„Pojďme si pustit ještě jeden díl!" zaškemrám a pokouším se došáhnout na ovladač, který leží pár centimetrů ode mě.

„Ani náhodou." Zamítne Ella a zabaví mi ovladač.

„Já ale celkem souhlasím s Anime." Pípne Mary a usměje se na Ellu.

„Holky nehádejte se." Zasměje se Beth a přidá se k naší tahanici o ovladač.

„Hej, já chci taky!" Zaječí Nancy, popadne nejbližší polštář a začne s ním mlátit všechny okolo.

„To si jako myslíte, že se k vám nepřidám?" skočí na nás všechny Aubrey.

A já se cítím šťastná. Obklopená mými nejlepšími kamarádkami, o kterých vím, že mě nikdy neopustí.

Ležíme v klubku skládajíce se z rukou a nohou, které kolem sebe koupou, a pořád se snažíme jedna druhé vyškubnout ovladač. Jedná se přece o Pýchu a Předsudek. To bych já mohla opakovat 24/7 a nikdy by mě ten nádherný příběh nepřestal bavit.

Jen se směju a děkuju za to, jak úžasný život mám. Nancy mlátí po hlavě všechno, na co došáhne její polštář a Beth se snaží každého aspoň trochu vylechtat. Škoda, že to vše musí skončit. A skončí to brzo.

Ztuhnu a pokusím se dostat z klece tvořené těly.

Holky zpozorní a všechna pozornost se přesune na mě.

„Anime, děje se něco?" zeptá se opatrně Aubrey a položí mi ruku na rameno.

„Nic, jen mě teďkom nechte být..." bolestně zavřu oči a vytrhnu se z jejího sevření.

Chyba.

Všechny holky zadrží dech a upřou zrak na mé odhalené rameno. 17. 8. 2259. To je zítra.

„Proč jsi nám nic neřekla?" Vykulí oči Mary a snaží se neplakat.

Osudné datum. Datum, které jsem dostala při narození. Každý ho dostal. Tetování na rameni, které nerad ukazuje ostatním. Datum smrti.

Někteří se dožijí osmdesáti let, jiní pouhých dvaceti a méně. Není to fér. Ale systém to tak určil a pomáhá to udržet rovnováhu... Docela vysoká cena za to, že nevíme, co to jsou nemoci. Je to už jen součást minulosti.

Já patřím zrovna mezi ty nešťastníky, které to dostihlo v mládí.

„Nemůžeš odejít tak brzo! Prostě ne! To nejde!" Rozpláče se Ella a rozmaže si tak svou perfektní řasenku.

„Byly jsme s tebou, a vždycky budem." Obejme mě Nancy a všechny holky se postupně začnou přidávat.

Všechny pláčeme a vzpomínáme na ty úžasné zážitky, které jsme spolu zažily. Zážitky, které navždy zůstanou v našich hlavách.

A v tomto klubíčku plném lásky ležíme, až se nám začnou klížit oči a my odplujeme do krásné země zapomnění. Do země snů.

Druhý den nás probouzí ostré paprsky slunce, které nám mává přes skleněné tabulky okna a vítá nás v krásném novém dni.

Mohlo být hůř, pomyslím si. Mohla jsem umírat za horšího počasí.

Opatrně vstanu a položím hlavu Mary na zem. Jsem celé ztuhlá z toho, jak jsme usnuly na podlaze. Šouravým krokem dojdu do kuchyně a začnu si vařit kávu. Otevřu ledničku a hledám něco ke zklidnění symfonie mého žaludku. Skoro nic. Jako obvykle.

A tehdy dostanu nápad.

Je sice osm hodin, to znamená, že mám čas do 12:00 než... než to přijde. Do té doby si chci všeho užít na plné pecky. Skočím do svého pokoje pro mé úspory a jdu vzbudit holky.

S každou zatřesu, a když jsou dost vzhůru na to, aby mě vnímaly všemi smysly, svěřím se jim se vším, co mám na srdíčku.

„Jak už všechny víte, je tohle můj poslední den. A já ho chci strávit s lidmi, které naprosto nejvíc miluju. Chci, aby tohle byl nejlepší den mého života, a chci, abyste na něj vždycky vzpomínaly v tom nejlepším, a aby vám vždycky naskočil úsměv při vzpomínkách na něj." Usměju se na ně a pomalu cítím, jak ze mě stres a strach opadává. Mám jistotu. Nemám čeho se bát. Život tady byl fajn, ale aspoň už nebudu mít žádné trápení.

Holkám z očí srší naděje. Věří ve mne. Jsou povzbuzeny tím, jak to beru, a i když jim oči smutně svítí, jsou vděčné za každou společně strávenou chvilku.

Za necelé dvě minuty nasedáme do auta a Beth startuje motor.

Pustíme nahlas rádio a společně zpíváme a křičíme na každou písničku, od které známe slova. Míjíme stromy, domy, děti, které si hrají a i staré lidi, kteří se snaží přejít přechod pro chodce.

Všechno plné radosti, ale nepříjemného pachu smrti.

Zastavíme u obrovského obchodního centra a všechny si vystoupíme z auta.

„Tak dámy, jde se nakupovat. Jdeme na všechno zapomenout!" rozběhneme se k eskalátorům směřujícím do vyšších pater s obchody, které prodávají nádherné věci.

Pamatuju si každičkou sekundu z toho neskutečného dne. Tolik lásky, tolik smíchu. Tolik dobrého jídla a žádné starosti o to, co bude potom.

Stejně tak jak mi to kdysi vyprávěla babička, jak to chodilo. Normální puberťáci chodící do obchodních center, kteří si užívají strávený čas spolu a nestarají se o to, co bude zítra. To však bylo před necelými dvě stě lety.

„A co tyhle?" ukáže Ella na stříbrnošedé šaty s dlouhými rukávy a sukní až po kolena.

„Ano..." zašeptám a okamžitě začínám ohmatávat jemnou sametovou látku.

„Okamžitě si je jdu vyzkoušet." Vytrhnu je Elle z ruky a pádím s nimi do kabinky.

Šaty jsou přiléhavé a sedí na mně tak dobře jako na voskové figuríně. Pohled na mě je... Dech beroucí. Úplá látka mi obepíná každou křivku a vytváří tak unikátní umělecké dílo na mém těle.

To jsou ony. Chci je mít při svém odchodu na sobě.

Vycházím z kabinky a jdu přímo k prodavačce.

„Vezmu si je na sobě."

„Jak si přejete." Usměje se a podá mi účet.

Zaplatím částku a rychle juknu na hodiny. 11:30. Sakra. Nestíhám.

Začnu utíkat směrem k východu a holky mě následují. Musíme to stihnout. Prostě musíme.

V tichu nasedneme do auta a žádná z nás nemá ani trochu chuť k nějakému rozhovoru. Proč taky. Všechny víme, co má teď nadejít a žádná není nadšená. Přesto se Aubrey zkouší navázat aspoň nějaký ten kontakt.

„Ty šaty ti moc sluší, Anime." Pípne a nahodí falešný povzbudivý úsměv.

„Děkuji..." Neodlepím oči od okna a pozoruju všechno kolem. Snažím se zapamatovat si každičký detail, jako by to bylo naposled. Vlastně, ono to tak trochu je...

Beth zastaví u mého domu a já zkontroluju hodiny. 11:55.

Stihla jsem to. Stihla jsem svou smrt.

Utíkám do svého pokoje a lehám si na postel.

Holky mě obestoupí a snaží se neplakat.

A já upřu svůj pohled na strop, na světla, před tím než zhasnou. Vzpomínám na všechny šťastné vzpomínky, které jsem na tomto světě prožila. Tolik dobrého. Tolik smíchu, lásky, důvěry... Je to těžké to teď všechno opustit.

Zavřu oči. Po lících se mi dolů skutálí malá teplá slzička, která za sebou zanechává mokrou cestičku lítosti a bolesti.

„Vzpomínáte, jak jsme byly na hřišti, jako úplně malé, a postavily ten obrovský hrad z písku?" Otevřu oči a smutně se zasměju. Všechny mé nejlepší kamarádky pláčou, ale při vzpomínce na hrad se jim na rtech objeví lehoučký úsměv.

„Myslíš ten, ve kterém bydlela princezna Laura se svým pejskem?" Zeptá se Mary a dostane smutný záchvat smíchu plný slz a radosti ze vzpomínek.

„A jak nám ho potom ten tlustý hnusák skopl?" Zachrochtá smíchem Nancy.

„Ella ho potom za to kousla, ne?" popadne se za břicho Beth.

„Ne, to jsem byla já." Utře si slzu Aubrey „Ella mu házela písek do očí."

„A tak nám krásně šlo ho zneškodnit." Podívá se na nás všechny Ella a začne znovu plakat.

„Budete mi chybět holky." Rozpláču se s úsměvem na rtech.

A v tu chvíli začaly odbíjet hodiny, ohlašujíc, že je dvanáct hodin. Já se připravila na nejhorší.

Přikrčila jsem oči a chytla se obou svých ruček. A čekala jsem. Jedna minuta uběhla. Druhá minuta uběhla...

Opatrně otevřu jedno oko a zmateně zkontroluju mé okolí. Co když jsem umřela a ani o tom nevím? To by tu pak ale nemohly být přece holky, mně by se nezvedal hrudník a...

„Au!" škubne mi ramene a pak jakoby se ulevilo a já byla nejméně o třicet kilo lehčí.

„Co se stalo?" vyhrknou všechny dívky na jednou.

„Za prvé, proč jsem neumřela? Ne, že bych si stěžovala, vzduch mám celkem ráda. A za druhé, něco trhlo s mým ramenem." Odkryju kousek třpytivé látky a zkoumám část kůže, na které byl ještě před chvílí černý inkoust a hnusné datum. Teď je pryč. Po tetování nezbyla jediná jizvička.

Jakoby se mi do mých žil začal vlévat nový život.

Vstanu a odcupitám se podívat do zrcadla.

Vlasy mám jasnější, v očích mi svítí jiskřičky, které touží po dobrodružství a něčem nepoznané.

Prudce se otočím na holky a nepoznávám svůj svět. Už není tak krásný, jaký byl. Jako bych před tím, než mi zmizelo to osudné tetování z ramene, byla zaslepená a v hlavě měla zakódováno, že žiju v nejkrásnějším světě. Lhali mi. Lhali nám všem.

„Musím s tím něco udělat." Řeknu s novým odhodláním v duši.

V hlavě mi pořád zní otázky, proč stále žiju, kde se stala chyba, jak zmizelo to tetování a jak to, že teď vypadám živější, než kdykoli před tím.

„Mám nápad! Za mnou!" zavelím a rozběhnu se do sklepa. Rodiče bývali vědci, před tím než... Než mě opustili. Ve sklepech mám obrovské knihovny plné vědeckých, historických, pohádkových knížek a mnoho, mnoho dalších.

Rozrazím dveře a rozhlédnu se po obrovské místnosti vonící po dřevě a vědomostech. Vlastně netuším, jak takové vědomosti voní, ale určitě takhle.

„Holky, potřebujeme informace." Oznámím a prudce k nim otočím hlavou. Světle hnědé kadeře se mi zhoupnou na ramenech a oříškově hnědé oči se mi nebezpečně zalesknou.

„Potřebuju vědět každou zmínku o tom, co je tohohle příčinou. Musím pomoct všem ostatním. Jakákoliv věta, slovo nebo obrázek, který by vám připomínal to, co se právě stalo, je neskutečně potřebný. Společně přijdeme na to, co se vlastně stalo. Pomůžete mi?" zeptám se s nadějí v hlase.

„Já jsem pro." Začne Nancy „A klidně budu mluvit za všechny. Chceme ti pomoc."

Holky začnou horlivě přikyvovat hlavou.

„Dobře. Beth? Vezmeš si Levý roh. Aubrey, ty budeš mít s Ellou na starosti všechny vrchní regály. Nancy bude mít levý roh a já s Mary prostředek, platí?"

„Si piš, že ano." A rozběhneme se všechny na námi určené místa.

Následující hodiny by se daly označit za nudné. Hrobové ticho naplňovalo pouze listování knihami a občasné povzdechnutí únavou. Všechno mi tak trochu už začalo lézt na mozek.

Vzala jsem si asi tu nejhorší část. Staré kuchařky a filmové encyklopedie. Dalo by se říct, že to vše je naprosto k ničemu.

Beth dostala regály plné biologických knih, takže co chvíli něco nosila doprostřed pokoje, abychom si pak najednou mohly sednout a společně něco vmyslet.

Znuděně jsem otáčela každou stránku a na mozku mi začaly vyskakovat čokoládové muffiny, pudingy, saláty, šnečci, italská kuchyně a tuny dalších a dalších skvělých potravin.

Zaklapnu knihu a vrátím ji zpátky do regálu. Nahmatám obal další. Kuchařka babičky Gerdy, píše se na obalu. No skvělé, protočím panenky.

Pokusím se ji otevřít, ale místo toho mi spadne a vyletí z obalu.

Teď vidím, že je to velmi stará kniha. A nejmenuje se Kuchařka babičky Gerdy, jsou to zápisy mého prapradědečka, vědce, který stál proti tomu tetování a bezmyšlenkovitému zabíjení.

„Holky, mám něco hodně důležitého!" zapištím a držím knihu oběma rukama, jako by byla nějaký poklad. A taky, že byla.

Společně zkoumáme každé písmenko, každou tečku a čárku.

Všechny zápisy popisují boj mého předka o správnou věc. Byl jako jediný vědec z nižší úrovně, tak ho nikdo moc nebral na vědomí. Pracoval na svém pokusu, který mě dokázat, že to bezcílné zabíjení, které se tvářilo jako poklidná smrt, doopravdy nemá smysl. Ostatní mu to však zakázali, protože byli až příliš zděšení z toho, co by mohlo následovat, kdyby se pravda pustila do médií a na veřejnost.

Pokus prováděl na malé bílé laboratorní myšce, které přidělil systémem datum její smrt a vytetoval jí číslo na kůži.

Z původní myšky, která byla veselá a pořád běhala, se stal dezorientovaný jedinec, který neviděl překážky a pokaždé do něčeho narazil, když se snažil najít si potravu. Poté dědeček namíchal pomocí několika speciálních radioaktivních látek, vodíku a thallia. Směs poté vpíchl do těla objektu a sledoval změny.

Myš byla jako vyměněná. Samozřejmě musel počkat, až přišel její osudný den, pak teprve tetování zmizelo a myš se začala chovat normálně, ba dokonce ještě víc živě.

Můj předek vymyslel nový lék!

Když se to kolegové z práce dozvěděli, nechali zničit všechny známky toho, že někdy vůbec nějaký takový pokus existoval. Dědeček dostal vyhazov z práce a zbytek života se živil jako prodavač ryb...

Otočím na poslední stránku, kde je psáno: „Mým drahým vnukům. Připravil jsem ještě jednu, poslední dávku. Použijte to na své dítě, jen ono může pomoct zachránit svět a započít revoluci. Vím to. Viděl jsem to ve svém snu. Jsi jenom jedna, Anime. Jen ty nás dokážeš zachránit, i když mě už ne..."

Konec knihy. Poslední zápis.

„Víte, co to znamená?" zašeptá Mary.

„Jsi hrdinka, Anime." Podívá se na mne s úžasem v očích Aubrey.

„Jsi jenom jedna. Jsi originální." Přidá se Ella.

„A bude nám všem ctí, ti pomoct nový lék." Usměje se na mě Beth a pevně mne obejme.

Postupně se začnou přidávat i ostatní.

A tak začala nová kapitola mého života. Udělám cokoliv, abych nikoho nezklamala.

Jsem Animus, a toto je můj příběh.

Slovníček Latiny:

Animus - odvaha