Ráno se oba dva probudili dost komicky. Peterovi začal zvonit mobil, který ovšem zvednul Wade s domněním, že je to ten jeho a nastal doslova poprask. Z telefonu se totiž ozval hlas naštvané paní Parkerové. „Petere! Kde sakra vězíš?! Doufám, že zase neobtěžuješ pana Wilsona celou noc! Padej domů, ať si od tebe může taky odpočinout!" „Wade, vypni tu televizi, já chci ještě spát." „Ehm, volá ti máma Pete." „C-co?!" Vyděšeně jsem si převzal mobil od staršího. „A-ahoj mami, jasně že nejsem u Wadea. Zůstal jsem v hotelu. Jasně, budu tam hned." Otráveně jsem mobil zase típnul a zbortil se do peřin. „Co jsi jí řekl?" „Ať táhne k čertu." Wade se usmál a přetočil si mě čelem k sobě, jako bych byl jen hadrová panenka. „Ty tak kecáš, jinak dobré ráno." Zajal moje rty v dlouhém ranní polibku. Radostně jsem mu je oplatil a převzal iniciativu. Když jsme se odtáhli, povzdechl jsem si a posadil se. „Musím domů." Sehnul jsem se pro svoje oblečení, které snad pokaždé, co tu jsem skončí na zemi a začal jsem se oblíkat. Po páteři mi projely štíhlé prsty a jedna paže se mi ovinula zezadu kolem pasu. „Uděláme ti domov tady, hmm? Nebudeš muset nikam chodit." Usmál jsem se a dopnul si kalhoty. „Když to zařídíš, tak proč ne, ale teď musím za mámou. Kdy máš zase čas?" Od vyššího z nás se ozval povzdech. „To je to, nemám. Do pondělka už nemám ani minutu. Musím na pracovní cestu s malým týmem od nás z práce." Sakra! „Tak tě tam přijedu navštívit. Kde to máš?" „Wales." „WALES?! Co do prdele budeš dělat ve Walesu?" „Svoji práci. Vracím se až v pondělí a s tvojí mámou jsem domluvil velké houby. Tu stáž u mě v práci sice nezavrhla, ale tvůj výlet neruší, takže asi nic." Další sakra a ještě jedno! To je zlej sen! Proč zrovna teď?! Povzdechl jsem si a dooblíknul se. „Tak asi nic, no." Usmál jsem se svým klasickým naučeným úsměvem bez emocí a odešel do předsíně. Nebudu z tohohle dělat nic většího. Byl to jenom úlet na pár dní, než se vrátím do Francie. Tak proč se cítíš tak špatně Petey? Proč máš chuť mu skočit kolem krku a nepustit ho, dokud nepřijde ten osudný den? Myšlenky mě týraly a já už musel být co nejdál od nich, jinak mi rupne hlava. Wade stál ve spodním prádle opřený o futra a smutně mě pozoroval. Obul jsem si boty a otevřel vchodové dveře. „Pá kotě." „Na viděnou prdelko." Zabouchl jsem za sebou a rychle seběhl schody dolů. Sakra! Musel jsem si nadávat jako nějakému debilovi. Nic k němu necítím, byl to úlet. Proto jsi kvůli němu brečel a proto se směješ pokaždé, co ho vidíš? Dej mi pokoj! Já ho nemám rád! Měl jsem ho pro sex! Lžeš sám sobě brouku. Otoč to, než tě hodí za hlavu. To by neudělal. Mám ho na háčku. Takovej jako je on je každý druhý. Ten je jen jeden. Může mít na každý ruce dvacet takových odpadků společnosti, jako jsi ty. Je to superhrdina. Je nesmrtelný a i přes jizvy po těle super sexy. Nesaháš mu ani po kolena a přesto od něj odcházíš? Jsi ubohý Petere. Tak dost, dost! Já nejsem zamilovaný! Jseš v tom až po uši, tak si to přiznej. NE! NE! NE! Sakra Spidey, jsem tvůj pavoučí smysl. Od kdy mě přestáváš poslouchat, když ti něco radím? Dej pokoj!

Vyběhl jsem z jeho ulice a nehledě na lidi kolemjsem jednoho po druhém odrážel z cesty. Běžel jsem přes celé město ažk naší vile, kde jsem se zapřel o vchodové dveře a složil si hlavu dodlaní. Nechtěl jsem brečet, ne znova, ale co mi to bylo platné. Kéž bych nemělsrdce, abych ho nemusel cítit. Vždyckytady budu a ty víš, co ti budu radit. Jdi zpátky ty posero a řekni mu to!Ne! Rozrazil jsem dveře do domu a namířil si to do sklepa. Měli jsme tam hezkouzásobu dobrého vína, tak proč se neztřískat. „Petere, to jsi ty?! Okamžitěpadej nahoru!" „Už jdu!" Sakra, tak zase nic. Pozor strop! Díky kámo, konečně jsi užitečný. Vyběhl jsem ažk matce do pokoje. „Ano? Chtěla jsi něco?" „Posaď se." Neochotně jsem takučinil a čekal, co mi bude chtít. „Volala jsem si s tetou. Už s teboupočítá a co se týče pana Wilsona, chci to s ním domluvit za měsíc. Budešchvíli na převýchovu, aby ses neztrapnil a po měsíci nastoupíš na službu.Otcovu firmu přebereš až potom. Rozuměl jsi?" Celý měsíc? Jak to mám vydržet?„Ano rozuměl." „Tak dobře, to je vše jo a prosím, pomohl bys mi do šatů?" Kývljsem a pomohl matce zapnout dost složité bohatě prošívané šaty. „Děkuju."Odebral jsem se pryč ale tentokrát rovnou do svého pokoje. Spadl jsem zády napostel a přemýšlel. Jak mám ten měsíc přežít, aniž bych se zbláznil? Tonedokážu. To půjde, neboj. Budeš vícevenku a hrát si na hrdinu. Pokud ti to nestačí, zkus fitko nebo si popovídejs tetičkou, hmm? Uteče to jako voda, neboj.

Další kapitola! Jedna z těch delších, tak snad se líbí! Jsem už skoro u konce. Dnes jsem už od osmi hodin psala a mám tak tři čtvrtě příběhu za sebou. Budu ráda za hvězdičku i komentík!

Vaše Tiranis!