Tamaris:
Štěpán mi nabízí rámě a já ho s radostí přijímám. Zatlačím do dveří a ony se se skřípáním otevřou. Naskytne se mi celkem zvláštní pohled. Většina barbin z naší třídy mají šaty, které více odhalují, než zakrývají. Samozřejmě se na ně lepí hlavně starší kluci a ony si toho viditelně užívají.

Pohledem vyhledám Áďu. Najdu ji s krásnými vlasy sčesanými do drdoli. Otočí se na mě, zamává a já vidím, že má po stranách ještě dva blonďaté pramínky. Jsou u stolu s občerstvením a já se se Štěpánem za nimi ruku v ruce vydám.

Adel ty šaty opravdu sluší (média) a Ondru v obleku vidím poprvé sa celý svůj život a musím říct, že taky není k zahození. Usměju se na ně svým upřímným úsměvem a oni ho nahradí buď smutným nebo falešným.

Moc toho nenamluvíme. Taky nemáme co. Všechno co jsem potřebovala jsem už řekla, takže není co řešit. Zatáhnu je všechny na parket a začnu se všemožně pohybovat do rytmu.

Všichni se na mě nechápavě dívají. Všichni mí blízcí. Tudíž jenom tři lidi. Najednou do mě někdo že zadu narazí. Otočím se a strnu na místě. Jsem neschopná jakéhokoli pohybu. Jen zírám s očima velkýma jako tenisové míčky. Přede mnou stojí Andrea.

Propaluje mě pohledem a její pohledná tvář je skoro celá plná jizev. Byla asi na plastice, protože si pamatuji, že nebylo poznat kdo to je. Za ruku se drží s nějakým chlapem kterému je asi dvacet.
Bicepsy a tricepsy na břichu a i na rukách mu jdou vidět i pod oblekem. Jeho hnědé vlasy jsou nedbale rozcuchané, jako by právě byl venku, a foukal by tam obrovský vítr. Vystouplé lícní kosti ještě zvýrazňují jeho modré divoké oči. Jsou plné touhy a když mě uviděl, ta touha se ještě zvětšila.

Nemyslím tím touhu jako lásku, ale touhu po krvi a utrpení. Možná někoho hledá... Andrea si mě všimne a začne mě propalovat jejíma očima. Byla bych už několikrát po smrti, kdyby dokázala pohledem vraždit. „Ty!....Ty mrcho! Jak jsi mohla?!“ zařve na mě a mě se mezitím zastaví srdce. Copak ona ví, že za její "krásu" můžu já?

Ten chlap ji položí ruku na rameno a něco ji pošeptá do ucha. Potom se na ni usměje a ona se zklidní. Jeho pozornost se teď přesune na mě. Podal mi ruku a se značným ruským přízvukem se mi představí.

„Jmenuju se Boris." já mu s jeho pravicí zatřásla. „Já jsem Tamara.“ Potom jsem se na podpatku otočila a šla jsem za svými přáteli. Všichni tuhle scénu sledovali s vykulenýma očima jako já. Adéla se do mě hned zavěsila a udělala něco, jako pokus o vtip. „A já jsem si myslela, že takovou šeredu už nikdo chtít nebude. A co se stane? Ona si najde namakaného sexy cizince.“ Sama se tomu zasměje. Ondra ztuhne a v očích se mu něco zaleskne.

Áďa si toho asi všimne (chytrá holka) a hned odpoví: „Samozřejmě na tebe nemá.“ zčervenáva konečně je aspoň na chvíli zticha. Jen tak mlčíme a stojíme kolem stolu s občerstvením. Štěpán mi majetnicky omotá ruku kolem ramen a promluví. „Mě se to stejně nezdá. Jak by k tomu rusákovi přišla a ona snad ví kdo ji trochu ten obličej upravil? Co ji šeptal a proč se uklidnila. A hlavně... Jestli ví kdo ji to udělal, tak od koho?“

Právě řekl všechny otázky co se nám honily hlavou. Smůla je, že nikdo na ně nemohl odpovědět. Najednou dveře rozrazil chlap, kterého jsem nikdy před tím neviděla. Plnovous dodával jeho už dost tak hroznému vzhledu, ještě horší nádech. Dlaní kývnul na Borise a ten na pozrav trochu pohnul hlavou.

Ten týpek svěsil ruku a mě na ní něco upoutalo. Měl rukavice. To by určitě nebylo tak hrozné, vždyť je Zima, to úžasné roční období. Ale dneska večer je tam skoro patnáct stupňů. Upravil si sako a tím si trochu povytáhl jeho rukáv. Stačila jenom chvilička. Možná sekunda, nejspíš ani to a já jsem poznala co je zač.

Tohle bych poznala i v noci. Jeho kůže zářila. Odhaduju, že mu dosahuje až po ramena. Šachovnicový vzor jeho kůže prozrazoval, že je stejné monstrum. Jako já. Jako my všichni čtyři. Ten chlap si všimnul mého pohledu. Slizce se usmál. Asi měl v uchu mikrofon, jelikož něco řekl a Boris zase kývnul hlavou. Díky mému teď zlepšenému zraku jsem poznala artikulaci jeho úst. To je ona.

Rychle se otočím ke svým přátelům. Oni pořád stojí a mlčí. „Musíme něco vyřešit a to rychle. Ne tady. Někdo by nás mohl slyšet. Jdeme do laboratoře.“ Vidím jejich výrazy a za normálních okolností bych se musela smát. Teď na to není čas. Vycházím z tělocvičny ven a jdu k hlavnímu vchodu.

Je odemčený. Slyším Adéliny boty za sebou, takže se neohlížím a jdu dál. Konečně najdu dveře s proskleným oknem s nápisem Laboratoř. Rychle vejdu dovnitř a sednu si na stůl. Ondra jako poslední zavře dveře a já spustím. „Jde o to, že máme ještě jednu možnost. Viděla jsem chlapa a ten byl taky pixleron. Je tady někde na škole.“ řeknu a všichni se na mě dívají s otevřenou pusou. Je ještě jeden způsob. Nemusím umřít...

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Děkuju vám za všechno!!! A hlavně za to, že jste tuhle kravinu... Ještě dva  díly+Epilog :D
Vaše Tefida