Fergus za ním zůstal zírat s otevřenou pusou. Nikdy neviděl, že by měl ten stařec k někomu takovou úctu. Jeho ze začátku ignoroval, jako by byl vzduch, a když se o něm snažil jako pán panství něco zjistit, jen mu věnoval zamyšlený pohled a sem tam pronesl nějaké moudro naprosto mimo téma, proto ho pak nechal být. Zjistil, že by z něj stejně nic nedostal, a tak přijal fakt, že se mužík sem tam v klanu vyskytne, a ještě častěji beze slova zmizí.

Nyní jen znovu zavrtěl hlavou, zatímco Liliana se na něj zamyšleně podívala, jako by mu chtěla umět číst myšlenky. Muž už chtěl vyzvídat, jak se stalo, že se bavila zrovna s tímto starcem, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Určitě by se akorát rozzlobil a stejně tak jeho drahá žena, a to nechtěl. Ne, potom kdy viděl na její tváři při rozhovoru se staříkem bezstarostný úsměv, a v tu chvíli zatoužil, aby takový úsměv měla na tváři i s ním.

Proto se jí vážně podíval do očí a otázal se: „Nechtěla by ses jet se mnou projet, maličká?"

Byl to okamžitý nápad, nejspíš souvisel s přítelovým přesvědčováním, že ze sebe má dělat kašpara, aby to se svou drahou manželkou urovnal. Předtím ho ani nenapadlo takovou blbou radu poslouchat, ale najednou cítil, jako kdyby to bylo správný, a tak nepřemýšlel a zeptal se.

Dívka se na něj překvapeně podívala, jako kdyby nemohla uvěřit, že to, co slyšela, řekl její manžel, ale pak se jí po tváři rozlil rozzářený úsměv a ona přikývla. Znělo to jako milé pozvání, a tak neměla jediný důvod odmítnout, přesto si neodpustila jemné popíchnutí, když došli až ke stájím: „Doufám ale, že tentokrát pojedeme pomalu."

Přičemž jí při těch slovech zajiskřily oči uličnictvím, zatímco muž se tiše zasmál, když odpověděl: „Pro tentokrát ano."

Během chvíle měli připraveny koně a pán panství svou ženu lehce vysadil na její klisnu, zatímco sám naskočil na svého. Liliana mu věnovala děkovné pokývnutí, načež pobídla zvíře do klusu a během okamžiku se dostala z obraných zdí jejich panství. Kolem ní se rozprostíraly jen krásné louky a pole. Zatímco se vedle ní zařadil její společník. Studoval ji pohledem a překvapivě ho zaujalo, jak si vítr pohazoval s jejími vlasy. Na koni vypadala překvapivě jistě a on si při pohledu na ni, uvědomil, jak je krásná. Ve slunci jako by přímo zářila.

„Líbí se ti skotská krajina, maličká?"

Liliana po něm vrhla hravý úsměv, když odvětila: „Je krásná, ale není tu moc teplo, můj pane, ale rozhodně má své kouzlo."

„Jsi krásná, má paní," vypadlo z něj najednou. Jen se zamyslel s pohledem na její tvář, a pak už bylo pozdě to vzít zpátky.

Mladá žena na něj totiž překvapeně pohlédla, ale to už muž pobídl koně do klusu, a tak se společně rozletěli přes planinu. Dívka za ním hleděla, než se pousmála a pobídla svého koně, aby následoval valacha jejího muže. Brzy ho dohnala a klusali společně kolem nádherné přírody, volných planin, ale i osamocených stromů. Když v tom náhle její manžel zastavil u místa, kde začínal les a končily planiny, jak svého koně, tak i jejího. Sám seskočil dolů a pak sundal i ji.

„Co to ..." chtěla se zeptat, protože nechápala, proč tak najednou ustali, ale to už jí muž položil prst na ústa, a tak ho tiše následovala, když ji vedl skoro neviditelnou cestičkou do lesa, zatímco koně tam nechal pást.

Dívka neprotestovala, protože se jí zmocnila zvědavost a rychle ho následovala. Prodírali se mezi keři, stromy, až konečně muž rozhrnul poslední větvičku a ona překvapeně vypískla při tom pohledu. Ovšem hned si dala ruku na ústa, aby tu nádheru neporušila svým výkřikem.

Před ní se rozkládalo nádherné jezero, na jehož hladině jako by zářila stovka diamantů. Kolem byly pláně, které ho bránily a u něj stály laně, které z něj pily. Byly nádherné, dominantní, a hlavně se nebály. Byl to jejich ráj.

„To je nádhera," vydechla dívka a oči měla upřené na jezero před sebou.

Nikdy nic tak nádherného neviděla.

„Tak se pojď vykoupat, Liliano."

Dívka se k němu otočila a okamžitě se napojila na jeho překvapivě jemný pohled. Byl to pravý opak jeho obvyklého výrazu, že musela v první chvíli zamrkat, aby to vstřebala.

„To se nesluší," zašeptala tiše v odpověď, tak aby nevyplašila laně, které o nich zatím neměly ani tušení. Stále si jich nevšimly a ona nechtěla, aby se tak stalo. Nyní je mohla sledovat, jak beze strachu procházely tímto rájem.

Manžel se na ni po té odpovědi zazubil a vědoucně pozvedl obočí. Když se však ani nehnula, udělal to on.

Nevzrušeně se od ní vzdaloval a nedbal na to, že poleká ta nádherná stvoření, která se rozutekla do všech stran. Dívka je nadšeně sledovala. Jejich ladné pohyby a tváře, které nemohly prozradit, co si myslí, ale to už se její pozornost přesunula zpátky k manželovi. Muž si totiž už za chůze sundával košili. Odhodil ji a otočil se k ní.

„Snad se nebojíš, má ženo? Nebo si mám začít myslet, že Angličanky jsou zbabělé?" prohodil posměšně.

Liliana na něj ohromeně hleděla, když si začal sundávat kalhoty. Zbabělá? Ona? Nikdy!

„Nejsem zbabělá!" zakřičela za ním rozzlobeně. Rázem zapomněla na to, že zde chtěla udržet ticho a mír. Manžel to samozřejmě pokazil. Jako obvykle.

Muž se však jen jejím rozčíleným slovům zasmál, než ji vyzývavě pobídl: „Tak to dokaž, maličká!"

Nejistě pohlédla na lákavou hladinu a pak na svého manžela, který už byl skoro svlečený. Polkla. No tak přece nejsem zbabělá! Nikdo mě neuvidí! Znovu se nadechla a v ten moment jí oči zajiskřily odhodláním, když odhodila pléd. Na okamžik se otřásla zimou, ale hbitě jako divoženka nechala na zem spadnout vrstvy svého oblečení a pak jednoduché šaty, které jí nejspíš manžel nechal ušít. Kdyby se totiž měla sama svlékat z korzetu a podobných serepetiček, tak by to nikdy nezvládla. Rychle vystoupila z šatů a již na nic nečekala a se smíchem se rozeběhla do vody. Proběhla kolem šokovaného Skota, který se zasekl na botách a bez zastavování vběhla do vody.

„Pak kdo je tu zbabělec, můj pane," zavolala za ním se smíchem a vzápětí se ponořila celá do vody a užívala si tu přenádhernou volnost. Nadšeně plavala pod vodou, dokud ji nedostatek vzduchu nedonutil se vynořit. V tu chvíli, kdy vykoukla nad vodu, vyjekla hrůzou, když nad sebou spatřila stín.

„Maličká, to jsem já. Ne příšera," vyhekal ze sebe Fergus mrtvý smíchy, zatímco ona si v duchu nadávala, že je naprosto hloupá. Vždyť to bylo jasné, že to bude on. Nikdo jiný tu přeci nebyl.

Na vztek však rázem zapomněla, když si všimla, jak upřímný smích rozzářil tvář jejího dosud věčně mračícího se manžela. V ten moment nevypadal tak nepřístojně jako obvykle. Naopak působil úplně jiným dojmem. Náhle připomínal rozesmátého mladíka, a ta proměna byla úžasná.

Po chvíli nejistě odvrátila zrak, aby na něj tak nezírala, ale to už si ji k sobě muž jemně přivinul a něžně jí zvedl bradu, až mu byla nucena hledět přímo do očí.

„Chtěl jsem se omluvit za to, že jsem na tebe vztáhl ruku. Byla to chyba, maličká! Slibuju ti na svou čest, že už se to nebude nikdy opakovat," pronesl vážně a jeho tvář v sobě nesla závazek těch slov.

Liliana šokovaně vydechla úžasem nad těmi slovy. Něco takového nečekala. Ani se neodvažovala doufat, že by se jí, kdy omluvil, natož že se dočká něčeho tak závazného. Její srdce zaplesalo radostí. Znovu jí ukázal, že má ještě další tvář. Dokázal přiznat, kdy udělal chybu. Přesto si neodpustila drobné poškádlení. Možná právě z radosti nad tím nečekaným darem.

„Ani když tě rozčílím, můj pane?" otázala se a v očích jí hrály plamínky smíchu.

Její manžel si hlasitě povzdechl, ale moc dobře si všimla, že mu zacukaly koutky úst smíchy, a než jí odpověděl, jemně jí odhrnul mokré vlasy z tváře.

„To se bude stávat asi často, ale budu se snažit pokaždé ovládnout. I když je to někdy, maličká, velice těžké," prohodil s náznakem humoru ve slovech, a přitom se mu znovu na tváři usadil ten okouzlující úsměv, který ho úplně měnil. Nevypadal pak jako ten věčně nabručený Skot.

„Úsměv ti sluší, můj pane," vyhrkla vzápětí bez přemýšlení. Nemohla si na tu novou stránku osobnosti svého muže zvyknout. Bylo to přílišné překvapení.

Fergus se samozřejmě okamžitě zamračil, jako by chtěl její tvrzení popřít, čímž si vysloužil dívčin smích. Byla to tak roztomilá snaha. Než se však mohla oddat smíchu naplno, vykřikla, protože to už ji stáhl společně s ním pod vodu. Prudce do něj zabušila, ale vzápětí ucítila, jak jeho ruce zjemněly a jeho ústa vyhledala její pod hladinou. Byla tím tak překvapená, že ustala v pohybu a oplatila mu políbení, načež se jejich ústa spojila v nádherném a dravém polibku pod hladinou.

Nakonec je potřeba nadechnutí donutila se vynořit, ale manžel ji dál svíral v objetí a sotva se dostatečně nadechli, znovu její ústa donutil podlehnout. A ona se poddala bez jediné námitky. Líbali se tak dokonale, že chtěla stále víc a víc, a to klidně i uprostřed jezera. Rázem veškeré okolí zmizelo, jako kdyby ani neexistovalo. Cítila, jak se muž jemně probíral jejími krásnými vlasy a pocit motýlků v celém těle ji naplňoval. Byly zapomenuty rozdíly, hádky, nešvary a zůstali jen oni dva. Žena a muž. Víc nehrálo roli. Přivinula se k němu ještě blíž a poddala se jeho rukám.

„Jsi tak krásná, když jsi povolná," zašeptal s touhou v hlase.

Liliana se nechala vyzdvihnout výš do jeho náruče a hravě ho zatahala za ucho.

„A ty, když mi nerozkazuješ," všeptla mu přímo do úst.

Slyšela jeho hluboký smích a měla pocit, jako by se vznášela v sedmém nebi. Tohle byl okamžik souznění. Fergus ji držel u sebe, až se jejich těla úplně dotýkala a mazlil se s ní a ona objevovala lehkými dotyky jeho slabiny.

Na okamžik jí unikl. Překvapeně rozevřela oči, ale vzápětí se za ním vrhla. Honili se, plavali kolem sebe, líbali se, a když se náhodou dotkli pod vodou, jejich těla zajiskřila. Když ji znovu sevřel v objetí, už byl konec hrátek, vzrušil ji a oba se dostali k vrcholu. Dívka se k němu přimkla a líbala ho. Bylo to nádherné! Spokojeně si povzdechla, když ji muž pevněji sevřel, aby nezaplula pod vodu.

„Pozor, maličká," ozval se jí se smíchem těsně u ucha.

„Zničil jsi mě," přiznala odevzdaně a zachichotala se.

„Já vím," odvětil sebevědomě, až se po něm dívka ohnala kvůli jeho neskutečné aroganci. On si ji však lehce oddálil od svého těla, a ještě se její marnou bitvou bavil.

„Snad bys mě nechtěla uhodit," poškádlil ji a ona se dál snažila uhodit ho do hrudi. Bojovala proti jeho síle, a přitom nedokázala zadržet smích.

„Ále pán objevil, co je to humor, tleskám, drahý manželi!" zvolala zpěvavě při další akci na jeho hrudník. Muž ji však lehce chytil a vášnivě políbil.

„To byl podvod," vydechla dívka, když se od ní odtrhl.

„Něco jsi namítala, maličká?" otázal se manžel se smíchem.

Dáma se na něj nevinně podívala, a nadskočila tak, že se ho chytila za krk a políbila ho.

„Ani v nejmenším," vypískla, než je oba stáhla pod hladinu.

Společně pak plavali v jezeře, nebo se snažili topit jeden druhého. S topením samozřejmě začala mladá lady a její pán dost váhal nad tím druhem zábavy, ale stačilo pár chvil dívčina provokování o tom, jaký je suchar a vše se změnilo. Popíchla ho na těch správných místech a zábava začala. Začali jako o život plavat ke břehu. Vítěz v plavání mohl být jen jeden. Liliana moc dobře věděla, že proti němu nemá poctivě žádnou šanci, a tak začaly podvody. Ponořila se a zadržela ho za nohu. Využila jeho zmatení a plavala dál, aby využila svůj náskok.

„Jen počkej, Liliano!" slyšela jeho řev, ale nedbala na to.

Plavala dál. Když byla náhle vyzvednuta neuvěřitelnou silou, zavřeštěla hrůzou a vzápětí tvrdě dopadla zpět do vody. Jakmile se vynořila, uviděla svého manžela už skoro u břehu, ale nemohla se na něj zlobit. Jen se chytil její taktiky, a jelikož už nebyla šance ho dostihnout, jen lehce plavala za ním.

„Vyhrál jsi, můj pane," vzdala mu sladce holt, když k ní doplaval, protože jí to očividně trvalo příliš dlouho.

„A co dostanu za odměnu?" otázal se tiše s pohledem upřeným do jejích očí.

Dívka se vážně zamyslela, načež se potopila a rychle ze dna zvedla kamínek. Jakmile se dostala na hladinu, se smíchem mu ho vložila do rukou a smyslně zašeptala: „A od nynějška si novým pánem tohoto jezera, Fergusi."

Muž se skepticky podíval na kamínek ve svých rukou. Očividně se mu nezdál jako dostatečná odměna za výhru. Mladá dáma jeho výraz moc dobře viděla a jen stěží zadržela smích.

Místo toho lhostejně pokrčila rameny a dodala: „Klidně ho zahoď, jestli se ti nelíbí."

A pak křikla: „Ale pak budeš mít deset let neštěstí."

Načež se začala štrachat ke břehu. Než se však mohla někam dostat, ucítila kolem pasu pevnou paži, která ji lehce přitáhla zpátky a ona znovu hleděla do očí svému pánovi.

„Zahodit svoje království, maličká? Nikdy! Staň se mou královnou," pronesl s náznakem úsměvu.

Liliana se hluboce zamyslela, až muž znervózněl. Pomrkával po ní a ona se na něj nemohla vynadívat. Konečně jednou projevoval emoce a ona je hrozně ráda pozorovala, jak se sváří v jeho tváři. Byla tím dokonale okouzlena.

„Stanu, ale jen pod jednou podmínkou," pronesla konečně svou odpověď, a když muž zvedl obočí, aby ji pobídl, naklonila hlavu na stranu a se smíchem vyhrkla: „Musím mít korunku! Jinak nemůžu být královnou!"

To dostalo i jejího mrzoutského manžela a pobaveně se rozesmál spolu s ní. Načež se rozhlédl kolem sebe a odplaval pryč. Zamyšleně se za ním dívala. Najednou se ponořil. Liliana sledovala hladinu, avšak když najednou uviděla bublinky, zmocnila se jí panika. Přece se nemůže topit! Jen se ji snaží nachytat, ale ona se jen tak nedá, pomyslela si rozhodně. Snažila se uklidnit.

„Fergusi, to není vtipné," zvolala nejistě. Žádnou odpověď však nedostala.

Když se jí však náhle něco studeného dotklo na krku, Liliana zavřeštěla hrůzou, a div, že se neutopila, jak se lekla. Její křik musel být slyšet přes celé jezero!

„Ty bys mě klidně nechala utopit," ozval se za ní rozesmátý manžel.

Dívka cítila srdce až v kalhotách, když se k němu obrátila a prudce se na něj vrhla a začala mu bušit do hrudi.

„Já tě zabiju! Měla jsem z tebe málem smrt, můj pane!"

Muž ji chvíli nechal, ale pak její ruce rázně chytil do svých, až mu byla nucena pohlédnout do očí. Snažila se nechat na tváři výraz naprostého vzteku, ale už jí pomalu začínaly cukat koutky úst smíchy.

Zrovna chtěla promluvit, když v tom se ozval hlasitý výkřik, který nepatřil ani jí ani muži, který ji držel ve svém sevření: „Zdá se, že si hrdličky užívají ve vodě!"

Liliana sebou vyděšeně trhla a manžel ji okamžitě strčil za sebe. Oba rázem upřely pohledy na břeh, kde uviděli šest mužů, z nichž si dva klidně prohlíželi jejich svršky, zatímco jejich vůdce, který na ně zavolal, stál u vody v hrdém postoji a nevzrušeně je sledoval.

„Laird a takhle sám! To je opravdu velká chyba. Už jsem si nemyslel, že bys ji udělal, ale když už se mi tahle příležitost naskytla, milerád ji využiju," prohodil vůdce, který je sledoval jako svou kořist, přičemž se po svých slovech odporně zachechtal. Lilianě se ten zvuk zadíral do uší. Vůbec se jí nová situace nelíbila a byla naštvaná, že narušili tu nejkrásnější chvíli, kterou se svým manželem zatím prožila.

„A s tou holkou si rád užiju! Ach, pomsta je sladká," dodal muž bodře.

Otřásla se strachy, když na ně zamířil pistolí, avšak Fergus se zdál naprosto klidný. On si snad ani nevšiml, co se děje. Jeho tvář byla naprosto nečitelná, zatímco ona se třásla strachy.

„Ach, Bodriku, dlouho jsme se neviděli. Už to bude pár měsíců. Přece bys starého přítele nepřepadal při koupeli s manželkou, snad chápeš potřebu soukromí," prohodil konečně nevzrušeně její chladný Skot, jako by měl v rukou meč a nepřátelé na mušce. Jako kdyby on byl tím, kdo vítězí.

Nepřátelský vůdce se vážně zamyslel nad jeho slovy, ale vzápětí nad tím mávl rukou a ostře přikázal: „Bohužel, dneska nějak nemám náladu na pochopení! Takže padejte z té vody ke mně! Hned!"

Liliana se ostře nadechla. No to snad nemůže myslet vážně. Nebude přece vylézat z vody jenom ve spodničce. To se nesluší. Copak nezná dobré mravy? O těch snad museli slyšet i tady ve Skotsku. Ona rozhodně nikam vylézat před tolika muži nebude. To nikdy, ať ji radši zastřelí.

„Co budeme dělat?" zašeptala k manželovi, který stále mlčel. Doufala, že má v hlavě nějaký brilantní plán na jejich záchranu.

To už po ní však její choť vrhl rozzlobený pohled a temně zašeptal: „To bych taky rád věděl, manželko. Nemáš nějakou potřebnou radu? Naše vševědoucí Angličanka! Kdybys mě nerozptylovala, mohl jsem si jich všimnout!"

Liliana byla z jeho slov v šoku. Ten tam byl ten milý a něžný muž, místo toho na ni házel vinu za situaci, ve které se nacházeli, a to si nehodlala nechat líbit, proto mu vrátila rozzlobený pohled a zasyčela: „Jistě, pan dokonalý, já zapomněla. Ty ses, můj drahý, nechtěl vůbec líbat, já tě chudáčku nutila skoro na kolenou. Ovšem! Tak, abys ukázal, že si Skot, měl bys nás odsud okamžitě dostat! Nehodlám před ně vyjít takhle. Nikdy!"

„Ach, naše šlechtična, aby náhodou neutrpěla její čest!" odsekl rozzlobeně a projel si mokré vlasy rukou. Nejspíš, aby se uklidnil.

„Jistě! Proč nevyjdeš ven ty a nevyřídíš si to s nimi? Já je neznám, to ty si je někdy rozzlobil, a proto se ti mstí, tak si to sám naprav, můj pane!" odvětila rozzuřeně s očima jiskřícíma zlostí.

Načež ho udeřila do hrudi, až sebou trhl, načež sladce s vražedným leskem v očích dodala: „A dokonce ti dám jednu radu, dostaň naše věci a bude to v pořádku, jinak nastane peklo."

Oba se měřili rozzlobenými pohledy. Téměř to vypadalo, že se na sebe každou chvíli vrhnou. Byla to zajímavá podívaná. Dvakrát tak malá dívka proti obrovskému lairdovi. To by byl boj...

„Hej, tak co bude? Nemáme na vás celý den!" zakřičel Bodrik, nejspíš si začínal připadat nepatřičně, že ho nikdo nevnímá, a přitom to on měl v rukou pistoli.

V ten moment Skotovi v jezeru zajiskřily oči, načež se neuvěřitelně rychle potopil, a přitom ji strhl na stranu a ona sletěla za ním, ale ještě, než se celá ponořila, stihla zaslechnout střelbu. Do úst vdechla vodu, jak se nečekaně ponořila, ale to už se dostala na hladinu a hned za ní se vynořila hlava jejího manžela a než se vůbec stačila nadechnout užasle sledovala, jak prudce máchl rukou s vyloveným kamenem, a ten k jejímu šoku neomylně našel nepřítelovu ruku a prudce ho do ní uhodil. Muž vykřikl vzteky i bolestí, když mu zbraň upadla na zem. Nedokázal ji udržet.

„Mizíme," zasyčel její choť a rychle začal plavat pryč, přičemž jednou rukou svíral její paži a táhl ji za sebou.

Neměli času nazbyt. Dívka se snažila plavat co nejrychleji mohla, aby je nezdržovala, ale jeho tempu se nedokázala vyrovnat. Vzápětí se znovu rozhořela střelba, až vyděšeně vykřikla, ale oni nezastavili. Dál plavali pryč. Její společník ji nutil k dalšímu pohybu a sám se ani neotočil. Jako kdyby mu nevadilo, že kolem nich padají kulky.

„Nesmí nám utéct! Chyťte je!" uslyšela rozzuřený řev toho milého Skota, který se ji očividně rozhodl přivítat ve své zemi.

Nedbala na jeho rozkazy. Snažila se je nevnímat a jen usilovat o svou záchranu, a to ze všech sil. Když před sebou konečně uviděla kus pevniny pokrytou vysokou trávou, skoro se úlevou rozplakala. V ten moment ji manžel pustil a vrhl se ke břehu. Lehce na něj vyšplhal a už tam stál. Nahý a v celé své kráse. To už se dívka zastavila a šlapala vodu. Nejistě na něj zírala.

„Vždyť nemůžeme vylézt," vykoktala rozhozeně.

Muž se na ni otočil.

„Nic jiného nám nezbývá, maličká! Nebo tu chceš počkat, až je to přestane bavit?" odsekl podrážděně. Očividně se mu nelíbilo, že už zase má něco proti jeho plánu. Jenže jen tak vylézt na břeh? Bez pořádného oblečení? Co když je někdo uvidí? To by se propadla hanbou.

„Ale nemůžeme tu pobíhat...ehm... bez šatů," zamumlala a zrudla.

Fergusovi se v jedné chvíli ve tvářích objevily dolíčky, když k ní natáhl ruku.

„Snad by ses nestyděla. Jde nám o život, na cudnost není čas!"

„Ale co když nás někdo uvidí," zašeptala skoro slyšitelně. Nechápala, jak jen tak mohl vylézt ven. Ono mu to snad ani nevadilo, že tam byl bez oblečení. Zatímco ona rudla už jen při představě, že by měla vylézt ven.

„Potom bude mít navždy na lairda a jeho ženu neuvěřitelnou a nesmazatelnou vzpomínku," odvětil vesele a naprosto bezstarostně. On by snad byl rád, kdyby je někdo viděl.

Načež se k ní znovu natáhl a věnoval jí lehké pobídnutí. Dívka rozpačitě hleděla na jeho ruku. Sledovala ji s obavami. Věděla, že ji dokáže jedním pohybem vyzdvihnout z vody, ale bála se z ní vyjít. Byla přece jenom dáma. Nebyla na něco takového zvyklá.

Muž vzápětí změnil taktiku. Znal svou ženu velmi dobře, proto pronesl provokativně a s nádechem výsměchu: „Snad se nebojíš, maličká? Myslel jsem, že jsi statečnější!"

Dívce okamžitě zajiskřilo v očích. Tak to teda ne. Nebude ji nazývat zbabělou. Ona mu ukáže! Načež se zhluboka nadechla, aby si dodala ztracenou odvahu a konečně udělala to, čeho se tak bála. Chytila se jeho natažené ruky a rázem byla jako pírko vyzdvihnuta z vody, až kolem ní poletovaly droboulinké kapičky.

„Já tě viděl mnohokrát, Liliano," zašeptal, když se pokoušela zahalit.

Rázem toho tedy nechala a hrdě pozvedla bradu. Neukáže mu, jak je to pro ni nepříjemné. Ovšem on na to očividně nehodlal čekat, protože ji popadl za ruku a hbitě se vydal mezi keře a stromy. Jít bez bot se ukázal jako pořádný problém. Jak na to žena nebyl zvyklá, každý krok jí působil bolest, protože šlápla buď na nějaký kamínek, písek či větvičku. Při chůzi usykávala bolestí, přičemž se snažila jít tak, aby ji kryla manželova záda, kdyby se náhodou před nimi někdo objevil.

****

„To byl opravdu skvělý nápad," odsekla rozčíleně, když sledovala, jak si něco mumlá sám pro sebe a tváří se čím dál vražedněji. Ovšem ona měla mnohem větší vztek a taky mu to dala jasně najevo.

„Měla si snad lepší?" otočil se na ni manžel hrozivě.

Ani on neměl náladu na žerty. Neměl v plánu se po lese procházet nahý s naštvanou manželkou. On ale aspoň něco dělal pro to, aby se odtamtud dostali.

Když náhle něco zašustilo, Liliana se okamžitě vrhla za první strom a vykukovala z něj jen její hlava. Nehodlala se nepříteli vystavovat.

„To byl jen zajíc, Liliano," houkl na ni její manžel nevzrušeně, aniž by se hnul z místa. Jemu by očividně nevadilo, kdyby ho někdo viděl bez oblečení.

„Chci tě vidět, jak si takhle nakráčíš rovnou do svého klanu," poznamenala ponuře, když s hrdě pozvednutou bradou vylezla ven a stoupla si vedle něj.

„Hlavně, že jsme naživu," odvětil lehce a pokračoval dál.

Dívka na jeho záda vrhla rozzlobený pohled a vyplázla na něj jazyk. Bylo to sice dětinské gesto, ale ulevilo se jí, tedy jen do té doby, než se uslyšela manželova veselá slova: „Já to viděl."

Dívka rozpačitě zrudla, ale rázem překonala rozpaky a odsekla: „Netuším, co!"

Načež pokračovala rázně kolem něj jako by nic, ale když chtěla projít kolem něj, muž ji náhle chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Dívka k němu rozzlobeně zvedla zrak, ale to už ji muž bez jediného slova políbil.

„Radši bych byl, kdyby mě tvůj ostrý jazýček líbal," zašeptal, když se od ní odtrhl a opřel ji něžně o strom.

Liliana se provokativně opřela o mohutný dub a něžně ho objala kolem krku, přičemž jí oči uličnicky zářily, když svůdně zašeptala: „Moje polibky nejsou jen tak pro někoho."

Fergus se pousmál, když se něžně dotkl jejího rtu a zase se odtáhl.

„Já nejsem jen tak někdo. Jsem laird," dodal s lehkým humorem. Než však mohli spojit své rty v polibku, byli probráni hlasem, který se ozval nebezpečně blízko: „Musí tu někde být! Bez oblečení se nemohli dostat daleko!"

Rázem chvilka smíření zmizela a její choť ji hbitě zatáhl mezi keře. I jí bylo jasné, že musí ihned zmizet, jestli nechtěli být chyceni. Přesto když ji nešetrně vlekl mezi větvemi, nedokázala mlčet.

„Opatrně!" zasyčela bolestí, ale muž na to nedbal. Dál ji nekompromisně nutil jít za ním. Nezpomalil, nepomohl jí.

„Jasně, bez šatstva nebudou daleko!" ozval se další hlas a tentokrát nedaleko od nich.

Její manžel okamžitě ustal v chůzi a strhl je oba za nejbližší keř, přičemž z něj sám s očima plnýma napětí sledoval cestu. Dívka se k němu tiskla celým tělem, a to nejen ze strachu, ale i ze zimy.

A když zpoza zad mohutného Skota uviděla na cestě dva nepřístojně se tvářící muže na koních, přikrčila se ještě víc.

„Jestli se na mě, má drahá, natiskneš ještě víc, zapomenu na naši záchranu," ozval se vzápětí její choť ochraptěle a probral ji tak k životu. Po jeho slovech od něj celá rudá uskočila, přičemž sarkasticky odsekla: „To by mi bylo nesmírně líto."

Ještě chvíli se tam v tichu krčili, ale muži brzy s nadávkami přejeli jejich úkryt, aniž by je objevili. Očividně je ani nenapadlo, že by se někdo mohl skrývat v křoví. Taková hloupost, pomyslela si dívka, když je sledovala. To si snad mysleli, že půjdou hezky po cestě, aby je hned chytili?

A tak jakmile si byli manželé jisti bezpečím, pokračovali v hádavé cestě. Nehodlali čekat, jestli se vrátí. Muž ji rozhodně vedl mezi těmi nejdivnějšíma cestičkami, až se konečně mezi stromy začalo ukazovat světlo. Byli z něj už skoro venku. Oba okamžitě přidali kroku, potěšeni vidinou konce trmácení. Jakmile se přiblížili ke keři, z nějž už bylo vidět ven z lesa, uviděli před sebou louku, na které stála malá osamělá téměř se rozpadající se chaloupka.

Čeho si však Liliana všimla mnohem dřív, byly věci, které se před ní na slunci sušily. I na tu dálku zářily ležící košile, kalhoty a mnoho dalších kusů oblečení. Okamžitě se jí zaleskly oči nadějí, což jejímu drahému společníkovi nemohlo ujít.

„Ale ale takhle by si byla, maličká, nemorální a kradla?" okomentoval to vzápětí, když se postavil za ni.

„Jistě, můj drahý, však ty jim to zaplatíš, jakmile se dostaneme domů. Na to osobně dohlédnu," odsekla chladně, načež nehodlala čekat na jeho další slova. Jestli on chtěl chodit nahý jeho věc. Ona by za pořádné oblečení dala duši.

Proto se naposledy rozhlédla a rozeběhla se k chaloupce. Očima úplně visela na věcech, ale přesto byla obezřetná. Uskakovala za stromy, keře, až se dostala téměř k ležícím věcem, když v tom zavrzaly dveře.

Dívka vylekaně padla za keř a zhluboka dýchala. Srdce jí tlouklo jako splašené a při představě, že by ji někdo takhle objevil, se jí zamotala hlava. To by byla ostuda. Nejhorší na tom však bylo, že když zalétla pohledem k Fergusovi ke své zlost zjistila, že její manžel se jejími nesnázemi dobře bavil. Klidně se opíral o strom a pobaveně ji sledoval. Na tváři mu zářil úsměv. Ten zatracenec!

Rozzuřeně na něj vyplázla jazyk, ale manžel jí jen vesele zamával. Když znovu vykoukla, uviděla postaršího muže s hnědými dlouhými vlasy a nevzrušeným pohledem. Očividně se někam chystal. Výborně, ještě mě tu všichni uvidí, pomyslela si rozzlobeně. Tohle je snad její nejhorší noční můra!

Když se podívala po chvíli, k její úlevě chasník odešel za chalupu, a to jí stačilo. Navíc nečekala. Tohle byla její jediná šance a ona ji nehodlala promarnit. Napočítala do tří, načež vyběhla ze svého úkrytu a za běhu popadla dvě košile a něco, co vypadalo, že má dvě nohavice. Víc se nezdržovala, nerozhlížela se a dala se na zběsilý útěk.

„Co... to je? Ty zlodějko!" uslyšela za sebou vzápětí řev, ale nedbala na to. Neotočila se, nezastavila se ve svém úprku. Jen upírala oči před sebe a pevně si k hrudi tiskla ukořistěné šatstvo. V běhu přeskočila pařez a zapadla do lesa. Nehodlala se nechat chytit.

Náhle však byla prudce zastavena, když se jí kolem pasu obmotaly dvě paže a zvedly ji do vzduchu, až zavřískla zděšením.

„Takhle nás chytnou hned, maličká!" ozval se jí u ucha tichý hlas toho hrubiána, se kterým sdílela společný život.

Okamžitě se uklidnila a on ji lehce pustil. V ten moment se k němu otočila a rozzuřeně metala blesky v očích přímo na něj. Měla chuť ho zabít! Opravdu velkou. Nejradši by bušila do té jeho obrovské hrudi.

Místo toho zlostně zasyčela: „Ty zatracený skote! Jen ses tam smál a nepomohls mě!"

Ten zatracenec se na ni zazubil a pak nevzrušeně prohodil: „Nebylo to zapotřebí, měla si situaci pod kontrolou!"

Dívka od něj ustoupila a odsekla: „Nesnáším tě!"

Načež odhodila košilku a začala se hbitě soukat do košile, načež si navlékla kalhoty, které jí byly dvakrát větší. Muž k ní hbitě přistoupil a zručným pohybem jí je uvázal, aby jí nespadly.

„Ale ty mě máš ráda, Liliano," dodal sebevědomě, když jí vytrhl druhé šatstvo a začal se sám oblékat.

„Jinak bys nebrala šatstvo i pro mě, maličká," prohodil vesele, když si přes hlavu přehodil košili.

Liliana po něm mrskla rozzlobeným pohledem, ale neřekla ani slovo. Konečně se cítila v bezpečí a řádně oblečená. Byla to neskutečná úleva. Už chtěla být jen v posteli a spát. Poodešla kousek od něj, ale to už ucítila jeho ruku na rameni. Pomalu k němu vzhlédla a zadívala se mu do očí. Muž ji něžně pohladil po tváři, až se jí zadrhl dech v krku.

„Má drahá, nenechal bych tě v tom samotnou, kdybys potřebovala pomoc, neváhal bych se kvůli tobě vrhnout proti deseti mužům. Nenechal bych nikoho, aby ti ublížil. Jsi odvážná žena," pronesl vážně.

Mladá lady mu pohled oplatila a pocítila v hrudi pocit štěstí. Řekl, že je odvážná. Od jejího morousovitého manžela to byla opravdu velká pochvala.

„Ale bylo to dobrodružství," dodal uličnicky, až se po něm dívka ohnala, ale on uskočil a vzápětí obmotal paži kolem jejího pasu a ona se nebránila. Znovu se vydali na cestu, ale tentokrát ustrojeni a s jasnou vizí najít panství, a už se odtamtud ani nehnout.

****

Ian, který zrovna přikazoval, co kdo má udělat, aby nádvoří nevypadalo jako po boji, zůstal jen zírat, když uviděl branou vstoupit svého pána bez bot s rozevlátou košilí a s nepadnoucíma kalhotami, které jisto jistě nikdy dřív na svém vůdci neviděl. Nevěřícně zůstal stát uprostřed kroku a dočista zapomněl na to, co právě dělal. Překvapení však neskončilo, protože vzápětí se za mužem objevila jeho drobná žena s rozpuštěnými vlasy, které jí poletovaly kolem obličeje a stejně jako její společník byla bosa a ve stejné košili. Ovšem nejzajímavější pohled byl na její oči, které vraždily záda jejího manžela.

„Co se stalo?" vyhrkl Ian, jakmile k nim doběhl, a přitom se snažil zamaskovat smích, který se mu rodil v hrdle. Pohled na pána a paní panství byl nezapomenutelný.

Liliana, která hbitě předešla svého manžela a při té příležitosti po něm nezapomněla hodit rozzuřený pohled, kousavě prohodila k veselému Skotovi: „To ať ti sdělí laird. Náš skvělý a naprosto úžasný vůdce!"

Načež je oba provrtala ostrým pohledem a otočila se na patě a vydala se do domu. Konečně si lehne do postele a zaspí všechno to dnešní dobrodružství.

Fergus se za ní díval, jak odcházela s hrdě pozvednutou bradou a napřímenými zády, které vysvětlovaly její zlost a musel se usmát. Jeho žena byla naprosto okouzlující, když se rozčilovala.

„Má paní?" zavolal za ní klidně, když už jí dal na okamžik pocítit svobodu.

Pak přece jenom neodolal ji ještě trochu pozlobit. S úsměvem na rtech sledoval, jak se zastavila v půli kroku a pár chvil přemýšlela, jestli ho má poslechnout nebo jít prostě dál, a on si přitom s úžasem uvědomil, že místo, aby ho tím rozzlobila, tak že ho tím naopak pobavila!

Konečně se rozhodla a pomalu s vražedným pohledem se otočila. Její výraz ovšem vůbec neodpovídal tónu její promluvy. Sladce se totiž otázala: „Ano, můj pane?"

Založil si ruce na hrudi a ignoroval fakt, že v těch naprosto nepadnoucích hadrech nepůsobí vůbec jako pán svého klanu. Prostě zaujal svůj oblíbený postoj.

„Na něco jsi zapomněla, maličká," prohlásil klidně.

Dívka zvedla zmateně obočí a ústy naznačila otráveně: „Co?"

Fergus se přitom nedostatku úcty, usmál ještě víc. Bavil se tím, že se ho nebála jako ostatní. Jistě někdy to bylo rozčilující, ale dnes ne.

„Dát mi políbení jako vděk za krásný den!" prohlásil s naprostou samozřejmostí.

Liliana se na něj podívala, jako kdyby se zbláznil. To snad nemůže myslet vážně! Za pěkný den? Spíš za noční můru. Nejdřív běhala po lese jen v mokré košilce, takže téměř nahá kvůli jeho sporu s kdoví kým, pak se plahočila domů s bolavýma nohama a jeho veselým hvízdáním a teď tohle?! To nikdy, zuřila v duchu. Na nějaký vděk může rovnou zapomenout. Přesto se ovládla a nevykřikla na něj všechno, co se jí honilo hlavou.

Chtělo to trochu diplomacie, aby jí už dal pokoj, než se doopravdy přestane ovládat a vrhne se na něj, proto sladce zašveholila: „Bohužel, můj pane, jsem tak zmožena, že návrat k tobě by mě zničil."

Načež se otočila se a znovu pokračovala v cestě do teplé postele a ke sladkému spánku. Neudělala však víc než tři kroky, když byla zdvižena do vzduchu do manželova náručí, až zděšeně vypískla a napíchla se na jeho pohled.

„Potom tě budu muset donést do postele, maličká," pronesl hlasitě a následně ji před svými lidmi políbil.

Dívka se mu pokusila uvolnit, protože tímhle si to rozhodně u ní nevylepší, ale neměla proti jeho síle šanci. Jen zpevnil sevření a zněžněl při polibku a něhou si otevřel cestu do jejích úst, které se poddaly s rozkošnou pokorou.

„Zdá se, že se nám laird začal usmívat," ozval se náhle za Ianem Gruag se svým bezzubým úsměvem.

Ian div, že nenadskočil při starcových slovech. Vůbec ho neslyšel přijít. Objevil se náhle jako ve většině případů. Nikdo ho neviděl přicházet a pak tam náhle byl. Jenže v tuto chvíli to nechtěl muž s vrozeným humorem řešit, a tak společně sledovali manžele v nekončícím polibku, přičemž se jim na tvářích usadily rozesmáté úsměvy.

„Zdá se, že lady Liliana našeho vůdce konečně donutí pochopit, že láska existuje," odpověděl vesele, aniž by od nich odtrhl pohled. Věděl, že stařec je vedle něj a v tu chvíli zapomněl, že je to podivín. V tu chvíli sdíleli okamžik změny jejich pána.

„Lady Liliana má zlaté srdce," pronesl stařec s úsměvem, načež se otočil a pomalu opírající se o svou starou hůl odcházel pryč.