Minule jsem skončila v dost napínavé chvíli... No tak nebudu moc kecat a užijte si to :D

Sesunu se na podlahu. To nemůže být pravda šeptám do kola. Můj žaludek se začne kroutit. Vyzvracím se a podívám se na sebe zpátky do zrcadla.

Po celém těle mám šupiny s šachovnicovým vzorem. Místo normálních šupin to byly kostky o velikosti asi jeden centimetr. Uprostřed hrudníku mám velkou díru, ze které vycházel plamenný límec.

Nejvíc mě děsí moje oči. No, zatím jedno oko, protože asi ta „proměna" ještě nebyla úplně dokončena.

Oko má místo zorničky červenou kostičku a moje zeleně zbarvené čočky, teď byly černé. Mé zrzavé vlasy nahradily stříbrné.

V úžasu na ně sáhnu, ale ruku dám ihned zpátky. Nejsou jemné, jako moje rezavé vlasy. Jsou tvrdé a nedají se ohýbat, jako nějaký kov. Stejně jsou na tom i moje nehty.

Vypotacím se z koupelny. Adel a Štěpána asi můj řev vzbudil, jelikož taky vypadají dost v šoku.
Adel má na tváři nepatrné potůčky slz.
„Co se to s námi děje?" zavzlykala. Její tenký hlas přeskakoval do nějakého bručení.
„To nevím." zašeptá hrdelním hlasem Štěpán. Podle jeho tónu, má co dělat, aby se tu nerozbrečel.

Vidět je tu v takovém stavu mi rve srdce. Jindy tak veselí a šťastní lidé, se teď proměnili na uvzlykané a nešťastné uplakance, kteří jsou na dně.

Začíná se probouzet Ondra. Sedne si a promne si oči. Potom se před kloní a protáhne se. Na jeho zádech je něco, co vypadá jako pokrčený stříbrný papír.

Přimhouřím oči. Ne, není to papír, ale křídla. Ty samé jsem viděla v té podzemní místnosti.
Rychle si sáhnu na zádá a nahmatám si nějakou blánovitou hmotu. Je na dotek tenká jako látka, ale je vytvořena ze stejného materiálu jako moje vlasy.

To jsou moje křídla. Asi jediné plus na mém „úžasném" vzhledu. Zapojím všechny smysly a zkusím s nimi zahýbat. Podívám se dozadu. Křídla se nejprve trochu pohnou a potom se narovnají.

Zatřepu s nimi. Funguje to! Vyskočím a zkouším trochu lítat. Na pár sekund se ocitnu nad zemí.

Ondra se mezitím úplně probudí. Podívá se na svoje ruce a nohy. Pak koukne zase na nás. Zašklebí se a jeho jedno hnědé oko se zaleskne.

„Tak tohle se vám povedlo. Super Kanada. Skoro jsem si myslel, že to je doopravdy."
„Ondro," začne uslzeně Adel „Tohle není vtip." dokončí ji Štěpán.

„Hrajete dobře." řekne Ondra pobaveně a uchechtne se.
„Jo, tak my hrajeme?! Tak se běž na sebe podívat do zrcadla!! Kde bychom asi tak vzali tyhle speciální čočky, hmm?! A tolik šupin na těle?! Tohle, že fakt hrajeme?!" vyjedu na něj tím hlubokým hrdelním hlasem.

Nesnáším, když se někdo směje Adel, natož ještě Štěpánovi. Ondra se zarazí a poslušně odpochoduje do koupelny. Já se mezitím dám do pláče. Jak tohle vysvětlím doma?! Ucítím něčí ruku kolem mých ramen.

Uvidím Štěpána a jeho skoro krásnou tvář. Znetvořilo ho to příšerně. Přesto se k němu přitulím a brečím mu na rameno.

„Pšššt, to bude dobré." obejme mě. Jindy bych se asi urazila, že mi říká jak malému dítěti, ale tohle je jiné.

Z koupelny vyjde Ondra. V jeho tváři nejsou vidět žádné emoce. Znám ho líp než kdokoliv jiný. Chodili jsme spolu do školky a později i do třídy. Vždycky, když dostal poznámku nebo pětku tvářil se úplně neutrálně. Myslel si, že když nedá najevo svoje emoce, nebo pocity, ostatní si budou myslet, že je borec.

Takhle to radil všem jeho kamarádům z fotbalu, ale já vím, že přesvědčoval hlavně sám sebe.
Jeho proměna je skoro už u konce. Podívám se na sebe. Moje už skoro taky. Ještě ruka... Dlaň... Prsty....

*Cvak* Něco se ve mě změnilo. Můj mozek nechce abych šla ven, ale moje tělo si to namířilo přesně tam. Stůj! Naziřuji v duchu, ale neposlouchá mě. Zachvátí mě panická hrůza. Pomoc! Co budu teď dělat?! Rozrazím dveře a běžím. Po minutě se odrazím a vzlétnu. Ne, ne, ne, ne, NE! Chci jít zpátky! Hned!!!! Zase mě neposlechne, jenom vzlétne ještě výš.

Kdybych nebyla v takové situaci, řekla bych, že to je nádhera. Celý les, se pode mnou rozprostíral jako na dlani. Zkusím to ještě jednou otočit.
„Nemůžu ho ovládat!" zařvu.
„To jsme na tom asi všichni stejně!" odpoví mi někdo. Kvůli hrdelnímu hlasu nemůžu identifikovat o koho se jedná.

Blížíme se k Měsíční skále. Vidím ji, jak se pořád přibližuje. Najednou se vrhnu střemhlav dolů. Chci zařvat, ale nemůžu.
V duchu se loučím se všemi mými blízkými. Sbohem mami! Sbohem tati! A sbohem Lauro!

Už jsem skoro deset metrů nad zemí, když moje tělo udělá otáčku a chytím se stromu. Pode mnou přistane Ondra.

Chvíli jsme ticho. Chci něco říct, ale nečekaně mi to zas nejde. Něco zašustí mezi stromy. Čekám... Nic. Rozletím se a lítám si jen tak. To je asi jediné plus.

------------------------------------------------------
Tak to je zatím všechno. Ještě nevím jak bude příběh pokračovat... Můžete mi do komentů nebo soukromých zpráv napsat, jak by se vám to líbilo dál... Votujte, komentujte a jestli chcete dejte follow :-):3 :D

Tefida