Rána vzbudila mladíkovu pozornost a donutila ho, aby se otočil. Když spatřil Bezzubku, jak číhá na velkou haldu sněhu, jeho zvědavost ještě více vzrostla. „Bezzubko, co tam děláš?!" zajímal se. Drak mu pohledem jasně naznačoval, aby se podíval to té kupky sněhu, sám tam však čumákem trochu hrabal. „Máš tam snad myš?" smál se hnědovlásek, jeho úsměv však ztvrdl ve chvíli, kdy se ze sněhu vyhrabala lidská ruka, stejně tak bílá jako sníh na ní. „U Odina!" vyjekl zděšením. Šok mu na chvíli zatemnil mysl, ale pak se okamžitě dal do hrabání, aby tomu chudákovi pod sněhem pomohl. „Moc se omlouvám za svého draka!" začal v okamžitě v průběhu záchrany. „Bezzubko, co kdybys taky pomohl?!
Po pár vteřinách se z kupy sněhu vynořila hlava a okamžitě se snažila nabrat vzduch do plic. Hnědovláskovi se ulevilo, že ten chlapec žil a nic se mu nestalo. Nejspíše jen trochu prochladl, aspoň tak tomu nasvědčovala jeho ledová a světlá kůže. A za pár dalších chvil byl mladík ze sněhu už venku. „Ještě moc se omlouvám! Jsi v pořádku?!"
Jack Frost byl v mírném šoku, avšak nevěděl, co by měl vybrat za příčinu. Mohl za to ten sníh, drak anebo to, že ho ten kluk viděl, mluvil k němu a dokonce se ho i dotýkal?! „Jo, jsem." Vydal ze sebe to jediné, na co se zmohl, protože myšlenky se mu honily jedna přes druhou a on nebyl schopný nějaké delší věty.
„Díky Odinovi," hnědovlásek si oddychl. „Musí ti být zima. Jsi celý pobledlý a taky..." teprve teď mu došlo, že ten kluk, kterého má před očima asi nebude normální. „...bosý." Vydechl. Až teď si ho pořádně změřil pohledem. Byl bledý jako sníh před nimi, jeho vlasy byly stříbrné jako měsíc v noci a světle modré oči tu jednotu rozbíjely. A co teprve to, že byl bosý a v ruce držel jakousi namrzlou hůl? Mohlo mu být okolo sedmnácti let, určitě ne více jak dvacet a pro teď nevěděl, jak by měl správně reagovat.
„Vypadáš udiveně." Vyřkl po delším trapném tichu Jack.
„To ty taky." Pokývnul hlavou hnědovlásek a snažil se najít svůj rozum. „Co jsi zač? Jsi bosý, skoro nic na sobě nemáš a vypadáš jako personifikace zimy!" a najednou se odmlčel. „Jsi personifikace zimy? Jsi nějaký bůh nebo tak něco?"
Jack Frost se nad jeho šokem a nechápavostí musel zasmát. Nikdy neviděl někoho tak vyvedeného z míry. A to, že ho nazval bohem? Personifikací zimy? To ho snad pobavilo ještě více. Kéž by tohle oslovení slyšel Velikonoční zajíc, určitě by mu záviděl. „Ne, jsem jen Jack Frost." Rozhodl se, že svůj oficiální titul sem tahat nebude. To by toho kluka zmátlo ještě více.
„Frost, jo to k tobě sedí." Kýval nechápavě hlavou mladík.
„A ty jsi kdo?" rozhodl se s ním seznámit a možná ho ještě chvíli potrápit. „Když už na mě tvůj drak shodil ten sníh, tak bych rád věděl, s kým mám tu čest."
„Ve vesnici mi říkají Škyťák." Odpověděl a neušlo mu, jak se mladík před ním pobaveně usmál. „No jo, říkej si, co chceš, ale prý to má zahánět škrkny." Zamumlal si spíše pro sebe hnědovlásek. Byl zvyklý, že si z jeho jména dělají všichni v okolí srandu, ale už to nebral tak moc na vědomí. „A tohle," rukou ukázal na černého draka, který se k nim momentálně blížil, aby se pak obranně obtočil kolem svého pána. „Je Bezzubka. Bezzubko, tohle je Jack Frost." Drak si ho změřil pohledem a zorničky se mu trošku zúžily. Tím jasně Jackovi dal najevo, že ho bude mít vždy na očích a ať se o nic nepokouší. „Ale no tak, bráško, nebuď hned tak podezíravý. To ty jsi na něj shodil ten sníh." Snažil se rozmlouvat hnědovlásek se svým drakem.
„To je v pohodě, asi bych už měl jít, když mě tu nechce."
„Ne, počkej!" Škyťák ani nevěděl proč tak najednou vyjekl. Až tehdy, kdy se Jack Frost k němu otočil zase čelem, si uvědomil, jak tyto slova vyřkl a celý vyplašený začal těkat očima a přemýšlet, jak by ho mohl zastavit. Hlavou se mu honilo až moc otázek, než aby se zmohl na něco pořádného. „Jak ses na tenhle ostrov dostal?" zeptal se okamžitě na první otázku, co mu dávala smysl.
Jack se jen pousmál. Byla to dobrá otázka, na kterou musel vymyslet dobrou odpověď, aby se neodhalil. „Tak stejně jako ty." V tu chvíli by mohl přísahat, že mladík naproti němu dostal nemalý šok.
„Takže, ty jsi taky..."
„Jo, přiletěl jsem tady." Zasmál se nad tím, jak mu pletl hlavu. Věděl, že to od něho bylo zlé, ale byla to zábava, nemohl si prostě pomoc.
Škyťák se snažil urovnat si svoje splašené myšlenky. Věděl, že teď musí vypadat trochu jako blbec, ale všechno se mu pletlo dohromady. „Tak moment, urovnáme si to. Přiletěl jsi tady na drakovi?" zeptal se a jeho hlas zněl nejistě.
„Ne." Odpověděl mu Jack se škodolibým úsměvem. Proč si nezahrát na hádanky, dokud ten kluk nepřijde na to, kým doopravdy je? Nebo dokud se alespoň trochu nepřiblíží k pravdě.
Ale Škyťák vypadal zmaten ještě více, než byl před chvílí. Rozhlížel se všude kolem, pořádně si Jacka měřil pohledem a snažil se najít způsob, jak se sem dostal. Ovšem, nic z okolí, ani ten neznámý, mu pořádně nepomáhalo. „Máš snad křídla?"
„Ne." Opravdu ho tahle hra bavila a chvíli přemýšlel, jestli by mu měl ukázat svůj způsob létání. Možná by ho tím dostal do kouta ještě více, než byl. A tak si řekl, proč ne? Vyskočil tedy do vzduchu a nechal se unášet mírným větrem. „Takhle." Musel se zasmát, když spatřil nechápavý a přesto vyděšený Škyťákův pohled. Ten okamžitě vyběhl ze svého místa k němu, rukou šmátral ve vzduchu, jestli nenajde nějaký horký gejzír, co by Jacka vynesl nahoru do vzduchu. Pozorně se díval i na něj, jestli vzadu na zádech nemá nějaká malá křídla, ale i to musel škrtnout ze seznamu.
„Jak to děláš?!" nechápal a stále se marně snažil přijít na odpověď.
„Prostě létám." Odpověděl mu s úšklebkem a nabral trochu větru, aby se mohl ke Škyťákovi přiblížit. Avšak když to udělal, okamžitě u nich byl Bezzubka, který svého pána chtěl chránit. Postavil se před něj a vytasil na Jacka svoje ostré zuby, aby věděl, že se nemá blíže přibližovat.
„Bráško, neboj." Mladík se snažil uklidnit svého draka, kterému se přítomnost Jacka Frosta nelíbila. Proto si nad slovy svého pána jen odfrkl a trucovitě se k nim otočil zády. „Promiň, většinou má lidi ráda." Pokrčil omluvně rameny a očima dál sledoval okolí a přemýšlel, jak tohle bylo možné.
„To nevadí, každý nemusí být všem sympatický." Mávnul nad tím rukou a pak se pousmál. Co kdyby ho trochu vylekal? Kdyby ho na chvíli vzal do vzduchu, aniž by to on nebo jeho drak čekal? Zážitek to mohl být dobrý, zábava a reakce Škyťáka mohla být vtipná. A tak se snesl níže, lapil hnědovláska pod rameny a vynesl ho do vzduchu, ovšem nijak vysoko.
„Odine!" vyjekl vyděšeně, když si všiml, že nohama nestojí na pevné zemi. Svým vyděšeným vyjeknutím vzbudil pozornost i Bezzubky, který teď řval a mrskal při tom ocasem. „Dej mě zpátky dolů!" škemral, neměl rád, když mu vysel život na zodpovědnosti někoho jiného, než byli kamarádi, otec nebo Bezzubka.
„Chtěl jsem, abys zjistil, jak to funguje." Zasmál se Jack, ale po chvíli trápení a proseb mladíka opatrně položil na zem. „Přišel jsi na to?" zajímal se škodolibě, zatímco se hnědovlásek snažil uklidnit.
„Ne." Zakroutil hlavou a očima si dával pozor na Jacka Frosta. Musel uznat, že to byl zajímavý pocit, ale nerad by si to s tím podivínem zopakoval. „Je v tom snad nějaká magie?" bylo první, co ho vůči tomuhle tématu napadlo.
„Ano." Přikývl mu Jack s úsměvem a přistál na zemi, přičemž si dával pozor na podrážděného Bezzubku, kterého očividně naštval ještě více.
„Takže jsi něco jako šaman?"
„Ne tak zdaleka."
„Tak co jsi zač? A co tady vlastně děláš?!" nechápal a kladl jednu otázku za druhou. Chtěl, aby mu to Jack všechno vysvětlil.
„Chceš to opravdu vědět? Mám dojem, že kdybys to slyšel, tak mi neuvěříš."
„Zkus to." Škyťák se cítil, že ho ohledně toho kluka už nic nepřekvapí. To, že byl jako sníh, jeho tělo bylo studené jako led a uměl lítat, se mu zdálo už i tak dost šílené a přesto věřil, že se ještě nezbláznil. Z nějakého neznámého důvodu cítil potřebu o něm zjistit více. Fascinovalo ho to tajemno, co Jacka obklopovalo.
„Takže, jak už jsem se představil, jsem Jack Frost. A jsem strážce zábavy a teoreticky i zimy. Všude, kde přijdu, nastane zábava v podobě koulovačky a většina lidí tomu nemůže odolat, když je vtáhnu do hry. Tak stejně jako ty dneska odpoledne." Znovu se šibalsky pousmál.
„Takže, to ty jsi mě trefil tou zmrzlou koulí?" Škyťákovi to vše začalo docházet. I to, proč se Bezzubka předtím choval tak zvláštně. „Proč jsem tě ale neviděl?! Máš nějakou schopnost skrýt se ve sněhu nebo tak něco?!"
„Zkusím ti to vysvětlit, i když na podobnou otázku také hledám odpověď. Když nevěříš ve strážce, ať už jakéhokoliv, nikdy ho neuvidíš. Ale když začneš věřit, spatříš ho. Můžeš ho slyšet, vidět i cítit. Můžeš si s ním pokecat, pohrát si nebo se jen prostě seznámit. A tady je to, co nechápu úplně stejně jako ty. Věděl jsi snad někdy, že existuje nějaký Jack Frost?"
„Nikdy jsem to jméno neslyšel, dokud ses nepředstavil."
„Ale i tak mě vidíš. Jak to? Proč mě v tom případě viděl tvůj drak a ostatní ne?"
„To netuším." Oběma tahle záhada přišla strašně divná, ale přesto fantastická. Hlavně Jackovi to přišlo kouzelné. Ten kluk v něj předtím ani nevěřil a přeci ho mohl vidět nebo slyšet! I když na to neznal odpověď, vůbec si s tím už nelámal hlavu. „Ale, co jste vy... jako ti strážci, pokud je vás více, zač?" zeptal se Škyťák a posadil se do sněhu. Věděl, že tohle bude ještě na pěkně dlouho.
„Chráníme vás před zlem, které se na tomhle světě potuluje. Přinášíme vám do vašich životů radost, štěstí a zábavu. Chráníme vaše šťastné chvíle před Stínem, jedním z padlých, kteří se svět snaží udělat temným a děsivým místem. Shodou všech okolností, by se Stín měl schovávat někde tady, ve vaší krajině. Živý se strachem a nočními můrami. Nevíš náhodou o nějaké vesnici, kde na něco takového trpí?"
„Okolo nás není žádná taková, o tom bych věděl." Odpověděl mu Škyťák zaujatý jeho výkladem o tom, kdo skutečně je a co tady dělá. „Takže říkáš, že se tu potuluje něco tak nebezpečného jako je on?"
„Bohužel, už to tak bude." Přikývl mu Jack Frost hlavou a také se usadil na zemi.
„A ty máš za úkol nás ochránit? Proč? Však ve vás naše vesnice ani nevěří. Teda, minimálně v tebe, ostatní strážce neznám." A pak si uvědomil, jak tahle věta zněla. „Promiň, nemyslel jsem to tak, jen jsem to chtěl říct-"
„Já to chápu." Skočil mu do řeči Jack s úsměvem. „Taky jsem nevěděl, proč vás bránit, ale přeci jen jste lidi. Máte své sny, své tužby, svá přání a své životy. Zasloužíte si taky krásné dny beze strachu. Naší povinností je ochránit vás všechny, nehledě na to, jestli v nás věříte nebo ne."
Na to se Škyťák jen pousmál. „To máte krásně poslání." Zašeptal s vděkem v očích a najednou se oba dva chlapci odmlčeli na dlouhé minuty.