Minulý konec byl o ničem... Já vím, ale nechtělo se mi začínat tu kapitolu ještě dalším příběhem. Šíleně se omlouvám. Jo, a chtěla bych pomoct jedné holce, takže když budete mít čas, podívejte se na @Amy-Black. Díky :-)

Přijíždím autobusem domů. Musím vypadat strašně, protože jsem byla tak unavená, že jsem se zapomněla nalíčit. Při jízdě si všechno srovnávám v hlavě.

Dobře. No a co, že jsi teď příšera. To nikomu nebude vadit. Jo, nebude. Až na rodiče, a ostatní lidi, co se to dozví buď z tisku, nebo nás uvidí lítat v noci. Hlavně ať nikdo neví, že to jsme my. Příšeru můžou vidět. Můžou si k ní vymyslet jméno, ale nikdy se nesmí dozvědět o nás.

Malý reproduktor nad mojí hlavou ohlásil mou zastávku. Vystoupím a vydán se směrem k našemu domu. Je o pár ulic dál. Škoda, že senpu nejel Štěpán. Bydlí o dvě ulice dál ve čtvrti zbohatlíků. Jeho máma se nabídla, že ho odveze.

Náš dům nevypadá ani bohatě, ani chudě. Jsme prostě rodina, která má všeho dost a nic ji nenadbývá. Zazvoním na zvonek.
Chvíli čekám. Už chci zazvonit podruhé, když v tom mi otevře máma.

Oči má opuchlé a zarudlé. Vedle ní se objeví taťka se zasmušilým výrazem. Tak se tváří vždycky, když mám průšvih. Začnu se bát, že ví o té včerejší noci. Pak taťka udělá něco, co nikdy dřív neudělal. Rozbrečel se.

Tak tohle bylo fakt divné. Taťku jsem neviděla brečet od té doby, co mi zemřela babička a to byla pěkná řádka let. Stojím pořád venku a tak vejdu dovnitř.

Nevidím tady nikde moji sestřičku. Ta mě vždycky vítala jako první.
„Kde je Laura?" řeknu tak panickým hlasem. Mamka se rozbrečí ještě víc.
„Kde je Laura?!" zopakuju otázku. Zase žádná odpověď.
„Tak řekne mi sakra někdo, kde je Laura?! " Taťka se na mě podívá jeho pronikavě zelenýma očima plnýma smutku.
„Támar... Laura je na tom dost špatně." Tak tohle je dost neurčitá odpověď.

„Zlatíčko, Laurinka je v nemocnici." ozve se mamka sotva slyšitelným hlasem „Zjistili ji leukémii druhého stupně."
Celý svět se se mnou zaútočí. Cože?! Moje malá sestřička má leukémii?! Je toho na mě moc. Panicky se rozbrečím jako by mi šlo o život. Kdo by se mi divil.

Svým způsobem takhle o život přicházím. Laura byla moje druhé já. Moje druhá polovina duše. Byla a sice pořád je, jeden z mála lidí, kterým jsem věřila.

Rodiče mě chytí kolem ramen. Obejmu je a společně brečíme. Asi po pěti minutách toho necháme, ale pořád jsem v šoku.

Otevřu dveře mého pokoje. Hodím věci pod stůl. Zastavím se pohledem na nástěnku. Mám tam fotky všech blízkých. Na jedné jsem s Adel, na jiné s Ondrou děláme šílené ksichty a na další jsem se Štěpánem.

Nejvíc fotek mám s Laurou. Je mi deset a držím ji v náručí. Společně foukáme bubliny. Kreslí mě. Hrajeme si na školu.... Při tom pohledu se zase rozpláču.

Padnu obličejem na postel. Jsem vyčerpaná tím, jak jsem v noci nespala. A taky tím, že pořád brečím. Proč se to děje zrovna mě?! Ta proměna a potom ještě Laura?! Já nechci Laurinku opustit!! Řve na mě jedna část mého mozku. Ještě není tak úplně ztracená. Pořád máš naději! Zkouší mě podpořit ta druhá.

„Tamar, zlato jedeme do nemocnice. Chceš jet taky?" vstoupí taťka do mého pokoje.
Jako bych se vzpamatovala.
„Co to je za otázku? Jasně, že chci!" odpovím mu. Jako důkaz ještě pořádně dupnu nohou.

Zastydím se. Teď jsem se fakt chovala jako malé a rozmazlené děcko. „Přijdu k vám za pět minut."

Táta pokývá hlavou a kymácivým krokem se vydá k odchodu. Rychle skočím k zrcadlu a vytáhnu všechny moje líčidla. K tomu, abych zakryla ty červené fleky budu potřebovat hooodně make-upu.

Začnu korektorem. Nanáším si ho pod oči a pak jemně roztírám. Já vím. Není moc dobrá chvíle myslet na líčení, ale Laura mě nesmí vidět sklíčenou. Mám ji dodávat odvahu, a ne ji ubírat naději.

S korektorem už jsem hotová, ale pořád to nevypadá moc přesvědčivě. Ukápnu si trochu make-upu na hřbet ruky. Namočím do něj štěteček a Začnu si ho roztírat kolem očí.

Super! Už skoro není nic poznat. Nakonec přidám trochu řasenky. Hotovo. Vypadá, jako by se nic nestalo. Rozpustím si svoje vlasy až po zadek. Dám si do nich věneček z květin. To vše dolplním světle žlutým topem a černýma legínama.

Rozeběhnu se ze schodů. Vrazím do kuchyně, kde už čekají oba rodiče.
„Jsem hotová!" zanotuju jim. Mamce se trochu zvednou koutky a taťkovi zajiskří oči potěšením.

Musím být pro ně útěcha. Pro ně a pro Lauru. Nasedneme do naší Audiny a vyrazíme. Cesta není dlouhá. V nemocnici jsme za čtvrť hodiny.

Na parkovišti je hodně volných míst. Zaparkujeme nejblíže vchodu. Táta ani nevypne motor a já už jsem uvnitř. Zastavíme se. Sakra jak můžu být tak blbá? Ani nevím kde Laura leží, ale chci za ní běžet. Vejde mamka s (konečně) zvednutými koutky.
„Abys taky o něco nepřišla." zasmála se „Je ve třetím patře."

Tohle mi jako odpověď stačilo. Vyběhne schody. Všechny beru po třech. Už tam skoro jsem. Zakopnu jeden schod před cílem. Tak to vypadá, že jsem asi z formy. Trenérka radost mít nebude.

Přede mnou se zjeví sestřička v bílém plášti. Tipla bych jí tak kolem šedesátky. Takové sestřičky přímo nesnáším. Jsou mrzuté, nabručené a myslí si o sobě, že jsou kdoví co.

Taky jsem se nepletla. Sestra ihned spustila.
„Co si to dovoluješ, ty fracku?! Běhat po nemocnici?! Co tě to dá učili?!"
Podívám se na ni s klidným a trochu znuděným pohledem.
„Doma mě učili, že se nám vyhýbat starým vránám jako vy." Sestra nafoukla tváře a celá zrudla. „Ty..."
„Támar, tak tady jsi." uvidím otce jak vystupuje z výtahu. Výkročím k němu a pokusím se o provinilý výraz.
„Promiň tati, ale já jsem nemohla vydržet." otočím se na tu setru a ušklíbnu se. Pak vrazím do dveří oddělení a začnu se dívat na štítky u dveří.

Hledám jméno Laura Liptovská. Pokoj najdu až na konci chodby. Laura je na pokoji sama. Tam trochu se mi ulevilo. Aspoň ji nebude nikdo rušit.

Vejdu dovnitř. Leží na posteli a v nose má nějaké podivné hadičky.
„Hádej kdo tady je?" řeknu. Otočí hlavu. Její oči plné bolesti dostanou nový elán. Novou energii.
„Támar." vypískne. Rychle se posadí a její kudrnaté blonďaté vlasy se zavlní. Vztáhne je mně ruce a já ji bez protestů obejmu.

„Tak jak se má moje bojovnice?" vejde taťka a hned za ním mamka. Ta ten pohled nevydrží a zase se rozpláče.
„Mami, neplakej. Všechno bude zase dobré." usměje se na ní Laura. Tak tomuhle říkám dobrá naděje.

Ona, která je tady ten chudák nás utěšuje. To my bychom ji měli říkat ‚To bude dobré' nebo ‚Buď klidná nic se nestane'.

„Mám pro tebe jedno tajemství." zašeptám ji do ucha.
„Počkej a v noci ho uvidíš."
Přikývne a já si přiložím prst na ústa. Jestli má někdo vědět, že jsem monstrum, tak to má být právě ona.

Z nemocnice jsme se vrátili v osm. Zítra je neděle, takže si budu moct aspoň trochu dospat. Jdu rovnou směrem postel. Padnu a do minuty usnu.

No, takže další konec... Já vím, v téhle kapitole žádná akce nebyla, ale příště... Počkejte si :3 :-) :D