Lidičky ahooooooooj! Chci vám říctže pokud jste na minulé kapitoly skončili u popisu psa... No, wattpad mi neuložil celou verzi. Teď ji tam máte a tahle na ni navazuje, takže se mrkněte :-) Díky, Tefida :-* :-*

Adel:

Opravdu nevím kam letím. Jen doufám, že zase neudělám nějakou tu pitomost, která mi občas ujede... Například zmrzačení Andrey. Bojím se co přijde dál.

V mých uších se mi ozve výstřel. Okamžitě letím tím směrem. Je zvláštní, že se nijak to monstrum nebrání. Možná za to nemůže a je jenom zvídavé. To je snad každý, nebo ne?! V realu si dám facku. Jo, většina lidí to dělá v duchu, ale já jsem exot mezi ně nepatřím. Přece se sama sebe nebudu litovat, nebo jo?

Přede mnou se objeví luxusní vila. Vím komu patří a jsem nesmírně hrdá na to, že se s ním znám, možná víc, než dobře. V druhém patře je otevřené okno. Vletím rovnou do něho. Ne, ne, ne! Prosím co mi Ondra udělal? Snad ho to monstrum nemíní zabít?!

Přistanu na měkkém koberci, který se na dotek podobá hedvábí. Rozběhnu se po schodech dolů do prvního patra. Podivné zvuky se přibližují. Zabočím za roh a vkročím na tzv. zakázané území. Vždycky když jsem tu byla s Ondrou nám jeho rodiče zakazovali sem chodit. Mohli jsme cokoliv, jen to ne. Stejně jsme je většinou neposlouchali.

Instinkty mi radí, že mám zrovna tyhle dveře otevřít. Vezmu za kliku (což není moc lehké, když máte železné nehty) a naskytne se mi dost divný pohled. Divný... To je slabé slovo. Spíš hrůzný. Stojí tam dva muži. Jeden drží pistoli u Ondrovy mamky a druhý míří na Ondru.

Z pistole se mu kouří. Asi už vystřelil. Trochu mě udivuje, že Ondra ještě neumřel. Ne, že by mi vadilo, že žije, ale i tak mi to přijde divné. Trochu se zaopotácí a spadne dozadu. Padá... Vykřiknu mým zmutovaným hlasem. Oba dva muži si mně asi nevšimli. Teď se na mě dívají s hrůzou.

Nevydržím to a skočím na toho, který pořád drží pistol. Nestačil ani nijak zareagovat. Stejně mi ho není líto. Je to ten postarší chlap. Válíme se po zemi. Otočím ho čelem k sobě a dostanu další ránu... Ne tu fyzickou, ale psychickou. Je to můj stejda. Ne jenom takový normální strejda, který bydlí o tři ulice dál než já... Můj nejoblíbenější, kterého jsem několik let viděla.

Slyšela jsem, že teď byl profesionální zabiják, ale nikdy by mě nenapadlo, že má zabít zrovna Ondrovy rodiče. A teď zabil i Ondru. To mu nedaruju! Kretén! Vrazím mu pěstí. Z nosu mu vyvalí krev. Jsem tak naštvaná, že mi vzplanou ruce.

Strejda zařve a Ondrovi rodiče sebou trhnou. Probudí se a paní začne vyděšeně ječet. Strkne do mě a já odletím ke zdi. Vyrazil mi dech. Teď míří pistolí na mě. Tak a teď je konec... Pomyslím si. A k tomu mě zabije vlastní krev. Hořce se zasměju. Já jsem ho málem zabila taky.

Už mačká spoušť... Za ním se zvedne nějaká postava a začne ho škrtit. Polekaně mu vypadne zbraň z ruky a začne šahat na pevný stisk kolem jeho krku. Jeho tvář už nabírá zelenou a střídavě fialovou barvu. Oči ukážou bělmo a on jen padá dolů.

Za ním stojí Ondra... Kdybych mohla, zrovna bych se rozbrečela jak mimino. Kvůli štěstí i kvůli smutku. Další člen mojí rodiny zemřel.... Jediný, kdo mě kdy v rodině uznával je po smrti... Zato jediný koho jsem v životě milovala, žije!

Ondra seč podívá na svoje ruce a vydá skřek. Je v tom cítit bolest. Vztek, lítost a litování. Potom se podívá na mě. I když má oči přeměněné vidím v nich jednu otázku... Ty mě budeš nenávidět,  že? Nevím jak to poznám... Bude to asi díky času, který jsme spolu strávili.

Oči na mě pořád upírá, až mi je z toho nepříjemně. Přiskočí ke mně a chytí mě za ruku. Úplně jsem zapomněla na toho mladšího chlapa. Nikdy jsem ho neviděla. S  Ondrou vyběhneme na chodbu. Poslední co vidím, je ten chlapík, který se sklání nad strejdou... Sakra!!!! Další noc je úplně zničená