(Chtěla bych pouze upozornit, že tonto příběh jsem psala před dlouhou dobou...
  Tak jen aby jste nebyli zmatení, že je ten styl psaní trochu odlišný od toho, jak píšu teď.)

  Pomalu otevřel oči a nadechnul se. Studený a vlhký vzduch mu pročistí hlavu. Měl rád to ticho sklepa. Mohl tu nerušeně přemýšlet.
  Nikdo za ním sem dolů nešel, nikdo ho nehledal a on byl přesvědčen o tom, že na něj většina těch tam nahoře do pár chvil co jim zmizí z oči zapomene.
  Vždycky zapomenou... Jinak by ho přece šly hledat né? On pomalu sjel zády po zdi a posadil se ho prachu. Ani mu to nevadilo, byl zvyklí. Pořád se na něj zapomýnalo... Kdo by si také zapoměl že? Vždyť je Nic.

  Rozhlédl se po místnosti. Všichni se vesele bavili. Nemohl se neusmát. Vše bylo perfektní. Rozhlédl se koho poctí svou návšťevou ale nenašel nikoho kdo by něco nedělal... Každý měl něco na práci.
  Ale pak mu to docvaklo. Nebyli tu všichni, bylo tu o jednoho míň. A on moc dobře věděl kdo to byl... Znovu se rozhlédl po místnosti.
  Již byli na jeho časté mizení zvyklí ale jemu se to nelíbilo. Shodli se sice že mu dají prostor ale podle něj v tom bylo něco víc...
  Nikomu nevadilo že tu není, právě naopak, vyhovovalo jim to... Jenže on jim nic neudělal! Byl rozhořčen! On nikomu nic neudělal! Schovával se takovou dobu... a pak, aniž by se ptal pomohl jim, když to potřebovali a jak se mu odvděčili?
  ,,Je mi z vás všech na nic, měli by jste se za sebe stydět!" Zařval a vydal se pryč. Všichni na něj z prvu nechápavě pohléhli, ale všem bylo jasné, co tím myslí a sklonili zahambeně hlavy a nekteří i uši.
  Měl pravdu a oni to věděli, nikomu se však nechtělo udělat ten první krok... Nikdo nešel za ním, ani teď.

  To ticho náhle narušili kroky. Těžké železné kroky... Že by si někdo vzpomněl? Proč asi? Žeby se nudil? Nebo si neměl s kým povídat?
  Dveře se otevřely a vpustily do místnosti trochu světla. On byl nucen přivřít oči, to světlo bylo pro něj stále nepříjemné... Jak pak by né když ve tmě strávil tolik času?
  Nemusel se ani dívat aby poznal kdo to je. Vycítil ho, byli propojeni, jen to ten druhý nevěděl.
  Že by tě sem dovedlo špatné svědomí? Pomyslel si.
  ,,Půjdeš se mnou nahoru..." Zarazil se, nebyl si jistý jestli má právo použít to slovo. ,,...Bratře?"
  Zelený králík si povzdechl ale zůstal sticha.
  ,,Bratře prosím... Nemůžeš tu zůstat. Vždyť tě to místo ničí!" Zkoušel to dál zlatý medvěd.
  ,,Vždyť víš že je to špatný nápad, nechtějí mě tam..." Zašeptal chraplavě a nezapomněl se rozkašlat.
  To medvěda trápilo. Viděl jak se jeho bratr trápí, jak se rozpadá. Bylo to hrozně vidět jak pomalu umírá... Ale on to musel zastavit.
  ,,Dluží ti za život! Nebýt tebe, zničil by je. Jen pojď. Až tě lépe poznají, přijmou tě!" Nemínil se vzdát. On mu pomůže!
  ,,Znají mě dost dobře... Pokoušel jsem se o to, bezúspěšně. Nechtějí mě mezi sebou..." Zašeptal králík smutně. Také aby né. Předtím se k nim choval hnusně. I když to vlastně nebyl on...
  ,,Ale přijmou tě!" Zavrčel a stisk ruku v pěst. Nikdo mu nebude ubližovat!
  ,,Nemůžeš je nutit aby mě přijali... To nejde." Měl pravdu, jako vždy. Medvěd si povzdech, když si vzpomněl na ty staré časy kdy byli jen oni dva...
  Jeho bratr byl v té době plný energie... Pořád lítal po chodbách nebo hrál. Kam se ten hyperaktivní králík poděl? Kam asi?
  Toto místo ho pohltilo... Spolu s ním... Ale... Vždyť jeho se zbavili... Byl už volný...
  ,,Fajn, tak ti tu budu dělat společnost." Řekl a sehl si vedle něj.
  ,,To nemusíš... Jen si jdi za svými přáteli." Nechtěl ho omezovat... To, že on si vybral tuto cestu neznamenalo že jeho bratr musí s ním.
  ,,Ty jsi důležitější. Pokud tě nepříjmou, nemám tam co dělat." Řekl rozhodně. Králík si povzdechne, viděl na svém bratru že se mu tu nelíbí. Byl smutný, bylo mu to líto, nechtěl aby byl někdo kvůli němu smutný...
  ,,Co mám udělat abych ti pomohl?" Zeptal se proto. Medvědovi to přišlo absurdní, to on sem přišel aby pomohl a né naopak. Po tváři mu stekla slza, jeho bratr byl vždy takoví. Ať už trpěl sebevíc, vždy se snažil pomoct, kdyby to tak věděli ostatní!
  ,,Pojď se mnou nahoru..." Požádal polohlasně... Králík se pousmál. Byla to podpásovka ale nejspíš si o ní koledoval. Co jiného mu zbývalo? Pokud by odmítl, bratr by ho nejspíš nahoru odnesl...
  ,,Dobrá tedy..." Řekl nakonec. Když to medvěd uslyšel, nemohl tomu skoro ani uvěřit. On souhlasil! Nadšeně vyskočil na nohy. Králíka potěšilo když viděl svého bratra takto šťastného ale čekalo ho něco do čeho se vůbec netěšil, ale co by pro svého bratra neudělal?
  Pomalu vstal a kulhavě se vydal za ním. Medvěd si zprvu ani nevšiml že jeho bratr není hned za ním. Úplně zapomněl že už není tak rychlí jako dřív. Rychle se pro něj vrátil. A právě včas. Rozbitého králíka už jeho nohy neunesly a on se poroučel k zemi. On ho však na poslední chvíli chytil.
  ,,V pořádku?" Zeptal se starostlivě.
  ,,Ano..." Odpověděl mu. Nebylo potřeba si stěžovat. Nechtěl mu kazit tu dobrou náladu.
  ,,Vážně? Nechceš pomoct?" Pomohl mu na nohy. Nebyl si jistý zda ho má pustit, možná to byla přeci jen chyba. Byl ještě moc zesláblí.
  ,,To je dobréeee..." Dřív než to stihl doříct už se znovu řítil k zemi. Bratr ho však znovu zachytil a dřív, než stihl jakkoliv protestovat si jeho ruku přehodil přes hlavu.
  ,,Podepřu tě." Zamumlal. ,,Nech mě ti pomoct..." Zaprosil. Králík ho nakonec nechal a užíval si jeho blízkosti.
  ,,Díky Goldie..."

   V hlavní místnosti vládlo trapné ticho. Nikdo nechtěl mluvit, né od té doby co je Goldy seřval. Měl k tomu plné právo a oni to moc dobře věděli.
  Cítili se trapně za to co udělali. Vždyť mu ani nedali šanci! Možná je předtím napadl ale...
Vždyť to ani prý nebyl on... A taky se to pokusil napravit...
  Všichni ztuhli když se z chodby ozvaly dva páry kroků. Byli pomalé a jeden z nich dost nepravidelný. Všichni v tichosti čekali až ti dva dojdou do místnosti. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil Golden Freddy se svým bratrem, kterého podpíral aby se vůbec udržel na nohou. Springtrap...
  Všem bylo náhle ještě hůř když viděli jeho zdravotní stav... Vždyť se ani neudržel na nohou!
  Goldy svého bratra posadil na jednu z černých židlí. Springtrap vypadal z tolika pohledů nervózní. Nikdo neměl dost odvahy udělat ten první krok... Krok k navázání přátelství...
  Nakonec se ale někdo našel. Z pódia sešel fialoví králík a vydal se rovnou cestou ke svému předchůdci.

  Springtrap se celý napnul když si to k němu namířil ten králík. Bál se, to nepopíral. Nikdy nemluvil s nikým jiným než se svým bratrem. Těch pár slov, které s nimy předtím prohodil se nepočítalo... To nebylo nic moc...
  Králík došel až k němu a odkašlal si, jako by snad potřeboval upoutat pozornost, a příjemně se na rozbitého králíka usmál.
  ,,Vím že jsem nezačal nejlíp a chtěl bych to napravit." Řekl příjemným hlasem. Když k němu pak natáhl ruku, Springtrap sebou překvapeně trhl. ,,Jsem Bonnie." Představil se. ,,A ty jsi jistě Springtrap."
  Springtrap jen koukal na jeho nataženou ruku. Goldy se začal bát a v duchu se snažil svého bratra povzbudit. Bonniemu to také připadalo divné, neudělal něco špatně? Neřekl něco nevhodného?
  Pak ale náhle jeho čtyř prstou dlaň stisklo pět prstů a on se překvapeně podíval na toho starého králíka. Na to jak byl zeslablý měl silný stisk...
  ,,Prosím..." začal chraplavě Springtrap. ,,Stačí Spring." Bonnie se na Springa zářivě usmál. I Goldy byl rád, tohle byl dobrý začátek. Brzy v sobě našli i ostatní trochu odvahy a Springovi se představili. Většina si s ním i podala ruku ale byli i tací, kteří ho pořád považovali za odporného a odmítaly se k němu přiblížit. Jeden si ani neodpustil poznámku, že by od něj mohl chytit plíseň...
   Springovy to však buď nevadilo nebo to nedal najevo. Sám moc dobře věděl že už dlouho není zrovna nějaký krasavec...
  Všichni se zas vydali do svých obvyklích hloučků. Jen Freddy zůstal sám protože jeho kamarád zůstal u Springa. Nevadilo mu to, nechal ty dva králíky ať si povídají.
  Bonnie byl zvědaví a chtěl vědět naprosto všechno o jeho "minulém" životě. Goldy nebyl na toto téma moc zdílný a tak doufal že jeho bratr bude jiný.
  Moc toho ale nebylo, Spring byl pořád trochu v šoku. Nakonec se Bonnie rozhodl bavit se o věci která by je mohla oba dva jako hráče v kapele zajímat, a to hra na kytaru.
  Bonniemu chvíli trvalo Springa rozpovídat ale jakmile se mu to povedlo, dozvěděl se opravdu zajímavé informace.

  ,,Noták! Jistě hraješ skvěle!" Snažil se Bonnie Springa přesvědčit. Byl ochoten mu půjčit i kytaru, kterou jinak nedával z ruky. To Goldyho potěšilo, alespoň nebyl jediný kdo se snažil Springa vtáhnout do kolektivu.
  Spring však odmítl s tím, že na takovou kytaru stejně hrát neumí. Pravdou bylo že se Spring i celkem bál, ale nechtěl to přiznat.
  To dovedlo Goldyho k nápadu...

  Spring už asi po desáté odmítl Bonnieho návrh o zahrání nějaké písně. On si však nebyl jistý zda to vůbec ještě umí. A také tu byli všichni, zvládl by to vůbec před nimi?
  No, měl šanci to vyzkoušet protože se mu v klíně náhle objevila jeho kytara. Překvapeně na ní pohlédl, byla tak zachovalá... Ale jak?
  ,,Jak..?" Pohlédl na svého bratra který se tam tlemin jak úplný blázen.
  ,,To je tajemství!" Zasmál se a pokrčil rameny. Spring pomalu přejel prsty až s posvátnou úctou po kytaře. Vehnalo mu to slzy do oči...
  ,,Tak vidíš!" Zvolal Bonnie. ,,Teď můžeš něco zahrát!" Sice bylo krásně mít svou kytaru zpět ale mohl na ní zahrát? Uměl to ještě? A zvládl by to před nimy? Ne. Nedá to...
  ,,Neboj se, hraješ skvěle." Stisk mu povzbudivě rameno Goldy. Spring si povzdechl, už nebylo cesty zpět... Musel.
  Zkusil pár tónu, kupodivu nebyla rozladěná. Ach jo... povzdechl si v duchu a začal hrát. Po malé chvíli už však nevnímal nic jiného než svou kytaru. Slova neznal, ty si vzal čas. Zůstala jen ta melodie...

  Všechen hovor ustal, všichni se překvapeně podívala co způsobylo tu krásnou melodii. Goldy v tu chvíli ztuhl. Nemohl odolat. Tuto hudbu neslyšel tak dlouho, miloval tuhle písničku. Spring jí napsal zcela sám.
  Za chvíli se k němu přidal. Zpíval potichu, jako by se bál že příliš hlasitý zvuk by tu nostalgickou vzpomínku zahnal. Ze začátku zpíval opatrně, nechtěl to zkazit ale ke konci už to šlo zcela automaticky.

  Nikdo nic neříkal. Byli unešeni tím, čeho se stali svědky. Dokonce i Puppet vylezla ze své krabice aby se podívala co se děje, když pak uviděla ty dva po tak dlouhé době spulu zpívat a hrát, musela se usmát, přála jim to štěstí...
  Něco tak krásného už dlouho neslyšeli. V té písni bylo tolik pocitů, tolik smutku a bolesti, která tam při zkladání jistě nebyla... Ty smutné pocity na sebe ta píseň nabrala až časem... Uvědoměním si, že už ani jeden z nich nebude mít šanci si takto zahrát... A presto nakonec šanci dostaly...
  Byla to smutná píseň ale i tak byla nádherná.
  Když pak Spring přestal hrát a Goldy zastavil svůj zpěv místnost se ponořila do ticha. Ve vzduchu doznívaly ty smutná krásná slova.
  ,,To bylo krásné!" Odvážil se jako první něco říct opět Bonnie. Nikdy neměl problém říct to co si myslel, ani tehdy, kdy nikdo jiný nevěděl co říct.
  Goldy se usmíval, zato Spring vypadal že se každou chvíli zvedne a někam uteče. Úplně zapoměl že tam není sám.
  Když svou chválu vyřkli i ostatní, klonil uši tak aby mu nebylo vidět do oči. Tedy zakryl si jen jedno páč druhé ucho bylo moc krátké. Goldy tohle gesto znal a musel se usmát. Tohle jeho bratr dělal pokaždé když nechtěl aby někdo viděl, že se červená.
  Bylo rozhodnuto, Spring už se do sklepa nevrátí.

  Netrvalo dlouho a Spring se plně začlenil mezi ostatní animatroniky. Suché prostředí, pohyb a hlavně společnost mu vážně pomáhali. Také chvíli v parts and servis nebyli k zahození. Byl už schopen sám chodit a i když mu to Goldy zakazoval tak i běhat. Jeho bratr o něj měl pořát strach, taky ani né. Bál se že si něco udělá a proto ho právě teď přemlouval aby to nedělal...

  K tomuto se odhodlával již dlouho... Chtěl to zkusit! Ne, musel to zkusit!
  ,,Neboj, vždyť je to zábava..." Uklidňoval svého bratra Spring.
  ,,Nejsem přesvědčen." Stál si za svím Goldy. ,,Co když se ti něco stane?! Co když..."
  ,,Goldie, Šššš..." Vzal ho oběma rukama za ramena a tím ho donutil aby se mu podíval do oči. Ještě neviděl aby Goldy takhle vyšiloval.
   ,,Goldy, uklidni se. Vždyť to jsou jen závody!"

  Oba stáli vedle sebe. Spring vedle Foxyho. Když s tím přišel poprvé všichni to brali jako vtip ale Goldy, který se Springa snažil okamžitě přemluvit, je brzo nechtěně přesvědčil o opaku. Foxy to bral s úsměvem. Měl Springa rád ale proto ho vyhrát nenechá, nikdo se s jeho rychlostí nemohl měřit!

  Goldy to všechno sledoval, nikdo kromě něj nevěděl jak byl Spring bonnie rychlí. Jenže to byl Spring bonnie, tohle je Springtrap. Před pár dny nebyl schopný ani bez pomoci chodit!
  Co když upadne? Nějak se poškodí?! Neměl ustoupit, neměl mu to dovolit...

  Závod začal. Foxy byl první, ale k překvapení všech Spring se ani nehl. Možná dostal rozum, pomyslel si s nadějí Goldy. Jeho naděje však zmizela když se na něj Spring podíval.
  Goldymu bylo hned jasné o co šlo... Dával mu náskok.
  Ale né...

  Když Spring uznal že už to stačí vystřelil ze startu jak neřízená střela. Z něj se stala jen zelená šmouha.
  Všichni vytřeštili oči a spodní čelisti jim téměř upadli, tohle nečekali. Nečekali že by byl někdo takto poškozený tak rychlý... Foxy asi nebyl jediný, kdo uměl rychle běhat...

  Foxy zaregistroval že za ním nikdo neběží. Otočil hlavu ale v chodbě za ním nikdo nebyl. Už se chtěl zastavit když se jakoby odnikud přiřítil zelený blesk.
  No to snad... nestihl ani dokončit myšlenku a on se prohnal konem něj. Byli zrovna v poslední zatačce a Spring musel zpomalit aby neskončil ve zdi.
  Běželi vedle sebe, před nimi byla cílová rovinka.
  Chtěl vyhrát! Ani si proto neuvědomil co udělal. Lehce do něj strkl. Nebylo to nic moc silného ale v té rychlosti to stačilo. Spring neudržel rovnováhu a hodil prvotřídního placáka na zem.
  Foxy zatím doběhl do cíle a až zde si uvědomil co se stalo když se okolo něj prořítil Goldy.

  Všichni byli v šoku, jak to mohl Foxy udělat? Foxy se mezitím začal horlivě omlouvat dokud ho nepřerušil...
  ...Smích? Kdo se tomu mohl smát?
  Spring se posadil a začal se smát na novo. Nikdo to nechápal, nepraštil se při tom pádu silně do hlavy?
  ,,Tak s tebou..." Snažil se říct mezi nádechy a smíchem. ,,...Foxy, už závody... ne-neběhám!" Když uviděl jeho nechápavý výraz přestal se smát, narovnal se v zádech a začal Foxyho i všechny ostatní uklidňovat.
  ,,Za to nemůžeš! Jsem jen strašně šikovný! Támhle Goldie ti to potvrdí!" Usmál se nakonec a vstal. Nic se mu nestalo. To Goldyho uklidnilo a nakonec musel přiznal že kdysi si Spring né jednou takhle nabil čumák a nic se mu nestalo...

  Seděl sám v Parts &Servisu a přemýšlel. Měl své přátele rád a rád s nimi i trávil čas, ale pořád miloval samotu...
  Byl unavený... Když za ním nešel Bonnie aby si s ním zahrál na kytaru popřípadě aby ho naučil něco hrát tak na něj dotíral Foxy aby si s ním dal závody.
  Nevadilo mu to ale bylo to vyčerpávající. Rozhodl se proto že pro dnešek si dá volno...
  Vždyť si ho snad i zasloužil né?

. . .

  Králík sebou prudce trhl. Musel asi usnout, pomyslel si. Nebylo tu nějaké teplo?
  Vstal a došel ke dveřím. Uslyšel za nimi zvláštní praskot, co to? Když je otevřel vlna horkého vzduchu ho udeřila jako pořádná rána pěstí. Zůstal stát ve dveřích...
  To né. To nemůže být pravda! Jenže byla. Celá budova byla v plamenech...
  Už chtěl opět zavřít ty velké železné dveře a schoulit se do rohu ale pak se zastavil. A co ostatní? Když se tu zavře nebudou mít kam jít! Odhodlaně pohlédl do plamenů... Musí! Nesmí se nechat ovládnout strachem! A s těma myšlenkama vkročil do plamenů...

  Snažil se najít bezpečnou cestu pro sebe i své přátele. Nemohli ven, vchod byl zatarasen. Nebyli všichni... To ho děsilo. Cítil ten žár, pomalu ale jistě mu tavil endoskelet... Bylo to hrozné. Náhle se však jak hurikán z plamenů vyřítil jeho králičí bratr...
  Byl celý ohořelý a některé části jeho kostýmu dokonce ještě doutnali nebo hořely! Očima rozevřenýma strachem se rozhlédl po okolí a když do uviděl výrazně se mu ulevilo.
  Medvěd ho už už chtěl obejmout ale on ho místo toho chytil za ruku a na všechny zavolal.
  ,,Honem! Vím o místě kde se mužem skrýt!" Všichni běželi za ním. Spring odmítal Goldyho pustit a táhl ho proto za sebou... Goldy byl pomalejší.
  Před nimi se objevil vstup do sklepa. No jasně! Bylo tam vlhko a téměř nic hořlavého! Mělo ho to napadnout...

  Spring rychle zavřel rozpálené železné dveře. Rozhlédl se po místnosti kde se někteří jeho přátelé objímali s těmi kteří už tu byli. Vypadalo to že jsou tu všichni...
  ,,Jsou tu všichni..." Zašeptal vedle něj Goldy. Odmítal se od něj hnout. Spring dál bloudil pohledem do ostatních. Hledal jednu určitou hlavu kterou předtím neviděl.
  Pane bože vždyť tu není! Uvědomil si a chystal se otevřít dveře. Goldy ho však chytil za ruku.
  ,,Ne." Řekl jen. Nechtěl o něj znovu přijít. Nemohl! Nezvládl by to.
  ,,Goldie, já musím! Mery tu není." Spring byl rozhodnut pro ni jít.
  ,,Ne! Nesmíš! Nevrátíš se! Zemřeš! Zemřeš tam!" Goldymu z oči tekl olej. Nemohl ho pustit. Prostě nemohl...
  ,,Goldie..." Téměř zašeptal Spring a chytil ruce svého bratra aby mu viděl do očí. ,,Slibuji ti že se vrátím, ano?" Goldy neznatelně přikývl. ,,Ale musíš za mnou zavřít dve..."
  ,,Né!" Vždyť by se pak nemohl dostat zpět! Začal sebou v jeho rukou cukat.
  ,,Goldie, Goldie... Uklidni se!" Spring si ho přitáhl do obětí. ,,Až se s Mery vrátím zabouchám na dveře a ty mi otevreš ano?" Když Goldy neodpovídal ještě dodal. ,,Slibuji že se vrátím."
  Spring však věděl že tento slip nejspíš nebude moct vyplnit...
  Goldy se ani nehl, přemýšlel o tom. Spring však už nemohl čekat. Pustil svého bratra a dřív než ho stihl znovu zastavit zmizel v plamenech.
  Goldy tam jen stál ve dveřích a stále sledoval ty plameny jako by tím mohl urychlit jeho návrat. Nemohl ty dveře zavřít...
  ,,Golde!" Zařval někdo za ním. ,,Jdi od tamtud!" On se však ani nehl.
  ,,Golde." Doběhla k němu Chica a chtěla zavřít dveře. Gold je však chytil. Žluté kuře se na něj nechápavě podívalo ale on neodtrhl pohled od ohně. V jeho očích se odráželi plameny. Byli tak prázdné... I on v podvědomí věděl že to co mu jeho bratr slíbil není možné.

  Nechápavě se na něj dívala. On však jakoby o ní ani nevěděl. Pak jí něco napadlo. Jeho bratr by ho mohl přivést k rozumu...
  Rozhlédla se po ostatních ale to co hledala tu kupodivu nebylo. Rozšířili se jí oči hrůzou. Snad ani on nemohl být takoví blázen!
  Jenže stopy po olejových slzách na zlaté tváři jeho bratra jí o tom však ubezpečili. Rychle ho popadla a otočila směrem k sobě aby si získala jeho pozornost.
  ,,Že tam nešel?!" On jen sklopil uši. Né... To nemůže být pravda! Vystrašeně a smutně se podívala do plamenů. Ach Springu...

  Náhle se ozvala obrovská rána a silná tlaková vlna od výbuchu odhodila dva animatroniky na druhou stranu místnosti.
  ,,Springy!" Zařval Goldy hned jak se vzpamatoval. Jenže bylo pozdě... Springtrapa si vzaly plameny. Nemohl přežít ten výbuch...
  Ozvalo se praskání a před dveře spadly hořící trámy.
  ,,Né!" Zvolal a chtěl se rozběhnout k jediné cestě odsud, k jeho jediné naději. Naději, která však pohasla... Jenže jakmile se zvedl, na hlavu se mu něco sesypalo ze stropu...
  Všichni animatronici se náraz podívali nahoru. Strop byl protkán sítí trhlin a prasklin...
  Tak, pomyslel si zlatý medvěd. Tohle je...
...Konec?

  Kolem druhé hodiny ranní Fredyho pizzerie vyhořela do základů. Nikdo zatím neví co bylo hlavní příčinou požáru. Nikdo naštěstí nebyl vážně zraněn.
  Základy budovy nebyli dost silné a celá budova se doslova propadla do země.
  Stráty jsou vysoké. Nic z vybavení pizzerie se nedochovalo. Animatronici byli zničeni. Majitel je zoufalí.
  ,,Již předtím s ní byli problémy. Je mi líto, ale Fredyho pizzerie dnešním dnem skončila..." Uvedl majitel.

  Vyčerpávající prolog... Jen chci říct že další kapitoli budou mnohem mnohem kratší tak si moc nezvykejte!😂
  Jinak 3396 slov bez těhle keců na konci! To je asi moje nejdelší kapitola! (Taky jsem jí tehdy téměř celou psala ve škole)
  Tak čus u další kapitoli!