„Cože jsem udělala?!" uších mi hlasitě tepalo a bolela mě hlava. Tohle, že udělala? Tomu nevěřím! Přitisknu k sobě víčka a prudce je otevřu. Nic. Žádná změna. Sen to není. Tohle vypadá na dost špatnou situaci.

„Mami, věř mi. To bych fakt nikdy neudělala."
„Ale ona vás viděla."
Tak tohle už bylo na mě moc. Nestála jsem a namířila si to přímo do svého pokoje. Hlasitě prásknu dveřmi a sesunu se na podlahu. Propadnu v pláč a tupě zírám z okna.

Já tu Andreu zabiju! Cítím jak se ve mě vře krev. Tak proto se na nás tak křivě podívala. Tak proto mi poslala tu výhrůžnou SMS.

Mamka vždy nesnášela ty grázly, co fetujou za školou. Teď, když Andrea vypustila tu lež, to bude doma hrůza. V ruce mi pípne mobil.

Štěpán: Taky vám Andrea volala?
Já: Jo, ještě uvidím jaký mám trest
Štěpán: To máš dobrý. Já jsem zbitý jak pes.
Já: Taťka nebo mamka?
Štěpán: Naší se budou rozvádět teprve zítra, takže taťka
Já: Aha, měj se. Musím ještě něco zařídit.
Štěpán: Tak čau
Přejdu ke své korkové nástěnce. Ano, moji rodiče mají rádi spíš organické věci, než magnetické.

Udělám si na nástěnce místo, tak aby jsem do prostřed mohla připnout jeden A4 obrázek. Sedmi si k mému stolu a Začnu kreslit tužkou. Hlava, vlasy, krk, ramena... Není to zrovna mistrovské dílo jako od Ondry, ale aspoň to na něco mám.

Vezmu papír a připnu ho na ono volné místo. Nad obrázek napíšu Andrea. Z poličky si vezmu jeden nůž. Mám jich tam hodně. Jelikož jsem žádného bráchu neměla, byla jsem pro naše syn. Chovala jsem se tak a do dvanácti jsem nosila krátké vlasy po ramena.

Tohle byl a je můj oblíbený nůž. Čepel je dlouhá asi patnáct centimetrů a je jemně zahnutá nahoru. Rukojeť má vyřezávanou.

Poťěžkám si nůž v ruce a jdu tři kroky od nástěnky. Zamířím nůž na hlavu postavičky a vyhodím. Trefí ji do ucha. Tiše zakleju a beru nůž. O jeden krok se dozadu posunu a vyhodím.

Nůž se zabodl do pravé poloviny hrudníku. Zase nic. Po třetí a naposled si chci hodit, když mi na pokoj zaklepe taťka
„Jen abys věděla.. Já ti věřím. Dej mamince čas a ona taky začne. Teď je trochu v šoku."
Nepatrně pokývnu hlavou. Teprve, když uslyším, že se za mnou zavřely dveře, hodím nůž. Zabodne se přímo do hlavy.

V uších mi stále tepe: Já ti věřím. Já ti věří. Já ti věřím. Taťka to říkal, jakoby bbych měla být vděčná i za to. Nevím proč, ale to mě naštvalo ještě víc. Sedám rychle k počitači a najíždím Facebook. Vyhledám Andrein profil a vyjede na mě její nová fotka. Se znechucením ji zavřu. Začnu ji psát zprávu:
Jak jsi mohla ty mrcho?! Co jsem ti udělala?!
Andrea:Už jsem se bála, že se neozveš
Odpověz mi!
Andrea:Co jsi mi udělala? To jak kolem tebe Štěpán krouží, je až nechutné. Má být můj a ne tvůj!

Tahle informace mě poněkud překvapí. Takže on kolem mě krouží a Andrea závidí... Něco ve mě poskočilo radostí. Ten problém mi už nepřipadá tak moc hrozný.
Ale proč jsi to udělala i ostatním?
Andrea: Proč?! Ha! Ty se ptáš proč? S nikým ve třídě se většinou nebavíš a kdybych řekla, že odcházíš s někým jiným, myslíš, že by mi uvěřili?

Zůstanu zírat na obrazovku. Ve mě se zvedne takový příval vzteku, že popadnu hned cokoliv mám po ruce. Třísknu s tím o zem. Teprve pozdě si uvědomím, že to byl můj projekt do Biologie. Máme ji už zítra! To nestihnu!

Padnu na postel a ani se neobtěžuju převléct. A proč taky. Jsem tak unavená a stejně se mi pyžamo v noci roztrhá. Nakonec ze sebe skopu mé normální oblečení do školy a jdu spát úplně nahá.

Jako teď už vždy mě probouzí pocit malinké bolesti. Poprvé, to bylo něco nesnesitelného, ale pak už si zvyknete. Dneska se svým znetvořeným tělem nechci nic dělat. Prostě ho nachám aby si dělalo co chce.

Mé digitální hodiny ukazují, že je teprve před půlnocí. Taky že jo. Mám proměněnou teprve jednu ruku. Jenom se postavím a dívám se na malinké záření, které ze mé vychází. Zvláštní... Mou pokožku objevuje na dané kostičky stříbrná záře, ale z těla mi jde rudá, skoro až krvavá.

Vždy, když otevřu ústa to světlo zazáří. Mám proměněnou už levou polovinu hrudníku. Po mé klíční kosti už tančí a pobíhají malé plamínky. Pomyslím na to, jaké by bylo, kdyby se mi přešly na ruku. Jen co si to pomyslím, už mi ruku olizujou plamínky.
„Dost." řeknu prostě a vyhasnou.
Výborně. Další valstnost. Pomyslím si se značnou ironií v mém pomyslném hlase.

Stojím tak dlouho, dokud se úplně neproměním. Pak vystřelím z mého balkónu a letím směrem k centru města. Otoč se. Hned! Slyšíš?! Otočí se! Nefunguje to. Připadám si, jako kdysi... Malá bezmocná holčička, co ani neumí pořádně mluvit.

Zkusím sebou házet. Nic. Chci řvát, ale namísto toho se mnou prodere jen jakési chrčení. Kousek ode mě leží stejným směrem Štěpán. Naproti mně leží něco zářívého. Teprve, až přiletí blíž si všimnu, že je to helikoptéra. Jen taktak se ji vyhnu.

Na druhém konci města vidím při sobě letět další dvě stříbrné šmouhy. Adel s Ondrou... Bydlí blízko sebe, tak se není čemu divit. Takhle v noci jsem lítala týden sama. Nikdy jsme se v noci nesetkali. To je další otázka... Kam to všichni míříme?!

Něco vevnitř mi říká, že to brzy zjistím. Nemůžu říct, že by mě to tam netáhlo. Aspoň mou mysl ne. Tělo se mi opět vyniká kontrole a to se mi čím dál tím víc nelíbí.

Letíme k činžáku, ve kterém bydlí pár spolužáků. Sebastian, Mirek, Linda, Andrea... Andrea bydlí v horním patře. Trochu se vylekám, že mně to táhne zrovna tam. Už se setkáme všichni. Já, Adel, Štěpán a Ondra.

Ondra prorazí okno a my se vneseme dovnitř. Přistaneme v hale, nebo co to je. Vydáme se jedním směrem. Zděsím se. Byla jsem tu jenom jednou a s jistotou můžu říct, že se tu bič nezměnilo.
Adel vykopne dveře (což mě hlavně u ní překvapí) a my jako průvod vpochodujeme dovnitř. Jsem uprostřed nás. Naskytl se mi pohled na docela stísněný, ale moderní pokoj. Ihned ho poznávám.

Dívka v posteli se probudí a přitáhne si peřinu k tělu. Je vyděšená. A kdo by nebyl.
„K-kkdo jste?" zeptá se vyděšeně. Její růžový pramen má na čele. Andrea. Ondra ji odpoví: „Jsme pixleroni." Není to jeho hlas.
„Vvvvás už jsem viděla."
„Tak si to užij!" zavrčím. „Oheň!"
Nejsem to já. Není to můj hlas. Po ruce mi začnou tančit plamínky a já se dotknu stěny. Ihned vzplane. Pokračuji po celém obvodu pokoje.

Co to sakra dělám?! Já to nechci! Skončím s podpalováním jejího pokoje a obrátí se na ni.
„Teď budeš pykat!" zařve Štěpán a vrhne se na ni. Ihned ho následuju. Svými železnými drápy ji roztáhnu kousek paže. Andrea zařve bolestí a skolabuje. Štěpán ji ránu ožehnul a ve vzduchu je teď cítit puvh spáleného masa.

Ondra začne Andrée řvát vlasy z hlavy. Najednou všichni přestali. Rozbili jsme další okno jejího pokoje a vylítli ven.
---------------------------------------------------------------------
Tak to je prozatím vše. Chci se omlouvit, že až tak pozdě, ale múza nepřichází každý den. Bydlí z vás někdo v Praze? Vádí vám, co teroristi udělali ve Francii? #PrayforParis
Díky

Vaše Tefida