Ahojte :-) Tuhle kapitolku věnuju Tině (Tina) za to, že mi udělala mega obal na tuhle kravinu :D Jsem šíleně ráda, že se vám můj příběh líbí. Zkusím to změnit tak, aby hlavní postava byla Tamaris a Štěpán. Adel a Ondru budu přidávat jen občas. O Ondrovi už nemám co psát, a tak tu máme Tamaris :-) :3

Srdce se mi na chvíli zastaví. Cože? Jeskyně?!!! Super bod večera. Opravdu. Ve třídě jsem známá klaustrofobička a Adel mi udělá zrovna tohle. Všichni se usmívají. Štěpán si dává ‚High five' s Ondrou. I ten vypadá, že je štěstím bez sebe.

Přinutím se k mešímu úsměvu. Hned ke mně přibíhá Adel.
„Co na to říkáš??"
„Wow. Mega nápad. Tys už tam byla?"
„Jo. V pěti jsem se ztratila. Rodiče mě tam našli."
„Aha. A půjčíš mi nějaké staré hadry?? Nechci si ty svoje roztrhat"
„Jo, jasně něco se tu najde."

Opravdu se nechci vzdát mých červených kalhot. Sice už je mám roztrhané, ale kdybych zakopla... Prostě nechci mít od krve celé kalhoty. A sčernými Convers se mi taky nějak nechce loučit.

Skončím s teplákama, které musela nosit ještě Adelina babička. Fuj!! Sice nepatřím k těm Barbínám, co nosí všechno co leží podle módy, ale nejhorší vkus zrovna taky nemám.

Vyrážíme. Celkem mě překvapuje, že oba dva kluci si s sebou vzali baterky. Šla jsem tady rovnou z Atletiky. Jo, chodila jsem po celém Sport centru s jizvama na obličeji a když jsem ještě ukázala svoje tesáky.

Musí být tak kolem desáté večer. Je podzim, a tak je tma už dost dlouho. Les vypadá fakt strašidelně. Sem, tam zahouká sova a to na pochmurné situaci opravdu nepřidá. Něco spozoruju za stromem. Strnu na místě a nehýbu se. Zpoza stromů vyběhne veverka a já si v duchu vynadám.

„Jsi v pohodě?" zašeptá mi někdo u ucha.
„Jestli mi chceš přivést infarkt, pokračuj." odpovím Štěpánovi. Nechápu proč, ale vždycky se mi trochu líbil... Doufám a taky si to myslím, že se mu aspoň trochu líbím. Ne, nikdy ses mu nelíbila odpoví mi nějaká část v mé hlavě. Jo, líbíš se mu. Vždyť si zkus všimnout jak se na tebe kouká odpoví další hlásek.
Nemáš u něho šanci
Jo máš
A co taková Andrea hmm?
No, víš stejně si myslím, že to budu já
Ale...
DOST!!! Uařvu na ně v duchu. Podívám se na Štěpána. Ten ohromně kouká před sebe.

Kouknu se tím směrem a zase ztuhnu. Teď ne děsem, ale úžasem. Přede mnou stojí skála asi padesát metrů vysoko.

Na levo svítila světlá barva která se třpytila jako měsíc. Je tam vidět každý výklenek, špína nebo
usídlení ptáci.

Štěpán mě chytne za ruku a trochu ji stiskne. Usměju se na něj a vyrazíme za Adel. Ta si stoupne na kámen a zasalutuje rukou.
„Vítám vás, u Měsíčních skal. Nevím jak vy, ale já bych je ráda prozkoumala."
Vezme si baterku a dá si ji pod krk. Napodobí zlověstný smích. Ten se začne rozléhá po celých skalách. Vyletí nějací krkavci.

Asi změním pohled na tyhle skály. Vůbec nejsou strašné. Jsou roztomilé. IRONIE. Jestli se to stane ještě jednou, tak se otočím na podpatku a odkráčím do chaty.

Adel vyrazí k potoku pod skálou. Přeskáče kameny a je na druhé straně. Já s klukama se na ní nechápavě díváme. Chodí na balet a po nás chce, abychom to po ní zopakovali?!! To nemyslí vážně?!

„Tak to normálně přejďete." zasvítí baterekou na most, který stojí asi tři metry od nás. Ondra se plácne do obličeje a Štěpán zamumlá něco, že je nenormální, když to neviděl.

Adel se začne šíleně smát. Její smích se nese celým lesem. Vstoupím na most. Trochu zavrže. Není zrovna moc vysoko, ale nevím co bych dělala, kdyby teď prasknul. Mohlo by mě to určite zabít.

Cítím Štěpána těsně za mnou. To mi dodá trochu pocitu bezpečí. Ten most asi dost dlouho nikdo nepoužíval. Najednou mi podklouzne noha. Padám dozadu. Už se připravuju na tvrdý dopad, když mě chytí něčí silné ruce.

Štěpán. Uleví se mi, že to není Ondra. Ten by na mě vyvalil ten jeho škoda-že-jsem-tě-nepustil ksicht.

„Díky." usměju se na něj. V duchu si sám facku. Nemůže mě vidět.
„Nemáš zač. Jen abys věděla právě teď se na tebe usmívám."
Zasměju se a on se mnou.

„Tak co, vy dvě hrdličky? Jdete nebo, ne??“ uslyšíme posměšný hlas Ondry. Probudí se z mého krásného snu a jdu za Adel.

„Zdá se mi to, nebo je něco mezi vámi?“ zeptá se mě.
Dobře. A to jsem si řekla, že mě už nic nepřekvapí.
„Áďo, já ti nevím... Asi to je jenom na mojí straně.“
„Děláš si srandu??“ zasměje se „Vždyť je do tebe blázen!“
Tahle informace mě trochu potěší.
„Fakt?? Super.“  vyletí ze mně nadšeně.
„Co je super?“ Štěpán se na mě dívá pohledem jsem-rozkošný-řekni-mi-to.
„Tam to.“ ukážu rychle prstem někde do tmy.
„Kde?“  Ondra se rozběhne tím směrem. Slyším Ondrův výkřik a sesuv kamenů.
„Ondro!!!“ uařvu zděšeně najednou s Adel.

Štěpán zapne baterku a běží za zvukem.
„Brácho, žiješ??“
„Jo, jsem v pohodě.“

Dobíhám s Adel na místo. Ihned si všimnu díry v zemi. Ondrovi nic není, až na pár odřenin. Slezem k němu dolů. Díra tady nekončí. Je tady chodba, která zabočuje do leva.

Ondra popadne baterku a jde.
„Co blázníš?! Kam jdeš?“ zařve na něho Adel.
„Máme si užít vzrůšo, ne?“
Proto čím oči a jdu za ním.

Chodba zabočuje nejdřív do levá, potom do prava a chvíli jdeme rovně. Stěny jsou hliněné a vlhké. Všude jsou pavučiny. Sakra, pavouci.

Moje heslo zní: ‚Všechno co má nad čtyři nohy, zabiju‘. Nenávidím hmyz. Sice nepatřím k těm co, když vidí pavouka, řvou jako o život. To fakt ne, ale nesnáší je.

Bloudíme asi deset minut. Uvidím světlo. Musím si zakrýt oči, kterým trochu trvá, než si zvyknou na světlo.

Místnost se pomalu rozjasňuje. Na podlaze má bílé a černé kostky. Připadám si, jako bych byla obří panáček na šachy. Místnost je až na pár věcí prázdná.

Na pravé straně visí křídla. Z dálky vypadaly, jako by byly z peří, ale když jsem přišla blíž už moc nevypadaly jako z peří.

Křídla byly podobné jako dračí. Šedé kosti potažené stříbrnou blánou, která se na světle lesklá.
Zvláštní bylo, že tu nebyly žádné lampy ani svíce.

Světlo tu lítalo, jako načechrané zlaté obláčky. Něčeho si všimnu. Naproti mě je zeď s divným nápisem. Asi si toho všimli i ostatní, jelikož se všichni přibližujeme k tomu nápisu. Všichni začneme společně číst.

„Enhver, der læser denne forbandelse,
frihed for evigt give afkald.
Lad natten aldring ulempe,
ødæggelse begået af nogle få mennesker.“

Všichni se po sobě podíváme s nechápavým vyrázem. Cože?!
Na chvíli se mi zdálo, jakoby mraky zčernaly a pak zase zbělely.

Ondra sykne bolestí. Podívám se na jeho nohy. Prodřené džíny s krvavými fleky. Stojí na bílé kostičce na které jde vidět jeho krev.

Jeho odřeniny se ještě nezacelily.
„Proč jsi to neřekl dřív??“ zeptám se ho.

Pokrčí rameny.
„Jdem zpátky.“ zavelím. Jdeme zase tou stejnou chodbou. Máme štestí, že tu není moc chodeb, jinak bychom se asi ztratili.

Za chvíli jsme na chatě. Adel vytáhne lékarničku a v ruce drží heřmánek. Ta holka ho používá na každé zranění. Jdu k pohovce a roztáhnu ji. Pak vyndám jenom spacák a usnu.

Probudím se. Všichni ostatní ještě spí. Podívám se na mobil. 02:30. Neeeeee. Šíleně mě bolí hlava. Promnu si spánek. Au. Trochu jsem se poškrábala.

Co to.... Moje nehty... Jsou stříbrně nabarvené na stříbrnou barvu. Ha,ha Adel, zasměju se v duchu. Jdu do koupelny si trochu opláchnout tvář. Pustím vodu a promnu si obličej... Moje kůže, je na dotek nějaká divná. Sáhnu po ručníku a utřu se a podívám se na sebe do zrcadla. Co to...
„Aaaaaaaaaaaaaaaahhhhhhhhh.“
Zařvu

Tak a konec téhle části. Doufám, že se vám líbila. Votujte, komentujte a sdílejte. :-) :D:-* :3
Vaše Tefida