Takhle jsem svou mysl trápil další dobrou půl hodinu. Za tu dobu jsem několikrát změnil směr a vydal se zase zpět k domovu, že si po nějaké době na mě začali lidi i ukazovat. Nakonec jsem to vzdal a nasednul do jedné z podzemních linek, která mě vyhodila téměř až u bytu velkého pana Wilsona. S hlubokým nádechem jsem se odvážil vsunout do zámku klíče a otočit. Zámek povolil a vpustil mě do temna chodby. Vystoupal jsem až nahoru k jeho bytovým dveřím a moje sebe vědomost se zhroutila. S hlasitým polknutím jsem začal couvat. Tohle nedokážu, ne ne ne! Zbláznil se? Takhle mě pozvat k sobě? Já ho nesnáším, nenávidím, lhal mi! Nemám žádný dluh, co bych mu měl vracet.

Už jsem se chystal seběhnout schody pryč, když se rozrazilydveře a v nich stál Wade. Perfektně upravený a v drahém obleku. Nakrku motýlka a v ruce malou růži. „Petere prosím pojď jen na malou chvílidovnitř." Neochotně jsem obrátil směr své chůze a vkročil do toho velkého bytu.Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem tady skopnul svoje boty a na gaučipřiměl Wadea, aby si mě vzal. Nelituju toho, to ne. Lituju, že to tehdynepřestalo. Měl jsem to skončit po té úžasné noci, tak jak jsem to dělávaldřív. Otočil jsem se ještě v chodbě na hezouna před sebou a pozvednulobočí. „Tak jo, jsem tady jak jsi chtěl. Máš pět minut. Čas běží." Sledovaljsem, jak nejistým krokem došel až těsně ke mně a zadíval se mi do očí. Bylyskelné jako dvě studny. Když jsem ho takhle viděl, nějak se mi nechtělo věřit,že by mi chtěl ublížit, že by mi kdy vůbec lhal. Vypadal tak zranitelně ačistě, že by ani žádnou lež nedokázal vypustit z úst. „Petere......když jsemjednou provždy skončil s vražděním, slíbil jsem sám sobě, že se stanusprávným člověkem, čestným a upřímným. Že už nikomu neublížím a přesto, tebejsem ranil. Nikdy jsem nic takového nechtěl udělat. Slibuji ti, slibuji na svouduši, že tě miluji a milovat budu. Nevím co přesně jsem udělal, že jsi uteklale cokoli jen budeš chtít, vše ti popravdě vypovím. Slibuji že tě budu narukách nosit. Koupím ti na cokoli si ukážeš a udělám co jen budeš chtít. SakraPetere já tě miluju, víc než cokoli na světě. Co jsem udělal, že mě tak zlezavrhuješ, ani se na mě nepodíváš a jsi chladnější než kus ledu? Já se budusnažit vše odčinit. Prosím lásko.........neodcházej." V hlavě jsem měl zmatek.Srdce chvílemi vynechávalo údery a chvílemi tlouklo rychleji než bubeník na svébubny. Nemohl jsem polykat, v krku mi vyschlo. Dýchal jsem a sípal o stošest a snažil se dělat všechno pro to, abych tady neomdlel. „W-de. V-odupr-osím." Než jsem se stačil nadát, stála přede mnou sklenka vody. Lačně jsempo ní hmátnul a celý její obsah vyprázdnil. „Díky." Chytnul jsem se za hlavu azavřel oči. V hlavě mi hučelo a všechny myšlenky se ztrácely ve změtidalších. „Petere.....zůstaň....prosím." Byl tak strašně blízko. Sotva pár milimetrůode mě. Sakra Wade, co mi to děláš. Zatočila se mi hlava a podlomila kolena.Wade mě spěšně zachytil do svých silných paží a přitáhnul si mě do objetí.„Wade......." Nedořekl jsem nic, nevěděl jsem, jak pokračovat. Prosebně jsem sekouknul do jeho tmavě hnědých očí. „Petere......." Wade se naklonil těsně ke mně azlehka se otřel o mé rty. Poslední špetka vůle zmizela. Vrhnul jsem se kupředua lapil ty hebké růžové rty do mého zajetí. Bože, jak mi tohle chybělo. Ruce semi samovolně zvedly a obmotaly se kolem krku vyššího muže. Líbal jsem ho, jakoby to bylo naposledy v životě. Nechtěl jsem ho už nikdy pustit. „Milujutě." „Já tebe." Opřel jsem si čelo o jeho a slastně přivřel oči. Jeho teplý dechna mé tváři a paže kolem svého pasu, nic víc nepotřebuju.

Ponotné chvíli jsem ho konečně pustil a nechal se zavést do obýváku. Všude kolembyla tma, jen stůl byl ozářený pár svíčkami. „Nevěřil jsem, že přijdeš, jinakbych přichystal něco víc." Šťastně jsem se usmál a stáhnul si Wadea do krátkéhopolibku. „Ale než ti odpustím, musím něco vědět. Proč.......proč jsi mě pokaždéodhodil, když jsem se pokusil, no o styk. Sakra, doslova ses tomu bránil zubynehty! Myslel jsem, myslel........" Wade mě pevně přivinul k sobě a políbil mědo vlasů. „Lásko, to není jak si myslíš. Bál jsem se, že to děláš jenz jakéhosi transu po smrti tvé matky a že bys toho litoval. Chtěl jsemčekat, tak měsíc, možná i víc. Prostě jsem se bál, já vážně nevím. Jsem takovýblbec....." Jako odpověď mi to stačilo. Bože, tak kvůli takové prkotině jsem homálem navždy vyhodil ze svého života? Tak to mi někdo dejte korunu. Po tváříchmi začaly téct slzy. „W-wade, o-omlouvám se. Nevěděl jsem...." Nedořekl jsem to abyl uvězněn v pevném obětí. „Lásko neplakej. Byl jsem idiot a měl jsem tito říct. Odehnal jsem tě od sebe takovým hloupým chováním. Zasloužil jsem siztrestat, ale už mi prosím nikdy neutíkej." „Miluju tě Wade."

Tak jo, s tímhle nejsem zrovna nejspokojenější, ale chci už mít popravdě tenhle příběh z krku, tak jsem to trochu urychlila. Ne že bych ho neměla ráda, mám, ale potřebovala bych asi chvíli pauzu od psaní a tenhle příběh je prakticky poslední, co mě nějak víc svazuje, tedy až na tu výzvu, ale ta je jednoduchá. Snad se na mě nezlobíte, že to tak przním a dáte mi i tak hvězdičku. Třeba kdyby jen za snahu. Tak zase až se dokopu napsat další kapitolu!

Vaše Tiranis!