2. Kapitola - Zimní radovánky
Když ráno vysvitlo slunce a svými paprsky pohladilo první střechy domů, vesnice se probudila do krajiny zasypané čerstvým a nadýchaným sněhem. Jako první ven vylítly právě probuzené děti, po nich následovali malí zvídaví draci a až po nich se šli se sněhem seznámit dospělí.
I když vesnice byla na severu, místní obyvatelé nikdy nezažili tolik sněhu, a proto byli z nového poznání velmi nadšení.
Jack Frost byl nadšený z lidí a draků, kteří si se sněhem hráli. Pozoroval malé děti, jak padají do sněhu a pak se z něho hrabou ven, draci bílý poprašek vířili ve vzduchu a následně se ho snažili chytit. Pak ale Jack Frost spatřil něco, z čeho byl nadšený snad nejvíce.
Děti zahájili se svými draky koulovačku!
Mladík se jen pousmál a uchytil svou hůl tak, aby se mu dobře držela. „Tohle si nenechám ujít." Usmál se, sjel po střeše dolů mezi děti a draky a přemýšlel, jakou lumpárnu všem vyvede. Bylo mizivé procento, že ho uvidí, tak proč by si společně s nimi nezahrál? Nashromáždil do rukou potřebné množství sněhu, aby vytvořil kouli, kterou pak něžně posypal mrazíkem a duchem radosti. Změřil si všechny děti pohledem, ale nejvíce mu přišel zajímavý tmavovlasý kluk vzadu. Nijak se do hry nezapojoval a vlastně ji skoro ani nevnímal, a tak Jacka napadlo, že by ho mohl vtáhnout do té šílené události. Jen se zákeřně pousmál a pak kouli hodil, načež se trefila přímo do hlavy hnědovláska. „Je to tam!" poskočil samou radostí a sledoval zmateného kluka. Až tehdy, kdy se otočil, zpozoroval v něm toho mladíka ze včerejška. Zezadu a ještě k tomu bez jeho černého draka by ho jen těžko poznal. A až pak byl svědkem, jak ho mráz cinkl do nosu, zbavil jej všeho zmatení a zapojil jej do koulovačky proti dětem.
Jack skupinu s radostí pozoroval, sem tam se do koulovačky také zapojil. Ani nevěděl proč, ale největší radost mu snad dělalo to, že se ten neznámý hnědovlásek do hry také zapojil. Po celou dobu na něm mohl oči nechat. Sledoval každý jeho pohyb, cítil se být okouzlen něčím neznámým.
A pak do hry vstoupil ten nevelký černý drak ze včerejška, čtyřnohý kamarád mladíka. I on se zapojil do radovánek, ocasem rozesílal všechny sněhové koule, které mu byly dány, poskakoval radostně v závějích a sem tam stalo, že i skočil na svého pána a pořádně ho potrápil ve studeném sněhu.
Nejednou si však Jack Frost všiml, že se ten drak podíval jeho směrem a chvílemi ho vážně pozoroval. Nezdálo se mu to, tak šílený být nemohl. Mohl ho však vidět? Že by i zvířata mohli věřit na někoho, jako jsou strážci? Jestli draci měli představovat ty světélka na globusu, opravdu nevěděl, co by si měl pomyslet.
Když nastal konec hry a zmrzlé děti se šly ohřát domů ke krbům s horkou polévkou, Jack Frost spatřil, jak se k němu blíží onen černý drak. Nenaháněl žádnou hrůzu, po té koulovačce vypadal spíše jako zvědavý pes, ale i tak měl z něho respekt. Už jen kvůli tomu, že ho viděl a on nevěděl, co by měl správně dělat.
„Bezzubko! Bráško, kam to jdeš? Měli bychom jít na chvíli domů!" avšak slova mladíka draka nezastavovala. Neustále se přibližoval k Jackovi, který po určité vzdálenosti začal couvat. „Bezzubko! Mám dojem, že ti sníh vlezl do očí! Kam jdeš?!"
Jack Frost při couvání za sebou ucítil náraz. Bylo mu jasné, že mu cestu pomalého útěku zkřížil strom. A jak tak sledoval přibližujícího se draka, začal zvažovat své možnosti. Možná ho neviděl, možná ho jen cítil. Mohl jít po pachu nebo tak něco. „Ahoj." Zasmál se nervózně a rukou naznačil pohyb mávnutí, aby věděl, jestli jej bude sledovat nebo ne. Když mu bylo odpovězeno letmým pohledem a dalším krokem k němu, nezbývalo nic jiného, než vymyslet taktiku k útěku.
„Bezzubko! Můžeš mi říct, co tam vidíš?!" zajímal se hnědovlásek, zatímco přešel k drakovi. Neustále se snažil najít něco, cokoliv, po čem by drak mohl jít, ale nic neviděl.
Jacka to jistým způsobem zranilo, i když už od začátku věděl, že ten kluk před ním nebude věřit. Určitě ho ani neznal, jak by taky mohl. Ale díky němu se teď mohl dostat z téhle zapeklité situace. Jeho přítomnost draka rozptylovala, takže se nemohl pořádně soustředit a očima těkal mezi ním a svým pánem. Jakoby mu naznačoval, že tu byl někdo s nimi. A jakmile couvl a hlavu pořádně zhoupl Jackovým směrem, strážce využil příležitosti a ladnými skoky se vznesl do vzduchu do takové výšky, že i kdyby po něm to zvíře skočilo, nedosáhlo by.
Drak však jeho pohyb okamžitě zpozoroval a hlavu natočil jeho směrem. Něco zamručel a neustále na zemi chodil okolo. Číhal na Jacka Frosta tak stejně jako kočka číhá na myš.
„Bezzubko, mám dojem, že už vážně stačilo." Mladík si dělal srandu z pomotané hlavy draka, a když k němu přešel, jemně ho pohladil po hlavě. „Pojď, půjdeme domů a později se proletíme." A jak tak odcházeli, Jack Frost je jen z výšin pozoroval. Nemohl mu ujít poslední pohled Bezzubky, který věděl, kde přesně se nachází. Všiml si ho už dříve? Byl to jediný drak, který ho viděl? Jestli ne, proč ostatní na něj během koulovačky nereagovali? Možná ho brali jako dalšího člověka žijícího v téhle vesnici. Ale proč by se jediný Bezzubka k němu choval jinak?
Těch otázek, na které neznal odpověď, bylo až přespříliš, ale i tak se rozhodl, že si na ně zkusí odpovědět.
***
„Tak bráško, to bychom měli. Máš dneska vybrané místo, kam bys chtěl letět?" zajímal se hnědovlasý mladík, když kontroloval zajištění sedla. Bylo by nemilé, kdyby se při jejich letu něco zvrtlo a on by s Bezzubkou byl v nebezpečí. Ale vypadalo to, že drak vůbec nevnímá jeho slova a pohledem opět hypnotizuje krajinu za oknem. „Bráško, co s tebou dneska je?" nechápal a snažil se navázat oční kontakt, když se mu to ale nepodařilo, snažil se přijít na to, co draka mohlo tak moc upoutat. Chvíli hleděl z okna i on, nic nenacházel, ale až po chvíli se za ním něco mihlo.
Mladík nemohl rozeznat, co to bylo. Nedokázal si to ani pořádně vybavit. Že by to byl jen shluk sněhových vloček? Možné to bylo. Proto jen pokrčil ramena, vyhoupl se do sedla svého draka a ještě jednou vše zkontroloval. Až si byl naprosto jistý, mohli odletět.
***
Chvíli přemýšlel, jestli by se za nimi měl vydat nebo ne. Opravdu chtěl vědět, jaká pravda se skrývala za tím, proč ho ten jediný černý drak viděl, avšak si nechtěl připustit, že by se i rád proletěl a poznal toho hnědovlasého kluka.Přišel mu celkem sympatický a to ani nevěděl proč.
Nakonec se rozhodl, že poletí za nimi, ale hlavně si bude muset dávat pozor, aby ho nikdo nespatřil.Co by se stalo, kdyby na sebe upozornil? Ten drak by možná zešílel a pronásledoval by ho tak dlouho, dokud by ho nezahnal na své místo a to Jack nemohl dopustit.
Naštěstí pro něj si ho Bezzubka za celou dobu nevšiml, i když to párkrát vypadalo, že se nějak prozradil. Až když přistáli na pevnině, se Jack rozhodl zkontrolovat situaci,to ale netušil, že ho drak předběhl.
Stál pod stromem, schovaný ve křoví a oči měl neustále upřené na toho zvláštního mladíka. Nevěděl, čím mu přišel tak sympaticky nebo tak zajímavý, ale jeho přítomnost ho nutila, aby zapomněl dávat pozor na kolemjdoucího draka. Všiml si ho až tehdy, kdy bylo pozdě. Lépe řečeno, všiml si ho až tehdy, kdy Bezzubka ocasem bouchl do silně zasněženého stromu, ze kterého následně padl všechen sníh na onoho Jacka Frosta, který pod ním stál.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro