Zamířila k opuštěnému domu obrostlému vysokou trávou. Ještě, než přelezla plot, tiše se zastavila a sledovala vlnění vysoké trávy na zahradě. Naposledy ji sekal její dědeček. Ona přitom seděla na velkém kameni, který nyní už nebyl ani vidět, a popíjela limonádu. Z domu se vinul babiččin zpěv.

Ale potom vyrostla, odjela a prarodiče zemřeli, a ten dům teď patřil jí. Netušila, co si s ním počne. Neměla peníze, ani chuť ho opravovat, a tak chátral a chátral, a ona mezitím jezdila po světě a živila se, jak se dalo.

A pak se vrátila. Stála tu, sledovala ten dům a po tváři jí sklouzla slza. Tolik vzpomínek, které zazdila prostě proto, že příliš bolely.

Otřepala se a vlezla do zahrady. Mohla použít branku, ale toužila být zase jednou malá holka, která chodí domů přes plot a oknem.

Uvnitř domu bylo ticho a prach. Nevěděla, co vlastně čekala, že najde. Snad aspoň nějaký nábytek. Ale všechno bylo pryč a když sledovala plesnivé zdi, rozbrečela se už naplno. Co to jenom udělala? Proč zahodila hřejivé dětství a obětovala ho chladné dospělosti? Ani celý svět nemohl zaplnit prázdné místo v jejím srdci a ona to pochopila, až když stála v místech, kde bývala kuchyně, opírala se o rám dveří a vzlykala, vzlykala tak moc, že ji rozbolelo v krku a nohy jí povolily. A ona se svezla na zem a brečela pořád, protože se na ní nahrnul smutek všech let, které strávila pryč.

Přestala, až když si všimla okopané tenisky, která už nějakou dobu byla před její hlavou. Smutek vystřídal strach a ona se zoufale hrabala na nohy. Před ní stál zrzek, možná tak starý, jako ona, ve vytahaném svetru s C na hrudi, potrhaných džínech a zvláštním, smutným úsměvem ve zjizvené tváři. Podával jí ruku.

Nepřítomně na něj zírala. Nedovedla si spojit souvislosti, a tak čekala, až zrzek udělá něco dalšího. A taky se snažila zjistit, jestli nemá nůž. Nebo pistoli. Ale nevypadalo to, že by byl ozbrojený. Měl jen klacík čouhající ze zadní kapsy džínů.

Stále napřahoval ruku a ona se najednou zachvěla. Co když je to blázen? Bylo to klidně možné, a měl dost silné ruce, aby jí zvládl zamordovat i beze zbraní. Zalitovala, že její sebeobrana se skládá z vysokého, pronikavého kvílení, které bylo možná účinné ve městě, ale ne na samotě uprostřed lesa.

Zrzek ruku konečně stáhl a ona si až v tu chvíli uvědomila, že zadržovala dech. Opřela hlavu o chladivý kov futer a opuchlýma očima si prohlédla umaštěný ohon a nepěkné jizvy. Škoda, pomyslela si, že mě nezabije někdo hezčí.

„Promiň, jsi v pořádku?" prolomil zrzek ticho. Obrátila k němu prázdné oči.

„Nemusíš to okecávat, stejně mě zabiješ," zachraptěla a popotáhla. Zrzek zakroutil hlavou.

„Co za lidi jsi to potkávala?"

Zaskočilo ji, jak něžně a jemně jeho hlas zněl. Jako by mluvil ke ztracenému dítěti.

Když se nad tím zamyslela, nebyla nic jiného než ztracené dítě.

„Lidi," dostala ze sebe a posadila se zpět do špíny. Zrzek se uvelebil vedle ní a zkoumal ji pohledem.

„Nejsem vrah," pronesl po chvíli, ale moc přesvědčivě to neznělo. Zachvěla se, ale už ne strachy, ale zimou z průvanu. Najednou jí bylo všechno jedno. Byla prázdná.

„Ani ty sám tomu nevěříš," zašeptala a pak se zcela nečekaně zasmála. Vypadala, že to překvapilo i ji samotnou. „Možná nezabiješ mě, ale to neznamená, že už jsi nezabíjel."

„Zabíjel," přiznal a tváří mu prolétl stín. V tu chvíli zestárl nejméně o pět let a nyní se dívala ona na něj, jako by byl ztracený. Jako by ho to přiznání vyhnalo daleko od všeho. 

„Proto jsi tady?" zeptala se plaše. Nebyla si jistá, jestli je to vhodný dotaz, a nikdy nevynikala v konverzaci s vrahy, ale co už. Zmátla se sama sebou a cizinec ji mátl ještě víc, takže pro jednou nechala být plachost.

Zrzek přikývl. „Z části. Spíš jsem tu proto..." hledal vhodná slova a přitom se bezděky chytil za lem svetru a stiskl ho. Připomnělo jí to jedno dítě, které hlídala. Ani si nevzpomínala na jeho jméno nebo na jakém to bylo kontinentě, ale vždycky, když šlo spát, tisklo v ručkách oranžovou deku, jako by na tom závisel jeho život. To stejné teď dělal zrzek.

„Utekl jsi," dopověděla za něj. Natáhla ruku a stiskla mu ji. Překvapilo ji, že ji nepustil. „Ale to je v pořádku," pokračovala a zadívala se do zrzkových modrých očí. „Já utekla taky, odsud. Už je to dávno. Hodně dávno. A stýská se mi, jako se stýská tobě. Ale vrátila jsem se, víš, i když jsem se bála a nechtěla jsem." Měla pocit, že mu to musí říct. Ať ho donutilo odejít cokoli, pokud se má kam vrátit, musí. Zaslouží si něco lepšího než její ruiny...i když je to vrah.

„Nemůžu se vrátit. Je to, jako bych byl mrtvý. Nikoho nezajímám, nikomu nechybím, a dělal jsem strašné věci. Vraždil lidi."

„Proč?" Ta otázka jí vypadla ze rtů, než ji stihla přeformulovat. Chtěla se ho zeptat na víc věcí, na jiné věci.

Zrzek odvrátil hlavu. „Válka," pronesl hlasem tak plným bolesti, že jí přejel mráz po zádech. „A já byl na vítězné straně."

„Tak proč jsi utekl?" nechápala. Obrátil k ní oči, dvě smutná jezírka zalitá slzami.

„Protože nezáleželo na tom, že naše strana vyhrála, že byla ta dobrá. Na konci už dobrá nebyla. Zabil jsem své přátele a jejich příbuzné, a všichni kolem mě dělali to samé. Přijel jsem domů, abych se vrhl do boje proti největšímu zlu, které náš svět potkalo, a stal se jeho součástí. Ta válka byla děsivá. Víš, ono to sice vypadalo, že dobří nezabíjejí, ale zabíjeli jsme. Tolik...a jen pro to, abychom dokázali, že jsme lepší, ale nebyli jsme. Nebyli," opakoval a tiskl jí ruku tak silně, až měla pocit, že jí prasknou kosti. Padla na ni zvláštní únava a chtělo se jí spát, a taky poslat zrzka domů.

„Jdi domů, zrzku," zamumlala. „Jdi domů a ser na všechno, protože na tom nezáleží, když jsi se svou rodinou. Teda, jestli ti zbyla," zarazila se.

„Zbyla," řekl zrzek. „Skoro všichni. Je to nefér."

„A proto jsi jako odešel?"

„Cože?"

„No, aby to bylo fér. To, že tvoje rodina neztratila tolik jako jiné, tak jsi frnknul, abys to vyrovnal."

„Nevím, proč jsem odešel," pokrčil rameny. „Nejdřív jsem se na ně nemohl dívat, a chtěl jsem. A pak na mě dolehla celá ta věc se smrtí. Moje nejlepší kamarádka umřela, pár týdnů po tom, co porodila, a můj brácha ztratil dvojče, a já hledal samotu jako blázen. Jako by mě mohl pohled na tuhle plesnivou zeď zachránit. Hloupost, co? " Zastavil se a hořce se pousmál. Při pohledu na ten úsměv, který byl spíš škleb, vykřikla:

„Tak se vrať, zrzku! Vrať se a buď pro ně, jako jsi nebyl, když tě potřebovali. Utekl jsi kvůli mrtvým, ale měl jsi zůstat kvůli živým, ale můžeš sebrat prdel a jít, pryč z mýho hnusného baráku! Protože i když si myslíš, že ti bude samotnýmu líp, nebude."

„Třeba jsem zrovna ten typ, kterému- „

„Tak se vrať prostě proto, že se máš kam vrátit!" Vstala a vytáhla zrzka na nohy. Divně se na ní díval, tak omráčeně a nechápavě, jako by ho probudila uprostřed odpoledne.

„Běž!"

A on k jejímu překvapení opravdu šel. Pomalu, nejistě, ale přece. Naposled se zarazil ve dveřích, když na něj zavolala:

„Co znamená to C?"

Otočil se a usmál se. „Charlie." Pak byl pryč a ona se znovu stulila a brečela, protože i když se vrátila domů, už se tam jako doma necítila. Nedostala svou šanci napravit co pokazila.

Ale zrzek ji dostal. A ona doufala za něj, že ji využije.