Proletím oknem a několik  střepin se mi zabodne do kůže. Nepřirozeně zařvu a dopadnu na tvrdou asfaltovou zem. Nade mnou přistane nějaký stín. Dupne mi na obě dvě ruce, aby se mi znehybnily. Pak se nade mě nakloní a já uvidím jeho špičaté upíří zuby... Počkat! Pixleroni nemají tesáky ani špičaté zuby. Přibližuje se s nimi k mému krku a já jen sebou házím.

„Teď to skončím pusinko.“ zašeptá mi a já vší silou i myslí se snažím o jediné. Moje tělo začne hořet. Jeho to překvapí. Uskočí a nevěřícnýma očima se na mě podívá. Vstanu a podívám se mu do očí. „To by si chtěl, co?“ pohrdavě si odfrknu a vrhnu se na něj.

Stačí zareagovat a uletí mi z dosahu. Zastavím se jenom pár centimetrů od země. Křídly mávu sem a tam. Vydám se  po pachové stopě, kterou za sebou zanechává. Míří nejspíš do parku. Vidím ho. Krčím se na stromě a snaží se o neviditelnost.

Já k němu přiletím a vrazím mu pěstí. Trochu ho to odhodí, ale pak mě začne kopat a škrábat. Že všech ran mi teče krev. A on taky není zrovna čistý. Jeho bílé kostičky teď halí karmínová barva jeho krve. Skočí po mě, ale já se vyhnu. Letím k dálnici.

Cítím ho za sebou. Najednou přelétnu přes cestu a on samozřejmě leží za mnou. Naráží do něj auto a on padá k zemi. Tvrdě narazí hlavou o zem a už se nepohne. Je po všem říkám si a jdu k němu. Z auta vyleze žena. Vydá něco mezi jekotem a výkřikem. Okamžitě nasedne zpátky, vycouvá a odjede pryč.

Fajn. Teď jsme tu jen sami dva. Sedám si k němu a chci mu svým nehtem rozříznout žílu, abych si mohla kapičku nabrat na jazyk. Zarazím se. A co ostatní? Jak se napijou oni? Kousek odsud je ještě vidět park. Uslyším křupnutí větvičky a potom i zářící siluetu. Ukazuje mi palec vzhůru.

Dobře. Jsou tu se mnou. Hlavní problém č.1 vyřešen. Problém č.2: Zjistit, jestli Daniel pořád žije. Pokládám mu svou hlavu na hrudník a poslouchám. Bum... Bum, bum... Pořád žije... Jak ho teda mám zabít? Proud mých myšlenek zastaví něčí ruka pod mým krkem. Nemůžu dýchat. Instinktivně si přiložím ruce k onu místu a vydávám chraptivé zvuky.

Oči se mi už mlží. Pomalu se začínám loučit se  vším, co jsem znala. Pak mě něco napadne. Začnu Daniele drápat do jeho rukou. On  zařve, pustí mě a já se trhavě nadechuju. Cítím, jam se mi to tváře vracejí bílé i červené krvinky. Najednou vedle nás zastaví auto.

Z něho vyjde Boris. V jedné ruce má nůž, v druhé revolver. Rychle přispěchá k Danielovi. Podává mu do ruky nůž a něco mu šeptá. Jen přikyvuje. Boris se obrátí a má se na odchod. Ještě jednou se otočí a zamíří na mě zbraní.

Vím, že je to úplná blbost. Za prvé, mám neprůstřelnou kůži. A za druhé. Nemíří na moji hlavu ani srdce, ale někam nad záda. Stiskne spoušť a já ucítím obrovskou bolest v mých křídlech. Aha... Já zapomněla. Křídla jsou z jiné kůže.

Někdo k němu zezadu přiskočí a zlomí mu vaz. Jeho tělo padne k zemi. Daniel si toho ale vůbec nevšímá. Jsem pro něho jen já a on. Přitlačí mi hlavu k zemi. Já jen stačím zaregistrovat nějakou  stříbrně zářící postavu stojící nad Borisem. Daniel si na mě sedne a vytáhne něco zpoza jeho koženého opasku.... Nechápu odkud se mu tam vzal.

Ostří nože se zaleskne vzduchem a já očekávám bolest. Zavřu oči. Jsem smířená se svým osudem. Prostě umřu rukou tohohle parchanta. Uslyším vzdech a pak dopad něčeho těžkého na zem. Prudce otevřu oči a tajně doufám, že to byl Daniel. Nebyl.

Můj zrak mi padne na další tělo ležící vedle mě. Stříbrný odlesk pomalu dohasíná a já poznámky Štěpána. Trhavě se nadechuje a jeho nohy občas dostanou křeč. Po tváři se mu kutálí slzy bolesti. Daniel se shýbá nad jeho ránou v břichu a touží se napít. V tu chvíli mě propadá nová vlna energie. Vrhám se na něho, srážím ho vedle Štěpána a beru do ruky tu první zbraň kterou mám po ruce.

Kámen. Rozmachuju se a plnou silou ho jím praštím do břicha. Pak do  hlavy a to opakuju do té doby, než se přestane cukat. Jeho oči už nemají jiskry. Mrtvolně se dívají na hvězdy, které byly to poslední co ve svém životě viděl. Jeho krev mám všude na mých rukou. Šetří jednu kapičku a polykám ji. (Je to hrozně nechutné, já vím, ale na jiný konec alias rozluštění jsem nemohla přijít. Slabším povahám se tímto moc omlouvám.)

Je to opravdu hnusné. Pak se nahnu nad Štěpána, který pořád žije. Trhavě se nadechuje a to mě opravdu až moc ničí. Nahnu se nad něj a necháme mu stéct do úst taky maličkou kapičku. Jenom maličkou, aby se neudusil. „Tamar...“ Zašeptá. Já mu ale položím prst na ústa. „Šššššššššš. Všechno bude zase v pořádku.“ „Nebude... Ty... To víš... Chci ti jenom říct...“ Rozkašlá se a větu nedokončí. Pořád dýchá, ale pomalu... Pomalu přestává.

Za mými zády přistanou Adel s Ondřejem. Ondra hned přiběhne k Štěpánovi a podpírá mu hlavu. „Brácho, bojuj.“ šeptá „Já ti věřím.“ Adéla tam jenom nečinně stojí a dívá se prázdným pohledem na mrtvolu Daniela. Poklekává k němu a na ruku nabírá jeho krev. Podívá se na me. „Tys ho zabila... Tys ho vážně zabila. Kvůli nám, jemu nebo sobě? “  „Kvůli němu.“ odpovídám polohlasem. Pokývá hlavou a trošku si té rudé tekutiny nalije do úst.

Najednou se na ně Štěpán podívá a jeho pohled už není pohled živého člověka. Jeho oči už nejsou tak úžasně zelené, na které jsem byla zvyklá. Teď se na mě dívaly oči s mdlou barvou. Naposledy vydechne a já propukám v hlasitý pláč. Ondra od jeho těla ustupuje a po tvářích se mu taky kutálí slzy. Bere Adélu za ruku (shodou okolností za tu, která je krvavá) a společně se začnou objímat. Brečí oba svá navzájem.Já ležím na Štěpánově těle a mezi mými vzlyky jsou rozeznat jen slova: „Ne... Proč... Nenávidím....“ a hlavně „ Miluju tě.“ Ondra se pak napijí krve a pomalu začíná vycházet slunce.

Najednou se kolem Štěpánova těla rozšíří světlo. Pohltí ho úplně celého a já si musím dlaní zakrýt oči. Zalapá po dechu. Já zůstanu jenom civět. Nezdálo se mi to?? Pak se na mě podívá zase s jiskrami v očích a já mu padnu kolem ramen. „ Tohle už mi nikdy nedělej.“ zašeptám a pak trochu hlasitěji dodám. „Debile.“ On se zasměje a zeptá se: „Cože si to říkala? Že mě miluješ?“

Tohle už nevydržím a dám mu pořádnou pusu. Líbáme se hodně dlouho a asi jsme vydávali dost hlasité zvuky, protože si ti dva konečně všimli, že žije. Ondra skoro skákal radostí a Áďa vypadala, jako by právě dokončila nějakou důležitou misi a nic se ji nestalo. Dvěmi slovy:  Byli šťastní.

*na druhý den*

Mám jít do školy, ale já budu celý den u Štěpána. Jeho bráchové ani mamka nebude doma, takže o něj nemá kdo pečovat. Rodiče to vzali celkem dobře. Řekla jsem jim o tom mém bývalém prokletí a oni to brqli dost v pohodě. Proč? Lauřin zákrok se povedl a teď už by měla chodit jen na terapie a na sono.

Otevírám si klíčema (jo oni mi opravdu dali klíče od jejich domu) a vycházím dovnitř. Zabočím do levá a vejdu do Štěpánova pokoje. Je celý zelený a přes jednu celou stěnu a tapetu New Yorku. Štěpán stojí před zrcadlem. Je bez trička a prohlíží si svoji ránu. Je tam velká jizva, která se stříbrně leskne. Rána je dost velká, takže toho stříbrného bazmeku by si všiml asi každý.

Přijdu a zezadu ho obejmu. „Jaké bylo být mrtvý?“ zeptám se ho. „Viděl jsem svoje tělo. Nejdříve z vrchu a pak najednou jsem začal klesat. Slyšel jsem všechno co jsi říkala. Pak se objevila tma. Divná nepříjemná tma. Jiná než ne noc. Prostě temnota. Pak mě nějaká síla vrátila nahoru a já jsem otevřel oči. “ do řekne. Pak mě normálně obejme. Svou hlavu mu položím na hruď a zavřu oči. Teď je to dokonalé. A doufám, že bude i napořád.

--------------------------------------------------------------------------
Tak.... Tohle byl předposlední díl. Já vím. Je to dost velká blbost sesmolená dohromady, ale já mám Štěpána moc  ráda na to, aby umřel. Příští díl bude z pohledu Adel. A pak začnu (možná) novou knížku 'Na pokraji smrti'. Bude to thriller a sci-fi dohromady.

Miluju vás :* XOXOXOXOXO

Vaše Tefida