Panika drží mě pod krkem, jakmile zajde slunce, začne mě dusit. Stávám se její obětí každý den, pokud se nekontroluji. Děsí mě i myšlenka spánku, žaludek sebou hází a tělo se třese.

Pouze hudba udržuje mé tělo vcelku. Je to stále těžší, dělat že se nic neděje a přitom uvnitř se nechat sžírat strachem.

Jsem vládcem osobního vězení. Společnost mě naučila se nesvěřovat a teď s nožem u krku mám sucho v ústech. Nedokážu to. Prsty neschopné psát, v naprostém záseku.

Lapám po dechu, přeji si aby to jednou dotáhl do konce. S neustálým strachem a beze spánku žít nechci.

Trochu jiné drabblíčko, snad nikoho nepohorším. Těžké to napsat, ale umění skrze slova je jediná věc po hudbě, co vytvoří v mém tornádu klid. Tvoří zároveň i odpověď lidem, kteří se ptají proč po nocích nespím. Píšu takové věci :D