Jak jsem minulé slíbila tak tu máte akcí. Omlouvám se, že jsem měla skoro týden pauzu, ale k WiFi se dostanu jenom 2x týdně. Taky začnu psát novou knížku s názvem ,Jaké je být andělem.' Doufým, že se bude taky líbit. Přeju hodně napínavé nálady :-)

Probudím se, až když jsou hvězdy na obloze. Rychle vstanu a podívám se na své ruce. Přesně jak jsem čekala v duchu se pro sebe smutně pousměju. Jedna ruka je už proměněná a ta druhá z poloviny. Já vím. Není se čemu smát. Je ze mě zrůda. Vůbec nevím, kdy na někoho nezaútočím nebo ho zabiju. Ne, to se nesmí nikdy stát.

V mé hlavě se zase ozve to podivné cvaknutí. V pokoji mám balkón, takže pro moje příšeří já bude mnohem snazší se dostat ven. Otevřu dveře a vyjdu na balkón.

Skočím a vzlétnu. Mé tělo se ihned vydá směrem k parku. Opačným směrem, jak je nemocnice. Své malé sestřičce jsem slíbila, že za ní v noci zaletím. Je jí teprve pět let a není moc těžké ji o tom přesvědčit. Stůj!  přikazuju si. Stůj!  řeknu už ostřejším pomyslným hlasem. Zastavím se a začnu se pomalu otáčet. Wow!  To fakt funguje!

Jsem stále otočená směrem k nemocnici. Teď  leť tím směrem. Stojí. Hned! Kupodivu zase poslechne. Nejdřív letím pomalu. Tipuju tak čtyřicítkou. Začnu zrychlovat. Letím nad nějakým autem a nemám problém s ním držet krok. To mě trochu udivuje. Vítr mi cuchá moje stříbrné vlasy a já si to naprosto užívám.

Po chodníku jde nějaký chodec. Ukáže na mě prstem a hned na to mě vyfotí. To se nemělo stát. Ještě zahlédnu, jak stiskl tlačítko odeslat a pak ho ztratím z dohledu. Blížím se k nemocnici. Ještě pár metrů... Stojím před vchodem. Jistě, nepůjdu dovnitř, nejsem blbá. Zahnu do leva a odpočítám si tři patra. Jeden... Dva... Tři. Už jsem u ni. Laurinka nespí. Má rozsvícenou lampičku a hraje nějakou hru na tabletu. Chci zaklepat na dveře balkónu, ale dovnitř vtrhne ta babizna, do které jsem narazila na schodech.

Zařve něco na Lauru. Ona hned vypne tablet a lehne si. Tak to byl vrchol. To, že mi na schodech dělala skoro přednášku jsem ještě snesla, ale řvát na Lauru?! Tohle už ta kráva přehnala. Počkám chvíli a potom tiše zaťukám na balkón. Mám velké štěstí, že ji přidělili zrovna tento pokoj.

Otevře dveře a s úžasem na mě hledí. Chce se mě dotknou. Nebráním se. Šáhne mi na ruku.     „Tamar, jsi to fakt ty?" zeptá se mě s úžasem.                                                                                                          „Jo, ale neboj se mně." lehce se usměju.  Podívá se na mě a já se zkusím usmát. Obejme mě. Je to příjemný pocit štěstí, že i když někdo zná vaše tajemství, má vás stejně rád. Pohladím ji po vlasech a rozloučím se s ní polibkem na čelo.  Potom si chytnu hlavu a ruce přesunu na srdce. Laura udělá to samé. Je to náš znak z dětsví a znamená : sestry navždy. Odletím a ještě se na ni naposeldy podívám. Zamává mi a já ji ztratím z dohledu.

Vzbudím se ráno na své posteli. Podívám se na moje hodiny na stěně. Sakra! Totálně nestíhám. Je půl osmé a škola začíná v osm. Rychle se vyhrabu z postele a skočím ke skříni. Vyhodím z ní černé tílko, růžovo-modro-bílou košili a džíny. S vlasy se nijak nezatěžuju. Udělám si obyčejný culík a vyrážím dolů.  Přivítám se s mamkou a taťkou. Rychle si namažu chleba máslem a vyrážím do školy.

Autobus stihnu na poslední chvíli. Celou cestu jsem běžela a nakonec se to vyplatilo. Rozlížím se po autobusu. Uvidím Štěpána, který na mě zamáve a ukáže na volné místo vedle sebe. Usměju se a přidám do kroku. Vypadá, že se dobře vyspal, ale já vím svoje...