„Takže, jak to vlastně s tebou je?" zajímal se Škyťák, když se usadil na zemi. Šli nedaleko vesnice k jednomu z útesů, kde ve dnech býval přenádherný výhled na moře a v noci, při svitu měsíce, byl ten pohled mysteriózní, někdy až strašidelný.
„Kam směřuješ touhle otázkou?" zeptal se druhý mladík, zatímco si hledal vhodnou pozici k povídání.
„No, řekl jsi, že jsi Strážce. To ještě trošku dokážu chápat. Ale jak to, že ses jim stal? A jak to, že umíš ovládat sníh a všechno v tvojí přítomnosti mrzne?"
Jack nebyl zvyklý na otázky. Jediný, kdo se ho na něco ptal, byl on sám, ale že by mu sel odpovídat i někomu jinému? To se často nestávalo. „No," a tak přemýšlel, kde by měl začít. Bylo správné mu o sobě říct pravdu? Jeho život? „Kdysi dávno jsem byl obyčejný člověk a pamatuju si, že jsem měl mladší sestru. Jednoho dne jsme chtěli jít bruslit na jezero, jenomže led byl moc tenký. Zatímco já jsem stál na pevné ploše, sestra stála uprostřed zamrzlého jezera a oba dva jsme viděli, jak led pod ní praská. Musel jsem zasáhnout a tak jsem s ní trhl, vyměnil se a led praskl pode mnou. Teoreticky jsem umrzl ve studené vodě." Když se Jack podíval Škyťáka, i přes slabý plápolající oheň pochodně v jeho očích spatřil úžas a přitom neporozumění a děs. Kdo by se divil, kdyby mu byl vyřčen tento příběh. „A pak, jedné noci, jsem se probudil ve vzduchu. Nevěděl jsem, kdo jsem, jak jsem se tam dostal. Nade mnou svítil obrovský Měsíc a řekl mi, kdo jsem a co jsem. Oživil mě, zachránil mě, ale něco za to chtěl a být Strážcem se mi nezdálo tak hrozné." Když se znovu podíval na Škyťáka sedícího vedle něj, v očích spatřil stále ty stejné emoce jako předtím, možná jen více viditelné. Dokonce i jeho ústa byla mírně pootevřená v tom záplavu šoku.
„Takže ty jsi..."
„Myslíš, že jsem byl mrtvý? Ano. Ano, asi jsem byl mrtvý."
Škyťák si až teď uvědomil, jak se musel tvářit. Rychle zatřásl s hlavou a rovnal své myšlenky na pochodu. „Takže kvůli tvé smrti umíš ovládat sníh a led. Kvůli tomu, že jsi znovu mezi živými, jsi Strážce." Spojoval si souvislosti dohromady a přitom svůj pohled upíral do země. „Ale, jak to, že jsi pořád tak veselý? Tím chci teda říct..." odmlčel se a hledal ten nejvhodnější způsob, jakým by svá slova měl podat.
„Nezbývalo mi nic jiného, než se přenést přes minulost." Aby si nelámal hlavu, Jack mu raději s úsměvem odpověděl. „Ze začátku to bylo těžké, neznal jsem svou minulost, neznal jsem sebe. Jediné, co jsem věděl, bylo to, co řekl Měsíc, nic víc."
„Neumím si představit, že bych se ocitl v takové situaci." Vyhrkl ze sebe Škyťák zamyšleně.
„Ale dost o mě." Zasmál se Jack a ze sedu se vyhoupl do dřepu. Pomocí své hole si udržoval rovnováhu a modrýma očima, které i tak jasně zářily přes to slabé světlo, si prohlížel hnědovlasého společníka. „Co mi o sobě řekneš ty? Jestli máte ve vesnici draky, určitě to bude zajímavý příběh."
„No." Zakuckal se a pak se nepřítomně podrbal ve vlasech. Taky přemýšlel, kde by mohl začít. „Kdysi naše vesnice a draci byli strašní nepřátelé. Oni nám kradli dobytek, jídlo a podpalovali naše domy, zatímco my jsme se jim snažili ubránit. A teď, představ si naši vesnici, lidi v ní jsi viděl. Všichni jsou samý sval, jsou velcí a ničeho se jen tak nezaleknou, zatímco já? Škoda mluvit." Odfrkl si s úsměvem.
„Neřekl bych. Nikdy nevíš, co se může v takovém prckovi skrývat." Rýpl si s vítězným úsměvem. „Ještě k tomu to jméno, dodává ti sílu." Zasmál se nahlas, zatímco Škyťák jen tiše zavrčel. „Promiň, pokračuj."
„Chtěl jsem být jako ostatní, aby na mě táta byl pyšný, mimochodem, je to náčelník naší vesnice, takže snad chápeš, proč jsem nechtěl dělat ostudu." Se zoufalým úsměvem se podíval na Jacka, potom zase zpátky k zasněžené zemi. „A tak jsem si jednou sestrojil stroj, který měl zabít draka..."
Jack Frost by jeho životní příběh poslouchal celé hodiny, ale koutkem oka si všiml něčeho zvláštního na nebi. Tmavý popruh, ubírající se směrem na sever. Mohl to být snad Stín?
Aniž by o tom věděl, zvedl se na nohy a zrak stále upíral na onu tmavou čáru. „Jacku?" z transu ho probral až hlas Škyťáka, který si všiml jeho zvláštního chování. „Jsi v pořádku?" zajímal se, když se také vyhoupl na nohy i s pochodní v ruce a stejně tak jako jeho společník, i on upřel zrak na temnou oblohu.
„Co?" Jackovi najednou došlo, že byl mimo. „Ne, promiň. Budu muset jít."
„Děje se něco?" Škyťákovi se chování druhého chlapce nezamlouvalo. O to více se mu nelíbilo, že stále odvracel pohled na nebe, kde byly jen mraky.
„Ne, jen..." za pochodu se snažil vymyslet nějakou dobrou lež. „Strážci mě teď potřebují." Byla první výmluva, která ho napadla a zněla celkem smyslně. „Prý mají nějaké nové informace o Stínovi."
„Ach tak," Jack si v další chvíli všiml, jak se hnědovlasému mladíkovi zatřpytil v očích malý náznak smutku. Opravdu by se mu stýskalo?
„Jakmile mi řeknou všechno potřebné, vydám se zase tady, abych chránil tvou vesnici. Nemyslím si, že by Stín změnil svou polohu, když tady byl celou dobu." Chlácholil ho nenápadně s úsměvem. „Jestli zítra budeš v pořádku a nebudeš promrzlý na kost z dnešního večera, mohl bych ti ukázat pár triků."
Škyťák jakoby na to slyšel. Místo smutku se mu nyní hluboko v očích zableskla hvězda radosti. „Budu ti moct pak doříct svůj příběh, pokud ho stále chceš slyšet."
„Samozřejmě, že chci! Určitě to bude zajímavé!" zasmál se společně s hnědovlasým chlapcem. „Tak zítra sleduj na svém okně námrazu." S mírným pokývnutím hlavy se se svým novým známým rozloučil, skočil z útesu, ale okamžitě se za pomoci své síly a větru vznesl vysoko do vzduchu.

***

Přistál na čerstvém sněhovém poprašku, který však nebyl čistě bílý, ale spíše zašedlý. Až nyní mu došlo, že měl počkat na svit měsíce a neriskovat v úplné tmě. Sice si jeho oči na tmu už dávno přivykly, ale i tak teď dost riskoval.
„No podívejme se, kdo nás přišel navštívit! Samotný Jack Frost!" ozval se tajemný skřípavý hlas, místy pro někoho až děsivý. Ne však pro Jacka. „Viděl jsi mé znamení? To jsem rád, že jsi přijal mé pozvání." Věty zněly všude okolo stromů, odrážely se od kůr a sněhu, takže bylo těžké poznat, odkud vlastně vycházel.
„Stíne, okamžitě vylez! Co tady pohledáváš?!" Jack ve svých rukou pevně uchopil svou hůl a očima těkal po místě. Opravdu si zvolil špatnou dobu pro hledání Stína, s touhle tmou byl ve výhodě.
„Co bych pohledával? Jen se kochám přírodou." Odpověděl mu nezaujatě. Aniž by ho nějak trápilo to, že ho Jack uvidí, vynořil se ze stromů. „Poznávám nové lidi, nové možnosti. Nic zlého nedělám."
„Tak jestli je tohle všechno, můžeš odtud vypadnout zpátky do svého vězení." Zavrčel Jack a hůl namířil přímo na něj, kdyby se jejich konverzace svrhla k boji.
„Nic takového nechci, Jacku Froste. Ve vězení toho moc nepoznám a je to tam strašně, ale strašně nudné. Ale pokud máš takovou starost, že něco udělám, proč se mnou prostě nezůstaneš a nepohlídáš mě?"
„Hlídat tě?" zavrčel nedůvěřivě mladík a nespouštěl ze svého nepřítele oči. Co měl tentokrát za lubem? Už jednou všem strážcům, hlavně jemu a Sandmanovi, pěkně zavařil a nemínil mu dát druhou šanci.
„Oh, vidíš, nechceš se s tím zahazovat. Máš lepší věci na práci, že?" Stín se najednou moc prudce přiblížil, avšak Jack se snažil zachovat chladnou hlavu, než aby udělal nějakou hloupost. „Snažíš se získat nového kamaráda, že? To je od tebe milé. Jsi rád, že tě alespoň někdo vidí, i když na tebe původně předtím ani nevěřil."
„Jak tohle víš?"
„Z tvého strachu jde vyčíst tolik věcí, až by ses divil, Jacku. Máš o toho kluka strach? Proč? Však ho ani neznáš. Možná bys tomu ani nevěřil, ale dokud jsi nepřijal mé pozvání a já si o tobě nezjistil pár novinek, asi bych na tu vesnici ani nezaútočil. Když teď ale vím, co pro tebe znamená..."
Jack se v tu chvíli neudržel, chladnou hlavu vyměnilo horké myšlení a on ze své hole nechal vytrysknout pořádný sněhový útok. Stín mávnutím ruky proti němu poslal svůj černý písek, a když se setkal se sněhem, obojí zmizelo. Dokonce i Stín zahalen tmou a svým temným pískem. „Ukaž se, zbabělče!" vykřikl do tiché noci, ale žádný hlas se už neozval. Jediný vítr zaskučel mezi stromy a Jack si uvědomil, že Škyťákovi a jeho vesnici hrozí velké nebezpečí.