Další dny plynuly skoro jako rutina. Denně jsem obvolával všechny možné kontakty ze složky a sliboval jim hory doly. Pak jsem požadavky zasypával Noriho tým, aby mi vyšli vstříc. Naštěstí je Nori srdečný blázen a všechno mi to slíbil. S Nedem a tetou už jsem byl domluvený. Sice mě to stálo spoustu spoustu spoustu dohadů a přesvědčování, ale nakonec jsem domluvil s kamarádem, že mou tetu vyzvedne a doveze v pořádku za mnou do Londýna. Našel jsem u tety ve firmě zástupkyni, která se přímo bude spojovat s tetou a na okraji města ve zkrachovalé továrně jsem začal s rekonstrukcí prostor, aby měla teta pobočku i v Londýně. Nevypadala teda zrovna nejnadšeněji, ale svolila a to je hlavní. Už jsem se i stihnul domluvit s kameníky na vzhledu hrobky, co máma chtěla pro naši rodinu a slíbil jsem jim hory doly, když to stihnou do konce tohoto roku. Nákres jsem měl. Matka asi plánovala tu stavbu také a tak jsem našel skvělý, přímo dokonalý návrh nějakého architekta z Koreje, kterému matka kdysi zaplatila. No a už stačilo jen něco udělat s posledním bodem toho dopisu. Dítě. Adopce nepřipadá v úvahu, to by nebyla má krev a umělé oplodnění? Na to potřebuju peníze a ty ještě nějakou dobu mít nebudu. Nemůžu se přece vyspat s nějakou holkou, ne to ne. Já mám určité hranice a za ty prostě nepůjdu. Ale co teď s tím? To mi vrtalo hlavou pořád dokola. Jak jen to udělat.

Uběhl měsíc. Měsíc a já měl už dávno své peníze, tetička bydlí se mnou v domě a dokonce už si tady i zvykla a líbí se jí tady. Hrobka je skoro hotová a matka teď stojí v urně na domovním krbu. Pořád nemůžu přijít na její oblíbené místo. Nikdy jsem s ní neměl nijak dobré vztahy, tak jak mám sakra vědět kde to je?! Oblíbené místo, oblíbené místo. Matka miluje vysokou společnost, plesy, bály, taky hrady a zámky. A zároveň je svérázná a divoká. Jako mladá prý byla po čertech úskočná a prohnaná. Často i demonstrovala a pro slovo i ránu neměla zrovna daleko. Až tatínek z ní udělal dámu, ale ta otevřená pusa jí zůstala pořád. Kde se vlastně seznámili? Měl bych projít stará alba s fotkami. Matka kdysi říkala, že nejlepší léta jejího života byla v devatenácti, kdy pracovala na starém obrostlém zámku jako průvodkyně. Tak jdeme hledat v knihovně.

Dvě hodiny, dvě! A nic, jen nějaké staré fotky a blbosti. Poslední šance, poslední kniha fotek. Nalistoval jsem první stranu a začal prohlížet. Máma za mlada byla vážně kočka. Taková rázná ale vážně pěkná. Být na holky, rozhodně po ní koukám. Té by si všimnul i teplej. A tady je s nějakou kamarádkou. A tady.....tady je nějakej chlap! Vyšší, tmavé delší vlasy, oříškové oči. Ty oči, úplně jako ty moje. Počkat.......to je můj táta! Poznali se na tom hradě! Máma ho musela provázet! Vytáhnul jsem tu fotku z folie a obrátil ji na opačnou stranu. Byl na ní nápis, ale za ta léta hodně vyblednul. Jen stěží jsem přečetl krátkou zprávu napsanou nějakou tužkou. „Vzpomínka na ten nejlepší rok mého života. Já a můj nejmilejší přítel na zámku Chateau de Morceaux - mém oblíbeném místě."

Jo! Jo, jo, jo, jo, jo! Hned jsem čapnul mobil do ruky a po cestě ze schodů do obýváku ke krbu jsem zavolal tomu divnýmu právníkovi, aby jek k tomu zámku, že tam budu čekat. Chopil jsem se urny, čapnul dopis a vyběhnul před dům, kde už zastavovalo taxi. Nasednul jsem a nadiktoval adresu, zatím co jsem v kapse kabátu hledal tužku. Vítězoslavně jsem položil dopis na své nohy a škrtnul jednu z položek na seznamu. Teď už byly hotové dvě věci.

Zdravím! Tak když jsem to nestihla na Vánoce, tak alespoň na Silvestra. Omlouvám se za nepřítomnost, ale konečně se mi po letech rozvinul soukromý život a já ho hodlám užívat plnými doušky. Vám všem se omlouvám a dnes přidám ještě jednu kapitolu jako malou kompenzaci. Užívejte dnešního dne a nezapomeňte na hvěždičky! Šťastný Silvestr!

Vaše Tiranis!