„Kdysi jsem žil s jednou holkou, ale to už je hodně dávno. Dostal jsem rakovinu a tak jsem utekl. Nechtěl jsem, aby se trápila tím, jak jsem den ode dne mizel. Jeden chlápek mi nabídl, že mě dá do rychtyku, když se mu upíšu, tak jsem to udělal. Byla to poslední možnost, jak si zachránit zadek. Zavřeli mě do jakéhosi ústavu pro chcípáky a píchali mi odpornej bolestnej blivajz do krevního oběhu. Mučili mě, tak moc, že je jim to nakonec povedlo. Rakovinu vyléčili, ale za pomoci genetické mutace. Vypadal jsem odporně a cítil se ještě hůř. Toho hajzla, co mi to udělal jsem se pokusil zabít, ale nepovedlo se mi to. Nakonec mě zavřel v tom baráku a nechal mě, ať tam shořím. Jak ale vidíš jsem živej a tady, takže se mu to nepovedlo. Nakonec jsem ho zabil, ale takhle už zůstanu napořád, bohužel."

Poslouchal jsem každé jeho slovo a s otevřenou pusou jen nevěřícně zíral. „Tak utíkej, dveře jsou támhle." Ukázal směr východu. „Kam bych šel, není to tak hrozný." „To není všechno." „Poslouchám."

„Ta mutace mi nejen vyléčila rakovinu, ale pomohla mým buňkám se regenerovat neobyčejně rychle a silně. Já........nemůžu umřít. Jsem prakticky nesmrtelný."

„Kecáš." „Ne." „Jako vážně?" Pokýval hlavou. „To ti nežeru." „Je to pravda." „jak seš v tom případě starej?" „Momentálně mi je devadesát dva." Vykulil jsem na něj oči a chvíli si to rovnal v hlavě. „D-dobře, s tím se dá žít. Ještě nějaké tajemství?" „Četl jsi něco o masovým vrahovi, co pozabíjel velkou část gangsterů v Americe? Asi tak před čtyřiceti- padesáti lety?" „Učili jsme se o tom ve škole, proč? Týpek v červeným spandexu se dvěma noži a jménem Deadpool." „Jo............ tak t jsem byl taky já." „COŽE?! TY?!" Pokýval hlavou a čekal, že se zvednu a uteču. Popravdě jsem měl i celkem nahnáno, ale neutekl bych. Já mám totiž taky svoje tajemství, takové červené a modré, co umí střílet sítě. „Ukaž mi ten oblek." „C-cože? Chceš vidět ten oblek?" „Jo." Wade vstal z postele a po chvíli se vrátil v kostýmu Deadpoola. Šly vidět ještě i malé díry po kulkách, co zatím nezašil. „Páni." Došel jsem až k němu a chytl ho za pevné boky. Přejel jsem dlaněmi po celém jeho těle. „To je úžasný." Wade si sundal kuklu a zmateně se na mě podíval. „TY se nebojíš? Nebudeš ječet a utíkat?" „Ne. Vlastně mám taky tajemství, ale nevím, jestli ti ho mám říct. Nejsem si jistý, jestli ti můžu věřit." Chytil mě za tváře a přitáhl si mě k sobě blíž. „Petere, kdybych ti nevěřil a chtěl se zradit, tohle bych ti nepovídal." Zhluboka jsem se nadechl a podíval se mu zpříma do očí. „Já jsem spiderman." Nastalo hrobové ticho. „Cože jsi?" „Spiderman. Ochránce New Yorku a Francie. Velký hrdina v upnutým oblečku. Chceš to do detailů?" Wade mě pustil a těžce dopadl na postel. „Ty vole. Já jsem ojebal pavoučího muže." „To je to, co tě trápí?!" Začal se nahlas smát, až z té postele spadl. „Trápí? Co by mě trápilo! Spal jsem se svým hrdinou! To je splněnej sen, ne?" Nechápavě jsem na něj koukal. „Se svým co?" Wade mě chytl za ruku a táhl mě do vedlejšího pokoje. Místnost byla zamknutá na klíček. Když ji otevřel, málem jsem omdlel. Na zdech byly moje plakáty a na poličkách moje sošky. V košíku se vyjímali hned čtyři plyšáci a celému pokoji dominovala postel s barevným komiksovým povlečením a stůl. Na něm byla celá velká parta Avengerů. „Asi se začínám bát." Wade se zasmál a silně mě objal. „Tohle sbírám už od doby, co ses poprvé objevil v novinách. Jsi můj nejoblíbenější Avenger a celkově hrdina. Naprosto tě žeru, ale pokud se teď lekneš a zdrhneš, už si tě ohlídám." „Tak to bych asi neměl utíkat, ne? A víš, že jsi byl nejzajímavějším a nejoblíbenějším tématem v hodinách dějepisu. Taky jsem tě svým způsobem miloval. Věděl jsem o tobě všechno, co se psalo v učebnici." Vyskočil jsem na něj a obmotal mu nohy kolem pasu. Přitiskl jsem se na jeho rty a líbal ho, jako by to mělo být naposled. „Ale ten pokoj radši zase zavři. Nechci se vidět tolikrát." Zasmál se a vynesl mě z místnosti ven. „tak jo, teď ale vážně musím do práce. Uvidíme se ještě?" „Napíšu si tvoji adresu a dojedu večer, hm? Teď mi ale pomoz se dostat domů." Ochotně tak učinil a tak jsem stál o dvacet minut později před rodinnou vilou.
Tak je tady další kapitolka! Snad se líbí a dáte mi hvězdičku!
Vaše Tiranis!