Vzpomínám na to, jak jsme spolu vystupovaly...
Vzpomínky byli to jediné, co mi zbylo.
  A i ty nejšťastnější vzpomínky byli náhle smutné...
Chyběls mi...
  Chyběli mi všichni.
Ale ty nejvíc...
  Bráško...
 

  Jak hurikán vběhnu mezi dva "regály" plné součástek a dalších věcí a oddechnu si. Bože, právě jsem asi prodělal infarkt. Alespoň nešel nikam daleko.
  Ležel tam na zemi a na hlavě měl nějaký kus šrotu, co nejspíš schodil. Vím, že to ode mě asi není moc chytré ale když teď na něj koukám... Prostě nemůžu!
  Začnu se smát. Je i celkem roztomilý, tedy když se mě nesnaží zabít ve snech. Asi jsem divnej ale to, jak je rozbytý mi nevadí... Vyděl jsem i horší lusy šrotu a přeci jen... Je to králík... Robot, který byl vyrobený pro to, aby bavil děti!
  Pak si však vzpomenu na to, co jsem našel v něm a smát se přestanu. Že by to byl důvod, že je živý? Nevěřím v nadpřirozeno, ale co jiného by to vysvětlilo..?
  On ze sebe dost neohrabaně schodí tu věc a trochu naštvaně se na mě podívá. Z jeho "úst" zazní další mechanický zvuk. Tentokrát je jasné že z toho není moc nadšený.
  ,,Nedívej se na mě tak. Pokud tu má být někdo naštvaný tak jsem to já! Málem jsem z tebe dostal mrtvyci a ohluchl!" Při každém mém slově sebou lehce trhl. Opět svěsí uši a omluvně a smutně se na mě zadívá.
  ,,Psí oči na mě neplatí! Nebo spíš králičí..." Zamumlám si spíš už pro sebe. Jsem ještě trochu zmaten z toho co se stalo...
  ,,A teď," vzchopím se však, teď musím vyřešit tenhle problém! ,,Kdo jsi a jak se možné že jsi živí?!" Začnu.
  On opět vydá nějaké mechanické zvuky. Jako by byl rozbitý. Možná má svůj vlastní jazyk...
  ,,Zastav, přestat mluvit!" Zvolám, ty zvuky jsou příšerné! Bolí mě z nich hlava. ,,To nemůžeš mluvit tak jako já? Abych ti rozuměl?" On se překvapeně zastaví a nechápavě se na mě podívá. Pak však znovu začne. Ten zvuk mě štve!
  ,,Mlč! Stejně ti nerozumím ani slovo!" Zvolám. On se zarazí. Zřejmě neví, že mu ten hlas nefunguje. Povzdechnu si a rukou si projedu vlasy. To bude těžké.
  ,,Byl jsi dlouho vypnutý. Jsi poškozený. Nerozumím ti ani slovo..." On svěsí uši a zaknučí. Je zvláštní že mluvit nemůže ale tyhle primitivní zvuky dělat dokáže...
  ,,Fajn, potom se na to podívám. Teď však pojď za mnou. Tady je málo prostoru." Proč to dělám? Chci ho vůbec opravit? Nenapadne mě potom?
  Otočím se na něj ale zjistím že mě nedoprovází. Rychle se otočím a vrátím se tam. Akorát uvidím jak se vyškrábal na nohy pomocí regálu vedle něj. Bylo vidět že mu to činí problémy. Skoro nebyl schopný uchopit její okraj. Udělal jeden krok ale jak došlápl, noha se mu pohlomila a on s velkou ránou skončil zase na zemi. Celý se třásl, ale i tak se znovu pokusil vstát. Jenže tentokrát ho neudržely ani ruce. V jeho očích byla vidět bolest ale i tak to zkusil znovu. Nechápu, jak se předtím mohl dostat až sem....
  ,,Ne. Přestaň!" Zvolám a dojdu k němu. Vždyť si ublíží! On si mě však nevšímal a pokusí se znovu postavit. Chci jít k němu a pomoct mu ale on na mě zavrčí. Nepustí mě k sobě. Znovu se vyškrábe na nohy. Celou dobu mě však sleduje kdybych se k němu náhodou měl v plánu přiblížit. Jenže když znovu začne ztrácet rovnováhu přestane mě hlídat. Toho využiju.
  Rychle k němu přiskočím a pomůžu mu. Je docela těžký... Jakmile přestane hrozit nebezpečí upadnutí vystrašeně a nervózně se na mě podívá. Donutím se na něj usmát.
  ,,Neboj, chci ti jen pomoct..." Zašeptám a pomůžu mu dostat se zpátky na své místo. Tam ho opatrně položím a ze stolu vezmu nějaké nářadí. Nervózně se na něj přes rameno podívám. Celou dobu mě sleduje. Nechá mě mu pomoct? Jaké to pro něj vůbec je? Nebolí ho to?
  ,,Neboj..." Snažím se ho uklidnit. ,,Budu opatrný." Nevypadá však moc nadšeně a když se na něj otočím s nářadím v rukou, natiskne se na stěnu jako by se ode mě chtěl dostat co nejdál. Teď je možná dobře že nemůže běhat. Ještě bych ho honil po celém domě. Zkontrolovat ho však musím!
  Udělám krok k němu. V jeho očích se objeví strach... A dřív než můžu nějak reagovat... Znovu celou místnosti zní ten strašný zvuk. Nebyl tak hrozný jako ten první ale i tak byl dost bolestivý.
  Pustím vše na zem a rychle si zacpu uši. Kovové nářadí při styku s podlahou zacinká, přes ten zvuk to však nebylo skoro slyšet.
  ,,Zmlkni!" Zařvu, snažíc se předlušit ten zvuk. Nečekal jsem že to vyjde ale on doopravdy stichl. Podívám se na něj. Celý se klepak a sledoval mě vystrašeným pohledem.
  Sehnul jsem se pro klíč s jednou rukou stále přitisklou na spánku. Celá hlava mi pulzovala.
  Když zvednu klíč a udělám další krok k němu, znovu nadzvedne hlavu jakoby se chystal na další zvuk.
  ,,Prosím!" Zvolám. ,,Nech mě ti pomoct!" On se na mě nejprve překvapeně podívá ale pak se v jeho očích objeví bolest. Spousta bolesti. Co jsem udělal? Zeptám se sám sebe.
  Po jeho tvářích začne stékat nějaká černá tekutina.
  Počkat! On snad brečí?