. I když po chvilce si toho Mitch všiml a pokusil se mě zastavit.

„Chytili Alexe, vystopovali ho a teď jsou tam už oba, proto mi Thea volala."
Potěšilo mě to, alespoň jsem věděla, že bych do soudu mohla být v pořádku a nějak dítě odnosit, ale i tak jsem se bála. Momentálně to však bylo jiné. Reálná hrozba se schovávala jinde. V mém mozku. Cítila jsem, že tohle ještě nebyl konec. Rudé světýlko v hlavě blikalo jako splašené. Pokusila jsem se ho nevnímat a dělat něco jiného, i kdyby to zahrnovalo sledování televizních pořadů. Tak obyčejná věc mi mohla pomoci, nebo jsem v to alespoň doufala.

Asi v půlce animovaného filmu, který byl pro děti, se mi najednou na telefonu ukázalo číslo vyšetřovatelky, myslela jsem, že jsme všechno vyřídili, ale evidentně to tak nebylo.
„Dobrý den slečno Stirsová, volám vám kvůli tomu, že si soudce vyžádal jako důkaz vás psychologický posudek a ten z nemocnice bohužel nebyl uznán. Pokud byste tedy byla ochotna podstoupit ještě jedno sezení u psychologa či psycholožky, tak by nám to s případem velice pomohlo," vychrlila na mě všechno najednou a myslela jsem, že skončím s pátracím balonem místo hlavy. Vzala jsem to však jako zkušenost, která by mi mohla pomoct, i když jsem věděla, že si to budu muset prožít znovu. Byla jsem ochotna to riskovat jen proto, aby je to nedostalo na svobodu.

Seděla jsem na pohovce a v ruce držela telefon s napsaným číslem, bála jsem se to vytočit, protože to znamenalo, že jsem se musela svěřit opět do cizích rukou. Měla jsem strach, jaké to na mně bude mít následky. Bylo nutné myslet i na zdraví dítěte, které jsem těmito stavy ohrožovala nejvíce. Zhluboka jsem se nadechla a nakonec to vytočila. Zvonění mě i lehce uklidnilo a když jsem uslyšela na druhé straně ženský hlas, všechno ze mě opadlo. Dokázala bych jí věřit už teď. Ale hádala jsem, že by mě vyšetřovatelka neposílala někam, kde by to neměla prověřené, nebo jsem v to alespoň doufala.

„Dobrý den, u telefonu psycholožka Anna Brixová, co pro vás mohu udělat?"

„Do...brý den, dostala jsem na vás kontakt od vyšetřovatelky Hlockové. Měla bych u vás podstoupit nějaké testy nebo něco takového..." lámal se mi hlas a netušila jsem, že tak moc. Připadala jsem si naprosto neschopná, ale i tak se mnou jednala naprosto profesionálně a ničeho si nevšimla. Velice jsem to oceňovala. Po chvíli se ozvala znovu, v pozadí bylo slyšet šustění papírů: „Ano, ano, volala mi. Kdy by se vám to hodilo? Mohla byste pozítří? Mám tu volno díky tomu, že mi jeden pacient vypadl. Měla byste to tak rychleji za sebou." Zarazila mě její milost v hlase, nečekala jsem nic takového. Překvapila mě i rychlost, s jakou mě mohla přijmout. Myslela jsem, že budu muset čekat minimálně měsíc na jedno volné okénko. I proto jsem ze sebe dokázala vyblekotat jednu téměř souvislou větu: „Ano, ideální. V kolik, zda se můžu zeptat?"

Opět šustění papíru a poté se ozvala naposledy: „Budu se na vás těšit ve dvanáct, ano? A nebojte se, vyšetřovatelka mi řekla i o vašem rizikovém těhotenství. Musíme se pokusit to vše provést v klidu, aby vás to zbytečně nestresovalo. Na shledanou, slečno...?" Až v tu chvíli mi došlo, že jsem se úplně zapomněla představit. Nestávalo se mi to, ale najednou to bylo tady. Možná mě zarazilo to, že měla stejné jméno jako moje kamarádka z léčebny, kterou jsem si oblíbila.
„Stirsová. Viktorie Stirsová. Také se těším," poté jsem zavěsila. Nebylo nutné dále linku držet. Cítila jsem se vyčerpaně, a to jsem pouze zvedla telefon. Těžší bude opravdu vstát a vyjít za ní do ordinace. Nemohla jsem myslet na nic, i proto jsem zapnula televizi, přestože většinu času zůstávala vypnutá. Cítila jsem, že byla potřeba kulisa. Třeba jen písničky nebo klidně dětský seriál.

I tak jsem se rozklepala, protože se mi vracela spousta vzpomínek, které předtím neměly dostatek prostoru pro vyjádření se. Nemohla jsem je dále zadržovat a schovávat na později, to by mi ta hlava již dávno praskla. Ale muselo se to správně dávkovat, což jsem se učila poslední týdny. Nebylo to snadné, ale nepřehlcovalo mě to. Většinou. Nyní byl však ten horší případ. Lehla jsem si na záda, jednu ruku položila na břicho a druhou na hrudník. Hledala jsem svůj klid, ale myšlenky mě nehodlaly pustit ze svých spárů. Některé patřily i osudné noci, ty jsem ale ihned zatlačila zpět. Nakonec jsem s vodopádem slz usnula.

...

Stála jsem před dveřmi a nevěděla, na co mám myslet jako první. V mozku se mi všechno míchalo a vytvářelo nesmyslné kombinace. Zhluboka jsem se nadechla a došla do garáže, kde jsem automaticky nasedla do rudého auta. Najednou jako kdyby někdo vzal lux a všeho mě zbavil. Má mysl byla z minuty na minutu prázdná. Nevadilo mi to, v žádném případě. Spíš bych to vítala častěji, i proto jsem si dělala veliké naděje, kdyby mi psycholožka sedla. Ale i tak jsem měla obrovský strach z toho, na co se mě bude ptát. Nejspíše si tím budeš muset projít znovu a znovu. Kousek po kousku.

Věděla jsem, že za těmi dveřmi mě žádné hezké otázky nečekají, a stejně jsem tam vstupovala s nadějí. Zaklepala jsem a ihned po vstupu si všimla druhého člověka v koutě místnosti. Vyděsilo mě to, naštěstí to také byla žena. Jakmile psycholožka spatřila můj výraz, přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. Byla ledová, což mě uklidnilo a vytvořilo nepříjemný pocit zároveň. Držela jsem se stále pohledem na ženě v černém kostýmku, ze které jsem z nějakého důvodu měla lepší pocit. Sepnuté účes do drdolu, ze kterého netrčel žádný vlas, spíše ukazovaly na úřednici, jež potřebovala zapůsobit na klienty, ale jakmile zachytila můj vyděšený pohled, vstala. Ladně došla až přede mě a natáhla ruku. Zvedla jsem oči do úrovně jejích očí a zahlédla úsměv. Tak takhle se mi to líbí. Pozdravení jsem jí oplatila téměř okamžitě. Až poté promluvila: „Omlouvám se, že jsme se na vás takto domluvily. Ale soud si vyžádal posudek od dvou specialistů a nechceme vás rozhodně trápit více, než bylo nutné. Abych se také představila, jsem PhDr. Erica Brownová, klinická psychiatrička. Ale toho se vůbec nemusíte bát, všechno můžete hodit za hlavu. Kdybyste něco potřebovala, tak stačí Erica." Každým slovem si mě obtáčela kolem prstu.

Snažila se pro mě vytvořit bezpečné prostředí, ale o chvíli později jsem to ucítila. Alkoholová dezinfekce. První ukázka toho, jak slabá jsem byla. Rozklepala se mi kolena a k sedačce mi musely pomoci. Opatrně jsem se opřela a nechala je se připravit. Každá si vzala desky a sedla si do jednoho ze dvou volných křesel.
„Celé se to dělí na několik částí, nenecháme vás v tom, nebojte. Rozpravu povedu já, u ní by bylo dobré, kdybychom si ujasnily několik pravidel. Vím, že to jistě není zapotřebí, ale bude to použito u soudu, tudíž nejlépe pravdu. Sezení bude nahráváno kvůli pozdějšímu přepisu. A to poslední patří spíše nám, nesmíme vám dávat návodné otázky, pokud by se tak stalo, stačí nás upozornit a otázku pozměníme. Všechno jasné, Viktorie?" najednou přepnula až do strojené řeči, ale chápala jsem to. Musela jistě dodržovat nějaký kodex, který byl přesně daný.

...

Po oficiálním kolečku mě ještě čekala chvíle na vydýchání, která již patřila pouze mně. Jejich výrazy se náhle změnily, usmívaly se, a dokonce mi paní psycholožka nabídla čaj. Klepala jsem se, vnitřně jsem byla vyčerpaná. Nejspíše to na mně bylo poznat, protože se ozvala mladší z dam, Anna Brixová.
„Jste v pořádku? Kdyby ne, můžeme vám zavolat sanitku, přeci jen jste v pokročilém stádiu těhotenství. A co jsme také dostaly ve zprávě k vytvoření, tak dokonce v rizikovém. Případně nepotřebujete něco k jídlu?" její tón hlasu se změnil. Nyní připomínal spíše Annu, kterou jsem znala z léčebny. Chyběla mi a nějak vnitřně jsem doufala, že se ještě někdy potkáme. Mysl mi ale říkala něco úplně jiného. Bála se o její život, vybavovala jsem si, v jakém stavu jsem ji tam zanechala samotnou. Přeci jen se tam nebavila s nikým jiným.

Žena čekala na odpověď, ale jen jsem se unaveně usmála a s díky odmítla. Doufala jsem, že to alespoň trochu vypadalo jako to, co jsem si představila. Rozhodně mi ale bylo lépe, cítila jsme se volnější. Malý kamínek se mi uloupl z obřího balvanu, který mi ležel na prsou. I proto jsem si před odchodem domluvila další termín. Potřebovala jsem to, ale možná zafungovala jen euforie, kterou jsem ihned poté cítila.

A s další návštěvou místa, o kterém jsem původně ani nechtěla slyšet, se zrodil další bláznivý plán. Musela jsem ji vidět. Byla to již delší doba, ale doufala jsem, že ji tam ještě najdu. Vzít ji do objetí a už nepustit. Zklamala jsem ji a až teď jsem si to dokázala připustit. Nebo si se mnou opět zahrávaly mateřské pudy, které se objevovaly čím dál častěji. Nebylo to daleko, pouze několik minut autem, alespoň podle navigace, které jsem tentokrát musela věřit. A nejen kvůli tomu, že jsem tam po vlastní ose ještě nejela. Ale možná také proto, že to byla jedna z naposledy použitých lokací. Mitch jel tímto autem, za mnou. Nebo to byl právě on, kdo mě do léčebny dovezl. Vsázela jsem na možnost číslo dvě. Byla mnohem pravděpodobnější.

Opět jsem se cítila jako tehdy, když jsem odcházela. Thea mě držela za ramena a vedla k autu. Všechny emoce mnou proplouvaly a zanechávaly za sebou podivný pocit. Ale touha utéct stále nepřicházela. Musela jsem tomu jít naproti a překonat se, o tom stejně bude i zbytek mého života. Pokud jsem tedy pochopila narážky lékařů správně. Ihned po otevření posuvných dveří na mě foukla atmosféra s tunou dezinfekce. Tentokrát ale měla jiný ocásek, na který jsem se zaměřila především. Citronová vůně mě obklopila a nedovolila zbytku proniknout. I proto nezmizela odvaha, stále jsem však přemýšlela nad mou otázkou. Kde sakra jsi? Až mě nenapadlo nic horšího než tam nakráčet a prostě se zeptat na plnou hubu.

„Dobrý den, mohla bych se zeptat, kde bych našla Annu Churtovou?" řekla jsem, jakmile se sestra otočila zpět k pultíku. Měla jsem ve svém vědomí pouze jeden pokus, na který si tělo nabralo dostatek vzduchu. Zarazila se a začala ťukat do klávesnice, po chvíli zavolala na sestru z druhé místnosti, která už na mě konečně promluvila: „Odvedu vás za primářem, jistě vás rád uvidí, slečno Stirsová." Netušila jsem, jak mě tak rychle poznala, ale vsázela jsem na dobrou paměť. Možná také našly v záznamech, že jsem s ní byla na pokoji, což by znamenalo, že jinou společnost nedostala. Zabolelo mě to u srdce, bylo to horší než to vypadalo. A navíc mi nic neřekly. Strach se hromadil a obsazoval svá místa po celém těle, připraven k okamžitému útoku.

Vedla mě dlouhou chodbou, i kolem pokoje, který jsme měly společný. Zastavila jsem se, sestra mezitím šla dál. Nedalo mi to a dveře jsem otevřela. Byl prázdný, dokonce i knihovna. Všechno bylo připravené pro nové obyvatele, ale nic nedávalo smysl. Vždyť tu měla být několik měsíců, nebo jsem už blbla? Možná se ty dvě věci spojily, aby ze mě udělaly blázna. Jenže moje místo už zde nebylo, posunula jsem se dále. I když za tím stálo hodně úsilí. Najednou se za mnou zjevila sestra a potichu promluvila: „Půjdeme?" Nebyla nijak nepříjemná, spíše mě vracela nohama na zem.

Až přede dveřmi označenými jménem toho, kdo mě ošetřoval, mě opustila. Šla se věnovat pacientům, kteří ji potřebovali. Záviděla jsem jí její sílu se každý den dívat se vzpřímenou hlavou na každého z nich. Už jen tím jim dělala svět krásnější. Můj pohled se po chvíli vrátil ke dveřím. Bylo za nimi ticho, i proto jsem zaklepala. Po chvíli se dveře otevřely a já mohla vstoupit. Byla jsem tam pouze jednou, ale tentokrát mělo místo úplně jinou energii. Pokynem ruky mě nasměroval ke křeslu. Tušila jsem, že půjde rovnou k věci, protože jeho tvář zvážněla. Většinou jsem ho vídala stejně jako předtím sestru, usměvavého a hýřícího optimismem.

Otevřel si červenou kartu se jménem, které jsem nestihla zachytit, a konečně promluvil: „Slečna Churtová před několika dny požádala o předčasné propuštění, nechala po sobě pouze tento vzkaz určený vám. Nikdo z nás ho nečetl, ale mohlo by to být důležité. Nebo alespoň nám kladla na srdce, aby se vám to dostalo co nejdříve." Po posledním slově ze stolu vytáhl tmavě modrou obálku a podal mi ji. Nevypadalo to jen na vzkaz. Bála jsem se to vůbec převzít, ale nakonec jsem to třesoucí se rukou přijala.

Viky, snad se to k tobě dostane ještě dříve, než úplně zmizím. Byla jsi světlo na konci tunelu, ale věděla jsem, že i ty jednou zhasneš. Od tvého odchodu jsem žila v naprosté tmě, a proto jsem se vydala hledat další zdroj. Jsi mou inspirací, ukázala jsi mi, že ne všechno, co nás potká, tak je zlé. Během volných chvil jsem ti vytvořila lapač snů, protože dokud jsi byla zde, přebírala jsem tvé noční můry já. Ale venku je nebude mít kdo chytat.

Tvá kamarádka s náramkem přátelství
Anna

Položila jsem kartičku na stehna a opět sáhla do obálky. Lapač byl nádherný, jen jsem netušila, že jsem měla noční můry. Probouzela jsem se vyspaná, ale Anna nikoliv. Najednou mi to dávalo smysl, trávila noci u mé postele a utěšovala mě. Měla jsem tu být, když to potřebovala, jenže já se tak moc těšila na čerstvý vzduch. Přes svou klec jsem nevnímala její bijící srdce, které volalo o pomoc. Byla jsem hluchá. A teď byla pryč. Nadobro.