Omlouvám se všem svým čtenářům za dlouhé čekání. To víte, na dovolené se psát nedá a když se člověk z ní vrátí, je mrtvý ještě více, než předtím :D Každopádně už jsem schopna psát dál, tak si užijte další díl~ A děkuji Vám všem, které příběh zaujal c:

***

Škyťák si užíval studeného větru, který mu čechral vlasy a pomáhal jemu a Bezzubkovi v létání. Ráno našel na svém okně námrazu v podobě ostrova, který měl vyznačený na své mapce. Byl to vlastně ten samý ostrov, kde poprvé spatřil toho záhadného Jacka Frosta, a právě proto si myslel, že mu jeho nový známý ukázal místo setkání.
Když byli nad ostrovem, Bezzubka trochu zpomalil, aby se Škyťák mohl pořádně rozhlédnout a najít tak co nejrychleji svého nového kamaráda. A když tak bloudili nad stromy, dostali se až nad zamrzlé jezero, kde ho oba dva spatřili.
Jack pobíhal po zamrzlé vodě, hůl tahal za sebou a smál se. Ne, on neběhal. Spíše to vypadalo, jakoby tancoval a pořádně si to užíval. Za holí se mu táhla další námraza a opisovala jeho trajektorii na ledě. Tancoval a maloval zároveň.
Škyťák jeho počínání se zájmem pozoroval. Bezzubka se snesl dolů, pomalu a opatrně mezi stromy, aby se k ledovému tanečníkovi mohli společně více přiblížit. Dokonce i jeho zajímalo, co to Jack Frost provádí. I jeho ta zvláštní činnost zaujala.
Najednou se však zastavil, svou hůl stáhl k sobě a podíval se stejným směrem, odkud ho pozorovali ti dva zvědavci. Na chvíli se zarazil, avšak hned se jen pousmál. „Ahoj." Pozdravil s mávnutím ruky. „Ani jsem si nevšiml, že jste přiletěli."
„To je jedna z Bezzubkových schopností." Odvětil mu s mírným úsměvem. „Seshora vypadala tvá kresba náramně a magicky. Vlastně, celé to tvé tančení vypadalo kouzelně." Vyřkl a nervózně se poškrábal na hlavě.
Jeho slova Jacka dojala a donutila ho k dalšímu, mnohem zářivějšímu úsměvu. „Chceš se na to jít podívat zblízka?" zeptal se se zájmem a vykročil ke Škyťákovi. Když od něho stál jen na pár centimetrů, natáhl k němu svou ruku. „Abys neuklouzl." Ušklíbl se pobaveně.
Hnědovlásek se na jeho nabízenou ruku chvíli koukal a cítil, jak jeho tělem prostupuje mírný stud. Ovšem nenechal se svými pocity dlouho trápit, a tak se jen usmál a ruku přijal. „Jen aby to nebylo spíše kvůli tomu, abys mě pak sám mohl shodit." Zasmál se a opatrně našlápl na led.
„Cože, já?!" Jack hrál udiveného a přitom se nahlas smál. „Kdepak, to si mě s někým musíš plést!" začal okamžitě a vyhledával pevný led, kam by se svým kamarádem mohli šlápnout, aniž by se to s nimi probořilo. Naštěstí měl u sebe Jack svou hůl, takže kdyby se cokoliv stalo, mohl tomu rychle zabránit.
„Páni," vydechl Škyťák, když to ledové umění viděl zblízka. Už z dálky se mu to zdálo nádherné, ale teď, když viděl, kam se námraza všude rozplývá, jak se větví i do malých cestiček, zdálo se mu to o to kouzelnější. Teď, kdyby s těmi detaily, které viděl, vyletěl nahoru a domyslel si je, bylo by to naprosto magické. „To je neuvěřitelné." Dech se mu nad tou nádherou zatajil. Opatrně si klekl a rukou námrazu pohladil. Zkoumal tak její strukturu a cestu, jakou se vydává.
„Jestli je pro tebe tohle kouzelné..." odmlčel se Jack a z ledu vytvořil model malého dračka s křídly. Stačilo na něj jen fouknout jeho dech a dráček se oklepal. „Tak co teprve řekneš na tohle." Ledový dráček se chvíli rozhlížel, pak však mávl svými křídly a přilétl ke Škyťákovi, který se snažil pobrat trochu dechu, usmíval se jako malé dítě a očima sledoval to kouzelné stvoření. Ledový dráček okolo něj udělal pár otoček a pak zamířil k zvědavému Bezzubkovi. Chvíli se nad ním vznášel jen tak, ale po chvíli zaujal toho černého draka. Když od něj odlétl, Bezzubka se samou zvědavostí dal do pronásledování.
„To je neuvěřitelné." Vzdychl Škyťák sledujíc svého dračího bratra, jak si hraje s malým ledovým stvořením. „Ty jsi neuvěřitelný." Pohled stočil k Jackovi, jenž se opíral o svou hůl a očima pozoroval mladíka před sebou.
„Děkuji." Ušklíbl se mladík a pocítil, jak se mu začervenala jindy studená a bílá líčka. „Něco takového mi bylo řečeno poprvé."
„Vážně?" Škyťák to chvíli nechápal, ale pak mu to došlo. Málokdo ho přeci viděl, a tak mu málokdo za zimní radovánky mohl poděkovat nebo jej pochválit. „No, ehm." Snažil se přijít na něco, čím by svá slova umlčel, ale zarazil ho Jackův smích. Udělal snad něco vtipného, čímž ho donutil ke smíchu. „Co je tu k smíchu?"
„Tvoje snaha zatutlat slova." Odpověděl mu mladík. „Je to rozkošné, když na něco nemůžeš přijít."
„Ha, ha, moc vtipné." Zavrčel Škyťák hravě. „Co vlastně včerejšek, jak to s vámi dopadlo?" zajímal se a v tu chvíli Jacka smích přešel. Přemýšlel a snažil se vymyslet co nejlepší lež, která by mohla být tak trochu pravdou.
„Stín má něco za lubem. Nevíme, co přesně pohledává u tvé vesnice, ale moc dobré to pravděpodobně nebude."
„No, kdyby se pokusil zaútočit,..." Škyťák se vydal směrem ke kraji zamrzlého jezera a Jack hned za ním. „...tak mu ukážeme, jací vikingové dokážou být. A pak si už bude jen přát, aby nás nikdy nepotkal. Jsme totiž tvrdohlaví a šílení." Pousmál se a otočil se zpátky na Jacka. Ten se jen tiše usmíval.
„Kéž by to s jeho zahnáním bylo tak jednoduché."
„Možná bude, co my víme." Optimismus Škyťákovi nechyběl, ale Jack znal pravou sílu Stína. Znal i jeho způsoby a úmysly. Určitě to nebude tak jednoduché, jak si to Škyťák představoval. „Ale můžeme to přehodnotit a zkusit se obránit lépe, pokud mi řekneš, co je zač."
„Je zosobnění strachu a tmy." Co více by o něm mohl říct? Skoro všechny zápory, které lidstvo znalo, se vztahovaly na jeho osobu. „Nehraje fér a využívá všeho, co se ti prožene hlavou. Jeden jediný náznak strachu mu stačí k tomu, aby tě zahnal do úzkých." Viděl, jak hnědovláskův úsměv pomalu mizí z jeho tváře. „Ale když mu nedáš příležitost, nebude tak silný." Změnil okamžitě rozhovor na veselý. „Když mu ukážeš, jak se umíš bavit, že z něho nemáš strach, bude slabý jako suché stéblo trávy." A nyní se Jack usmíval, aby zahnal chmury, které si díky němu Škyťák musel představit. „Budu tam s vámi, a kdyby zaútočil, tak ho určitě dokážeme porazit."
Na jeho slova se hnědovlásek pousmál a pocítil, jak do něj zezadu dloubl Bezzubka. S ním se cítil hned bezpečněji, a pokud mu Jack Frost říkal pravdu, že tam s nimi bude, cítil se o to lépe. „Věřím ti." Vyřkl nakonec s úsměvem. „A jménem vesnice ti děkuji, že při nás budeš stát."

***

Bylo už pozdě večer, když se Škyťák vrátil s Bezzubkou domů. Mohl by říct, že den s Jackem strávili báječně. Bezzubka na něj konečně přestal vrčet a už si ho jen nevšímal a Škyťák ve svém novém kamarádovi viděl tolik kouzelných věcí, kterým stále nemohl uvěřit. Jack mu dokonce vyprávěl i ostatních zemí, které navštívil, a o jejich tradicích. Nemohl věřit jeho slovům a se zájmem ho poslouchal celý den. Zjistil toho tolik nového, že prozkoumání světa ho teď lákalo ještě více, než kdy jindy. Jenomže věděl, že jeho otec bude zásadně proti. Už jen kvůli tomu, že by se jednoho dne měl stát náčelníkem jejich vesnice.
Když za sebou zavřel dveře, zjistil, že v domě je nezvyklá tma. „No super." Postěžoval si a vydal se k oknu, aby otevřel okenice a ony na chvíli propustily svit měsíce do jeho domu, dokud nenajde něco, čím si rozdělá oheň. Jakmile ale okenice otevřel a otočil se zpátky do místnosti, zrak mu padl na černý písek na zemi. Škyťák nechápal, odkud se tam vzal, ale když zvedl zrak a před ním se objevil neznámý muž, pochopil, že ten písek musel pocházet od něj. „Ehm, dobrý?" snažil se pozdravit, ale úsměv na tváři toho muže se mu vůbec nelíbil. „Potřebujete něco?"
„Ne." Zavrtěl neznámý hlavou a přistoupil k mladíkovi blíže, aby si jej mohl lépe prohlédnout. „Jen jsem se na tebe přišel podívat." Odpověděl mu s vítězně.
„Oh, opravdu? A smím vědět, kdo jste? Známe se snad odněkud?"
„Znám tě jenom z vyprávění." Ušklíbl se muž a přistoupil ke Škyťákovi ještě blíže. Měsíční svit ho najednou osvítil úplně celého a mladíkovi hned došlo, s kým mluví. „Nevidím na tobě nic zvláštního, za co by stálo bojovat."
„A já nevidím nic zvláštního, proč bych se vás měl bát." Zavrčel mu odpověď zpátky Škyťák, čímž ale Stína jen rozesmál.
„Jack Frost ti o mě pověděl, že?" se smíchem přešel ještě blíže. Tak blízko, aby Škyťákovi položil ruku na rameno a pohlédl mu jej do očí. „Řekl ti, kdo jsem a co mě dělá silnějším. Řekl ti skoro vše, co mohl, včetně mých slabin, ve kterých se šeredně spletl." Zakroutil hlavou a zpátky se narovnal. „Nemám slabiny, to si zapamtuj, chlapče."
„Každý má svou slabinu." Podotkl mu Škyťák a přemýšlel, jak by ho mohl vyhnat ze svého domu.
„Ano, máš pravdu. Každý živý tvor má svou slabinu." S tím se mu znovu podíval do očí. „I takový Jack Frost má slabinu, a tušíš ty, jakou?" zajímal se s křivým úsměvem. Odpovědí mu však bylo dlouhé ticho, což ho rozesmálo ještě více. „Původně jeho slabinou bylo to, že na něj nikdo nebude věřit a zanikne. Avšak ty a pár dalších dětí jste mu dali novou naději, a tak se jeho slabina změnila. Víš co je to teď?" znovu nastalo to ticho. "Ty! Ty jsi jeho slabinou."
„To je nesmysl." Zavrčel Škyťák, avšak Stínův pohled říkal zcela něco jiného. Jestli dokázal vnímat strach ostatních, proč by si tohle vymýšlel? „Proč bych měl být já jeho slabinou?"
„Jsi jediný, kdo ho vidí, aniž bys v něj věřil." Odpověděl mu okamžitě muž. „Jediný, kdo už dávno není dítě a vidí jej." Když se znovu podíval do mladíkových očí, zasmál se. „Ale, co to vidím? Snad ne strach? Máš strach, že bys opravdu mohl být jeho slabinou? Že by ho tvá osoba mohla v našem boji nějak ohrozit?" Stín si tuhle chvíli užíval. Cítil, jak s jeho slovy roste i jeho síla a chlapcův strach. „Asi máš pravdu, mohl bys ho nějak ohrozit. S tím, že jsi pouhý smrtelník se ti může stát naprosto cokoliv. Co kdyby o tebe Jack přišel úplně? O svého jediného kamaráda? Zničilo by ho to? Pak už by neměl žádný důvod chránit tvou vesnici. Když padneš ty, padne i Jack. Když padne Jack, tvá vesnice bude má."
Škyťák už tohle nemohl dál poslouchat. Sáhl po svém infernu a zapálil jej. Tím dal Stínovi jasně najevo, aby se nepřibližoval. „Jestli provedeš něco mojí vesnici..." zaskřípal mezi zuby a pevně chytil svůj meč v rukou. „...tak přísahám, že už nikdy nespatříš světlo světa." Nerad byl zlý, nerad někomu vyhrožoval. Ale Stín mu chtěl sáhnout na život. Chtěl ublížit Jackovi a jeho vesnici. Tohle si nemohl nechat líbit.
Stín s úsměvem poodstoupil do tmy. „Vidím, že to s tebou bude ještě zajímavé. Každopádně se ještě shledáme, Škyťáku." Se svými posledními slovy zmizel ve své temnotě. A když se tak stalo, oheň v krbu se znovu rozhořel.