„Jsem s tebou, víš to?" řekl Fandral měkce a pohladil Lokiho po vlasech.

Bůh něco neurčitého zamumlal. Ležel schoulený do klubíčka s hlavou položenou v rytířově klíně a snažil se netřást a neplakat. Ne, že by se mu to dařilo.

Za okny byl opět jeden z těch mizerných dnů, kdy vítr ohýbal koruny stromů a přinášel s sebou odpornou pachuť mrazu, která se mu zavrtávala pod kůži a stahovala žaludek.

Nenáviděl zimu. Nenáviděl sebe. Nenáviděl Ódina, protože mu lhal.

Ani přítomnost Fandrala, který jeho záchvaty trpělivě snášel, nepomáhala.

Musel počkat na lepší dny. Přečkat mizerné počasí.

A všechno mu vynahradit.