Ahojky :-) Je tady další díly moji zatím dost nudné povídky. Dneska by to mělo už být jiné kafe... Muchachachacha bavte se :-) Jo a ještě chci něco připomenout. Mrkněte se na Jaké je být andělem...

Tamaris:
Nemůžu si nevšimnout toho, jak se za náma ta kráva dívá... Andrea. Kdysi jsme byly dobře kamarádky. Heh, kdysi? Minulý rok. Pak si obarvila vlasy na blond s růžovými proužky a na mě začal kašlat. Jo, a zrovna na mě! Jako by to nestačilo, začala se motat kolem Štěpána a to byla pro mě poslední kapka. Už jsem se přestala snažit se s ní nějak spřátelit. Od té doby se ke mně chovala jako k odpadu. Nebyla jsem pro ní nic. Další věc která ji naštvala byla ta, že se do mně nějak zbláznil její tehdejší kluk. Samozřejmě jsem na něho kašlala. Byl to jenom kamarád, ale stejně jsem ji to nijak nemohla vysvětlit.

Vyrážíme přes přechod a já pořád cítím její vzteklý pohled, který mě celou propaluje. Jsou jenom dvě cesty, jak se dostat že školy. Jedna je autobusová zastávka propojená s parkovištěm. Další je cesta přes les. Tou nikdo nechodí, až na feťáky z naší střední. Abyste si nemysleli, nesnáším kouření, pití alkoholu a drogy. Můj strejda se na následky všech těhle ohavností zabil.

Stejně mám tu cestu ráda. Někdy se tam jen tak procházím a probírám si myšlenky. Přemýšlím nad různými těžkostmi a někdy i nad tím, jak jsem ráda, že mám tam úžasnou rodinu.

Škola už nejde vidět a Ondra hned vytáhne mobil.
„Musím vám něco ukázat." řekne. Většinou nám ukazuje jenom samé vtipné fotky které upravil, proto mi přijde trochu divné, že kvůli tomu musíme jít lesem. Ondra cestu lesem vyloženě nenávidí i když nevím proč.

Ondra pořád něco hledá na mobilu a potom mi to ukáže. Srdce mi zrychlí nejméně o dva tempa. Na fotce jsem já v noci. Vzpomínám si, že mě někdo vyfotil, ale nevím kdo. Nad mojí fotkou je napsáno: Realita nebo filmová rekvizita? Sama jsem to na vlastní oči viděla i slyšela.
Sdílela Andrea Horáková.

Celá zrudnu. Nafouknu tváře a dlaně složím v pěsti. Kolik lidí to likelo? Tři tisíce pět set. Cože?! Tři tisíce pět set?! Vytrhnu mu mobil z ruky a nepřestávám se na tu fotku. Tolik lidí už to vidělo?! Vrazím mu mobil a podívám se na všechny pohledem který říká saka-moc-se-omlouvám.

„Co budeme dělat?" zeptá se přiškrceným hlasem Adel.
„Hlavně nesmíme panikařit. Neví, že to jsme my a neví, jestli to je jen filmová rekvizita." utěšuje všechny Štěpán.

Obdivuju ho. Fakt obdivuju. Jsme v situaci (kterou jsem shodou okolností zavinila zrovna já) a on je úplně klidný. Pomalu nadechuju a zas vydechuju. Tohle mě vždycky uklidnilo, ale teď to moc nepomáhá.

Ucítím něčí ruku kolem mých ramen. Vzhlédnu a koho tam nevidím? Samozřejmě Štěpána. Pokud mě to mělo uklidnit, tak to moc nepomáhá.
„Dobře nepropadat panice, ale co potom?"
„Řekněme, že budeme s nimi tu hru hrát."
Všichni se podíváme na Ondru. Tohle si musím zapsat, protože to byla asi nejchytřejší věta, co kdy řekl.
„Oni hrajou s náma nějakou hru?" zeptá se udiveně Adel. Ondra ji tá ruku kolem ramen a napodobí hlas Andrey.
„Podívej zlato, jestli máme vyhrát, a já věřím, že na to máme, tak musíme podstoupit nějaké riziko."
„Tím myslíš co?"
„No, taky budeme přidávat naše fotky na sociální sítě. Všechno co máme v mobilu, nebo na počítači. Facebook, instagram, google plus, pinterest, snapchat... Všechno co máte "

Trochu nad tím zapřemýšlím. Fakt má pravdu.
„Dobře, ale jak to monstrum ovládnete? Já jsem to zvládla. Zkuste to i vy."
„Tamar, ale my nejsme tak moc tvrdohlaví jako ty." uchechtne se Ondra. Kopnu ho. A to pořádně.
„Já to myslím vážně." založím si ruce na prsou a vzdorně se mu podívám do očí. Zvedne ruce nad hlavu a vzdá se.
„Jak chceš ty, ale nic nezaručuju."

Zbytek cesty jsme došli celkově rychle. Ke konci se do mě zavěsila Adel.
„Víš jak budou teďkom dušičky?" „Jo, co s tím?"
„Po cestě na stanoviště je ru hřbitov s malou kapličkou. Stačila by ses tam se mnou? Je tam pochovaná babča."
„Jasně přoč ne?" usměju se na ní.

Už se blížíme ke kapli. Kluci odmítli jít bez nás, proto jsou tady taky. Díváme se na náhrobek se jménem Karolína Horeličanová. Chvíli tam jen tak stojíme. Hned potom se Adel otočí a jde pryč. Náš zástup končí já. Někdo mě zničehonic popadne za rameno a otočí mě k sobě.
„Ty... Jsi prokletá." povídá postava v mnišském rouchu a kápí přes hlavu.
„Kdo jste?" zeptá se ihned Štěpán. Ignoruje jeho otázku a vypadá to, že si ostatních všiml teprve teď.
„Vy všichni jste prokletí." srdce se mi zastaví. Jak to může vědět?! Ukáže prstem na mě.
„Ale ty! Ty jsi ze všech nejhorší. Nejsilnější a nejchtivejší."
„Nechte nás být." začne řvát Štěpán. Postava si sundala kápí. Pod ní se objevila hubená tvář s propadlými líci. Byl to stařec s plešatou hlavou a vystrašenýma očima. Znovu na mě ukáže.
„Dokážeš hodně. Víc než si myslíš." Mnich si nasadí kápi a jde směrem ke kapli. Co tomělo znamenat?

Jeho slova mi pořád zní v uších. Jsi prokletá.... Dokážeš hodně. Víc než si myslíš... Ty jsi že všech nejhorší... Zatřepu si hlavou a zaženu negativní myšlenky. Už jsme skoro na stanovišti. Obejmu se nejdříve s Adel a potom s Ondrou. Se Štěpánem ještě nemusím, jelikož vystupujeme většinou na stejné zastávce.

Už jsem před domem. Nakonec obejmu i Štěpána. Ten náhlý příval tepla ve mě vzbudí krásné pocity.
„Zkus v noci neudělat zas nějakou polovinu." zašeptá mi do ucha a potom odejde. Vím, že doma nikdo nebude. Mamka je účetní a pracuje do sedmi večet. Přes víkend má většinou volno, což je super. Taťka pracuje s počítačema a doma je většinou kolem čtvrté.

Odemykám si dveře. Doma mi bude smutno, když tu Laurinka není. Po domě vždycky lítala jak fúrie. Dřív mě to štvalo, ale teď mi chybí. Mobil si přiložím do svého pokoje a sám ho nabíjet. Chci se jít dolů dívat na telku, když v tom mi zapípá mobil. Přišla mi SMSka. Tipuju tak Adel. Odemknu mobil a podívám se do zpráv. Je tam nepřečtená zpráva od neznámého čísla. Dneska konečně bude sladká pomsta.

Jsem u sebe v pokoji. Uslyším cvaknutí vchodových dveří. Máma dneska skončila nějak brzo. Seběhnu schody a všechny pozdravím. Trochu mě udiví, že je doma i taťka. Mamka se jenom otočí a zamračí se na mě. Vlepí mi facku a vleče mě do obýváku. Sedám si překvapeně na židli a pozoruju mamku. Ta pochoduje z leva do prava za z prava do leva. Přitom neustále ječí.
„Jak jsi mi tohle mohla udělat?! A zrovna teď?! Myslela jsem, že už jsi rozumná." Vůbec tomu nerozumím. Taťka to jenom pozoruje a občas přikývne.
„Mami, ale co jsem udělala?" zastaví se a smutně se na mě podívá.
„Tamaro, volala mamka od Andrey. Prý tě její dcera viděla kouřit marihuanu za školou."
------------------------------------------------------To je vše. Chci jenom podotknout, že ta situace na konci se mi fakt stala. Tohle řekla moje bývalá nejlepší kamarádka, i když to nebyla pravda...