Hah lidi, já žiju! (Kupodivu mě škola, pes a ani autoškola ještě nezabila, yay!) Každopádně mi to ubralo jakýsi čas na psaní a po delší době jsem si jej zase nahromadila a napsala Vám další kapitolu~ Děkuji všem čtenářům, že se pevně držíte a pořád čtete, jsem za Vás neskutečně ráda c:

*****

Stína tato situace velmi bavila, obzvláště když měl nakročeno k jistému vítězství. Jack Frost byl mimo hru a pod jeho dohledem, ten lidský pacholek už pravděpodobně dávno padl a ostatní Strážci nikde nebyli. Tohle se mu tak zamlouvalo! Až bude po všem, zbaví se těch vyděděnců a bude moc pokračovat dál!
Zasmál se nad svou situací, tak moc ho to těšilo! Očima zbloudil dolů k vesnici, aby se podíval, jak jeho noční můry motají vikingům hlavy a jejich největší nepřátelé mezitím na ně útočí. Draci byli zmatení a neposlouchali své jezdce tak, jak by měli. Snažili se všechny bránit, ale proti tolika nočním běsům byli ubozí a bezbranní.
Ale pak, z ničeho nic, noční běs, na kterém seděl a užíval si svůj triumf, se rozprášil na černý písek, jenž se potom změnil ve zlatý.
„Cože?!" zalekl se a jen tak-tak vyrovnal svou rovnováhu, aby nespadl.
„Někdo tady byl moc zlobivý, nemyslíš?" Stín ten hlas velmi dobře poznával a nemohl uvěřit, že je tady. A jestli je tady on, určitě jsou kolem i ostatní. Než ale ze sebe stačil vydat jakýkoliv náznak nesouhlasu, jeho ruka byla chycena zlatým bičem a on byl stržen tvrdou ránou k zemi.

*****

Jack i nadále stál na místě jako opařený. Něco v něm křičelo a zabraňovalo jít dál a znovu někomu ublížit. Oči, v nichž byl zastřený život, neustále sledovaly bezbranné tělo hnědovlasého mladíka. Proč mu ten pohled svíral celé tělo v bolesti? A co uvnitř něj tak řvalo, skoro až brečelo?
Ty zmatené myšlenky a pocity mu úplně zastřely realitu a tak si ani nevšiml, že se k němu zezadu někdo blíží, a když už si toho všiml, bylo pozdě.
Zezadu ho popadly dvě obří tlapy, stáhly mu ruce za záda a jeho hůl odhodily daleko od něj. Tělo se najednou ocitlo ve vzduchu a on ztratil pevnou půdu pod nohama. „Už jsi nadělal dost škody, nemyslíš?!"
Mladík se snažil vymanit, nelíbilo se mu ono sevření a už vůbec ne hlas, který za sebou slyšel. Ve skrytu své duše hlas poznával, byl za něj opravdu rád, ale Stínova moc toto potlačovala a měnila na negativní emoce.
„Jacku," z nenadání se z nebe snesla žena pokrytá krásným peřím, na jejíž hlavě tvořilo jakousi korunu a pokrývalo i zbytek těla, krom obličeje a dlaní. Z jindy veselých očí zářilo malé semínko strachu, když pohlédla k zemi a spatřila bezbranné tělo. „Co jsi to udělal." Jackovu osobnost pohladil její smutek, který byl natolik silný, že vzpouzejícího se mladíka naprosto uzemnil.
„Já říkal, že s ním budou jenom problémy." Zajíc jej neustále pevně držel pro případ, že by jej napadlo na ně zaútočit nebo se znovu bránit.
„Nemůže za to." Zuběnka přilétla blíže a pohladila Strážce po tváři. Hledala v jeho očích cestu, aby mu pomohla zpátky do reality. Musel znovu povstat a potlačit Stína, který jej pro teď ovládal. „Nechtěl to udělat, ten kluk mu byl blízký. Hodně blízký." Zašeptala čtoucí v jeho očích, dokud nepohlédla na Zajíce. „Drž ho pevně."
„To budu, neboj." S jeho přikývnutím si rozvázala malý pytlíček, který do teď měla kolem pasu. Byl v něm uschován kouzelný zlatý písek, který byl pravým opakem Stínovy moci a jeho největšího nepřítele. Oba dva na sebe přikývly a Zuběnka vysypala obsah na hlavu mladíka, okamžitě se však přitom začal znovu vzpouzet. Dvě opačné síly na sebe začaly působit, černá moc nechtěla prohrát, držela se v mladíkově srdci, jak jen mohla, ale její hostitel s pomocí zlatého písku ji ze sebe vyhnal. Po tom, co mu nakázala udělat, ji nemohl nechat u sebe, nemohl ji ani nechat vyhrát.
Když se černé vlasy, pramen po pramínku, začaly měnit na stříbrné a Jack se silně rozkašlal, Zajíc jej postavil na zem, ruce mu však stále pro jistotu držel za zády. On i Zuběnka čekali na to, až tenhle proces skončí a oni budou mít svého Jacka zase zpátky. Netrvalo to dlouho a Zajíc jej mohl pustit úplně celého.
Jackovo tělo bylo ze začátku naprosto zesláblé, dvě síly, co v něm svedly boj, ho dost vyčerpaly a on byl prvně nucen padnout na kolena, než se mu svět dá opět trošku do pořádku. Rukama se zachytil o zem a na chvíli vnitřní souboj rozdýchával, dokud se vše neuklidnilo a on uvnitř sebe nepocítil láskyplný klid, ve kterém byl ale zaražen bolestný kůl.
Jakmile si to uvědomil, zvedl své modré oči a pocítil, jak je zaplavily první náznaky slz. „Škyťáku!" zakňučel a rychle se k blízkému tělu dostal. Okamžitě si k němu klekl a hlavu mu položil na své nohy, přičemž ho dlaní pohladil po obličeji. „Odpusť mi to." Tělo mu svírala bolest, on mohl za jeho stav. Palcem projížděl po uvolněné tváři, v níž se objevilo pár modřin, a omlouval se za každou z nich. Tichým hlasem s hrknutím, aby se nadechl, se omlouval za každou ránu a bolest, kterou mu zastřeným myšlením způsobil.
Víla Zuběnka se lítostivě prvně podívala na Zajíce, poté zpátky na zlomeného mladíka a přiblížila se. Poklekla vedle něj a ruku mu soucitně položila na rameno. „Musí do bezpečí."
Jack si najednou vzpomněl na dalšího, kdo tu chyběl. Rychlým zkontrolováním okolí se přesvědčil, že není nikde na blízku. „Kde je Bezzubka?!" vyřkl okamžitě. Opatrně Škyťáka předal do péče víly a rozběhl se na kraj útesu, kde se jen ostré kamení setkávalo s divokými vlnami. Pokud tam Bezzubka spadl, neměl šanci se zachránit a Jack při té myšlence znovu padl na kolena.
„Jestli je Bezzubka černý drak s obrovskýma zelenýma očima a nebezpečnou tlamou, tak si o něj nedělej starosti." Prohlásil Zajíc, když přicházel k mladíkovi a v tlapách držel hůl, symbol jeho moci. „Když ho tvé temné já shodilo z útesu, spadl nám rovnou do saní a málem mě sežral!" s lehkým úšklebkem natáhl ke stříbrovlasému chlapci tlapu a jeho hůl. „Teď ale shání svého pána, takže je na cestě k nám a ty bys měl vstát a jít vyprášit Stínův černý písek z tohohle ostrova za to, co udělal."
Jack zvedl své modré oči ke svému příteli, který mu nabízel pomoc, následně je stočil k víle Zuběnce, která jen němě přikývla hlavou. „Postarám se o něj." Utvrdila ho v domněnce a on se jen pokusil o úsměv. S tím přijal nabízenou pomoc, vyhoupl se na nohy a vzal si svou hůl do rukou. Byla studenější než obvykle a obtočená nádherným čistým ledem. Na ni ani na Jackovi nebyla už žádná stopa po tom, že by byli ve Stínově moci.
A už také jen tak nebudou.
„Jdeme, Zajdo, mám pár nevyřízených účtů se Stínem." Pevně se chopil své hole a s posledním náznakem rozloučení pohlédl na Škyťáka, jehož mysl ležela kdesi v bezvědomí. Uvědomil si, že jen kvůli němu je v tomhle stavu a Jack se musel zapřisáhnout tomu, že se tahle situace už víckrát nestane. Ochrání ho a vymaní jeho milovanou vesnici ze Stínova sevření.

*****

„Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!" Stín syčel, jeho plán se pomalu rozpadal. Vyděděnci už dávno vzali nohy na ramena, neboť jim zlatý písek byl v patách a posílal jejich lodě na široké moře. Taktéž uklidňoval draky a jejich jezdci nad nimi konečně mohli převzít kontrolu a také přidat ruku k dílu, aby Vyděděnci nadále utíkali z jejich ostrova. Santa chránil ostatní Vikingy před nočními běsy a doprovázel nemohoucí do bezpečí. „Jak jste se jen opovážili!" okolo něj se postavili noční běsy, zatímco naproti němu stál Sandman s bičem v ruce a tvářil se nepřívětivě. „Nemůžu jen tak prohrát!" vykřikl a poslal na něj své běsy, v rukou si mezitím vytvořil luk a šíp, aby svého nepřítele mohl v dobrém okamžiku zasáhnout a nechat zmizet v zapomnění.
Možná by se mu útok vydařil, kdyby ho do hlavy netrefil bumerang a sněhová koule, jejíž ledové části se mu vysypaly za krk. Stín střelbu vypustil na svou noční můru a tím ji i zničil. „Sníh?!" naštvaně se otočil tím směrem, odkud to mělo přijít a k jeho údivu a znechucení nad ním na střeše stál Jack Frost v plné síle a vedle něj Zajíc do tlapy s pevnou jistotou chytil svou zbraň. „To není možné."
Jack se jen pousmál a shodil na Stína další svou kouli, opět mířenou na obličej. Ta zasáhla svůj cíl, ale neměla zdaleka tak překvapující efekt jako ta první. „Překvapen?" zeptal se a skočil dolů ze střechy, ze Stína, svého bývalého pána, nespouštěl oči. Zajíc se mezitím šel postarat o zbylé noční běsy, které byly seslány na lid v okolí.
„Jak?!" a pak mu to najednou došlo. Se znechucením se otočil na malého zlatého mužíka, jenž mu jen němě přikývnul hlavou a z nočních můr během chvilkové nepozornosti Stína vytvořil delfíny a draky plovoucí ve vzduchu. „Samozřejmě, zase ty! Vždycky všechno překazíš!" v ruce si vytvořil další šíp a byl natolik pohlcený svou nenávistí k Sandmanovi, že úplně upustil od Jacka Frosta. Ten okamžitě zareagoval, vyběhl a svou holí strhl Stína k zemi, aby nemohl znovu ublížit. Utvořil kolem něj led a zachytil jeho tělo pod pevnou vrstvou. „Ne!" vykřikl. Přeci tohle nemohl být konec!
Objevili se nad ním dva známé obličeje, které tolik nesnášel. „Už jsi natropil dost škody. A navíc, nevnímáš, jak ti odchází síla? Lidé se už přestali bát. Prohrál jsi." Zašeptal Jack a Sandy mu na potvrzení jen přikývnul hlavou, jejich nepřítel se však zplna hrdla rozesmál. „Mě neporazíte! Strach je neporazitelný a je součástí lidstva, kdežto vy ne! Povstanu znovu a smetu vás jako smítko prachu!"
„Tak o tom si nech zdát." Jack Frost se podíval na Sandmana, ten jen přikývnul hlavou.
„Ne! Neopovažuj se to udělat!" Stín se ale nemohl jeho gestu nijak bránit, a když mu Sandy rukou přejel po očích a zanechal na jeho tváři zlatý písek, uvelebil jejich nepřítele do předlouhého spánku. Tehdy se rozplynuly poslední noční můry, z černého písku se stal zlatý a ten objal každé malé vikinské dítě, aby ho ujistil v tom, že je konec.
Mladík se ještě chvíli díval na spícího Stína, pak zrakem bloudil po okolí. Vesnice utržila velké škody, avšak pokud to bude nutné, mohl by s ostatními Strážci pomoci. Přikládal si tohle neštěstí na svoje bedra a tak bude muset nést i následky.
Z myšlenek jej vytrhl Sandy, když ho zatahal za límec mikiny. Jack na něj strhnul všechnu pozornost a mile se pousmál. Pak si všiml i přítomnosti Santy a Zajíce, přičemž pocítil na srdci lehké zahřátí. „Děkuji, že jste přišli a zachránili jak vesnici, tak i mě."
„A my zase děkujeme tobě, že jste se tady objevili." Vyzněl zcela nový, neznámý hlas.
Stříbrovlásek se otočil, aby pohlédl na statného muže, snad o polovinu většího než on. Podle výrazu a autority, která z něho přímo zářila, mohl hádat, že to byl náčelník.
Tudíž Škyťákův otec.
Jack Frost se zalekl, nevěděl, jak by měl reagovat. Co až zjistí, že jeho syn je zraněn a byla to jeho chyba?! To mu určitě děkovat nebude. A pak mu došla další věc a to ta, že jej vidí. A že se na něj vlastně kouká celá vesnice! „N-Ne, to není..."
„Náčelníku!" než ale stihl cokoliv vymyslet nebo říct, čím by mu odpověděl, ozval se dívčí hlas. Všichni najednou stočili svůj zrak k blonďaté dívce, která zrovna přistála se svým drakem na zemi. Rychlým pohybem seskočila a doběhla k oslovenému. „Jde o Škyťáka..." Vydechla a v pohledu náčelníka a Jacka se zableskl strach.
„Omluvte mne, prozatím buďte našimi hosty. Tlamoune, postarej se o naše zachránce!" nařídil a rychlým krokem, společně s dívkou, odešli od ostatních. Jack ale nečekal na žádné pohostinství nebo na to, až ho někdo osloví. Musel jít za nimi. Musel vidět Škyťáka a ujistit se, že je alespoň v relativním pořádku a mimo dosah smrti.