„Už máš tady všechno, nebo mám ještě někoho poslat?" Zpoza rohu zdi vykoukla neučesaná střapatá hnědá kštice zabalená do tlusté vrstvy huňaté deky. „To je všechno, díky. Do pokoje už si to zvládnu odnosit sám." Blonďák se mile usmál a sebral z podlahy jednu z těžkých banánových krabic naplněnou základními potřebami pro denní život. „Tak fajn, ale mě se jen tak nezbavíš." S domýšlivým úšklebkem na tváři si to vyrazil rovně skrz prostor ve stěně, jen aby o malou chvíli později netrpělivě poposedával na měkké posteli vyčkávajíc na silného vojáka, jenž do pokoje táhl jedny z posledních krabic. „Pomůžu ti vybalovat!" Rozhodně ze sebe shodil deku a popadnul jednu z nejbližších krabic do stále trochu ochablých paží dřív, než stačil kapitán něco namítnout. „Já myslím, že to zvlá-„ Věta se mu zasekla v krku, když miliardář s jiskřičkami v očích ponořil ruce do krabice a šklebíc se vytáhnul jeho modré spodky. „Od kdy nosí kapitán Amerika trenky se svým vlastním merchem?" Posměšně zapředl a šáhnul zpět do papírové schránky, aby vytáhnul hned celý úhledně složený komínek barevných trenek s potiskem poznávacích znaků Avengers. „T-ty mi koupila Natasha na Vánoce. Byla to recese, nenosím je!" „A proto sis je sem donesl na okrasu? Nedělej blbého Steve a kápni božskou. Neumíš lhát." Brunet na něj hravě mrknul a s modrým kouskem látky se postavil, přikládaje si jej přes kalhoty na pas. „Ale slušely by mi, ne?" Vzápětí už mu elastin mizel z rukou schovávaje se za pevná vojákova záda. Jeho výraz byl k nezaplacení. Mračil se svým autoritativním přísným pohledem, přitom měl zcela rudé tváře a tikal mu koutek oka z hanby. Stark se neudržel na nohou a s výbuchem smíchu se svalil do peřin. „Zvládnu si vybalit sám." „Fajn, fajn, tak jenom koukat no. Ale mohla být ještě sranda." Blondýn na mladšího dětinsky vypláznul jazyk rychle spěchajíc i s celou krabicí do šatny ke skříni.

Nakonec se za neustálého přihlížení a posměšků zvládnul voják překvapivě rychle vybalit a všem věcem najít své místo. Pokoj sice stále působil hodně prostorně a prázdně, s malířským stojanem a pár dekoracemi to ale působil o dost útulněji než předtím. Tony Steva pozoroval při každém jeho kroku, nespouštěl jej ze svého skenujícího pohledu. Když měl teď volný pohled na kapitána v jak se říká „přirozeném prostředí", zjistil, že vůbec není tak úzkoprsý staromódní podivín, za jakého ho měl. Všimnul si spousty papírů a kreslících potřeb, Steve si s sebou dovezl i rádio, i když nemožně staré, to znamenalo, že umí ovládat novodobou elektroniku. Při představě, že by na konferenčním stolku stál gramofon a pořadník na desky jej chtě nechtě rozesmál. Běžecké oblečení v jeho skříni a tenisky zase dosvědčily, že už musel být s něčí pomocí na nákupu ve velkých obchodních domech se sportovním vybavením. Co ale Tonyho velmi zaskočilo, byl sešit balený v ozdobném látkovém obalu s vyšitými vzory. Blondýn si povšimnul zkoumavého pohledu genia a blok mu podal s trochu rozpačitým úsměvem na tváři. „Ten mi dala Peggy, když jsem ji navštívil hned z počátku v nemocnici. Píšu si do něj všechno, co se dozvím o téhle době a připadá mi to důležité nebo hodně používané." Brunet se zájmem uchopil pevnou vazbu do rukou a začal listovat stránkami hustě nasázeného malého textu a obrázků. Musel se pousmát nad každým druhým slovem, které jemu přišlo tak typické a přitom se jej voják musel složitě učit. Zastavil se na jedné ze stránek pokreslené malými vlaječkami a popisky. Ta stránka byla jiná, než všechny ostatní. Nebyla z toho bloku, byla odněkud vytržená a vložená dovnitř. Pravděpodobně ji musel kapitán zkoumat často, jelikož měla celé ohmatané a zašlé kraje, dokonce byly některé detaily zakroužkované. „Ty se zajímáš o LGBT? Není to na tebe moc zvrácené?" Miliardář natočil hlavu do strany, aby se střetnul s rudými tvářemi sedícího vojína. „Nepřijde mi to...zvrácené. Vlastně je to docela zajímavý pohled, víš? Ta tolerance a otevřenost. V mé době se o intimnostech veřejně nemluvilo a jiná orientace, než ta tradiční nebyla ani povolená. Je celkem poučné si tyhle věci číst." Když mluvil, žmoulal lem svého bílého trička a koukal se do země. Bylo to tak osobní téma, že se bál, aby se ošklivě nespálil. Znal Starka, ten rozdíl pohlaví neřešil, nepochopil by, jak je z celé té věci blonďák vyděšený. Navíc tady byla ta ošemetná věc se zalíbením, které voják propadal, až se bránil zuby nehty. „No dneska by to bylo polovině New Yorku jedno, kdyby nějaký hrdina vyrukoval s opačnou orientací. Však mě znáš, ne? Sto procentní bisexuál a přesto slavnější než současný prezident." Hnědé oči se zablýskly a tvrdý loket šťouchnul druhého muže do žeber. „Vstávat! Je čas večeře!" A S tím popadnul deku a už za ruku táhnul vojáka pryč do jeho patra, jelikož sám by si jídlo nepřichystal. „No jo, vždyť už jdu." A blonďák nemohl jinak, než se smíchem následovat rychlé miliardářovy kroky a v hlavě přebírat, co asi přichystá z potravin v lednici.

Přímo před jeho tváří přistál bílý talíř s rozpečeným masitým toastem a nakrájenou zeleninou. Vypadalo to výborně a vonělo skvěle, až se mu hrnuly sliny do úst, jen se na propečené pečivo podíval. „Dobrou chuť." Starší si sednul na vedlejší židli a sebral opečený chleba do rukou. „Dobrou!" Brunet se s chutí zakousnul do čerstvě přichystaného jídla a blaženě protočil oči v sloup vydechuje přebytečný vzduch nosem za tichého stenu. „To je tak dobrý, že to až není skutečný." Olíznul si horní ret a znovu ukousnul z toastu. Nevnímal, jak jej voják se zájmem pozoruje a pro sebe se usmívá zatím nechávaje jídlo netknutě ležet na talíři. „To jsem rád, že ti chutná." Steve svůj úsměv ještě rozšířil a poprvé ukousnul ze své porce. Nepříjemně se na chleba podíval a sám sobě v hlavě vynadal, že to umí i líp, jakmile ucítil příliš výraznou chuť koření. „Když se na ten chleba budeš mračit, tak ti ho sním." Tony s plnou pusou huhlal nějaké své klasické hlášky ukazuje u toho na nesnědenou večeři, zatím co jeho talíř už zel prázdnotou a tváře se napínaly jako pořádně vypasenému křečkovi. Blondýn bez řečí odložil jídlo zpět na talíř a posunul jej po stole k stále hladovému technikovi. Stejně neměl ještě příliš chuť k jídlu a raději sledoval lidi, jak jim chutná jeho jídlo, než aby jej sám jedl. Nikdy s ním nebyl spokojený. „Díky!" Hnědé oči doslova zářily, když před sebou uviděly další kus žvance krásně vonícího i chutnajícího. Netrvalo mu to o nic déle a celý ho do sebe narval, až musel žvýkat s pootevřenou pusou, jelikož ji nedokázal zcela dovřít. „Hlavně se neudus, resuscitace mi jde mizerně." „To už jsem zjistil taky, vzpomínáš?" Voják se musel zasmál, načež přikývnul a sebral prázdné talíře ze stolu s úmyslem dát je do myčky. Byl ze sebe sám potěšen, že se ten stroj naučil s JARVISovou pomocí obsluhovat, jelikož mu to šetřilo ne příliš vábnou práci po kuchtění. „Pustím nám film, tak se neloudej." Slyšel, jak vrzla židle a tiché šoupavé kroky směřující do obývacího pokoje s masivní sedačkou a televizí po celé délce stěny. Sice měl v kinematografické historii co dohánět, ale filmy jej nikdy moc nebavily, alespoň ne ty, co pouště Miliardář. Už viděl kde kterou komedii, akční filmy i jakési fantasy, ale jediné přijatelné mu vždy nakonec přišly jen dokumenty o válce nebo přírodě. Potichu si povzdechnul zavírajíc myčku a vykračuje směr obývák dalším dvěma hodinám nudného průběhu filmu, který podle Starkových slov „prostě musel vidět" a řadil se do „klasiky". Za jeho doby tedy vypadala klasika úplně jinak.
Hallo guys! One of my Sweet couples is back! Jo, a teď srozumitelně. Vracíme se k starým dobrým zajetým kolejím. Takže dneska malý předvoj a s trochou štěstí zítra o knihu vedle!
Vaše Tiranis!
PS: Tak kdo pochopil, co jsem chtěla sdělit?
PS2: A nezapomeňte na like a komentář!