//  Úkolem bylo napsat příběh začínající slovy "Bylo naprosto nemožné ji dostat", rozsah 300-3000 slov

Bylo naprosto nemožné ji dostat, to Martin věděl už od začátku. Přesto se ale nikdy nevzdal.

Poprvéji uviděl už na základce, tenkrát byl ještě malý kluk, ale hned mu došlo, že ji chce. Ostatně, každý ji chtěl. Ve své oblíbené rudé úplně zářila, nemohl z ní odtrhnout oči. Byla to nejkrásnější, co kdy v životě viděl. Už tehdy, v té první třídě, si uvědomil, že ji chce, umínil si, že ji jednou dostane.

Bohužel čím byl starší, tím ji vídal méně. Jakoby se mu vyhýbala. Držela se jen svých kamarádek, těch příšerných nesnesitelných šprtek. Jak jim záviděl. Tak moc po ní toužil, že je začal nenávidět, všechny ty, kdo ji mohli mít. On ji pozoroval vždy pouze z dálky. Docházelo mu, že na ni prostě nemá. "Jsem moc tupej," říkal si. Myslel na ni ve dne v noci, ale bylo to pak jen horší. Ve škole spal a pokaždé, když šla kolem, jakoby se mu vysmívala. Vídal ji stále s někým jiným, ale kdykoli se k ní přiblížil, kdykoli pocítil naději, že by ji mohl mít, začal být nervózní a šance mu proklouzla mezi prsty. Docházelo mu, že ona není pro zoufalce jako je on.

A pak přešel na střední školu, smířen s tím, že ji už nikdy neuvidí. Chtělo se mu plakat.

Jaké bylo ale jeho překvapení, když ji viděl na chodbě! Jeden z jeho spolužáků se s ní právě předváděl před kamarády. Evidentně byl pyšný, že ji získal. Martinovi se chtělo plakat závistí. Ale ona jako by na něj hodila vyzývavý pohled. "A dost!" řekl si Martin. Rozhodl se, získá ji za každou cenu.

Celé čtyři roky trpěl to, že ji den co den, týden co týden vidí s někým jiným. Musel trpět ty pracky svých spolužáků na ní...

Martin se vzdal všeho, všechen čas a energii věnoval tomu, aby na sobě pracoval. Potom přišla maturita. Věděl, že teď má svou šanci, nejspíš poslední šanci, kterou u ní kdy dostane. Ten den ji ale nikde neviděl. A měl pocit, že už ji snad nikdy neuvidí. Po tom, co předvedl, se styděl na ni vůbec pomyslet. Nezaslouží si ji, není pro ni dost dobrý.

Ale pak, během předávání maturitního vysvědčení ji uviděl znovu. Zklopil oči, myslel si, že se mu to jen zdálo, když ji zahlédl přes celý ten dav studentů, ale po chvíli obrátil zrak znovu jejím směrem. Byla tam a dívala se přímo na něj. Srdce mu poskočilo. Tohle nemůže být pravda, říkal si. Čekal dlouho, než jí mohl vyjít vstříc. Kráčel pomalu, důstojně a hrdě.

Ano, byla tam, čekala na něj. Byla jen jeho, už mu jí nikdo nevezme. Dokázal to.

Skutečně, na jeho maturitním vysvědčení stálo: "Český jazyk: 1".

Jednička! Tak přece ji dostal.