Ani netuším, kdy jsem stihl usnout, ale vzbudil jsem se až kolem dvanácté. Co to se mnou sakra v poslední době je?! Jsem jak chodící mrtvola, nebo spím 24-7. Celý zbytek týdne jsem strávil zamčený ve svém pokoji a plánoval všechno možný, jen abych si zaplnil celý měsíc. Ven jsem chodil jen na WC a kvůli jídla. Matku jsem za celou dobu potkal jen třikrát a ani se s ní nijak zvlášť nebavil. Pak nadešel den D. Pondělí a s ním cesta k tetičce do Francie. „Nezapomeň na slušné vychování a rodinnou pověst! A pozdravuj ode mne pana Starka a doktora Bannera! A dej sestře ty lístky do divadla!" Volala za mnou ještě nějaké rady, ale já už ji moc nevnímal. Nastupoval jsem do letadla a byl rád, že mizím z jejích spárů. Sice mi tady bude pár věcí chybět (Hlavně Wade, že Petere?) , ale má matka to hravě přebíjí. „Neboj mamá, budu poslušný a vrátím se brzy!" „Sbohem Petere!" Tohle divadlo s milou matinkou předvádí jen na veřejnosti, ale umí to naprosto skvěle. Ať chci, nebo ne, tak mě vždycky dostane a chvíli se i cítím chtěným. Jak absurdní, že?

„Zdravím pane Parkere. Dáte si něco k pití, nebo vám mohu nabídnout něco jiného?" „Jen něco ostřejšího k pití, děkuji." Letuška odcupitala někam pryč a po chvíli mi pití donesla. Nechtěl jsem dělat naprosto nic, jen sedět a popíjet zlatavou tekutinu. Letadlo vzlétlo, letělo a přistálo. Moc jsem cestu nevnímal. Tak co Petere, pořád se ti nestýská? Dej pokoj! Neodpovídáš. Ne! A nech mě!

Z letiště jsem se dostal taxíkem do bytu poblížcentra, kde mám skvělý výhled na Eiffelovu věž. „Petey? Jsi to ty?"Z kuchyně se vyřítila tetička ve žluté zástěře s puntíky a celá odmouky mě radostně objala. „Jsem tak ráda, že už jsi zpátky. Musíme toho tolikstihnout." Mile se na mě usmála a pak zase odběhla do kuchyně. „Peču housky acroissanty! Dáš si?" Volala na mě zpoza stěny a u toho do něčeho mlátila olinku. „Možná potom, teď nemám hlad! Ale díky!" Zalezl jsem si do pokoje prohosty, který byl spíš můj pokoj a začal jsem si vybalovat. Zcela da dně kufrubyl zmuchlaný můj nepoužitý oblek. „Tak co, použil jsi svého červeného kamarádanebo nebylo koho trestat?" Teta se opírala o dveře futer a zaujatě měpozorovala. „Ne, nebylo kdy." To jak se na mě koukala, vypovídalo za vše. „Takco chceš vědět?" Usmála se a přišla až ke mně. „Vždycky jsi byl hodně všímavý acitlivý kluk, víš to?" Ušklíbl jsem se a setřásl její dlaň z méhoobličeje. „A ty jsi vždycky věděla úplně všechno a poznala na mě i to, co jásám nevěděl. Tak se ptej." „Proč tě sestra poslala do Francie po ani ne dvoutýdnech, když si tě tam už chtěla nechat? Co jsi zase provedl?" Úsměv mi opadlz tváře, jakmile jsem si vzpomněl na Wadea. „Trochu se o mě psalov novinách a možná jsem matce zkazil plány na vdavky." Teta mě objalakolem ramen a přitáhla si mě do medvědího obětí. „Tak koho jsi tam potkalzlato?" „Netuším, o čem mluvíš." „Ale víš." Usmála se a posadila se na moupostel. „Tak vyprávěj. Kdo je tvůj velký neznámý?" To že o něm mluvilav mužském rodě mě zaskočilo, ale nedivil bych se, kdyby si všimla. „Neřekljsem, jakého je pohlaví." „Petey, Petey, Petey. Děláš, jako bych tě neznala,navíc noviny ve Francii mají živější zdroje, než si myslíš. Jsi hlavním hřebemprogramu všech bulvárů už od tvého odjezdu." Zasmála se a poklepala na postel,ať si k ní přisednu. „Jmenuje se Wade. Máma mě chtěla oženit s jehosestrou. Je perfektní gentleman a intrikář. Dokázal mámu perfektně oblbnout.Tak to nedokážu ani já." Vyprávěl jsem jí o něm a ona se celou dobu jenusmívala a naslouchala. „Tak to pro něj musí být strašné, že budeš celý měsícpryč." Smutně jsem se pousmál. „Nemyslím si. Spíš jsem byl jen krátkodobázábava." „Petere" dala mi ruku na rameno „takhle by se nechoval, kdyby to bylajen zábava. On tě má rád a podle tvého výrazu vidím, že ty jeho taky."Rozhostilo se ticho, jen slabý hlásek v mé hlavě se celou dobu smál aříkal, že měl pravdu. Seděli jsme tak v tichosti asi deset minut. „Neřekljsi mu to, že ne?" Zavrtěl jsem hlavou a sklopil pohled ještě níž. „On tobětaky ne, že?" „Ne. Neřekl, ale šlo to na něm vidět. Nechtěl jsem ho tam taknechat, ale nemohl bych zůstat. Nedokázal bych to." „A tak jsi ho ranil donejcitlivější části těla." „Chceš mi snad taky ubližovat, nebo co?" To coříkala, mě bolelo. Ale i přesto to byla pravda. Otočil jsem na ní skelný pohled. Dívala se přímo na mě s lehkým úsměvem na tváři. „Ne, chci ti poradit.Zavolej mu."

Tak co? Tahle není nic moc, ale taky je tady řečeno pár zásadních věcí, které se prostě jinam vecpat nedají. I tak doufám, že se vám kapča líbila a dáte jí třeba i nějakou tu hvězdičku. Budu sse na vás těšit zase u dalšího dílu!

Vaše Tiranis!