Objevil se jakože puf.

Žádné představování před třídou neproběhlo. Taky jim nikdo neprozradil, jak se jmenuje – což vlastně nebylo takové překvapení, když vzal v úvahu, že jim nebylo řečeno ani to, že by do jejich třídy měl uprostřed školního roku přibýt někdo nový.

Ale i tak. Žádné varování, žádné oficiální oznámení, ani mezi studenty šířící se drby.

V půlce školního roku se zjevil v lavici nalevo od Jiseonga.

Jen tak.

Prostě si tam... existoval.

„Jakože puf," opakoval s povytaženým obočím Seungmin. Za řeči zkoumal snímek na displeji svého nového fotoaparátu a k Jiseongovi se neobtěžoval zvednout oči.

Jejich tříčlenná skupinka právě obědvala. Jako obvykle si vybrali místo kousek stranou od zbytku svých spolužáků – ne natolik, aby se od nich úplně distancovali, ale dostatečně na to, aby si mezi sebou mohli povídat nerušeně a beze strachu, že by se o jejich debatách měla do druhého dne dozvědět půlka školy.

Jiseong odolal nutkání vrazit Seungminovi loket mezi žebra. Jeho kamarád byl idiot a šťouchnutí si plně zasluhoval, ale nechtěl při tom poškodit drahý přístroj.

Spokojil se tedy s obyčejným, dotčeným tónem proneseným jo.

Felix naproti nim si zrovna nacpal do pusy kus pikantního vepřového s rýží, a teď usilovně přežvykoval, aby mohl taky přispět svou troškou do mlýna.

„Tolik slov, a ty si vybereš puf," řekl, jen co spolknul poslední sousto.

Seungmin mezitím dokončil inspekci pořízených fotografií. Zaklapl displej, odložil foťák stranou a začal se zajímat o chladnoucí jídlo na tácu před sebou.

„Co bude následovat? Prásk?" pitvořil se, zatímco se hůlkami snažil nabrat kořeněný plátek salátové okurky. Felix se nahnul přes stůl a volnou rukou si s ním vítězoslavně plácnul.

„Haha," protočil očima nad jejich dětinským chováním. Po Felixově vzoru si nacpal jídlo do pusy, aby zamaskoval, jak se mu uraženě nafoukly tváře.

Po chvíli mu to ale stejně nedalo, a tak pokračoval:

„Když on se tak prostě objevil. Chci říct – věděl to někdo? Žádný zprávy předem, že by měl přijít někdo novej. A tak si vole přijdeš do třídy, posadíš se jako každý jiný ráno, a když se teda koukneš doleva, aby ses podíval, co má Jisu na sobě..."

„Neříkej, že se ti pořád líbí."

„Nenosíme náhodou všichni stejný uniformy?"

„A když se koukneš doleva," ignoroval jejich poznámky, „tak ti výhled blokuje týpek, cos ho v životě neviděl, ale očividně to je tvůj nový spolužák, což, připomínám, nikdo nikdy ani slovem nezmínil, a tak si tam sedí jakože..."

„Jakože puf," neodpustil si Seungmin.

„Drž hubu."

„Dobrá, dobrá," mával pihatý chlapec smířlivě rukama, až si u toho hůlkami málem vypíchnul oko. „Objevil se, hm, znenadání, chápeme. Pokračuj."

„Konec příběhu," oznámil důležitě. Uražená hrdost ho nutila našpulit rty a dál se s kamarády nebavit. Jen ať si sedí v tichu, když odmítají poslouchat, co jim vypráví.

„No tak, Jiseongie," přemlouval ho Felix. „On to tak nemyslel."

„Ne?" podivil se Seungmin. V další chvíli vyjekl, jak ho Felix pod stolem nakopl do holeně.

„Hej! Jau!"

„Puf," usmál se na něj sladce. To Jiseongovi trochu spravilo náladu. Ale opravdu jen trošku.

Zbytek obědové pauzy už o novém spolužákovi nepadlo ani slovo.

Nutno uvést: na Jiseongovu obranu, Hwang Hyeonjin (jak se později dozvěděl, že se chlapec jmenuje) se skutečně objevil jakože puf – a jakože puf také s posledním zvoněním mizel.

Nikdy si nevšiml, že by po škole někam šel, a stejně tak ho nikdy nepotkal ve studovně ani na obědě; dokonce ho nikdy neviděl přicházet. Ráno už pokaždé čekal usazený v lavici vedle té Jiseongovy.

To všechno byly malé věci. Právě ty ho ale donutily, aby se na nový přírůstek do jejich kolektivu zaměřil.

Po několikadenním pozorování došel k závěru, že Hyeonjin je – a opravdu se to nedalo říct jinak – absolutně mimo.

Jen během prvního týdne, co s nimi chodil do třídy, ho Jiseong přistihl, jak se diví suchému zipu na přezůvkách, a jak si na chodbě fascinovaně prohlíží barevně označené koše určené k třídění odpadu.

A tím to zdaleka nekončilo. Hyeonjin nevlastnil telefon. Neuměl odečítat čas z hodin. Přestávky nejraději trávil tím, že jezdil výtahem z přízemí do třetího patra a zase zpátky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by ho tato hra měla v nejbližší době omrzet.

Kromě toho ani pořádně nevypadal jako středoškolák. Žádné nafouklé tvářičky, trapný účes, příliš dlouhé vyzáblé končetiny, ani nekoordinované pohyby; dokonce i všudypřítomné akné na tváři se mu vyhýbalo.

(A samozřejmě, že neměl ani tušení, co je nebo jak funguje pleťová maska.)

Když to přičetl ke stále se prodlužujícímu výčtu Hyeonjinových podivností...

Felix si začal dělat legraci, že je Hyeonjin ve skutečnosti mnohem starší a v programu na ochranu svědků, a tímhle chováním se jen snaží zmást všechny okolo. Na to se Seungmin nechal slyšet, že to už je pravděpodobnější, že jako malý kluk spadl ze schodů hlavou napřed.

„Třeba jako tady Jiseong," dodal s příšernou nápodobou nevinného úsměvu. Jiseong ho za to praštil učebnicí, a tím jejich debata o Hyeonjinově původu skončila.

To ovšem nic neměnilo na tom, že ten kluk byl divný.

Co ale Jiseonga dohánělo k šílenství byl teprve fakt, že nikdo kromě něj tuto skutečnost nebral v potaz. Spolužáci, co se jednomu dokázali vysmát pomalu za to, že si ráno sčesal vlasy na špatnou stranu, v ničem z Hyeonjinových ‚prohřešků' problém neviděli. Naopak, považovali ho za neskutečně vtipného.

A Jisu si o něm myslela, že je roztomilý. Možná by mu to nebylo (tolik) proti srsti, kdyby k tomuhle závěru nedošla hned po tom, co Hyeonjinovi nabídla ochutnat kafe, co si ráno přinesla z obchodu naproti škole, a kdyby Hyeonjin vzápětí tu černou břečku neoznačil za ‚lahodný odvar'.

„Ještě se zeptal, ze kterého stromu se to sklízí, chápeš to?" zakončil Jiseong další z řady svých dramatických monologů.

„To si tak nesmíš brát," komentoval Seungmin.

Jeho rodiče odjeli na víkend na opačnou stranu země na návštěvu k jakýmsi vzdáleným příbuzným, a syna pod záminkou, že se musí připravovat na blížící se zkoušky, nechali po dlouhém přemlouvání doma. A tak se teď celá jejich tříčlenná parta rozvalovala na gauči u nich v obýváku, zatímco uždibovali sladkosti, psali úkoly, a v Seungminově případě u toho stíhali i číst komiksy.

Otočil na další stránku a pokračoval: „Hloupé věci jsou roztomilé."

„Jako například?"

„Holky," odfrkl si Felix.

Jiseong nad tou odpovědí protočil oči. „Kolik ti je, pět?"

„Křečci," vložil se do toho Seungmin, aniž by vzhlédl od čtení. „Křečci jsou tupí jak násada od koštěte."

Nezáleželo na tom, kolikrát ho okolí opakovaně přesvědčovalo, že Hyeonjin je úplně obyčejný, byť trochu jednodušší, nicméně pořád normální, kluk. Něco mu na jeho chování zkrátka nedalo spát.

Jednou po škole se ho pokusil sledovat. Zatímco se chodby pomalu vylidňovaly, jak studenti mířili do knihovny, na tréninky nebo pozdní oběd, Jiseong si dával na čas. Vykukoval zpoza dvířek otevřené skříňky a oči ani na okamžik nespouštěl ze svého cíle.

Hyeonjin nejdřív postával na chodbě se stejným napůl zmateným, napůl fascinovaným výrazem, co permanentně nosil v obličeji. Jen co se většina jejich spolužáků odebrala směrem k východu, nadhodil si brašnu na rameni a vydal se opačným směrem.

Nenápadně ho sledoval, jak mizí za rohem a následně i za ušmudlanými dveřmi jakéhosi starého nepoužívaného kumbálu. Počkal několik minut, jestli se bude něco dít, a když Hyeonjin nevylézal, rozhodl se nakouknout dovnitř.

Pomalými, opatrnými krůčky se přiblížil ke dveřím, prsty uchopil kliku a...

„Hledáš něco?" ozvalo se mu za zády.

Jiseong div že úlekem nevyskočil do vzduchu. Vykvikl jako ten křeček, co ho tuhle Seungmin přirovnal ke koštěti, a prudce se otočil k Hyeonjinovi čelem.

„Ty!" vyrazil ze sebe, hlas stále o oktávu výš než normálně. „Ty jsi... teda, chci říct... ty..." blábolil nesouvisle a u toho divoce gestikuloval směrem ke dveřím, „ty jsi... jak?"

Vyšší chlapec kupodivu nevypadal naštvaně, dokonce ani podrážděně, že ho Jiseong sledoval. Pokud něco, zdálo se, že se dobře baví.

„Kouzlo," zazubil se na něj.

Několik vteřin se navzájem přeměřovali pohledem, než ho Hyeonjin poplácal po rameni. „Dobrý pokus," ocenil.

Protáhl se kolem Jiseonga a nechal ho neschopného slova stát na chodbě samotného.

„A pak – přísahám, že si to nevymýšlím – když jsem se za ním otočil, tak byl prostě pryč!"

„Jakože puf," dořekl za něj odevzdaně Felix.

„Vlez mi na záda."

„Já si ten výraz nevymyslel."

Jiseong nebyl hloupý. Cítil, že jeho kamarádům pomalu dochází s jeho výlevy na Hyeonjinovu adresu trpělivost, a tak zařadil zpátečku.

„Fajn," rozhodil rukama. „Přísahám, že s ním už dám pokoj – ale upřímně, vám to fakt nepřijde divné? Jak se tu zjevil, a jak pořád mizí, a jak půlku času vypadá, že neví, co se kolem něj děje?"

„No... možná trošku," připustil Felix.

„Trošku? Vážně, Felixi?"

Pihatý kluk zvedl ruce v jednoznačném gestu, že má Jiseong sklapnout a poslouchat.

„Hele, nechápu, co že jseš ním tak posedlej. Ale jestli ti to pomůže dojít k vnitřnímu míru," povzdechl si nahlas, „tak ti pomůžu zjistit, čím to teda je."

„Fakt?"

„Jakože jsem tvůj kámoš," slíbil Felix.

Seungmin, který pro jednou necítil potřebu komentovat každé Jiseongovo slovo a raději se věnoval tetrisu na staré herní konzoli, teď vzhlédl od své zábavy a vycenil zuby v divokém úsměvu.

„Dojemný. Obejmem se teď všichni, nebo tak něco?"

Tím neoficiálně stvrdili tajný pakt. Od té doby měl na své misi – totiž vypátrat, co je s Hyeonjinem špatně (a něco to stoprocentně být muselo!) – spojence.

Jednoho odpoledne, po tom, co se většina jejich třídy rozutekla každý svým směrem, se mu naskytla ideální příležitost. Když vycházel před školu, rozeznal přes ulici na autobusové zastávce povědomou postavu.

Vrazil ruce do kapes bundy a beze slova se k němu připojil. Kývnul mu na pozdrav a vyšší kluk gesto neohrabaně zopakoval. Víc než spolužák ho v tu chvíli zajímal blížící se modrý autobus.

„Nádhera, nemyslíš?" promluvil po chvíli jako první.

Autobus zastavil kousek před nimi, ale Hyeonjin se nepokusil do něj nastoupit.

„Um... co přesně?"

Nějak nechápal, co je zrovna na téhle ulici tolik k obdivu. Protože když se rozhlédl kolem sebe, viděl možná tak několik zašlých panelových budov, odpadkový koš u nakřivo stojící cedule značící zastávku, a unaveně chrčící vůz hromadné dopravy, který už taky pamatoval lepší časy.

„Tohle," mávl Hyeonjin rukou a obsáhl tak všechno, co Jiseong právě v duchu zkritizoval.

Jestli mu předtím nerozuměl, tak teď už byl ztracený docela.

„Ty asi... hm, nejsi z města, viď?" zkusil to.

Hyeonjin se na něj otočil a obdařil ho jedním z těch svých hloupost vyzařujících úsměvů. „Ne, to nejsem," připustil.

„Aha," reagoval nepříliš inteligentně.

Čím déle nad jeho chováním přemýšlel, tím víc mu docházelo, že ten kluk při vší své podivnosti vlastně není zlý. Možná i z toho důvodu se odvážil mluvit dál.

„No, víš... mě asi veřejná doprava moc neuchvátí," snažil se mu vysvětlit opatrně, aby se ho náhodou nedopatřením nedotknul, „když, hm, když to tady máme tak nějak... odjakživa. Vlastně to asi zrovna dvakrát nebere nikoho," dořekl.

„Vás ‚zrovna dvakrát nebere' spousta věcí," přitakal Hyeonjin. Než se Jiseong stihnul zeptat, co přesně tím označením myslí, vysoký kluk pokračoval: „Je tohle ten důvod, proč nás teď tvoji kamarádi sledují?"

„Jak jsi...?"

„Kouzlo," odtušil. Do hlasu se mu při tom vetřelo něco, nad čím Jiseong později toho večera dlouho přemýšlel, a co nakonec nevyhnutelně musel označit za obdiv.

Počínaje tím dnem začalo mezi ním a Hyeonjinem vznikat jakési podivné pouto. Podobně jako když ho předtím přistihl, jak se ho snaží špehovat ve škole, ani tentokrát se na Jiseonga nezlobil. Hned dalšího dne ráno ho zvesela pozdravil a choval se u toho, jako by se znali odjakživa.

Nechápal, co za hru to na něj ten kluk zkouší, ale ochotně se k ní přidal. Pozval ho, aby si přes oběd přisedl k němu s Felixem a Seungminem. Poslední jmenovaný se rozzářil jako sluníčko, když Hyeonjin projevil zájem o jeho nejnovější hračku – totiž Rubikovu kostku, co se poslední tři dny neúspěšně snažil poskládat.

Snad poprvé za tu dobu, co se kamarádili, poobědvali bez toho, aniž by se jedinkrát pohádali.

Kromě toho se Hyeonjin stal jeho parťákem pro každý úkol, co měli na hodině řešit ve dvojici. Jiseongovo podezření, že nepatří k nejbystřejším, se bohužel ještě prohloubilo (to když musel prakticky všechnu práci udělat za oba, zatímco mu druhý s vykulenýma očima koukal přes rameno) – co ho však překvapilo, byl fakt, že Hyeonjin si podle všeho výuku užíval.

Jak ho mohla bavit třeba matematika, když nerozuměl ani základním nerovnicím, to Jiseong netušil.

Jediná věc, ve které Hyeonjin opravdu vynikal, byly dějiny. Co ten kluk věděl o všech možných dynastiích, často přesahovalo rámec učebních osnov.

Tomuhle nerozuměl ze všeho nejvíc.

„Jak může někdo, kdo je schopný půl hodiny mluvit jenom o rozdílech v odstínech hanboků, pořádně nevědět, v jakém státním zřízení posledních sedmdesát let žijeme?" divil se.

„Třeba je autista," přemýšlel Felix nahlas jednoho odpoledne, když se všichni tři zašili ke stolku v rohu v jejich oblíbené kavárně.

Jiseong před koncem výuky poněkud nesměle nabídl Hyeonjinovi, že se k nim klidně může přidat, jestli chce, ale chlapec jeho nabídku zdvořile odmítl s tím, že musí jít.

Než se stihl zeptat, kam, zmizel jak pára nad hrncem.

„Ti přece mívají takové ty hodně specifické hyperfixace, ne?" rozvíjel pihatý chlapec svou teorii dál. „Historie, ten výtah ve škole, a říkal jsi, že se mu líbily autobusy, že? To by dávalo smysl... ne?"

Jiseong pokrčil rameny. „Já na psychologii moc pozor nedával," přiznal se.

„To jsme brali v biologii, blbečku," ušklíbl se Seungmin.

„Užs složil tu kostku, hm?" usmál se na něj sladce.

„Sklapni."

„Tak klídek, hoši," mírnil je Felix, ale sám si mezi sousty dortíku s čokoládovou pěnou neodpustil drobné rýpnutí na Jiseongovu adresu. „Měl by ses ve škole začít víc snažit. Vem si příklad z Hyeonjina."

Teď byla řada na Jiseongovi, aby se zaksichtil.

„Tos uhod."

Přesto všechno podivného chlapce začínal mít svým způsobem rád. A to i když se mu každým dalším dnem v hlavě kupily nové otázky.

Na jednu z nich měl dostat odpověď právě dnes.

Po posledním zvonění se jako vždy vyhrnul se všemi ostatními na chodbu. Venku už bývalo po večerech chladno, a tak se s kamarády držel zpátky, aby se nemusel mačkat mezi vrstvami tlustých bund.

V nastalém chaosu si nejprve nevšiml, že se k nim Hyeonjin připojil.

„Pojďte," pokynul jejich malé skupince polohlasem. „Něco vám ukážu."

Seungminův ostrý jazyk nezaváhal. „A co to jako...?"

„Chcete přece vědět, oč běží, ne?" skočil mu Hyeonjin do řeči. „Proto mě sledujete."

„To není pr-"

„Kušuj, Seungmine," umlčel ho tentokrát Jiseong.

Bez dalšího dohadování následovali Hyeonjina k dobře známým otlučeným dveřím. Vysoký kluk vzal za kliku a naznačil jim, ať vlezou dovnitř.

V místnosti panovala tma, kterou narušoval jen proužek slabého světla, co dovnitř pronikal mezírkou mezi prahem a dveřmi.

„Proč jsme...?"

„Zavřete oči," nařídil jim Hyeonjin.

Seungmin se jako jediný pokusil protestovat, ale když po něm Felix s Jiseongem sykli, ať toho nechá, s brbláním uposlechl.

„Chyťte se mě za ruku."

V tu chvíli si jen okrajově uvědomoval, že jsou tři a Hyeonjin má ruce jenom dvě. Nikdo se proti tomu ale neohradil, a tak Jiseong popadl nabízenou dlaň a pevně ji sevřel.

Očekával, že se stane něco divného. Minimálně divnějšího, než čtyři kluci, co se potmě v kumbále drží za ruce.

Vedle sebe slyšel Hyeonjinovo pravidelné hluboké oddechování.

Užuž si začínal říkat, jestli si z nich jenom nedělá dobrý den, když jim vysoký chlapec překvapivě jemným hlasem poručil:

„Můžete se podívat."

Místo, na kterém se ocitli, se od stísněného, věcmi narvaného školního kumbálu nemohlo lišit víc.

Nebe bylo prázdné, šedozelené a potrhané na kusy, jako by ho vybarvilo tříleté dítě, co mezi prsty stěží udrží pastelku. Nekonečná masa splývala se zemí v podobném odstínu. Kamkoliv se podívali, táhla se všemi směry stejná, pustá, jednolitá pláň v té samé, mrtvé barvě.

Jiseong se sehnul v kolenou a natáhl ruku k zemi. Bříšky prstů nahmatal cosi sypkého, co mu ze všeho nejvíc připomínalo písek. Nabral ho do dlaně a nechal ho opět spadnout k zemi. Šedivé částečky se pomalu kolébaly vzduchem jako ptačí peří.

Po jeho pravici Felix v němém úžasu třeštil oči na pustinu kolem nich.

„Jak jsi to... cos to udělal?" změnil otázku na poslední chvíli.

„Jednu z mála věcí, kterou ještě dokážu." Po celou dobu, co mluvil, nespouštěl z trojice Hyeonjin oči. „Cestovat mezi vaším světem a tím mým."

„Tohle je...?" Seungmin se zarazil, když mu došlo, že vlastně neví, na co se kouká. Místo toho se tedy zeptal: „Kde to jsme?"

„Právě teď? Skoro nikde," odvětil Hyeonjin klidným hlasem.

Seungminovi se na čele utvořily vrásky, jak nad tím prohlášením nakrčil obočí. „To není možné," protestoval. „Jak můžeme být skoro nikde? Jak vůbec můžeme být nikde?" dodal zvýšeným hlasem. „To přece... to přece nejde!"

Všechno kolem ale nasvědčovalo tomu, že místo, na kterém se ocitli, je skutečné.

Hyeonjin mu místo odpovědi položil otázku:

„Věříš v boha?"

Když se nejmladší z trojice nevyjadřoval, vložil se do toho Felix.

„Já jo," prohlásil. „No co?" ohradil se před Seungminovým skeptickým pohledem. „Spousta lidí věří v boha!"

Ta odpověď Hyeonjina potěšila a zároveň rozesmutnila. „Je to tak," dal mu za pravdu. „Spousta lidí věří v nějakého boha. A kdysi dávno věřili i ve mně."

Ticho.

„Chceš tím říct, že jsi...?"

„Vlastně démon," opravil nevyřčenou otázku, „ale není v tom moc velký rozdíl. Nic ve zlém," dodal omluvně směrem k Felixovi. „Mýtická stvoření a tak, však víš."

Felix nevěděl, ale stejně přikývl.

„Jaký?" ozval se poprvé od jejich příchodu na toto podivné místo Jiseong. „Chci říct... odkud?"

„Myslím, že pro to náboženství už ani neexistuje slovo," přiznal po krátké úvaze. „Proto to tady vypadá... inu, takto, a proto se nacházíme skoro nikde. Přitom bývaly časy, kdy šlo o vskutku překrásné místo..."

Za řeči zamával prsty a kus země se před nimi na okamžik rozzářil barvami, o nichž Jiseong netušil, že vůbec existují. Písek ustoupil travinám připomínajícím shluky krystalků. Mezi jednotlivými trsy blikala drobná světýlka, a půda se pod nimi vlnila a jiskřila jako tekoucí potůček.

Hyeonjin to místečko pozoroval s nevídanou něhou, a na okamžik zapomněl, že se k němu upírají tři páry zvědavých a vyděšených očí.

„Svět, který můj druh obývá, je naším odrazem," poučil je. „Utváří ho, stejně jako nás, víra."

Prsty ustaly v pohybu a samovolně se sbalily v pěst. Barvy opět ustoupily vybledlé šedi.

„Dokud v nás lidé věří, naše světy vzkvétají. A když přestanou... Nu, narodil jsem se z víry, a na její nedostatek jednoho dne také umřu," odříkával Hyeonjin nezaujatě. „Vlastně je to docela jednoduché."

„Před mnoha lety tu bývalo tak živo," vzpomínal. Pak, jako by mu došlo, co povídá, nad svou volbou slov s úsměvem zavrtěl hlavou. „Legrační, že? Když sem lidé vstupovali pouze po smrti."

„Jsou úžasní," dodal. „Lidé. Pokaždé toho máte tolik co říct..."

Zrovna teď neměl co říct ani jeden z nich. Dokonce i Seungmin pro jednou držel jazyk za zuby. Jiseong si mohl jen domýšlet, jestli za to může úžas nebo strach o holý život.

„Myslel jsem... stovky a stovky let, tolik zameškaných příběhů... kde... kam jinam jsem měl jít?" obrátil se znenadání na Jiseonga, téměř jako v pokusu o obhajobu. „Chtěl jsem ještě jednou... potřeboval jsem vidět a pochopit... Nedošlo mi, jak moc..." zajíkal se.

„Odešli," pokračoval po krátké odmlce už pevnějším hlasem. „Ti co věřili. Měl jsem je držet tady – můj bůh je dávno mrtvý – nedokázal jsem je zastavit. Zůstal jsem jenom já. Tak dlouho. Tak sám."

Jiseong cítil, že ve svém vyprávění Hyeonjin mnohé vynechal. I těch několik málo slov však stačilo, aby se mu pro osamělého obyvatele tohoto zchřadlého světa lámalo srdce na kusy.

„Tak počkat."

Oči všech přítomných se obrátily k Seungminovi, až chlapci z té vší pozornosti zrudly tváře. „Chci říct... když jsi říkal, že pro tebe už ani neexistuje slovo... a tvůj, hm, bůh... je pryč, tak neměl bys tedy taky, no...?"

„Umřít?" napomohl mu Hyeonjin. Po lítosti a smutku z předchozího vyprávění nebylo ani stopy. „Brzy, jistě. Naše jména dávno vybledla na papíře, dávno je čas odrolil ze skal... Ale strach je někdy mocnější. Nejspíš mnou ještě v nějaké vísce straší děti před spaním. Ale to taky jednou ustane. A pak umřu."

„A... když teď víme, kdo jsi?" odvážil se zeptat Felix.

Hyeonjin vypadal, že nad tou otázkou upřímně přemýšlí. „Pak nejspíš zemřu o několik let později," připustil.

Zrnka písku tiše drhla pod podrážkou Jiseongových školních tenisek, jak zašoupal nohou v rozpačitém tichu.

Zvuk musel démona vytrhnout z jeho zamyšlení, neboť v další chvíli už je pobízel, ať se ho znovu chytí.

„Měli byste se vrátit," řekl jim, a Jiseong si uvědomil, že v jejich světě dost možná ještě postávají v kamrlíku se smetáky a drží se za ruce.

Ještě nechtěl jít. Tolik mu toužil něco říct. Ale co?

Že kdyby býval věděl, nestrkal by nos do cizích záležitostí? To sotva.

Že ho to mrzí?

Že je mu to líto?

Cokoliv.

Ale žádné ze slov v jeho jazyce mu nepřišlo dostatečně dobré pro vyjádření toho, co v něm pohled na Hyeonjina uprostřed ničeho vyvolával.

Hyeonjin se musel dovtípit, o co jde, protože menšího chlapce poplácal po rameni (kde bere tolik rukou? blesklo mu hlavou). „Uvidíme se zítra," slíbil mu.

S těmi slovy se před ním skoro nikde, jak to Hyeonjin pojmenoval, opět v proměnilo v prachobyčejnou tmu za zavřenými dveřmi.

***

„Hej, Hyeonjine."

Našel ho přesně tam, kde ho očekával – kousek stranou od autobusové zastávky, oblečeného jen ve školní uniformě, s fascinovaným výrazem upřeným do jedné z bočních uliček, kde se podle všeho zrovna toulavý kocour přehraboval v roztrhaném pytli s odpadky.

„Ahoj," pozdravil na oplátku. „To asi patří do ‚ostatního', že?" ukázal směrem ke zvířeti a jeho úlovku.

Jiseong pohledem sledoval, kam ukazuje, a pak pokrčil rameny. „Nejspíš jo."

„Myslel jsem si to," přikývl si pro sebe chlapec-démon.

Pořád tak úplně nevěřil tomu, čeho se před necelými čtyřiadvaceti hodinami stal svědkem. O kolik by jen bylo jednodušší, kdyby si dál myslel, že Hyeonjin je prostě jen divný, a nemusel se u toho trápit faktem, že jeho nový spolužák stovky let nemluvil s nikým, než s mrtvými, umí zmizet ze vteřiny na vteřinu, přemisťovat se mezi světy, a kdo ví co ještě...

Když se však odvážil se na něj podívat, čekal na něho ten samý přihlouple fascinovaný výraz, co ho v posledních týdnech tolik doháněl k šílenství.

Démon nebo ne – pořád to byl jenom Hyeonjin.

„Poslyš," začal. „Já, hm, něco pro tebe mám," dokončil prostě a vrazil mu do ruky kus potištěného lesklého papíru.

„Co to je?"

„Lístek. Na autobus," vysvětloval. „Říkal jsem si, jestli bys se mnou nechtěl zajet do města? Nebo se třeba jenom projel, když se ti, hm, však víš... tolik líbil náš autobus, tak jsem, um, myslel, že bys možná..."

Hyeonjin ho zarazil dřív, než by se v tom snad stihl zamotat.

„Rád."

„Tak... tak bezva," zakřenil se Jiseong, a myslel to upřímně. „Možná pak konečně pochopíš, proč nás to nikoho vlastně zas tolik nebere."

Teď byla řada na Hyeonjinovi, aby úsměv oplatil.

„O tom pochybuju."

Dvojice kamarádů od vchodu školy užasle pozorovala, jak Jiseong bere časem zapomenutého tvora za ruku a napůl ho vleče, napůl táhne za sebou v neohrabaném běhu za přijíždějícím autobusem.

Nic jim samozřejmě nebránilo v tom rozběhnout se za nimi. Ale to by pak neměli, na co si stěžovat.

„Věřil bys tomu?" odfrkl si Seungmin s rukama založenýma na prsou, když se za Hyeonjinem zavřely dveře a modré vozidlo vyjelo ze zastávky. „Ani na nás nepočkali! Prostě se jen tak sbalili a zmizeli!"

Felixovy rty se pomalu roztáhly do zubatého úsměvu.

„Jakože puf," neodpustil si.

Seungmin chvíli vypadal, že svého kamaráda na místě zatluče do země jakoukoliv komiksovou knížkou, co zrovna četl, ale pak se zasmál taky.

„Jo," přisvědčil. „Úplně tak."