Tamaris:
Vidím ty všechny jejich udivené a překvapené pohledy. Jediný Štěpán se uvolnil. „To je super!" objal mě. „Jediný problém. Už nechci nikoho zabít a kvůli mě už vůbec ne." ozve se Áďa. „A-a-ale kvůli tobě to nějak skousnu. „Stejně by mě zajímalo, co tady dělá další pixleron a zrovna v tuhle noc?" ozve se Ondra.

„No, něco určitě naplánujeme." seskočím ze stolu a vydám se na odchod. Otevřu dveře a pokusím se udělat něco, co by se mělo podobat galantnímu gestu ve stylu „až po vás."  Poslední vychází Štěpán. Ti dva už jsou za rohem. Ještě se ujistí, že nás nikdo nevidí a potom to udělá.

Srdce se mi zastaví. Chytí mě za ramena a potom se začne pomalu přibližovat na mé ústa. Spojí je a začne mě hned vášnivě líbat. Spolupracuju. „Hele vy dva! Sice nevím co tam děláte, ale měli byste si pohnout. Do půlnoci zbývá jen půl hodina a já si ten večírek hodlám užít."

Odpojíme se od sebe a já protočím očima. Naštěstí nás neviděl, ale stejně. Rychlým  krokem se za nimi vydáme. Drží se za ruce  a prsty mají propletené. Vyjdeme hlavním vchodem a jdeme zase zpátky do tělocvičny. Vstoupíme a já se omluvím, že musím na záchod.

Otevřu dveře na kterých je ženská postavička a mám chuť se otočit a jít zase zpátky. Stojí tam před zrcadlem Andrea a upravuje si svou třešňovou rtěnku. Uvidí mě v zrcadle a v očích ji zatančí jiskry. Otočí se na mě s podlým úsměvem. „Konečně! Dostaneš to, co si zasloužíš. Jsi zrůda a ty to moc dobře víš... Však se ti taky Daniel odvděčí.-"

„Já myslela, že chodíš s Borisem..." skočím ji do řeči. Zatváří se hoodně pohoršeně a nasadí tón, jako by kárala malé dítě. „Ani chovat se slušně neumíš. Taky se s Danielem za chvíli osobně setkáš."

Vytáhne s něco z kabelky. Pak se ke mě přiblíží, chytí mě za krkem a něco mi položí na ústa a nos. „Umřeš ty mrcho! Buď to udělá on, nebo já. To je to poslední co vnímám. Oči se mi otočí ukážou bělmo a pak už nic. Jenom tma.

Štěpán:
Neklidně si mumlám věci, kterým stejně nikdo nerozumí pořád přecházím sem a tam. Mám takový neblahý pocit, že se něco stalo... Něco důležitého. Tamara je na WC už nějak noc dlouho. Další důvod proč být neklidný. Jdu se tam podívat. Dveře pořád zavřené. Ondransi všimne mé nervozity.

„Hele brácho buď v klidu. Ženský když vidí zrcadlo, tak u něho vždycky stráví nejméně půl hodiny." (Svatá pravda :D) řekne a mě to jako má uklidnit? Na kůži pocítím dost známé brnění. Ošiju se. „Sakra... Už to začíná." Najednou se rozvřou dveře a z nich vyleze Andrea, která vleče Tamařino bezvládné tělo.

„Zajdi pro Adel." zasyčím na Ondřeje a ten hned odejde. Andrea moc daleko utéct nemůže. Sama je vyhublá až na kost a sval žádný. S Tamaris se musela hoodně rychle unavit. Mí přátelé se mi objeví po boku a napjatě sledují celou situaci.

Andrea se vyvleče ven a tam Tamaris uchopí čtvery obrovské ruce. Andrea si oddechne a něco brebentí. Potom zavře dveře vedoucí ven a odejde. Hned vyrazíme za nimi. Vejdou do školní budovy. Následuju každý jejich krok. Každý jejich pohyb. Dovedou mě až do ředitelny.

Nahlédnu dovnitř proskleným oknem a uvidím tam chlapa s plnovousem. Sedí na ředitelově židli a ruce má spjaté a opřené o stůl. Na rukou má rukavice, ale kousek jeho pravé kůž mi stejně neunikne. Tak o něm Tamaris mluvila. To on nás měl „zachránit" a teď tady drží Tamaru obrácenou u jeho nohou. Tan chlap je pixleroni. A mě teď napadá jediné. Zachránit Tam z jeho černobílých spárů.

Adel:
Když se tak dívám na nehybně ležící tělo od Tamarky, pociťuji pocit, který opravdu nesnáším. Pocit viny.  Nějaký hlásek tam uvnitř ve mě mi pořád říká, že za to mužů já a že teď kvůli mě nejspíš zase někdo umře. Ne. Tak to nesmím nechat. Támar přežije ať se děje co chce!

Ondra:
Celou dobu mi ten večírek připadal divný. A teď to moje obavy ještě zhoršilo. Za necelých deset minut se proměníme a my přitom nejsme schopni jediného pohybu. Nemám ani srdce se dívat na Tamaris. Proč ona musí za všechno pykat? Proč ona a ne někdo jiný z nás. Věřím ti. Ty to dokážeš. Nakopeš tomu parchantovi zadek.

Tamaris:
Rozlepím oči a dvakrát mrknu. Pořád nemám zaostřeno. Promnu si temeno hlavy. Asi mám migrénu. Zkusím se posadit, ale zamotá se mi hlava a já hned zase spadnu na zem. Počkat... Co dělám na zemi? Teď se mi už podaří posadit. Vidím Andreu.

V mém mozku se otáčí všemožná kolečka a dávají dohromady všechny informace. Pak mi to konečně docvakne. Andrea mě omráčila. Vstanu a srazím se s pohledem toho divného chlapa, kterého jsem viděla před několika hodinami. Ten plnovous mi vážně nahání hrůzu.

„Nečekal jsem, že se probudíš." řekne nepřirozeně hlubokým a chraptivým hlasem. „Upřímně, teď budu muset více zamakat, ale stejně tě zabiju."  „Kdo jste?" odpálkuju ho. „Jsem Daniel Viklej."  „A co po mě chcete?" „Tvou krev." odpoví jako by to byla samozřejmost. Po jeho tváři se rozlije úšklebek. Asi jsem se tvářila vyděšeně. Místo toho teď nasadí kamenný výraz.

„Tak proč jste mě nezabil už před tím?" „Moje drahá. Kletba se nezruší, když budeš v lidské podobě musíš se proměnit. Potom tě druhý pixleron musí zabít a vypít aspoň kapku tvojí krve." Jeho úšklebek se ještě rozšíří. „A jak jste přišel k Andree?" „Viděl jsem reportáž i v televizi i v novinách. Když  tě nápadně monstrum, není to jenom tak. A jestli se chceš zeptat, jak jsme přišli na to, že se zrovna dneska budeš obětovat... Jednoduché. Svoje jednotky máme všude. Ty nastražily kamery a odposlouchávací zařízení. Potom zabili toho mnicha a voala! Tak jsme se teda dostali sem."

Nemám moc čas to všechno vstřebat dohromady. Cítím jak mi žádá propaluje Andrea. Že předu se na mě šklebí Daniel. A pak to přijde. Zvon kostela se rozezní a v mé hlavě přijde známé cvaknutí. V tu chvíli se Daniel taky promění a prohodí mě oknem.

Tuto kapitolku bych chtěla věnovat Peerca Protože mi hodnotí příběh fakt podel upřímnosti a toho ci cením :D