Adel:
Letíme. Držím Ondru za ruku a v mé mysli se mezitím odehrává boj. Jsi vrah! Ostuda rodiny! To ti nikdy nedopustíme! Je to hlas matky. Ano moje vlastní matka mě považuje za netalentované dítě, a to je u nás v rodině trestné. Jediný strejda mi rozuměl a ten už tady taky není. Díky Ondrovi.

Nemám mu za zlé, že mi zabil rodinného příslušníka, dělal to kvůli jeho rodičům. Stejně mě to vevnitř roztrhalo na kusy. No, teď mi zůstali už jenom čtyři lidé. Tamaris, Štěpán, Ondra a moje kámoška (a vzdálená, hodně vzdálená sestřenice) z baletu.

Letíme směrem k parku. Je ti zvláštní. Ještě jsem si nezvyklá, že moje velké ‚Monstrum' dokážu ovládat. Přistaneme na stromu a tam se pohodlně (na větev pohodlně) usadíme. Ondra mě chytne za ruku a hluboce se mi zadívá do očí.

Promiň... Nevím jak to dělá, ale jeho myšlenky se mi objevují v hlavě a ani neotevírá ústa. To nic. Byla to jenom nehoda; Ehm... Ne, byla to sebeobrana; Dobře, tak tomu říkej jak chceš. Strejda by ti nic neudělal, kdyby věděl, že jsi to ty; Ani tobě; (Pozn. autora: Každá jejich řeč je oddělena tímto znakem ; ) Potom udělá něco, co jsem obzvlášť u něho a v tuhle chvíli nečekala.

Vezme mi obličej do dlaní a podívá se mi do očí. Pohled mu opětuju. Potom zavírá oči a přispívá se blíž... A blíž... A už se nemá kam posunout. Jeho rty se přilepí na ty moje. Nemůžu říct, že by byly hebké a jemné. Spíše pravý opak. Jsou ostré a tvrdé. Ano ostré. Sám za to nemůže. To ty šupiny. Mohl by mi každou chvílí rozříznout ret, nebo mi jinak ublížit jeho kůží. Naštěstí mám povrch té své že stejného materiálu.

Polibek byl že začátku jemný. Hodně jemný. Pak se začal prohlubovat, až se změnil na vášnivý. A když říkám vášnivý, myslím tím hodně vášnivý. A divíte se? Jsme teď monstra. Co byste jako čekali?

* na druhý den*
Tamaris:
Ve škole se toho zase nic moc neodehrávalo. Jenom jsem si všimla něčeho jiného ve vztahu Ondry a Adel. Nejsem slepá abych to nepoznala. V noci se něco stalo a štve mě, že nevím co. Taky mě dost překvapuje, že Adélin strýc je už mrtvý. Byl to veselý chlapík. Sice naposledy, když jsem ho viděla měl ruce whiskey a moc střízlivý nebyl.

Dneska je pátek a já jsem se konečně rozhodla. Dneska jdu za tím mnichem ať už s ostatníma nebo bez nich. Trochu mě děsí představa, co budeme muset udělat, abychom náš ‚trest' už neměl na nás vliv. Těším se až se pořádně vyspím. Dokonce i na noční můry, které mě ve snech tolikrát pronásledovaly. Nebo se těším až se budu moct plně zaměřit na Lauru. Na její léčbu jsem snad nepomyslela... No dost dlouho. Její stav se prý zlepšuje, ale až do teď jsem tomu nevěnovala pozornost.

Ve školní jídelně se zase podává nějaké těžce identifikovatelné jídlo, které nejde ani rozříznout, natož sníst. Pokládám svůj tácek s tou hmotou vedle Štěpána a potom si i sednu. Podívám se na něho a společně se shodneme. Nevím jak jsme to udělali, ale líbí se mi to. Začínáme tedy křížový výslech.

„Takžeeeeeee.... " začne Štěpán. „Odkdy spolu chodíte a co se stalo včera v noci." skočím mu do řeči a vyvalím všechny otázky, které mě celý den užíraly. Štěpán mi věnuje na oko naštvaný pohled a já si ho nevšímám. Nikdy jsem nebyla fanda napínavých filmů, proslovů, otázek nebo rozhovorů, takže se mi nedivte, že jsem to že sebe dostala tak rychle.

„Takže za prvé," chopí se slova Áďa „Spolu chodime od včera. " „A to je taky odpověď na tvou otázku číslo dvě. " zasměje se Ondra. „Vlastně ani to tak není všechno. Před tím jsme ještě stihli zachránit Ondrovy rodiče, zabít mého strejdu a mojeho prý bratránka, nebo kdo to byl, dostat do cvokárny."

Štěpán do teďka neměl příležitost se všechno tohle dovědět. Teď jen zíral na všechny u stolu s vidličkou na půl cesty k ústům. „Takže se ani bič moc nestalo." dodal pochmurně Ondra. „Jo, a ještě jsem zapomněl. Toho strýce jsem zabil já." dodá lítostivým, možná trochu naštvaným hlasem. Pak prudce vrazí pěstí do stolu až všichni nadskočíme.

„Já už to takhle dál nevydržím." zařve a já si na jeho ruce všimnu lesklých šupin, které vídám každou noc. Takže už ne jenom nehty, ale i kousek dlaně a prsty. „Právě tohle jsem chtěla navrhnout." šeptám. Ondra už tak dost přitahuje pozornosti, když se s Adel objevil před jeho obdivovatelkami. Každou chvíli se tady některá z nich podívá naštvaným pohledem. A potom taky jak bouchl do stolu. Tohle určitě muselo přitáhnout pozornost i kuchařek.

„Pamatujete si na toho vyšinutého mnicha?" „Na toho nejde zapomenout." promluví po dlooooouhé době Štěpán. Malinko pokývám hlavou a pokračuju. „Ten o tom něco věděl. Těsně před setměním se za ním vydáme. Snad nám poradí."

Nikdo nic nenamítá a to mě trochu zklidňuje. Vlastně ne trochu, ale hodně. „Jdu do toho ať to stojí co chce." řekne odhodlaně Adel a já na ni vděčně mrknu. „Takže, jdete s náma?" „Pokud mě to zbaví těch stříbrných nehtů, tak jo." přidá se Štěpán a aby k tomu dodal, že to myslí vážně, svoje exotické prsty si prohlíží. „Já taky." odpoví Ondra.

Fajn. Takže dneska máme schůzku s osudem. Už se nemůžu dočkat. Buď budeme žít bez prokletí, nebo s ním zůstaneme napořád a taky je tu možnost, že se nás ten mnich pokusí zabít.