Tamaris:
To, co se stalo v noci, nejde smazat z mé mysli. Ten vyděšený pohled, ten vřískot a nejhorší bylo, že proti nám neměla žádnou šanci. Kdybych své tělo začala víc ovládat, možnávby se to nestalo...

Je ráno, pět hodin. Odkopu že sebe přikrývku a pomalu se došourám k zrcadlu. Nečekám nic zvláštního. Podívám se a ucuknu. Na čele mám kapičky potu. To by nebylo nic zajímavého, ale mě zaujme tenký, skoro nečitelný nápis.

S každým skutkem zlým, se rozloučíš se svou podobou.
(Fajn lidí. Tak za tohle se omlouvá, ale nechtělo se mi z toho dělat rýmy.)

Nevím proč, ale ihned se musím podívat na ruce. Kromě krve, ně zaujme něco jiného. Nehty si nelakuju, proto je mi divné, že je mám na stříbrno. Přejedu po bříškách prstů. Zavadím při tom o konec nehtu. Probírám si všechno v hlavě. S každým skutkem zlým, se rozloučíš se svou podobou. Tak tohle to znamenalo... Čím více lidem uvěřím, tím víc se stanu tou příšerou. Jak včera Ondra řekl, jsme pixleroni. To slovo jsem v životě neslyšela. Vím, že pixel znamená kostičky, nebo něco takového.

Hodím na sebe pletený svetr a černé džíny. S nápisem si hlavu dělat nemusím, protože mi po deseti minutách zmizel. Zato nehty byly problém. Nikdy jsem si je nelakovala, ale dneska musím. Skončím u černé barvy. Mé zrzavé vlasy si volně rozpustím na své ramena.

Do dolního patra sestupuju v klidu a tichosti. Mám mizernou náladu a rodiče nejspíše taky. Nemám ponětí, jestli je Andrea po smrti nebo ne. Nějaká malá část ve mě by byla ráda, kdyby byla mrtvá. Ale ta druhá se cítila provinile.

Sestoupím do kuchyně a vezmu si dva rohlíky. Jsou čerstvé a krásně voní. K tomu malou vaničku másla ‚Rama'. Vykradu se z domu a jdu k zastávce. Dneska nemusím čekat. Naštěstí...

*o dvě hodiny později*
Štěpán v autobuse nebyl, což bylo dost divné. Místo toho jsem skončila vedle nejlepší kamarádky Andrey, která po telefonu mluvila s nějakou další fiflenou.

Bavily se (jak jinak) o Andree. Ta vedle mě si stěžovala, že se ji neozvala od rána, což je podle ní nanejvýš znepokojivé. Ta druhá z telefonu mluvila o tom, jaké si měla vzít hadry a Andrea ji neporadila.

Bloncka ukončila hovor a podívala se na mě.
„A ty nevíš co se jí stalo?"
„Vlastně nevím. Ale slyšela jsem, že v jejich baráku hořelo, nebo co..." Blondýna (myslím, že se jmenuje Vanesa) jenom zavrčela a dál se věnovala mobilním záležitostem.

Ve škole to nebyla žádná sláva. Adel se tvářila, jakoby ji dneska vedli na popravu a Ondra byl jako bez duše. Štěpán ve škole nebyl, což na atmosféře ještě přitížilo. Předměty jenom kolem prošly. Ani jeden jsem nevnímala a když se mě učitel/ka zeptal/a tak jsem se vymluvil na bolest hlavy. Je zajímavé, že mi každý na tohle skočil, jelikož nejsem moc dobrá lhářka.

Přemýšlela jsem nad nápisem, který jsem měla dneska na čele. Přemýšlela jsem nad tím podivným mnichem. A taky mi vrtalo hlavou, proč není Štěpán ve škole. Telefony nebral a na zprávy neodepisoval...

Asi po třetí hodině přiběhl do třídy nějaký třeťák. Poznávala jsem ho. Byl to Andrein bratranec. Nebyl takový úchyl jako ona. Dalo by se říct, že na jejich rodinné poměry byl fajn. Přinesl nám noviny. Všichni jsme se po nich vrhli. Asi si teď říkáte ‚Aha tak ti jsou trochu máklí.' Já bych si to taky myslela. Ale ne. Vrhli jsme se po nich, protože na nich byl velký nadpis : Požár ve velkém činžáku. K tomu tam byla fotka hořícího posledního patra.

Ihned začnu pročítat článek. Uleví se mi, když přečtu, že nikdo neumřel. Redaktor prováděl rozhovor s Andreou, která mu vysvětlovala co se stalo. Popisovala nás jako zrůdy. Moc se ji nedivím. Nato, jaká byla tma nás popsala celkem dobře. Šachovnicový vzor po celém těle, zrúdná křídla a ohnivý hrudní koš. Přidala nám jenom rohy.

Redaktor ji litoval. I když některé jeho otázky směřovaly tím směrem jestli se nezbláznila. Její rodiče z toho byli úplně vyklepaní. Když se jich ten pán zeptal, odpovídali jenom, že nic neví, a že ty zrůdy zabijou až je najdou. Dále bylo psáno, že to byl velmi podivný požár. Zasáhl jenom byt Andrey a jejích rodičů. Nedal se prý uhasit vodou, ani hasícím přístrojem. Oheň sám ustál, až jejich všechny pokoje vypálil.

Pomalu noviny odložím a na tváří se mi rozlije blažený úsměv. „Tak ona nezemřela." říkám s obrovskou úlevou v hlase. Některé fifleny se kterým a se Andrea bavila se hystericky rozbrečely. Několik kluků se začalo smát, že žije a ten zbytek si zachoval neutrální výraz.

Tohle už nechci nikdy způsobit. Nikdy. Je rozhodnuto. Dneska, nebo v jiné blízké době musíme navštívit toho starého podivína. Mnicha u toho kláštera.
------------------------------------------------------------------------------------
Konec další části :-) Mám menší novinku... S jednou kamarádkou budu psát jeden horor. Podívejte se na její profil: @VladiJirickova
Moc děkuju za voty a povzbudivé momenty
xoxoxo
Vaše Tefida