Štěpán:
Jak Támar navrhla, před večerem jsme šli k tomu podivínovi. Měl mě hlídat Matouš (můj nejstarší bratr), takže ani nebyl problém mu to vysvětlit. Se svým problémem jsem se mu svěřil od začátku. Pochopil mě. On sám se v dětství cítil občas jako zrůda. Proč? To nevím.

Jdu cestou k lesu a při tom pozoruju západ slunce. Do oranžové barvy se  vpíjí růžová a na ní navazuje krvavě červená. Miluju západ slunce. Jen mě mrzí, že zrovna teď tady není nikdo, kdo by ho se mnou prožil.

Ondra už svoje city dal najevo, a že to k Ádi dusil pěkně dlouho. Když jsme byli malí, chodili jsme spolu na fotbal, takže při nástupu do šesté třídy jsme se znali. Když se Áďa objevila ve dveřích, Ondra mě praštil loktem se slovy „Vidíš tamtu? Ta je ale kočka, že? "

Teď spolu chodí. Ať žijou šťastné konce! A tím myslím i to, jestli tuhle divnou návštěvu přežijeme.  Přede mnou se začínají objevovat vrcholky stromů. Dojdu kopec a naskytne se mi majestátní pohled. Vidím odsud na nemocnici, naší školu, nás dům a uprostřed lesa taky ten divný klášter se hřbitovem. Nechápu, jak mohli babičku od Ádi pochovat zrovna tady. Být to na mě, vybral bych  úplně jiné místo.

Pomalu se přibližuju k námi určenému místu a zjišťuji, že se mi stále více klepou kolena. Mám strach. Přiznám si to. A kdo by taky v tuhle chvíi neměl, že? Adel se podívá mým směrem a zářivě se usměje. Oprava: Adelnemá strach. A jestli ano, tak to hodně dobře skrývá. Teď, když začala chodit s Ondrou mě opustily veškeré obavy. Za prvé, už nemám podezření, že po mně pokukuje, a za druhé: Ondra už nepokukuje po Tamar. Už jsem se bál, že mu to budu muset vysvětlit, nějak jinak, než slovně, ale naštěstí se objevila Adel.

Za ní se objeví Tamar, vůdce naší skupiny. Jedině Ondra tak nějak ještě nedorazil. Moc spolu nemluvíme. Nechápu proč. S tím podivínem má mluvit Támar. Se zbytkem jsme si zatím hlavu nelámali. Zkusím prolomit ticho, otázkou, která nám všem leží v hlavě, ale každý se ji bojí vyslovit. "A co když to nepůjde dát zpátky?" zeptám se sabavami v hlase "To jako takhle zůstaneme, než se úplně proměníme v monstrum, které nás hlodá uvnitř? Do té doby, než nás opustí svědomí?"

Přistoupí ke mně Tamaris a položí mi ruku na rameno. Kupodivu to má na mě dost pozitivní účinek. Netrvá ani minuta a cítím, jak mi povolují ramena. Její dotek, dokonce i její přítomnost tady mě nutí představovat si máš život, růžovější a světlejší, než je teď. Jako účinky léků proti bolesti, které uklidňovaly a zároveň mě nesly do říše snů.

"Klid. Věřím, že všechno dobře dopadne." Uklidňuje mě. Trochu mě to uklidní, ale úplně ne. Zněla přesvědčivě, ale vsadil bych se, že celou cestu sem si tohle stále opakovala. Ví, že musí jít příkladem. Proto se nesmí bát, jinak bychom všichni podlehli strachu. Musela přesvědčit sama sebe, což je opravdu velký a odvážný čin.

Konečně se objevuje Ondra s ne moc dobrou náladou. Poklepu na moje hodinky a snažím se nasadit káravý pohled. On se jenom ušklíbne, veme Áďu kolem ramen a odpoví mi: "Ne každý má rodiče, kteří neví, že jsi to ty z těch novin. Ty, který zohavil svou spolužačku a ty, kdo zabil jednoho muže a druhému způsobil nadosmsti trauma. Ale vysvětlil jsem jim to, a oni nám všem teď drží  palce." na tváři se mu rozlije úlevný úsměv. Tohle trochu atmosféru zlepšilo.

Ondra políbí Adel do vlásů (má to lehké, jelikož je nejméně o dvě hlavy vyšší než on) a všichni jdeme za Tamar. Je to vůdčí typ, ale nijak toho nevyužívá ve svůj prospěch.. Jako nějaká holka na kterou zrovna teď nemám náladu, a nechci se zase naštvat a v noci ji opět zmrzačit. Jak už asi všichni z popisu víte, je to Andrea.  Vypudím zlé myšlenky a snažím se na nic nemyslet. U chlapa je to lehké. Prostě vypnu a soustředím se jenom na moje nohy. Raz... Dva... Raz... Dva... Pozor kámen... A tak to jde dál a dál a dál... Než dorazíme na to děsivé místo. Jako by nestačilo, že teď stojíme před zapomenutým klášterem a hřbitovem. Ne. Ono se musí ještě setmít a mrholit. Občas taky tudma proplujou oblaka mlhy.

Tamaris zaklepe na skoro ztrouchnivělé dveře. Pod každým úderem se lehce rozklepou, takže mám strach, aby se každou chvílí nerozpadly... Nikdo nám nepřichází otevřít a já pomalu ztrácím trpělivost. Kašlu na to, jestli to je mnich nebo ne. Rozrazím mu dveře jestli neotevře do tři... dva... jedna... Pohár přetekl. Rozzuřeně kopnu do dveří a ty se s rachotem otevřou. Na mě směřují teď tři páry udivených očí. Jen pokrčím rameny a vysvětlím: "Řekněme, že jsem ztratil trpělivost z toho stresu."

Vím, že mě všichni  chápou, protože napětím něktěří zadržují dech. Samozřejmě jako první vstoupí Tamaris. Fakt ji obdivuju. Místnost je temná a jako dekorace slouží haldy pavučin. Po okrajích jsou velké knihovny. Uprostřed je malá, obyčejná židle se stolem. Stůl je bez ubrusu a je na něm i něco vylitého, snad víno, jelikož na zemi leží rozbitá sklenička.

"Haló?" zeptá se Ondra a jeho hlas se rolzléhá po celém domě, nebo jak tomu mám říkat. Nic. Jenom ticho. Všimnu si postranních schodů, vedoucích někam nahoru a vydám se po nich. Nakouknu do druhého patra a v krku se mi vzdere něco mezi zajíknutím, strachem a vzlykem. Pokoj sám o sobě tak moc hrozně nevypadal. Dokonce tu byl i pořádek, ale nejde o to jaký pocit pokoj vzbuzoval, ale o to, co se v něm nacházelo.

Na podlaze ležel ten mnich. Nehybně s očima dokořán a  s pusoutaktéž otevřenou. Jeho bledá tvář napovídala, že více než den tu ležet nemohl. Za mnou slyším něčí zrychlený dech. K tomu se pak přidávají udýchaně další dva. "Co si teď počnem?" fňukne Adel. Tamaris vychází v před, aby zjistila, jestli ten mnich fakt umřel. Zkusí nahmatat tep... Ale nepodaří se jí to. Převrací mnicha na záda a kontroluje břicho. Potom mu nakoukne do úst a odhodlaně prohlásí. "Je mrtvý." Ondra se ironicky zasměje "Vážně? Jsme si toho nevšimli." uchechtne se a Tamaris po něm hodí naštvaný pohled. "A co ještě?" zeptám se. "Nikdo ho nezabil. Tipuju tak infarkt. Otrávit ho taky nikdo nemohl, protože nemá v krku vředy."

Fajn. Takže o nás nikdo neví. Zatím. "Nesmíme ztrácet naději. Vsadím se, že v té knihovně dole má určitě nějakou knihu, která by nám mohla pomoct. Musíme ji najít." "Přesně tak. Jsou tam čtyři knihovny. Já si beru tu na stěně u dveří." podpořím ji. Nějak se rozdělíme. Nacházím nehrůznější knihy. Např.: Jak z jedu udělat lék, nebo Mám doma draka alias velcí domácí škůdci. Páni. Trochu jsem toho šílence podcenil. Byl to vážne ŠÍLENEC!!! Po nekonečných hodinách hledání, se roztřeseným hlasem ozve Adel. "Lidi? Myslím, že jsem něco našla. Rychle vykročím ke stolu a jedním tahem zu něho všechno smetám na zam. Áďa pokládá na stůl knihu s názvem: Všechny možné prokletí a otáčí na stránku. Nadpis je Pixleroni. Všichni se nad knihou shlukneme a Ondra začne nahlas předčítat: "Pravěká stvoření pocházející z dánska. Původně jen stvoření z legend, ale později se noční můry dětí staly skutečností. První člověk, co přečetl kletbu se jmenovala Maria Annethorn. Zemřela na následky kletby. Po dalších sto letech se objevil Viktor Bern. Ten měl přítele profesora Alberta  Vonna, který se zabýval, jak tuto kletbu odstranit. Na jeho příteli se mu to povedlo po dlouhých letech bádání. Jak kletbu vyléčit." začne číst další větu." Musíte..."

Ne, nezasekla se mi klávesnice... Prostě jsem se rozhodla pro napínavý konec... No tak krásné Vánoce a ať dostane každý co chce.                                                                                            XOXOXOXOXOXOXOXOXO                                                                                                                                        Vaše Tefida