Ctibor, hnaný neblahou předtuchou, která mu divoce rozbušila srdce, téměř nevnímal okolí a nedbal na zledovatělou cestu, ztrácející se v bílé chumelenici. 

Obával se jedině toho, že nepřijde včas, protože téměř s jistotou věděl, že se něco chystá.

 ,,Pane, dej, ať se mýlím", modlil se ustavičně.

,, Bože, nedopusť, aby se jí něco stalo!," znovu a znovu prosil, ohromen silou citů, které jím zmítaly a nikdy v životě neměl takový strach. A doufal, že Seleinu najde v ,,domečku", jak ho s oblibou nazývala, jak sedí u stavu nebo jak se láskyplně stará o jeho psy.

Chtěl jí vzít sebou na svůj hrad, ale ona nechtěla. Protože se bála že je to moc brzy. I když ho skutečně a opravdu milovala.

,,Ještě ne," vzpomněl si na poslední slova, která mu šeptala, když jí chtěl vzít sebou a nepřestávalo sněžit a mrazivý vítr, ženoucí se údolím, dul stále silněji... 

Smrákalo se, ale Ctibor se nezastavil ani na chvíli a nebral ani ohled na hřebce, kterému se chvěly přetížené svaly a z tlamy se mu už pomalu valila pěna a zamrzávala mu přímo na uzdě. 

Brodil se sněhem a cesta se mu ztrácela před očima... Konečně zahlédl hrad a zorientoval se.

Jeho pohled vzápětí přitáhla drobná postava na kopci pod hradbami, zabalená v neforemný dlouhý plášť... Věděl, že je to ona a byl si tím zcela jistý...a ulevilo se mu, jako by mu z ramen spadl balvan.

 Nevracel se zbytečně, protože už jen pohled na ni ho zahřál u srdce.

Nadběhl si pořádný kus a pak seskočil z koně a chvatně ho uvázal ke stromu a spěchal jí naproti...a i pod zasněženou kapucí viděl mrazem zrůžovělé tváře a prstence měděných vlasů kolem tváře.

 Oči jí zářily, přestože lapala po dechu.

 ,,Tak přece dosáhla svého!," pomyslel si s povzdechem a odhrnul si kapuci z čela a natáhl ruku.

 ,,Seleino," hlesl a ona nejprve ztuhla, ale pak jakmile ho poznala, tak ho přivítala s radostným úsměvem...A ten úsměv by rozpálil i ledovou kru a on necítil chlad ani svištění větru a i jeho únava se najednou vytratila...

 Miloval ji tak moc, až to bolelo.