Následující dny se stala lady Liliana opravdovou paní domu. S pomocí dobrosrdečné kuchařky se rychle naučila pohybovat v kuchyni, zjistit dostatek zásob, či poznávat léčivé bylinky a byliny do jídel. Síň po úklidu pořádně prokoukla a dívka se musela nad tou změnou usmát. Už to nebylo špinavé místo, ale honosná místnost, která reprezentovala její domov.

S Gruagem každý den trávila několik hodin na nedalekém kopci, kde si v gaelštině povídali, nebo ji seznamoval se zajímavostmi ze skotské krajiny. Vždy nadšeně hltala každé jeho slovo, a to které neznala, to se jí snažil přiblížit nějakým jiným popisem. Někdy to dopadlo tak, že se museli domlouvat rukama a nohama, ale vždycky se po nějaké době dorozuměli.

Bylo to osvěžující. Mladá lady si ty hodiny užívala a díky nim začínala znát zemi, do které se provdala a pomalu k ní nacházela cestu. Okouzlovaly ji různé mýty a zvěsti o magii v této zemi. Občas si to dokázala představit, když společně hleděli na volné pláně a lesy. Cítila z nich svobodu a volnost.

I ze starcových slov cítila náklonnost k této zemi. V jeho slovech byla hrdost na to, že byl Skot a díky jeho jistotě, se kterou jí povídal o Skotsku, si ho začínala zamilovávat i ona sama. A hodiny se starým mužem se tak stávaly něčím víc. Toužila po jeho moudrosti, a navíc v tom zvláštním starci našla opravdového přítele. V jeho přítomnosti se cítila neuvěřitelně uvolněně. Věřila mu celým svým srdcem. Budil v ní důvěru. Nebála se mu s čímkoliv svěřit. Tudíž mu i přiznala, že se jí stýská po její domovině. Někdy když jen hleděla na ty planiny, toužila se rozjet zpátky domů, aby mohla znovu vidět své rodiče. Nikdy si nemyslela, že by od nich mohla být tak daleko. Stýskalo se jí po matce, která by jí dala nějakou dobrou radu a po otcově úsměvu.

Věděla, že bude muset odejít z domova, ale nikdy ji nenapadlo, že bude nucena odejít tak daleko. Nebylo jednoduché si zde zvyknout. Chladné počasí ji často zaskočilo. Musela se balit do plédu, aby se ubránila nehostinnému větru.

Se všemi svými starostmi a smutky se svěřila právě tomuto prošedivělému muži, protože u něj cítila, že budou její starosti v bezpečí, a že ji pochopí. Nevěděla, jak to ví, ale prostě to věděla. Dokonce se mu přiznala, když se společně procházeli po kopci, že se jí stýská po plesech po tancování a po možnosti si jen tak popovídat s dalšími dámami. Ve Skotsku to bylo tak izolované. Žádné plesy se tu očividně nekonaly.

„Plesy, Anglie to nebyl váš osud, má paní. Vždyť vám to nic nepřineslo, ale Skotsko je dar největší. Tato drsná země nabízí mnoho možností. Věřte mi. Dejte tomu čas a zamilujete si ji. Je tu tolik možností. Můžete se naučit neznámé léčivé techniky, které jinde nenaleznete, nebo se naučit střílet z luku, či pomáhat prostým lidem," odpověděl jí na to muž moudře a věnoval jí vážný pohled, který jako kdyby v sobě ukrýval tu nejstarší moudrost světa.

Liliana popošla pár kroků a utrhla si další květinu, načež si k ní zamyšleně přičichla. Přemýšlela nad jeho slovy. Byla moudrá jako obvykle. Chtěl, aby se tu cítila jako doma. Přesto se jí z toho všeho, co řekl, v hlavě opakovalo jen jedno jediné slovo. Oči se jí rozšířily úžasem a rty se jí zvlnily v nadšeném úsměvu. Prudce se otočila, až se jí kolem boků zavlnila sukně, a upřela na svého průvodce jiskřivý zrak.

„Říkal jste luk?" vyhrkla s bezmezným nadšením.

Muž se nejistě zamračil, protože nechápal souvislost s tím, co řekl, ale to už mladá dáma dodala: „Máte naprostou pravdu. Musím se umět bránit, co kdyby na nás nějaký klan podnikl nájezd? Nemůžu doufat, že bude můj manžel stále někde poblíž. Musím se umět ochránit sama! A aspoň už si nikdo nedovolí říci, že jsem jen slabá Angličanka."

Její průvodce na ni nevěřícně zíral, zatímco si začínal uvědomovat, co hodlá jeho paní udělat, a že ji na to neupozornil nikdo jiný než on sám. Navíc když si představil výraz pána panství, až to zjistí, mohl už nyní říct, že mu za to rozhodně nepoděkuje.

„Má paní, to jsem řekl jen tak...," snažil se ji od toho bláznivého nápadu odradit, ale dívka už dál rozvíjela svoje nadšení a nevnímala jeho další slova. Jakmile se toho tak chytila, už ji nikdo nemohl odradit. Byla přímo ve svém živlu. Už se na novou činnost těšila. Všem ukáže, co všechno Angličanky umí. Skoti budou zírat!

****

Když se se svým moudrým učitelem gaelštiny, který se jí marně snažil její nadšení rozmluvit, rozloučila, vydala se zpátky na nádvoří. Hodlala se do svého nového cíle pustit co nejdřív. Nebylo na co čekat. Cítila vzrušení v celém těle, když si představila to, na co se chystala. Třeba z ní ještě jednou bude slavná lučištnice. Zasnila se a pousmála se.

Uvnitř panství se rozhlédla a chvíli pozorovala bojující muže, pobíhající služebné, až se pohledem zastavila u nejlepšího přítele jejího muže a v tu chvíli, kdy pozorovala, jak mu na rtech hraje pobavený úsměv, věděla, že on je přesně ten, koho hledá.

Proto si pozvedla sukně a vydala se k němu. Muž zrovna mluvil s pár Skoty, takže hned jak k nim došla, všichni se jí uklonili a zdvořile pozdravili, zatímco ona jim pokynula s milým úsměvem. Nezdrželi se však dlouho, během chvíle se rozprchli do všech stran, až zůstal jen muž, se kterým chtěla mluvit.

Pozoroval ji s úsměvem, než se zdvořile otázal: „Co potřebujete, má paní?"

Líbilo se jí, že si nehrál na nějaké zdvořilosti, ale šel rovnou k věci. Ona také nehodlala čekat, proto mu rovnou řekla, co má na srdci. Nezabalila to do žádných vysvětlovacích frází, prostě jen promluvila naprosto vážně: „Chci se naučit střílet z luku!"

V ten moment Ianovi spadla brada ohromením, a vypadal, jako kdyby si myslel, že se přeslechl. Dívka mu však pevně vracela pohled, čímž znemožňovala možnost, že by se její společník mohl přeslechnout. Jakmile našel ztracenou rovnováhu, opatrně se zeptal: „Střílet z luku, má lady? Vy se snad s námi necítíte v bezpečí?"

Lady se na oko vážně zamyslela. Jenže ona se nebála, že by byla v nebezpečí. Prostě se to jen toužila naučit. Chtěla to zkusit a všem ukázat, co dokáže, když chce. To bylo jediné vysvětlení, které existovalo, ale muži proti sobě jen řekla tichým a rozhodným hlasem: „Tím to není, Iane. Cítím se v naprostém bezpečí, jen se prostě chci umět bránit jako vy."

Chvíli ji zamyšleně pozoroval, než mile pronesl: „Měla byste se nejdřív zeptat svého muže, má paní."

Liliana ovšem něco takového neměla v plánu. Už nyní jí bylo jasné, že její manžel by jí to šmahem zakázal, a to nehodlala dopustit. Proto byl nejlepší čas nyní, když byl její manžel na prohlídce panství. Měla tak aspoň malou šanci si střílení z luku doopravdy zkusit na vlastní kůži. Proto hrdě pozvedla bradu a vrhla na Iana rozhodný pohled, aniž by dbala na jeho šokovaný výraz.

„Nepotřebuju jeho svolení! Jsem tu paní a hodlám se to naučit," odpověděla chladně a smrtelně vážně.

Věčně optimistický Skot na ni jen zůstal hledět. Takhle rozhodnou svou paní snad nikdy neviděl a musel říct, že tím byl ohromen. Vypadalo to, že byla doopravdy pevně rozhodnutá se naučit střílet z luku.

Už jen při představě šoku lairda panství, až to zjistí, mu zacukaly koutky úst. To ještě bude zajímavá situace. Nejspíš mu bude chvíli trvat, než něco takového vydýchá, jestli se mu to povede vůbec někdy.

****

Fergus se spokojeně vracel z prohlídky panství, která dopadla více než obstojně. Žádný zbytečný nájezd se neodehrál, a tak nikde nic nechybělo a jeho lidé byli zajištěni na horší časy. Vyřešil pár sporů mezi rolníky, ale nejednalo se o nic vážného. Skoro litoval, že sebou nevzal svou ženu. Chtěl jí ukázat, jak velké je vlastně jeho území. Byl si jist, že by to na ni udělalo velký dojem. Byl hrdý na to, co získal a co si udržel. Nebylo lehké si ve Skotsku ubránit, co bylo jeho, ale on to dokázal.

Nyní se však už těšil, až uvidí svou lady a spokojeně se rozvalí u ohně s korbelem dobrého moku. Ovšem na to ještě nějakou dobu nemělo dojít, protože když vjel branou na panství, nestačil se divit.

Všechno bylo vzhůru nohama a rozhodně ne v tom správném pořádku, ve kterém to opouštěl. Před jeho odjezdem jeho muži usilovně trénovali boj, jiní se starali o obranu, zatímco nyní, když zastavoval svého koně, postávali u hradeb a tvářili se, jako kdyby ani neznali svoje jméno.

Co to k čertu má být, prolétlo mu hlavou, když hbitě seskočil ze svého oře a houkl na prvního muže, kterého si v tom lenošivém davu všiml: „Malcolme, co se to tu zatraceně děje? Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit dřív, než se doopravdy rozzlobím?"

Shromáždění Skoti sebou okamžitě trhli při zaburácení hlasu jejich pána. Ihned se snažili dělat, že něco dělají, ale moc se jim to nedařilo. Akorát se jeden druhému pletli pod nohy a jeden druhému nadávali. Zatímco oslovený se hnal co nejrychleji ke svému vůdci s obličejem bledým jako smrt, přičemž už při běhu gaelsky blekotal: „Mohu to vysvětlit... samozřejmě, že mohu... opravdu mohu! My bychom opravdu rádi trénovali, můj pane. Opravdu... ale...ehm... ale zrovna tam trénuje někdo jiný."

„A kdo si dovoluje narušovat zaběhnuté pořádky?" zahřměl rozčíleně mohutný vůdce. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Nikdy dřív se nic takového nestalo. Nechápal, jak si někdo mohl dovolit vyhnat jeho bojovníky z jejich cvičiště. To si nikdy nikdo nedovolil.

Než se však mohl rozčílit ještě víc, znenadání se za ním vynořil starý muž opírající se o svou hůl. Ten tu tak chyběl, prolétlo hlavou Fergusovi, ale než mohl něco říct nahlas, předběhl ho příchozí.

„Vaše žena, můj pane," pronesl klidně tichým hlasem, ale stařecké oči mu zajiskřily pobavením. Na tenhle okamžik se těšil. Uvidí se, jak to vůdce klanu zvládne.

No, nevypadalo to, že by se mu vedlo nějak dobře. V první chvíli vypadal, jako že nevěří vlastním uším, načež nebezpečně ostrým hlasem zahromoval: „Má žena? Co ta tam zatraceně dělá?"

Jeho muži, kteří se snažili dělat, že něco dělají, to po tomhle řevu vzdali a naprosto nevojensky se rozprchli do všech stran. Nehodlali pocítit na vlastní kůži vztek jejich pána. Jediný, kdo tam v prachu zůstal byl usmívající se stařec a nervózně pochodující Malcolm, který si nemohl dovolit utéct.

Než však mohl ohromený muž ještě něco říct, další sdělení ho dorazilo úplně: „Učí se tam střílet z luku."

A to sdělení se ozvalo od pobaveně se usmívajícího přítele, který se vynořil zpoza jeho zad a sledoval ho s nehorázným nadšením.

„Cože?!" zařval vůdce klanu naprosto a dokonale zaskočen, přičemž se k usmívajícímu Skotovi otočil, ale dočkal se samozřejmě jen úsměvu.

A ač muž otvíral ústa, aby něčím přispěl do hovoru, jeho pán už toho měl v tu chvíli tak akorát dost. Prudce se od všech beze slova odvrátil a bez sebe zlostí se hnal na bojiště. Tohle mu bude muset někdo pořádně vysvětlit!

****

Liliana si pomalu, ale jistě přestávala myslet, že se s lukem dokáže někdy naučit zacházet. Ian jí to donekonečna vysvětloval, ukazoval a opravoval ji, jenže ona si z toho stejně skoro nic nepamatovala. Myslela si proto, že třeba praxe bude lepší než ty jeho poučky. Navíc i on byl výrazně optimistický. Nemyslel si, že by to mohl být nějaký problém, a to ji aspoň na chvíli uklidnilo.

„Stačí jen dobře zamířit a trefit se do středu," konstatoval pobaveně s takovým otcovským pohledem, který člověk věnuje dítěti, které něco učí. Přesně tak to totiž mohlo na přihlížející působit.

Dívka s vážným výrazem kývla. Nejspíš to opravdu nebude tak složité jako to jeho nekonečné vysvětlování. Prostě udělá, co řekl a ono to půjde. A tak se zhluboka nadechla, načež v rukou pevněji sevřela luk a pokusila se do něj vložit šíp. Jenže si jím sama málem vypíchla oko, a když jí chtěl Ian pomoci, ona se k němu otočila s tak nebezpečně nekontrolovanou zbraní, že se klidil na zem, aby mu šíp neskončil přímo v hlavě.

„To nic. Já vám pomůžu," prohodil jako by nic, když se zvedal z prachu země.

Vzápětí se však ukázalo, že to nebyla jenom nevědomost či začátečnická chyba. Jakmile se jí totiž konečně povedlo dát do luku šíp a opravdově vystřelit, nedopadl zrovna, kam chtěla. Jen maličko, trošilinku vedle...

Dopadl přímo mezi soustředěně bojující válečníky. Liliana se vyděšeně chytila za pusu, když muži začali křičet a rozhlížet se po nepříteli, který je napadl.

„Omlouvám se!" zavolala celá rudá rozpaky nad některými jejich kletbami.

Když se na ni všichni ohromeně otočili a zjistili, kdo je to vlastně ohrozil, rázem nadávky ustaly. Nemohli přece nadávat v přítomnosti manželky jejich vůdce. To se nehodilo. I jejich tváře změnily výrazy z vyděšených nebo rozzlobených na milé a starostlivé.

„To se nic nestalo, paní!"

„Napoprvé velmi dobré!"

„Jen víc dopředu!"

„Nic se nestalo, stejně jsme potřebovali přestávku."

Začali ji omlouvat a dělat, že se vůbec nic nestalo. Vůbec je nevyděsila k smrti. Nic takového. Přičemž po ní vrhali jeden úsměv za druhým. Nikdo by si rozhodně manželce jejich pána nedovolil říct, že je nemehlo, nebo že jí to ani trochu nejde, a to nejen ze strachu z jejího manžela, ale i z důvodu jejího okouzlujícího úsměvu, při kterém všichni roztávali.

„Děkuju vám," zavolala na ně s úlevou. Nechtěla jim ublížit a byla ráda, že se na ni nezlobili. To by ji mrzelo.

Prostě poprvé to nejde hned nikomu, uklidňovala se. To si nejspíš řekli naprosto všichni, protože se zase pustili do boje, aniž by očekávali nějaké další potíže. Jenže vzápětí se ukázalo, že s lukem je nebezpečnější, než by kdo řekl.

Liliana se opravdu snažila mířit na terč, ale místo v něm to skončilo v kupě slámy, a když se snažila dál, chtěl jí Ian poradit, ale vyrušil ji ze soustředění, tak se po něm otočila a zapomněla, že drží napnutý luk, a tak na něj nechtěně pustila šíp. Ian zděšeně vykřikl a padl po hlavě do sena za smíchu ostatních Skotů, ovšem když se na ně dívka otočila, všichni se stejně vyděšeným křikem popadali na zem jako hrušky.

„Nemusíte se bát," snažila se je uklidnit. Věřila, že to má pod kontrolou. Tamty pokusy se trochu nepovedly, ale už se zlepšovala. Cítila to v kostech.

„My se nebojíme, paní!"

„To je nové cvičení!"

„Ano, máme se plížit."

Uklidňovali ji a vzdalovali se z bojiště. Bylo tak pěkné, že se ji tolik snažili chránit. Liliana se za nimi dívala, než vzala další šíp a vložila ho do luku.

„Hlavně v klidu, není kam spěchat, lady Liliano, pořádně se zaměřte na svůj cíl," nabádal ji Ian, který se ledabylým krokem přesunul za ni.

„Proč stojíš za mnou, Iane?" otázala se sladce, zatímco se snažila si všechno v klidu připravit.

„Myslím, že dozadu šíp nestočíte, má paní!" odvětil s odzbrojující upřímností, až mladé lady zacukaly koutky úst a vzápětí se bez rozpaků rozesmála.

„To je to tak hrozné?" optala se, když se jí konečně povedlo popadnout dech bez toho, aby se znovu začala smát. Veselý Skot přešel k ní a zadíval se jí do očí.

„Rozhodně ne!" zalhal, ale dívka jen zvedla obočí, a tak s těžkým povzdechem kývl.

Ona se však neurazila, ale rozesmála se a její společník se k ní vzápětí přidal. Jakmile znovu zvážněli a začali se věnovat výuce, všechno jí s novou trpělivostí vysvětloval i ukazoval.

Proto kývla na srozuměnou a znovu se pustila s novým odhodláním do práce. Přece to nemůže být tak těžký!

Bylo! Ian se při jejích snahách o střelbu z luku vznášel mezi záchvaty smíchu a strachu. Nešlo jí to totiž ani trochu. Její střely byly naprosto nevypočitatelné. Člověk nesměl šíp spustit z očí, dokud se konečně někam nezabodl, jestli si chtěl být jist vlastním životem.

Ovšem když se doprostřed jejího pole přiblížil Gruag, málem omdlel.

„Zmizte, starče, nebo vás trefí šíp," zavolal na něj a tím dokázal dostat dívku z koncentrace, takže upadla na zem, jak se jí zamotaly nohy, a jen rychlou reakcí Iana, který jí vytrhl šíp, ho do sebe nezabodla.

Stařec se k nim dál posunoval, aniž by dbal na jeho rady. Jako by ho vůbec neslyšel. Ian nad tím jen mávl rukou a pomyslel si, že je tu na vlastní nebezpečí. On ho varoval.

Liliana se mezitím snažila vstát, a přitom se pořád omlouvala: „Je mi to líto, Iane. Opravdu se snažím."

Muž ji lehce zvedl na nohy a nenápadně si otřel zpocené čelo, tak aby to neviděla.

„Má paní, zítra to půjde líp," prohlásil galantně a opravdu v to doufal. Nebo se spíš modlil k bohu, aby to byla pravda.

To už Gruag došel až k ní a zatleskal jí, načež se uklonil.

„Má lady, vidím, že se opravdu snažíte," promluvil tiše a důstojně.

Ian starcovi přítomnosti okamžitě využil a nechal ji v jeho rukou, ale ještě, než odešel ho šeptem varoval, aby se k ní neotáčel zády a nespouštěl zrak z šípu.

„Snažím se, ale už jsem odsud snad všechny vyhnala až na Iana. Ten je moc velký dobrák než, aby mi řekl, že jsem strašná," prohodila vážně a sedla si na okraj ohrady. Byla už z toho neustálého neúspěchu vyčerpaná a potřebovala se s tím někomu svěřit a starý muž byl přesně ten pravý.

„Má paní, snažíte se první den. Nikdo se to hned nenaučí! A i kdyby vám to nikdy nešlo, v krizové situaci dokážete věci, které byste nikdy nečekala. Věřte mi," promluvil moudře, a jí tím zvedl zhoršující náladu.

„Navíc víte, kdy naposledy měli volno? Již dlouho ne, udělala jste jim službu," dodal klidně, načež dívce podal luk s novým šípem.

„Nevzdávejte se! Tohle od vás vaši nepřátelé čekají, má paní. Přece jim nedopřejete vítězství," pronesl klidně a na okamžik se v jeho očích zaleskly šibalské ohníčky.

Dívka ho chvíli pozorovala, než pevně kývla s nově nabitými silami díky jeho slovům, stoupla si a dala do luku šíp. Kolem ní jako kdyby se zastavil jakýkoliv zvuk, když zamířila na terč a soustředila se. Skoro jako by už šíp viděla letět. Lehce nadzvedla prsty odhodlaná tentokrát vystřelit na terč...

„Liliano?!" rozlehl se kolem ní náhle řev jejího manžela.

Žena vyjekla leknutím, otočila se a pustila šíp. Jakmile pohyb dokončila, z hrdla se jí vydral výkřik, když nevěřícně sledovala šíp, který mířil přímo na ohromnou postavu jejího manžela.

Pán panství v první chvíli vypadal naprosto ohromeně, když jen sledoval, jak na něj šíp letí, vzápětí však než mu šíp mohl ublížit, na poslední chvíli uskočil na stranu a jen stěží udržel rovnováhu. Ale povedlo se mu to. Na okamžik zůstal stát, aby našel ztracenou rovnováhu a hned vzápětí se rázným krokem vydal rovnou k ní.

Gruag se diplomaticky stáhl do pozadí, ale koutky úst mu cukaly smíchy.

„Co to má znamenat?!" zařval Fergus rozzuřeně, když nabral dech z toho šoku.

Liliana se okamžitě napřímila a odsekla: „Učím se střílet z luku, to jsi nepoznal, můj pane?"

Muž doběhl až k ní a odhodil luk a šíp z její blízkosti.

„Vždyť se můžeš zabít!" zahromoval a zatřásl s ní.

Dívka se mu pokusila vytrhnout, ale držel ji pevně.

„Tak mi to hned nejde, můj pane. To je toho! No jistě, já zapomněla, ty jsi hned od narození uměl s mečem, tak to se omlouvám," rozhněvaně vyjekla s blesky v očích.

„Nepotřebuješ to umět," odvětil rozčíleně.

„Potřebuju! Chci to umět, nechci být slabá, aby mě pořád musel někdo bránit!"

„Vždyť jsi dáma! Ježiši! To se od nich čeká," zařval rozezlen na nejvyšší míru.

„Takže mám být slabá! Ale já už dáma nejsem, jsem lairdova manželka," odsekla stejně hlasitě.

„Budeš mě poslouchat! Já jsem laird a já ti to zakazuju!" zařval v odpověď, načež se sklonil a drtivě se zmocnil jejích úst.

Dívka se snažila dostat z jeho sevření, ale on ho jen zpevnil a zjemnil tlak na její ústa. Liliana se hraně podvolila, ale vzápětí vykopla koleno a uhodila ho do stehna, až zahučel bolestí a nedobrovolně uvolnil sevření. Lady toho okamžitě využila a vykroutila se mu.

„Možná jsi laird, ale to neznamená, že budu dělat jen to, co chceš ty, můj pane, když mám jiný názor!" odsekla a rozeběhla se pryč.

Nedostala se však daleko. Sotva zahnula k nádvoří, byla náhle nešetrně zdvižena do vzduchu, až zakřičela strachy, a hozena přes manželovo tvrdé rameno.

„Ty jeden zatracený Skote! Okamžitě mě pusť dolů! Co si to dovoluješ, můj pane?" křičela na něj, zatímco mu svými malými pěstmi bušila do zad.

Muž ji však jen nešetrně plácl po zadku a odvětil: „Když mě nechceš poslouchat, budeš muset zůstat v komnatě, než dostaneš rozum, maličká."

„Ty mě tam chceš zavřít, ty jeden... To si nemůžeš dovolit! Jsem tvá žena!" zakřičela v odpověď a kroutila se ještě víc.

„Zavřu, a teprve až dostaneš rozum, maličká, pustím tě," pronesl rozzlobeně.

Vzápětí vstoupil do jejich pokoje, hodil ji na postel. Dívka se okamžitě převalila a její oči metaly blesky.

„To neuděláš!" odsekla hlasitě.

Muž se však opřel o dveře a zahleděl se jí do očí.

„Když řekneš, že luk a šípy necháš na pokoji, tak to neudělám!" pronesl klamně milým hlasem.

„Nikdy!" zařvala v odpověď.

„Tyrane, zbabělče, Skote," vyjmenovávala nadávky. „Nesnáším tě!"

„To jsou silná slova, drahá, ty jsi jen rozezlená," odvětil nevzrušeně, načež se otočil a zavřel za sebou.

Vzápětí slyšela i zasunutí závory. Prudce vzala knihu a mrskla jí proti dveřím. On ji tu opravdu zavřel! Ten bastard! Myslí si, že může všechno! Kdyby se mu podvolila, za chvíli by jí zakázal i vycházet ven. Nedělala nic špatného! Rozzuřeně si sedla na postel a pak na ni unaveně padla. Bolely ji ruce, a tak se stulila do klubíčka a během chvíle, kdy vymýšlela ty nejhorší pomsty, vyčerpaně usnula.

****

Fergus rozčíleně sešel ze schodů, v síni si sedl k ohni a od Alice přijal pořádně plný korbel piva. Zatracená ženská, nemůže ho jednou poslechnout! Vždyť se mohla zabít, pomyslel si, když se zhluboka napil dobrého moku. To ho možná na chvíli uklidní.

„Řekni mi, že jsem si tvou náklonnost k tvé ženě jen špatně vysvětlil, lairde, že mě klamal zrak," ozval se za ním vesele Ian. Přešel k němu a usedl vedle něj.

„Mohla se zabít!" pronesl Fergus temně a znovu si přihnul.

„Takže si vyvozuji naprosto dobře celou situaci. Zbláznil ses? Tys ji zamknul v komnatě? Co jsem říkal? Květiny! Kytky, to jsou ty věci, co rostou venku, stačí jich pár natrhat a se ženami to dělá divy."

„Zmlkni!" utrousil rozzlobeně. Ian si ho však nevšímal, sebral mu korbel a napil se.

„Milá slůvka, drahý příteli, s dovolením já vůbec nechápu, že ti kdy nějaká žena padla kolem krku. S tímhle chováním barbara..."

Pán panství nečekaně vymrštil ruku a chytil přítele pod krkem, než zahučel: „Ještě jedno slovo a neručím za sebe, Iane!"

Ian se mu vytrhl, vstal, a ještě na odchodu odsekl: „Tak si tu seď sám, ale děláš chybu!"

A s těmi slovy se vydal ven ze síně. Tady bylo očividně příliš přeplněno.

Zamračený Skot se zamyšleně díval do ohně, když se vedle něj ozvalo: „Laird by neměl být smutný."

Zvedl zrak, aby zjistil, kdo ho chce ještě víc naštval, ale to už vedle sebe poznal Marianu, která v rukou svírala džbán a sladce se na něj usmívala.

Povolně se uklonila a zpod sklopených zrak pronesla: „Můj pane a vládce, kdysi jsme si byli blízcí!"

Muž přikývl a nechal si od ní dolít pivo. Měl zlost na svou manželku a na sebe, že mu všechno není jedno a taky na Iana s těmi jeho pitomými radami.

„Já bych si nikdy nedovolila vám veřejně odmlouvat, můj pane," pronesla zastřeně a vzápětí se dotkla jeho úst. Fergus překvapeně zvedl zrak a tvrdě ji od sebe odtáhl.

„Co si to dovoluješ, Mariano?!" zahřměl.

„Kdysi vám to nevadilo," odvětila provokativně a znovu se nad něj naklonila. Muž ji však odstrčil a vstal.

„Kdysi je dávno, Mariano. Nyní mám manželku a naše přátelství skončilo!" pronesl chladně.

Ženě zajiskřily oči a ústa stáhla do úzké linky.

„Nemusí to přece skončit, můj pane," dodala svůdným hlasem, ale to už od ní mohutný Skot ustoupil a chladně odsekl: „Ještě jedno slovo a budu tě muset poslat zpátky do vesnice, kde žije tvá rodina, Mariano. Takže mě dál nepokoušej, plň si své povinnosti, a když budu spokojen, zapomenu na to, co se tu stalo! A teď mi zmiz z očí!"

Žena po něm vrhla vražedným pohledem, načež beze slova odešla. Muž se za ní chvíli díval a vrtěl hlavou. I když se zlobila stále nezapomínala na nenápadné svádění. Její pozadí se při chůzi ladně vlnilo, ale on se jen zachechtal. Ještě nedávno by si dal říct, ale nyní neměl zájem, protože před očima se mu objevovala jen vzpurná malá Angličanka a její nádherné, hebké rty k nakousnutí.

K čertu s ní!

****

Liliana rozzlobeně rázovala po místnosti. To ji tu jako vážně nechá zavřenou? To přece nemůže myslet vážně. Ten zatracený barbar! Myslí si snad, že je vládce světa? Není!

Rozčíleně se zastavila u okna a na chvíli zavřela oči, aby se pokusila uklidnit. Bohužel ani to nepomohlo, a tak se otočila na patě a se stejnou razancí jako předtím pochodovala zpátky k posteli.

Roztrhá ho na kusy, jakmile se vrátí. Konečně pozná, jak vypadá, když se doopravdy zlobí. Ještě bude prosit za odpuštění.

Najednou jí však hlavou prolétla jistá myšlenka. Zastavila se uprostřed kroku. Mohla by to udělat? Nápad se však už usídlil v její mysli. Načež se krvelačně pousmála a vrhla se k manželově truhle. Nešetrně ji otevřela, až víko uhodilo do zdi, ale to ji ani v nejmenším nezajímalo a rovnou se v ní začala hrabat. Rozházela mu tam věci, dokud v rukou nesevřela jeho košile a nůžky. V tu chvíli ustala v pohybu a jen se spokojeně usmála.

„Chceš válku, drahý manželi? Máš ji mít!" pronesla do ticha místnosti, když si promýšlela svůj ďábelský plán.

Když se o několik hodin déle dveře s rachotem otevřely, dívka nevzrušeně seděla na posteli a mlčela.

„Tak sis to, drahá, rozmyslela?" otázal se Fergus klidně.

Dívka k němu zběžně zvedla zrak a zatvářila se zamyšleně.

„Ne, nerozmyslela a ty sis to, drahý, nerozmyslel?" otázala se sladce. Muž vešel do komnaty a zavřel za sebou.

„Já nemám, co, drahá, je to jen na tobě."

Liliana se na něj zadívala a pomalu vstala.

„Možná za chvíli změníš názor, můj pane," pronesla sladce, načež po něm mrskla jeho košilí a sama popadla další a z kapsičky vytáhla nůžky.

„Co to k čertu děláš?" vyjekl, když si sundal košili z hlavy.

„Jestli mě nepustíš ihned z komnaty, rozstříhám ti všechno šatstvo!" vykřikla smrtelně vážně a přiblížila nůžky až k látce.

„To bys neudělala! Nedovolila by sis něco takového," odvětil naprosto nevzrušeně, jist si svou převahou. Byl přece laird. Nikdo by si takovou věc nedovolil. Ani jeho žena. To by bylo nedůstojné i na ni.

„Né? Myslíš?" otázala se sladce, přičemž se v duchu ušklíbla. Jak jen ji podceňoval! Ona mu ukáže, zač je toho loket. A v tu chvíli začalo to pravé peklo.

Dívka se jako šílená vrhla na jeho košile a začala do nich bez rozmyslu stříhat, a jakmile byla hotová s jednou, popadla další a stříhala je společně. Její manžel tam jen nevěřícně stál a v naprostém šoku sledoval manželčino počínání. Nebyl schopný se ani hnout. Jen zíral na její řádění, skoro jako kdyby se ho to ani netýkalo.

„Rozstříhám to všechno," odsekla a dál trhala a stříhala svoje oběti, které se jí dostaly pod ruce.

„K čertu, ženská, okamžitě toho nech!" zařval manžel, jakmile se probral z naprostého šoku.

Rozeběhl se k ní, ale dívka před ním uskočila a mrskla po něm další rozstříhanou košilí.

„Nikdy, až mě pustíš ven, barbare," vyjekla rozhodně a znovu se s nůžkami pustila do další košile.

Přičemž hbitě uskočila k posteli a než se po ní mohl natáhnout, překulila se na ní a nechala mu tam na památku další rozstříhanou košili. Fergus popadl do rukou košili a rozzuřeně zařval, že to muselo být slyšet i dole, možná i na nádvoří. Díry byly snad všude a jeden rukáv už dokonce držely jen poslední nitky.

„Zatracená ženská," zařval.

Dívka se sladce usmála na druhé straně postele.

„Stačí jediné slovo, můj pane, a tvoje košile budou v bezpečí," křikla v odpověď a zlomyslně na něj zamávala nůžkami!

„Já tě uškrtím," vyjekl přiškrceně při pohledu na další naprosto zničené košile, načež se k ní mrštně vrhl přes postel. Očividně mu došla každá kapka trpělivosti. Jeho obličej vykazoval obrázek naprosté vraždy.

„To nebylo to slovo," odsekla škodolibě, když nůžky znovu pustila do dalšího kousku jeho oblečení. Avšak ani při práci nezapomněla unikat před jeho vraždu hlásícíma rukama.

Jen ať trpí, to má za to, pomyslela si rozhodně.

„Ty malá potvoro," zasyčel.

„Ale no tak, taková silná slova. Jen se učím tvoje taktiky, můj drahý manželi," zavolala na něj pobaveně.

Uskočila k truhle, ale to už jí muž nešetrně chytil kolem pasu, až vykřikla a mrskl s ní na postel. Dívka vyhekla a málem si vyrazila dech, ale hbitě se odkulila z dosahu, než se k ní dostal.

„Polož ty nůžky, Liliano! Hned!" vyjekl hrozivě.

„A pustíš mě ven?" otázala se drze z dostatečné vzdálenosti.

„Nikdy!" odsekl tak rozhněvaně, až dívce zajiskřilo v očích, když zvedla nůžky.

„Pak ani já nikdy!" prohodila rozhodně.

To už ji muž zatlačil do rohu a ona už neměla kam utéct. Pokusila se mu podlézt pod rukou, ale to jí nedovolil a nevzrušeně se opřel oběma rukama o zeď vedle jejího obličeje a klidně jí hleděl do očí. Liliana mu pohled vzpurně vracela. Už nikdy se jím nenechá zastrašit! Nevyděsí ji. Bude si stát na svém.

„Mám tě," prohodil tiše jen pár centimetrů od jejího obličeje.

Dívka mu vražedný pohled vrátila, načež zvedla ruku s nůžkami a zastříhala mu přímo před šokovaným obličejem.

„A já mám zase tohle," zašeptala vážně.

K jejímu ohromení se na ni vzápětí její choť naštvaně nevrhl. Naopak zavrtěl hlavou a vzápětí se komnatou rozezněl jeho smích. To pro ni byl opravdu obrovský šok. On tam stál, držel ji v šachu a nemohl zastavit záchvat smíchu. Nechápavě na něj upírala zrak.

„Tohle rozhodně není k smíchu, řešíme tu vážné věci," zaprotestovala rozzlobeně, ale dál ji nenechal domluvit. Očividně čas na debaty skončil, protože než se vůbec stihla nadechnout k dalšímu dlouhému monologu, zmocnil se jejích úst.

„Jsi krásná, když se zlobíš," vdechl jí do úst a tělo se mu stále otřásalo smíchem.

Snažila se mu vytrhnout, nechtěla, aby si myslel, že najednou je vše zapomenuto. Nikdy. Ovšem manžel stále se otřásající smíchy ji předklonil a políbil s neuvěřitelnou vášní. Byla naprosto omámená, a tak jí nezbylo nic jiného než se se vší důstojností vzdát. Omotala mu ruce kolem krku a opětovala polibek. Vzal ji něžně do náručí, aniž by přerušil polibek a nesl ji k posteli.

„Nevzdávám se," zamumlala dívka, když ji něžně položil na pokrývku.

„Ani já ne," zamumlal, zatímco ji líbal po celém těle. Soustředil se jen na vášeň stejně jako jeho žena. Vztek, který je oba naplňoval, byl zapomenut a oba se s poddali jiskření, touze, která mezi nimi panovala.

Doteky je rozezněly, oblečení popadalo na zem, když se společnými silami dostali k vrcholu. Když mu potom ležela v náručí, mohutný Skot ji něžně hladil po vlasech a namotával si je na prsty.

„Doufám, že si nemyslíš, že se tímhle všechno vyřeší," zamumlala užívající si jeho něžné objetí, načež se nadzvedla a dala mu pusu na krk. V ten moment si ji k sobě její milenec přivinul a s nečekanou něhou ji pohladil po levé tváři.

„To bych si nikdy nemyslel, maličká, ale třeba sis to rozmyslela," odvětil něžně.

Dívka se převalila na břicho a zamumlala: „Měli bychom společně i mluvit. A ne všechny problémy vyřešit v posteli."

„O čem bys chtěla mluvit, maličká?" otázal se pobaveně, než vesele dodal: „Snad o tom žes mi rozstříhala všechny košile?"

Dívka ho rozčíleně plácla se smíchem po břiše. Najednou si z toho dělal legraci. Jenže ona to chtěla probrat naprosto vážně.

„Ne, něco o sobě. Co máš rád, co se ti na tvém domově líbí, nebo něco o tvé rodině, drahý. Skoro nic o sobě nevíme," nadhodila jemně.

Načež se vyhoupla, unikla z jeho objetí a sedla si s očima jiskřícíma radostí.

„Já klidně začnu tím, co mě baví. Mám ráda střílení z luku," vyhrkla jako první s vážným podtónem, aby mu dokázala, že to myslí vážně.

Fergus po jejích slovech zasténal a chytil se za hlavu. Očividně nebyl rád, že jsou znovu u tohoto tématu, protože se hbitě převalil tak, až dívka vykřikla a on ji uvěznil pod svým tělem.

„Je to moc nebezpečné, maličká," zamumlal klidně a rozhodně.

„Tak já ti taky zakazuju zbraně, když ty je můžeš zakazovat mně!" zašveholila sladce a přivinula si jeho hlavu k té své, načež mu těsně, než ji mohl políbit, dala prst na ústa.

„Mluvit, pamatuješ?"

Její Skot se zachechtal a provokativně ji políbil na prst, což ženě vykouzlilo úsměv na tváři, a tak příliš neprotestovala, když se znovu zmocnil jejích mluvících úst.

Dlouze a vášnivě se líbali, když se ozvalo zaklepání a pobavený hlas Iana: „Žijete ještě? Můj předrahý pane, povinnosti čekají!"

Skotský bojovník tiše zasténal, naposled ji políbil na odhalenou šíji, načež se z ní svalil.

Dívka si okamžitě přivinula pokrývku až ke krku, aby se zahalila, když už ji nezahřívalo manželovo tělo, načež se uličnicky zazubila a nevinně zavolala: „Já žiju, ale tvůj pán už je po smrti!"

„Ty jedna," zamumlal její druh pobaveně, zatímco slézal z postele.

„Cože?! Panebože, já mu říkal, že to nebyl dobrý nápad. Kristovy rány, má paní, chápu, že jste měla vztek, ale vražda panebože..."

„Uklidni se, Iane, to byl jen vtip," zavolal se smíchem pán panství, zatímco vstal a přešel k poházeným věcem a začal se oblékat.

Ovšem když nastal čas vzít si košili, k dívčině pobavení muž opravdu nemohl najít košili, která by přežila její řádění. Liliana ležela na břiše a pohupovala nohama ve vzduchu, přičemž se tiše chichotala do dlaní. Její drahý choť chodil po komnatě a zvedal jednu košili za druhou a po každém pohledu na rozstříhané oblečení mu zacukala čelist zlostí.

„Snad se ti žádný moderní střih nelíbí?" zašveholila sladce lady rozvalená na posteli. Ona nikam nespěchala.

„Liliano, já tě uškrtím," drtil mezi zuby.

Očividně se opravdu snažil ovládnout svůj hněv. Jeho žena však jen pohodila dozadu svými dlouhými loknami, než sladce prohodila: „Aspoň vidíš, můj manželi, že si se mnou taky nemůžeš jen tak zahrávat."

Načež se vyklonila z postele a dlouhými prsty sebrala ze země nejbližší košili.

„No vidíš, tahle vypadá pěkně."

A se smíchem po něm hodila košilí bez obou rukávů, a když po ní vrhl vražedným pohledem, jen nevinně pokrčila rameny.

„Víš, co stačí udělat, aby tvé košile znovu vypadaly jako nové," prohodila naprosto vážně.

Muž si s povzdechem vzal nejmíň prostříhanou  košili a přetáhl si ji přes hlavu. Načež se na svou ženu vážně podíval a pronesl klidně: „Maličká, slib mi, že nebudeš střílet z luku a můžeš jít, kam chceš."

Dívka se na něj však jen dlouze zahleděla, zatímco se pomalu posadila na posteli a zavrtěla hlavou. Nemohla ustoupit. Ne v tomhle. Bylo to pro ni kupodivu hodně důležitý.

„Takže to začíná znovu?" otázal se s povzdechem, když viděl, že s ní nehne. Jen se mlčky oblékla a přes hlavu přetáhla šaty. Načež klidně vstala a pokrčila rameny. Čekala až něco řekne on. Nějaký kompromis. Nějaký návrh výhodný pro ně oba.

Ničeho takového se však nedočkala.

„Tak to se asi budu muset pustit do kalhot," poznamenala smutně, když mlčel, a tak sebrala ze země svoje nůžky a zastříhala s nimi.

Chvíli se měřili vážnými pohledy, než k němu mladá dáma přišla a objala ho kolem pasu. Fergus zvedl překvapeně obočí, protože něco takového nečekal. Spíš se obával, že mu bude rozstříhávat košili přímo na těle. Ovšem dlouho se její přítulnosti nebránil. Nejspíš si chtěla stejně jako on ještě chvíli užít vyhlášeného příměří. Proto se nechal jejími drobnými pažemi obejmout a opětoval její sladký polibek, takže si při něm ani nevšiml, že ho ta mrška malá posunovala, kam potřebovala.

Jakmile totiž byla ve dveřích, prudce se od něj odtrhla a než se vůbec vzpamatoval, práskla mu dveřmi přímo před obličejem a nezapomněla stejně rychle zasunout závoru.

„LILIANO!" zařval manžel vzápětí a dveře se otřásly pod jeho rameny.

„Je mi líto, nezůstanu tam zavřená už ani den, můj pane. Užívej si klidu a míru, stejně jsi neměl co na sebe, teď máš aspoň čas na zašívání," zavolala za ním a rozeběhla se pryč.

„Já tě zabiju! Zatracená ženská! Tohle si vypiješ!" slyšela za sebou jeho řev, ale to už utíkala po schodech dolů. Konečně byla pryč z toho dusného prostředí komnaty a cítila se volná. Nedbala na provázející křik. On jí udělal to samé. Tak aspoň ochutnal vlastní medicínu.