Ahoj, to jsem já- Peter Parker. Pro ty kdo toho o mě moc nevíte, rád vám to trochu osvětlím. Bydlím ve Farncii se svou tetičkou May. Můj otec zemřel před několika lety na zástavu srdce. Moc jsem ho neznal, tak jsem nijak zvlášť netruchlil. Matku mám rád, ale moc se s ní nevídám. Jsem totiž ve Francii a ona v Londýně. Vidíme se jen o prázdninách. Když už jsme u těch prázdnin, právě mi skončila škola. S úspěchem jsem dodělal poslední ročník a teď mám konečně zasloužené volno! Bohužel však musím do Londýna. Matka mě tam pozvala předčasně s tím, že mi musí říct něco strašně důležitého. Nevím co to je, ale hádám, že zase něco s dědictvím a penězmi z otcovy firmy. Měl bych ji převzít a pokračovat v rodinné tradici. Jsem totiž Parker a to znamená opravdu hodně. Naše rodina je známá po celém Londýně. Jsme jeden z nejstarších rodů a velice vážení, proto se musím pořád chovat jako nadřazený pitomec. Občas bych si přál být obyčejný kluk, to bych ale neměl to, co mám teď.

Zrovna nastupuju do letadla, soukromého samozřejmě. Nemám z toho dobrý pocit, nějak cítím, že se něco zvrtne. Matka nikdy netajnůstkaří a najednou mi odmítá říct cokoli, pokud to nebude z očí do očí. Taky mám mít na sobě nějaký dražší oblek, takže mám celkem oprávnění se bát.

Ani nevím, kdy jsem stihnul usnout. Ze spánku mě vzbudila milá letuška v klasickém modrém kostýmku. „Dobré odpoledne pane Parkere. Jsme na místě." „Děkuji." Vstal jsem ze sedačky a ještě celý rozespalý se dobelhal ven. Rovnou mě vecpali do černé limuzíny a převezli mě před velmi drahou kavárnu. Byla naprosto prázdná, pouze pár dvojiček u stolků. Na gaučíku v zadním salonku seděla má matka a vesele konverzovala s jakýmsi postarším mužem vysoké postavy. Byl vážně hezký, ale to jsem momentálně přešel. „Matko, pane, dobré odpoledne." Posadil jsem se k nim a nechal si donést černou kávu. „Petere, konečně jsi tady. Už jsem se obávala, že jsi to nestihl na letiště včas." Matka mě decentně objala, než se jala představování. „Toto je pan Wilson. Je to velmi vážený muž a vlastní movitou reklamní firmu. Wade, toto je můj syn Peter." Onen hezoun si mě prohlédl a poté napřáhl svou pravici k pozdravu. Napodobil jsem jej a poté se jal upíjení kávy. „Tak matko............co že jsi mě volala až do Londýna?" „Mám pro tebe dobrou správu Petere. Dodělal jsi školu a teď máš dostatečný věk na to převzít otcovu firmu. Taky máš ale i věk na jednu další zásadní věc- vdavky. Našla jsem ti perfektní snoubenku. Slečna Wilsonová je mladá dáma s vytříbeným chováním..." V hlavě mi začalo hučet. Co že to řekla? Ona mě chce oženit z nějakou holkou?! NE! Ani za mák! Nebudu si brát někoho koho neznám, natož pak holku! Já jsem na kluky! To ale ona neví. Nepříjemný pisklavý hlásek v mé hlavě se mi začal smát. „Dost, počkej! Nebudu si nikoho brát! Vždyť ji ani neznám!" „Petere! Jak tohle můžeš říct?! Sňatek už je dohodnutý." „Ne! Nevezmu si nějakou náhodnou holku!" „Petere sednout!" Matka se na mě rozhněvala a taky se postavila. Já sám už stál na obou dvou a chtěl odsud co nejdříve zmizet. „Omlouvám se pane Wilsone, je jen rozrušený. Nemyslí to tak." „Ale myslím! NIKOHO si brát NEBUDU!" „Petere!" Odstrčil jsem onoho divného chlapa na bok a vyběhl ze zadního salonku. „NA vdavky zapomeň! To se raději vzdám dědictví!" Zakřičel jsem ještě na rudnoucí matku a vyběhl z kavárny. Viděl jsem, jak se na mě všichni ohlíží a šeptají si něco hanlivého. Vyběhl jsem od toho pekelného místa co nejdál a řítil si to hlava nehlava ulicemi. Když jsem už nedokázal popadnou dech, zapřel jsem se o kolena a konečně se zastavil. „Sakra, a co teď?" Kolem mě byly naprosto neznámé budovy. V Londýně jsem se ztratil už několikrát a znova se mi to vážně zažít nechce. Nikdy jsem se tady nedokázal vyznat. „DO prdele!" Kopl jsem do stěny jednoho domu a hned na to toho zalitoval. Noha mi brněla a bolestně tepala. „Sakra!" Jak se teď dostanu zpátky domů? Peníze ani nic jiného nemám, všechno mi odvezlo auto k matce do bytu. Bezradně jsem se pustil jednou ulicí, odkud jsem si myslel, že jsem přišel. Prohlížel jsem si okolí a bloudil Londýnem ve snaze najít jakékoli vodítko, kde to teď vlastně jsem. Procházel jsem zrovna kolem jednoho z dalších vysokých domů, když mě upoutala zlatá plaketa na vstupu. „Wilson Agency. Není to ta reklamka toho divného chlapa?" Zamyšleně jsem vešel dovnitř a rozhlédl se kolem. Všechno bylo buď pozlacené, nebo pokryté drahým žulovým či mramorovým kamenem.

Dovolte, abych vás uvítala u svého dalšího příběhu. Tento kousek jsem se rozhodla věnovat svým kamarádkám z tábora, které mě v psaní podporují. Děkuju holky!

Na začátech vás chci všechny přivítat a říct, že pravidla platí tak, jako vždycky. Pokud je někdo z vás nezná, určitě je najdete na jednom z mých dalších příběhů. Budu ráda, pokud spolu budeme vycházet. Jsem vždy strašně šťastná, když se najde někdo, kdo mi kapitolku okomentuje, ať už tu novou, nebo třeba jeho oblíbenou starší. Je to velké plus a dost to potěší a nabudí k dalšímu psaní. Takže jinými slovy vás prosím o aktivní přístup ke komentování. Dejte téhle kapče hvězdičku a komentík!

Vaše Tiranis!