Auto zastavilo před starým už skoro rozpadlým hradem. Cedule nade dveřmi odpadávala a budka, kde se zřejmě vybíraly peníze, byla zatlučena prkny. Tady už to dávno umřelo, ostatně stejně jako matka. Poděkoval jsem a zaplatil za jízdu, poté jsem se už vydal nahoru k hradu. Ta fotografie byla pořízena někde tady a já to místo najdu, aby byla matka šťastná. „Pan Parker?" otočil jsem se a viděl, jak ten obtloustlý mužík chvátá do kopce za mnu. „Zdravím. Jaká byla cesta?" „P-proč jste mě tahal na takové děsné místo?" „Čtěte." Podal jsem mu fotografii a vítězně se usmál, když pokýval hlavou. „To je dostačující. Máte tady s sebou matku?" „Jistě, je celá a neporušená." Oba jsme se nad tímto ne zrovna milým vtipem zasmáli. Přece jen, matka tady byla jako plechovka popele. Společně jsme pozorovali, jak její popel opouští kovovou schránku a odlétá s vlahým větrem pryč. „Pane Parkere, nikdy bych neřekl, že se vám to povede. Tyto úkoly většinou nemohou být odsouhlaseny, jelikož není žádná písemná nebo jiná zpráva o oblíbenosti tohoto místa. Vaše matka byla vychytralá, to se musí nechat. Znala dobře zákony a věci s tímto spojené?" Usmál jsem se při vzpomínce na ni, jak mi jako malému klukovi předříkávala trestní zákoník a ukazovala mi v něm kličky. „Ano, řekl bych že lépe než cokoli ostatního."

Ke konci dlouhého rituálu pozorování prachu ve větru jsme se rozloučili a já se vydal zpět domů. Stále mi vrtalo hlavou, jak splnit čtvrtý úkol. Jediné řešení je oplodnění nějaké ženy a jediná cesta k tomuto je jí zaplatit. Nebudu dobrovolně svůj penis strkat do nitra nějaké ženy, ať už je sebekrásnější. Něco ve mně to prostě nedokáže. Už jsem byl opravdu hodně naštvaný sám na sebe, když mi přišla nějaké zpráva. Nevrle jsem otevřel mobil a kouknul se na displej.

LHÁŘ: Přijď prosím dnes na večer do mého bytu. Prosím tě o jediných pět krátkých minut a pak můžeš jít kam jen budeš chtít a už mě nikdy nemusíš vidět. Snažně tě prosím, osměl své srdce a dovol mi se obhájit. Nic jiného po tobě nežádá. Udělej to pro všechny ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili, prosím lásko, jen pět minut. Budu čekat.

Dočetl jsem zprávu a byl rozhodnutý tam nejít, aleněco ve mně mi stále dokola říkalo, že bych to pro něj měl udělat. Nechat ho seospravedlnit. Přeci jen má na to právo a měl bych mu tu šanci dát. Dlouho jsemsám sebe přemlouval, zda tam jít či ne. Nakonec jsem prostě skočil po kabátu avydal se na metro. Zmetek jeden, vždyť jsem ho nikdy nechtěl vidět, tak pročtohle všechno dělám? Je to praštěné, nechci za ním, nechci ho už nikdy vidět!

Tak jak jsem slíbila, tak ještě jedna novoroční! Užívejte svátky a dejte hvězdičku!

Vaše Tiranis!