Dalšího rána hned po vizitě za mnou přišla sestra a pomáhala mi si konečně sednout. Hrozně to bolelo a musela jsem dávat bacha na stehy, ovšem stálo to za to. Svět najednou vypadal míň na hovno. Znamenalo to, že jsem si nemusela užívat pouze pohledy z okna přes bočnice postele. A navíc jsem nemusela čekat, až člověk přijde dost blízko, abych mu viděla do obličeje. Některé stehy mě začaly tahat a pobolívat, a proto jsem požádala sestru o malé snížení a polštář. Poté to bylo mnohem pohodlnější. Thea odešla ještě v noci, musela ráno do práce a také se chtěla vyspat normálně vleže. Chápala jsem ji.

Někdy okolo desáté hodiny přišel opět doktor z psychiatrie. Myslím, že se jmenoval Luther, ale byla to natolik nepotřebná informace, že jsem si jí nebyla jistá. Tentokrát přišel již bez pláště, protože nebyl potřeba. Stačilo pouze, když se představil. Sedl si na stejné místo jako předchozí den a začal s podobnými otázkami jako předtím policistka. Tentokrát ale i on vypadal lehce vykolejený, když se mě měl ptát na nepříjemné věci. Nedalo mi to a otevřela jsem pusu.

„Je vám dobře?" pokusila jsem se znít dostatečně v pořádku a případně jsem mu chtěla nabídnout vodu, kterou jsem měla na stolku.

Ale dělal, jako kdyby nic neslyšel. Jako kdyby se s ním opravdu něco dělo. „Jsem rád, že vás vidím sedět. Bohužel musíme pokračovat, ať vás netrápím zbytečně dlouho," vykroutil se z celé záležitosti a záhy mi došlo proč. Na kolenech měl mou složku, která byla doplněna i o velice detailní popisy a nákresy. Z toho by se udělalo zle i mně, chápala jsem ho a pokusila se opatrně otočit k vodě, abych mu ji podala. Ale neměla jsem v rukou žádnou sílu a tak mi vyklouzla a spadla na zem. Do prdele, pomyslela jsem si naštvaně a proklínala své nemožné hojící se tělo.

„To je v pořádku, uklízečka to vytře, nebojte. Ale jste hodná, že jste mi chtěla podat vodu," promluvil najednou. Konečně reagoval, což znamenalo, že se buď oklepal, anebo to přestal číst. Pokračovala jsem tedy poslední otázkou, kterou mi položil předtím, než se stalo to s tou vodou.

„Bavilo ho mě řezat a tu ránu na hlavě mám od toho, jak mě mrštil na zeď ještě předtím, než mě znásilnil. Nejspíš, abych mu neutekla." Koukal na mě, jako kdybych mu řekla, že vypadá jak blázen. Má slova ho překvapila, ale neřekl mi proč. Místo toho sklopil hlavu a zapsal si to. Zbývalo ještě několik otázek, které již nebyly tak náročné a muž se u nich i trochu uvolnil. Občas prohodil něco na odlehčení, i když mi připadalo, že to bylo spíše pro něj.

Skončili jsme, až když sestra přinesla jídlo. Neměla jsem na něj ani pomyšlení, a přesto jsem věděla, že kdybych to nesnědla, vracel by se cvokař stále častěji. Navíc jsem jistě byla pod drobnohledem lékařů a sester, kteří by určitě zasáhli. Když to však položila přede mě, změnila jsem názor. Vypadalo to celkem chutně, i když to téměř nevonělo. Ale nakonec se ukázalo, že tak vypadalo jen na tácu. Nemělo to skoro žádnou chuť, a tak jsem mohla dělat něco jiného na rozptýlení. Přemýšlela jsem nad tím, co ten parchant udělá, až zjistí, že jeho oběť žije. Zda se pokusí zasáhnout, či to vyřeší jinak. Děsila mě představa toho, že bych se po probuzení ocitla tváří v tvář jemu. I když jsem nevěděla, jak vypadal, jistě by to nebyl hezký pohled.

Z přemýšlení mě vytrhla sestra, která se ptala, zda mám dost, aby tác mohla odnést. Byl téměř prázdný a najedené tělo působilo zvláštním dojmem. Tělem se mi rozlévalo teplo, které bylo ovšem velice příjemné. Uklidňovalo mě to a odhánělo to mé myšlenky do tmavého kouta vzadu v mysli, kam jsem na ně nemohla. Bylo velice těžké udržet oči dokořán, a tak jsem se přestala bránit. Stejně by to nemělo cenu. Thea nakonec nepřišla, a proto jsem se rozhodla se uspat koukáním na bělostný strop.

Když jsem se probouzela, zrovna někdo vcházel do pokoje. Ucítila jsem vůni, kterou jsem moc dobře znala. Patřila mezi mé každoroční dárky pro něj. Kolínská, která mi pokaždé připomínala domov, nyní se však stala terorem. Mitch.

Přišel až k mé posteli. Pod očima měl obrovské fialové kruhy. Jen jsem na něj hleděla, byla jsem stále rozespalá. Zvládala jsem ho pouze sledovat, ale můj mozek chtěl utéct někam daleko. Byl příliš blízko, nechala jsem ho však mluvit. Jistě to potřeboval.

„Celý večer jsem na tebe tehdy čekal doma. Ale stále jsi nešla a nutilo mě to myslet na to, co asi děláš. A možná jsem tě jen podezíral. Jenže včera odpoledne ke mně do kanceláře přišla Thea a vypadala totálně zničeně. Prý se tvůj stav nezlepšuje. Byl jsem na tebe naštvaný, že jsi nedorazila domů. Iproto jsem sem raději nechodil. Nechtěl jsem tě vidět, ale dnes mi Thea zaklepala na dveře a seřvala mě jako malého kluka. Měl jsem strach, to přiznávám, ale mužská pýcha byla příliš silná. Ale už jsem tady pro tebe." Drmolil takovou rychlostí, že mu téměř nebylo rozumět, co tím vlastně chtěl říct. Nejspíše se snažil naznačit to, že věděl o mém zranění. Alespoň, co jsem dokázala pochytit.

Zkusil mi dát ruku na zápěstí, ale já nechtěla, aby se mě nějaký muž dotýkal. Překousla jsem všechnu bolest a vší silou jsem ucukla. Nebýt zvednuté bočnice, ležela bych na studené zemi. Šílené pálení ran sžíralo mé tělo. Něco se přetrhlo, což značila i krev, jež se objevila na bílé pokrývce. Cítila jsem ji, jak opouštěla mé tělo, ale přesto jsem mlčela. Mitch ke mně vyděšeně zvedl zrak a dodal: „Co to děláš?"

„Nedotýkej se mě," zasyčela jsem skrze zuby jeho směrem. Bolest mě již sžírala tak neskutečným způsobem, že jsem musela stisknout tlačítko vedle postele. Nemohla jsem jen tak vykrvácet. Teď to ještě nešlo. Z plného hrdla jsem na něj spustila: „VYPADNI! A nevracej se." Vysílilo mě to, ale konečně jsem řekla nahlas to, co jsem si myslela. Spustil ruce podél těla, ale už nic dalšího neřekl. Místo toho jeho oči zesklovatěly a potemněly. Zmocnil se mě hrozný strach. Bála jsem se, ne jeho konkrétně, ale každý muž mi teď připomínal toho hajzla z parku. Mitch začal couvat a skoro vyběhnul z pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a udělala tu největší hovadinu, co se zrovna v tu chvíli nabízela. Odmotala jsem obvazy na rukou a pořádně zabrala. Chtěla jsem utlumit psychickou bolest fyzickou, ale nepomáhalo to. Stále byla příliš silná. Jenže víc síly na trhání jsem v sobě již nenašla.

Ten zážitek se na mně až neodmyslitelně podepsal. Má důvěra k mužům je dost možná nenávratně pryč, pomyslela jsem si ve chvíli, kdy se mi začalo chtít opět spát. Slábla jsem jako tu noc. Ale tentokrát se kolem nerozprostíral smrad a ďábelský smích. Bylo to mé rozhodnutí. Můj konec. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jsem ve dveřích nezahlédla sestru, kterou následoval doktor. Zpropadený čudlík mě hodlal za každou cenu zachránit. Musela jsem přijít na něco, co by nebylo tak snadné a co by všechny oklamalo. Ale až potom, co se vyspím.

...

Skončila jsem pod drobnohledem a s novými léky, které jsem musela brát. Čekala jsem, kdy dostanu onu nálepku blázna, za kterého jsem tady byla. Nové stehy byly tentokrát zavázané o něco pečlivěji, aby se k nim nedalo tak lehce dostat. Od psychiatra mi bylo zadáno, že bych si měla psát deník, abych vybila všechnu zlou energii, ale vždy, když jsem ho otevřela, rozhostilo se mi v mozku prázdno. Jako kdyby procesu léčby něco bránilo. A stále častěji mě napadalo, že bych se měla pokusit o svůj druhý útěk ze života. Možná to byl příznak nemoci, ale pro mě to byla jen připomínka, která v mozku stále vyskakovala a nedala se vypnout. Vytrhla jsem papír z onoho darovaného deníku a začala vytvářet body, jež bylo nutné splnit. Chtěla jsem počkat, až se dostanu z nemocnice, ale to také mohlo trvat měsíce.

Ihned u prvního bodu nastal zádrhel, byla k němu potřeba veliká zásoba všeho, co by mi mohlo zničit organismus. Jenže většinu léků jsem dostávala ještě nitrožilně, i proto jsem zatím přeskočila k dalšímu. Ale zabavilo to moji mysl, abych nemyslela na to, co se dělo venku a s tím, co mi to udělal. Stejně jako jsem se nemusela zabývat sledováním vyšetřování, takže to bylo vlastně velice prospěšné. Stačilo se soustředit pouze na ukazování mé zlepšující se psychiky, aby polevili na své ochraně a nechali mě volně dýchat. Šlo to pomalu, ale věděla jsem, že nějakou dobu to jistě přetrpím.

Když jsem nemyslela na hovadiny a nechala tělo v klidu, mohlo se léčit a hojit se. I to přinášelo kýžené výsledky. Postupně jsem nemusela trávit celý den ve stejně poloze jen na posteli, ale mohla jsem se pomalu začít hýbat, i když většinou mé cesty končily u židle či parapetu. Přesto bylo dobré mít zase nohy na pevné zemi. Bezvýznamné vítězství, ovšem velice potřebné pro další kroky. V některých dnech bylo velice obtížné před sestrami skrývat onen cár papíru, přestože dělaly pouze rutinní činnosti.

Po nocích jsem se schovávala pod peřinu a nechala své pravé pocity vystoupit na povrch. Probrečela jsem se až ke spánku, u kterého jsem doufala, že bude bezesný. Bylo to snadnější, když jsem dostávala slabé prášky na spaní, u kterých mě sestra kontrolovala, zda je opravdu polykám. Jistě to byla praxe u lidí, kteří se pokusili o sebevraždu. I když já se snažila o něco trochu jiného. Chtěla jsem se osvobodit, utéct z tohoto zničeného těla. Jo, bylo to stejné, ale moje verze zněla líbivěji, aspoň pro mě.

Proplétala jsem se dny, jen aby se neřeklo, neviděla jsem smysl v tom vnímat více, než bylo třeba. Mitch se od mého vyhazovu z pokoje už neukázal a nedivila jsem se mu. Navíc jsem byla i ráda, že jsem nemusela čichat vůni, která by mi připomínala život předtím. Dostalo by mě to sice víc do varu, ale také bych si mohla znovu ublížit a všechno by jelo od znova. To jsem dopustit nemohla. Tančila jsem na okraji zbláznění, které mě k sobě volalo každým dnem stále hlasitěji. Vábilo mě hlasem, který mi vracel onen pocit klidu. Svůj plátěný pytlíček svázaný z kusu utržené látky jsem měla stále při sobě, kdyby byla příležitost něco odložit. Přetrpěla jsem spoustu bolestí, jen abych si léky mohla schovat. Nikdo se nepídil po tom, zda jsem je opravdu brala. Bylo jim to jedno. I když se psychiatr přišel občas podívat, viděla jsem mu na očích, že chtěl být jinde.

Sestra mě přestala pozorovat již po několika dalších dnech, jen co viděla, že jsem se zlepšila a více jsem se usmívala. Začala nechávat kalíšek na stolku a poté odcházela k dalším pacientům. Mohla jsem tedy začít plánovat svůj odchod. Pomáhal mi s tím provizorně vyrobený pytlíček, do kterého každé ráno přibyl další úlovek. Po několika dnech již pořádně nešel zavázat a tím pádem nastal pravý čas. Celý den jsem netrpělivě sledovala každého příchozího a zajímala mě pouze jedna věc. Zda nemá podezření. Ale ani jedno zamrkání mým směrem. Pouze dělali práci, která jim byla přidělena. Počkala jsem si do večera, kdy se slunce začalo pomalu ztrácet za obzor. Sedla jsem si na parapet u okna, do ruky si vzala sklenici s vodou a během toho se dívala na západ slunce. Chtěla jsem umřít v klidu, byl to můj sen od té doby, co jsem se probudila a zjistila, že to nebyl jen noční můra. Modlila jsem se, abych jich měla dost. Naštěstí jsem neměla citlivé vnitřnosti a většinou jsem nezvracela, spoléhala jsem na jejich výdrž. S posledním paprskem slunce jsem odložila prázdný pytlíček před sebe.

Položila jsem si ruku na bolavé břicho a hlavu opřela o zeď. Viděla jsem prázdnou ulici, kde občas projelo nějaké auto. Zklidnilo mě to a možná to byl onen začátek. Znamení, že byl čas se vrátit do postele. Pomalými kroky jsem se přesunula, již trochu motající, zpátky do postele. Zachumlala jsem se do peřin a vyčkávala. Musela jsem být trpělivá a doufat, že nikdo nepřijde dřív, než bylo nutné. Zhatilo by to vše. Mé myšlenky mě pomalu začaly kolébat, jako matka chová své dítě. Uklidňovaly mě. Nepociťovala jsem žádné účinky, ale věděla jsem, že to byla jen otázka času. Pokud jsem dobře počítala, tak bych měla kolem rána přestat dýchat a už by mi nemělo být pomoci, ale jen pokud jsem někde neudělala chybu. Rány už mě nebolely, nebylo to možné přes takové množství prášků na bolest. I když to mohl být pouze placebo efekt, ale nechtěla jsem umírat v bolestech, také proto jsem zvolila tuto cestu. Navíc jsem byla strůjcem svého osudu já sama a ne nějaké špinavé prase v uličce.

Poslední myšlenky před usnutím jsem věnovala Mitchovi a Thee, protože ty nejvíc zasáhne můj odchod. Nemuselo mě to trápit, ale stejně se tak dělo. Doufala jsem však, že s mým klidem dojde pokoj i k nim. Pak už mě čekal pouze vstup do příjemné tmy, která mě přijímala do svého náručí. Vítala mě jako sobě rovnou. Byl opravdu konec.