Stál u rozpálené plotny, na lince před chystané hluboké talíře a lžíce s naběračkou, na ohni se mu ohříval celý hrnec silného vývaru krásně vonícího po celém bytě. Rádio stojící na malé lednici v rohu potichu vyhrávalo staré písničky, které blondýn neznal, ale líbily se mu jejich melodie. Tu stanici naladil stříbrovlasý chlapec a zvesela broukal a zpíval do rytmu každé jedné z nich. Blondýn rád naslouchal jeho zpěvu u toho míchal hustou zeleninovou polévku a kontroloval hodiny na stěně. Zdálo se mu strašně divné, jak černovlasý zmizel jen tak, nevysvětlujíc jasný důvod. Už to byla skoro čtvrt hodina, co se nevracel, začínal mít o něj starost. Ne, že by jej měl nějak v lásce, ale nechtěl nikdy u nikoho, aby se zranil nebo se dostal do potíží, proto se stal agentem, chtěl pomáhat lidem...a taky na to balit holky, podotýkajíc neúspěšně, žádná mu to nevěřila. Navíc nechtěl, aby se začal Pietro strachovat, chtěl, aby zůstal takhle veselý i nadále. „Tuhle ale určitě znáš." Ukázal prstem na malé kovové zařízení a začal broukat do noty. Neznal, ale povědomá mu byla, a tak podle tušení začal broukat noty písně se stříbrovláskem.

„Já ti říkal, že ji znáš." S úsměvem na rtech se natáhnul pro naběračku a ponořil její hlavici do bublající polévky. „Měl jsi pravdu." Nabral do dvou talířů po dvou naběračkách každému a posadil se i se svým talířem zpět na kuchyňskou židli. „A Patrik?" „Ten nepřijde." Měl takové tušení. Jednou už se mu to stalo, bylo to těsně po jeho zotavení. Povídali si a mladší poprvé prozradil černovlasému vousáči svůj životní příběh. Jakmile ale zmínil modrého bojovníka, starší záhadný se omluvil a urychleně prchnul ven. Vrátil se tehdy skoro o čtyři a půl hodiny později, líce měl rudé z dlouhého běhu, nahlas dýchal a z kloubů prstů mu tekla krev, jak je měl rozedrané až do masa. Od té doby se raději o nejslavnějším hrdinovi USA nezmiňoval. „Nepřijde?" „Hmm. Nesázel bych na to." Blonďák zmateně vzal svou misku a posadil se proti svému společníkovi, hladově se pouštěje do jídla. Když se o něj nebál Pietro, musel být vysoký muž v pořádku. Jeho nejlepší přítel by mu přeci nahnal strach, kdyby to bylo něco neobvyklého. „Takže...zůstaneš déle než do oběda?" Nevěděl, jestli to byl nejlepší dotaz v téhle situaci. Zcela jasně se blondýn vysokému černovlasému příčil, ten se svého kamaráda snažil stranit jeho osobě a akorát kdy při menším nedorozumění uteče, chce starší zase využít situace. Přišel si stále příliš vypočítavý, nedivil se vysokému muži, že se mu nezamlouval, ani jemu samotnému se v některých chvílích vlastní chování nelíbilo. Teď zase myslel jen na sebe i když by měl brát ohledy spíš na stříbrovláska. „Hmm, asi ano. Doma teď stejně nikdo nebude." „Fajn, to je...fajn."

Nemohli se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Nevěděl, jak pomoct divně se chovajícímu příteli, nevěděl, zda jej dokáže rozveselit. Byl opravdu rád, že jej může mít u sebe doma, ale svědomí jej sžíralo, kdykoli myslel na svou sobeckost. Odložil poslední talíř do odkapávače, otřel si ruce do kalhot, jelikož je stejně chtěl dát dnes prát a prošel dveřmi do obývacího pokoje. Zarazil se ve dveřích, když nezahlédnul na prosezeném místě gauče charakteristickou stříbrnou čupřinu. „Pietro?" „Jsem v ložnici." Přes stěnu slyšel hlas svého přítele reagujícího na jeho otázku pronesenou do prázdna. Použil tedy dveře o jedny dál a nakouknul do bíle malovaného pokoje s velkým oknem, u kterého vždy tak rád stával. Stříbrovlásek ležel na posteli a s rukama za hlavou přemýšlel. Byl rád, že mohl s Clintem trávit víc času a připadal si špatně, že zanedbával psychickou situaci svého kamaráda. Věděl, že se mu tyhle stavy občas stanou, prostě na něj dolehne minulost se kterou se nechtěl nikdy svěřit a to ani, když mladší doléhal. I tak to ale neospravedlňovalo to, že teď leží v posteli agenta s rukama za hlavou, nohama bezstarostně přehozenýma přes sebe a vůbec se nebojí o to, co by se mu mohlo stát. Kdyby byl opravdový přítel, pokusil by se mu pomoct, jak to udělal on pro něj, běžel by ven za ním a pokusil se ho v tom obřím městě najít. „Jsi v pořádku?" „Moc ne. Štve mě to." Zvednul se na loktech, aby na blondýna u dveří viděl a posmutněle se usmál. „Můžeme, můžeme mu třeba zkusit zavolat." „Nevzal by telefon." Frustrovaně si povzdechnul a třísknul hlavou opět do polštáře, až pod ním vrzla postel. „Tak co můžeme dělat?" Lukostřelec chápal, že tahle situace je poměrně bezvýchodná, ale nelíbilo se mu vidět se takhle trápit svého nejlepšího a nejbližšího přítele. „Právě že nic, to mě štve. Musíme akorát tak čekat, až se vzpamatuje z té jeho paralýzy a napíše SMSku." A jako na povel shodou náhod cinknul na nočním stolku odložený telefon.

Černovlasý muž byl v pořádku a zrovna mířil rychlovlakem zpět domů. Jakmile se alespoň trochu oklepal z šoku, napsal Pietrovi krátkou zprávu, na víc se v tuhle chvíli nezmohl. Hlavu měl plnou modrého bojovníka a staré křivdy, se kterou se nevyrovnal. Bolela ho hlava, ale i tak se dokázal soustředit na písmenka dotykové klávesnice, když napsal příteli, že jede domů. Klepaly se mu u toho ruce, že i tak drobný vzkaz psal několikrát a stéle se překlepával. Nesnášel se za to, že tyhle stavy prožíval tak neúměrně, že se nedokázal vyrovnat s tím co se stalo a nechat to být.

„Tak co píše?" „Je ve vlaku směrem domů. A...že chce být dneska sám." Modré oči se zaleskly menším ublížením, ale následně odložil mobilní telefon a pousmál se, ne smutně, ale chápavě. „Můžu u tebe dneska zase přespat?" A blonďák v tu chvíli nemohl dělat víc, než že kývnul a lehnul si za mladším do měkké postele pokládaje si jeho hlavu na svou hruď a hladě ho v dlouhých stříbrných vlasech. „Už se tím netrap, hmm? Je v pohodě, to je hlavní. A my si užijeme super večer. Mám film, co se ti bude líbit." „Jaký?" Se zavřenýma očima si užíval česání se ve vlasech a být kočkou, už by blaženě předl. Normálně nenechával nikoho na své vlasy šahat, povolení měli jen dva lidé a oba byli pro jeho přežívání smrtelně důležití. „Slyšel jsi někdy o novodobých animáčích?" „To jsou ty kreslené pohádky pro děti?" Ne příliš zaujatě natočil hlavu na stranu a otevřel oči, aby se potkal s pobaveným pohledem blondýna. „Přesně." A nepochopitelným způsobem mu zrovna ten jeden pohled pomohl, ten hravý lidský dotyk hřejivých očí, co sliboval spoustu bezstarostných chvil a smíchu, ač to všechno byla jen stupidní show pro děti. „Tak to zní skvěle." Ze široka se usmála nechal se dál škrábat ve vlasech a naskakovat husí kůži na pažích a stehnech. Blondýn byl rád, že taková hloupost zabrala a přivedl jej do lepší nálady. Když se usmíval, slušelo mu to ještě mnohem víc, než jindy. Nad svými myšlenkami se musel pozastavit a chvíli zauvažovat. Ani nepostřehnul ten okamžik, kdy mu přestalo být nepříjemné hledět na muže jako na něco krásného a chtěného, kdy se oprostil od svých předsudkových okovů. Najednou mu přišlo, že je zase o krok blíž splnění Pietrova přání, teď už měl pocit, že jej může líbat, že jej vlastně chtěl strašně moc políbit a ani si to neuvědomoval. S jeho blízkostí a touhle chvilkou...byl spokojený. „Pietro?" „Hmm?" Stříbrovlasý se opřel do dotyku silné ruky na své hlavě a znovu pootevřel oči. „Můžu tě políbit?"
Bum! Budu zmetek a utnu to v nejlepším. Tak co, líbí? Jaký z toho máte pocit? Budu se těšit na vaše komentáře!
Vaše Tiranis!