Škyťák, ztracen ve svých myšlenkách, úplně zapomněl na čas. Zcela potlačil i Stínova výhružná slova, že se na jeho vesnici blíží bouře. „Jacku, odpusť." Šeptal neustále prosby o odpuštění, ale jeho kamarád mu neodpovídal. Stále byl mimo vědomí a hnědovlásek si to dával za vinu. Dával si za vinu i to, že ho tak špinavě obvinil.
Dokonce i Bezzubka se k nim usadil a hlavou pošťuchoval do toho mladíka. Věděl, že jeho lidský bratr je kvůli němu smutný a on se snažil udělat vše, aby se ten kluk probral, i když netušil jak.
Pak ale zaslechl hlasy, smích. Dohánělo ho to do temného rohu, protože to všechno velmi dobře znal. Po zádech se mu rozběhla husí kůže a na temeni hlavy se mu zježily vlasy. Opatrně položil Jacka na zem a rozběhl se k nedalekému okraji ostrova, aby s hrůzou potvrdil svou domněnku.
K Bplu se blížil Alvin Zrádný s flotilou vyděděnců a okolo nich se sunul černý písek, který vypadal jako ničivé a hluboké bouřkové mraky.
„Ale ne!" Škyťák cítil, jak se ocitá v koncích, na kraji propasti. Nemohl jít nikoho varovat, Bezzubkův postroj byl stále poničený a oni se z toho ostrova nemohli nijak dostat! A kdyby Bezzubka vystřelil jejich směrem svůj plazmoplamen, aby upozornil na blížící se hrozbu, nikdo by si toho nemusel všimnout. Možná tak Alvin, který by to pak obrátil proti nim. Co by z toho měli potom? Jenom trable. „Ne, ne, ne!" prsty si zajel do vlasů a uvažoval, co by měl teď dělat. Všechny jeho plány ale selhávaly, když tu najednou drak na něho hrkl, aby ho zavolal.
Hnědovlásek se okamžitě otočil a jakmile spatřil zachvění Jackových víček, rozeběhl se zpátky k němu. Opět jeho hlavu položil na své nohy a dlaní mu přejel přes jedno líčko. „Jacku? Jacku, slyšíš mě?" srdce mu bilo jako splašené.
Strážce se pokusil otevřít oči, ale jeho víčka byla příliš těžká. Dokonce i nádech byl pro něj těžký a skoro se na něj nezmohl, ale Škyťákova slova plná beznaděje a zoufalství ho nutila se probrat rychleji i přes tu ohromnou bolest hlavy.
„Promiň, moc se omlouvám, že jsem ti nevěřil!"
Jack byl z jeho slov zmaten. Nejradši by se usmál, pohladil ho po tváři a věnoval mu pevné ochranářské objetí, kdy by mu řekl: „To je v pořádku." V jeho hlavě však zněla jiná slova. Byla plná nenávisti, zlosti a výsměchu. Dostávala se mu pod kůži a zaháněla jeho krásné myšlenky. Co to mělo znamenat? Proč se v jeho hlavě najednou objevoval strach a zlost? Myšlenky mu zastíral černý led a on se k nim pomalu nemohl dostat, avšak vzpomínky na posledních pár minut byly stále dost čerstvé. Byl s nimi Stín a vyhrožoval, že zaútočí na vesnici... Bezzubka měl zničený postroj a ti dva se nemohli dostat zpátky na svůj ostrov...
Neměli žádnou šanci se tam dostat včas, pokud jim nepomůže.
Na to Jack posbíral všechny zbytky své síly. Zhluboka se nadechl a vyšvihnul se do sedu, přičemž oba dva přítomné mírně vyděsil, avšak na tom nezáleželo. Cítil, jak se jeho chování něco nebo někdo snaží nahradit.
„Jacku!"
On však Škyťákovo volání teď nebral v potaz. V rukou se snažil vytvořit spony z ledu, aby jimi nahradil ty zlomené z kovu. Musel však pracovat rychle. Hlava a myšlenky se mu mohly rozskočit s tím, jak mu v podvědomí šeptal ten cizí zlý hlas. Chtěl, aby těm dvěma ublížil a to nemohl dopustit.
Musel je od sebe co nejrychleji dostat.
„Tady!" vyřkl rázně a s rychlým dechem podal spony Škyťákovi, přitom se na něj vyděšeně podíval. Bál se, kdy se neovládne a něco mu udělá.
„Jacku?" hnědovlásek spatřil, jak spolu v očích jeho přítele zápasí jasná modř a šedá, skoro až černá barva. „Co-"
„Žádné řeči!" vyjekl mladík a trhl sebou, neboť se ho Škyťák chtěl dotknout. „Běž! Vezmi ty spony a odleťte na ostrov!" cítil, jak ho to pomalu sžírá, jak ztrácí nad sebou kontrolu.
„Ale-"
„Běž!" zakřičel zoufale, skoro až útočně. Pak se ale na něj odvrátil s prosebným pohledem, kdy se mu v očích objevily slzy. „Nechci ti ublížit. Tobě ani Bezzubkovi, běžte!" viděl, jak Škyťák taktéž bojuje sám se sebou. Viděl mu na očích spoustu otázek, na které potřeboval odpovědět a taky ten rozkol, jenž mu bránil hned odletět. Chtěl tady s ním zůstat, ale i přesto chtěl bránit svou vesnici a on nevěděl, co je pro něj důležitější. To v Jackovi vyvolalo chvilkový klid a dojetí. Opravdu tomu klukovi na něm záleželo! Neodstrčil ho ani ho nenáviděl! „Budu v pořádku, ale teď běžte." V hlavě se mu ozval ten zlý hlas a způsobil mu nevídanou bolest. Škubal mu vědomí na malé kousíčky. Svou hlavu sklonil do dlaní, prsty propletl do vlasů a pevně je zachytil, a víčka semkl k sobě ve vší té bolesti.
Škyťák byl skoro jako roztrhaný, ale jen němě přikývl hlavou. Nedokázal mu nic říct, vlastně ani nevěděl, co mu říct. Okamžitě na Jackův popud vstal, doběhl k drakovi a prasklé kovové spony nahradil těmi ledovými. Ze všech sil se modlil k severským bohům, aby led ten let vydržel.
Vyhoupl se do sedla a věnoval Jackovi svůj poslední pohled. Nechtěl ho v tomhle stavu opouštět, ale věděl, že musel. Nijak by mu nepomohl, neměl ani jak. „Leť, bráško. Musíme varovat ostatní." Šeptl k drakovi. Ten neváhal a rozevřel svá obrovská blanitá křídla. Stačilo jen pár mávnutí a už byli na cestě k Blpu.
Mladý Strážce se mezitím bolestí svalil do černého sněhu, jenž pokrýval zemi pod ním. Kde byl ten krásný, čistý a nevinný bílý sníh?
Děsilo ho, co vidí, proto pevně znovu zavřel oči, stočil se do klubíčka a snažil se bojovat s cizím hlasem uvnitř něj, ovšem naprosto bezúspěšně. Pomalu, ale jistě, se tomu hlasu poddával.

***

Když letěli nad ostrovem, bylo už pozdě někoho před něčím varovat. Boj mezi vyděděnci a Chuligány začal sotva před chvílí, ale už tady byly první oběti. Útočníci si totiž nezapomněli dovézt na svých lodích i katapulty s těžkými kameny, kterými bombardovali celou vesnici, aniž by přemýšleli, kam míří. Bylo jim to jedno, hlavně že něco trefí. A pokaždé, když kámen zasáhl vesnici, zrodil se z něj černý písek, jenž se během několika sekund změnil na noční běsy.
Mezitím se Stín usmíval nad tím rájem strachu. I když před ním stáli nebojácní a tvrdohlaví vikingové, se kterými bylo někdy těžko k pořízení, stále tu byly děti. Malé a nevinné děti, jež pociťovaly strach, a tím jeho síla rostla.
Ale pak tu byl někdo, kdo by mu mohl překazit všechny jeho plány. Naštěstí ale měl eso v rukávu a jen čekal na vhodnou příležitost, kdy jej vytáhnout.
Jakmile Škyťák s Bezzubkou doletěli, snažil se mladík zorientovat v situaci. Věděl, že si musí dávat pozor na Alvina Zrádného, stále ho chtěl pro vycvičení dračí armády. Také musel najít Stína, aby upoutal jeho pozornost a odvedl ho daleko od vesnice. Nikdo z vesničanů si totiž neporadí s jeho černým pískem. Vlastně ani on pořádně nevěděl, co všechno jeho nepřítel dokáže, avšak tomu nevěnoval řádnou pozornost.
„Hledáš snad někoho?" Škyťák se otočil a jen si potvrdil svou myšlenku, o koho by mohlo jít. Stál před ním, v celé své plné síle, s úsměvem na rtech a s vítězstvím v očích. Stín se před ním tyčil jako obrovská noční můra, stádo nočních běsů stálo okolo něj.
Bezzubka varovně zavrčel, zorničky se mu zúžily a křídla stáhl ke svému tělu. I Škyťák přešel do obrany a vytáhl ze svého pouzdra Inferno, které okamžitě nechal rozhořet. „Varoval jsem tě." Zavrčel okamžitě a podrážděně.
Stín si s jeho podrážděním ale nedělal těžkou hlavu. Jen si s úsměvem odfrkl. „I já tebe varoval a poslechl jsi? Ne." Našpulil své rty. Kdyby měl náladu, pravděpodobně by Škyťáka poučil o bezpečnosti a sdělil mu pár důvodů, proč by mu měl věřit. Nyní mu ale ta nálada chyběla. „Víš, co se stane se Strážcem, kterého pohltí vlastní strach?" zajímal se a pohled stočil k tomu smrtelníkovi. Jeho výraz ho nehorázně bavil, tak odhodlaný a snažil se nepropustit své obavy napovrch. Jaká škoda, že Stín cítil i byť jen sebemenší náznak strachu. „Jeho duše, osobnost i vzpomínky... zmizí." S posledním slovem se usmál o to více, ruku rozhodil do strany. Noční běsové se rozestoupili, aby umožnili projít novému tvorovi, který od teď patřil mezi ně.
Tvorovi, který kdysi bavil děti svým sněhem a zimními hrátkami. Někomu, kdo ještě nedávno býval Strážcem a bojoval proti Stínovi, jeho strachu a proti nočním běsům. Ještě před chvílí byly jeho vlasy jako stříbrný svit měsíce, nyní je pokrývala temná a hrozivá tma. Oči, ve kterých vždy svítila naděje, veselí a život byly naprosto prázdné.
„Ne." Škyťák ještě na ostrově sice věděl, k čemu se schyluje, ale doufal, že se tak nestane. Že se s tím Jack popere a nakonec z toho vyvázne jako vítěz.
„Vím, že by ti Jack Frost nikdy neublížil, proto jsem ho trochu poupravil k lepšímu." Zasmál se Stín a přešel k bývalému Strážci. Vzal si do dlaní jeho tvář, aby zkontroloval, že jeho oči jsou stále tak prázdné, jak doufal. „Ale můžu ti s klidným srdcem říct, že tam někde ten starý Jack je. Někde hluboko, odkud se nedostane. Ví o všem, co se stane. Všechno slyší, všechno vidí, avšak nedokáže zabránit svým činům." S vítězným úsměvem se otočil ke Škyťákovi, z jehož strany cítil nově rostoucí strach, obavy a zoufalství.
Ano, přesně tam chtěl oba dva mít. Na místech, odkud je bude moci ovládat a nebudou se moci vzpamatovat z jeho sevření. „Takže jakmile ti ublíží, každá rána do tebe ho pomalu bude zabíjet, protože si bude myslet, že to dělá on. Nemá vůbec ponětí o tom, že je ovládán. Tak se bavte hoši, já si jdu zařídit něco do vesnice. Jo, a abych nezapomněl, ty lidské dítě." Stín mu věnoval poslední pohled, než se nadobro odebral pryč z tohoto místa. „Alvin se po tobě shání. Ale vůbec nevím, jestli v tu dobu už nebudeš mrtvý. Možná mi to odpustí, když mu přenechám tvého draka. Nebo že bych si ho taky přivlastnil? Hm, uvidíme." Se smíchem prošel kolem nočních běsů, kteří ho poté následovali do vesnice.