Přišel okamžitě, vyslechl mne a pak mluvil a mluvil dokud mi nevymluvil díru do hlavy... Zůstal přes noc na nepohodlné sedačce. Řekl jsem mu, že jen blázen by si ji nepřeměnil na pohodlnější ležení, ale odmítl s tím, že alespoň bude spát jen napůl a bude mě hlídat, kdybych se chtěl náhodou v noci vypařit. Přímo dojemna starost. Ale musím uznat, že nebýt jeho, asi bych běžel do první hospody a zlil se do němoty. Zatraceně, proč nikdo neřekl, že to bude tak těžké... nebo jsem neposlouchal? Co je nějakých šest měsíců, když mne rozhodí taková pitomost... Jak s tímhle mám jako žít?