„Říkal jsem lichotky a ty jí dáš na zadek?" vykřikl Ian rozzuřeně, když společně s přítelem vešli do stájí, kde už všichni pobíhali a pokřikovali po sobě jeden rozkaz za druhým.

Věděli už, co se stalo, a že je nutné se vydat najít mladou lady. Jejich pánovi se ovšem nikdo neodvážil podívat do očí, protože by se mohlo stát, že by mrtví padli k zemi. Lairdovi oči metaly blesky a nikdo se nechtěl stát obětním beránkem. Rychle před ním uhýbali, aby ho nerozčílili třeba jen svou přítomností, zatímco stájník co nejrychleji vyváděl pánova hřebce, aby mohutný muž s vraždou v očích nemusel dlouho čekat.

„Nediv se, že utekla. Já bych na jejím místě udělal to samé. Jsi, drahý příteli, blbec. Myslíš si, že bitím si vydobudeš její respekt? Tak tě neposlechla. No a co? Aspoň máš změnu. Tady tě poslouchají všichni. Představ si, jak jí musí být. Nikoho tu nezná, neznámá řeč, manžel, kterého skoro nezná. Musí být smutná, zoufalá a pak přijdeš ty a uděláš tohle? Měl ses pokusit napravit ten začátek, ne to ještě víc pokazit. Modli se, ať ji najdeme a v pořádku," promlouval Ian příteli do duše, zatímco si od pomocníka stájníka přebíral svého hřebce.

Fergus po něm vrhl ostrý pohled, zatímco pevně sevřel uzdu svého koně, a přitom do brašny strkal nejpotřebnější věci. Netušil totiž kam, až budou muset jet, aby našli jeho ženu.

„Myslíš, že jsem si za to už asi tisíckrát nevynadal? Zatracená ženská! Tak mě vytočila. Ano, měl jsem tě poslechnout. Nikdy si neodpustím, jestli se jí něco stane. K čertu, myslel jsem si, že trucuje ve svém pokoji. Už nikdy to neudělám. Ty její oči! Pokazil jsem to, ale na mě výprask vždycky působil..." mumlal vůdce Skotů s obavami. Nechtěl si sice připustit, že udělal něco špatně, ale viděl její oči, když utíkala pryč, bylo v nich tolik bolesti a ublížení. Zasáhlo ho to i přes jeho chladnou zeď, kterou si za ta léta vybudoval. Dostalo se to pod ni a udeřilo ho to do hrudi.

„My jsme vyrůstali jinak! Ona je dáma a ta je zvyklá na něco jiného," dostalo se mu rozčílené odpovědi, ale to už vyvedli koně ze stájí a synchronizovanými pohyby se na ně vyhoupli a pobídli své oře do cvalu.

Nebyl čas váhat. Tma se kvapem blížila a venku číhala spousta nebezpečí, obzvlášť na samotnou ženu.

****

Když se Liliana probrala k vědomí, okamžitě pocítila bolest, která se jí rozlézala po celém těle. Omámeně se chtěla kolem sebe podívat, ale i tenhle malý pohyb, ji zabolel, že raději zůstala bez hnutí ležet a hleděla nahoru na větve stromů, které na sobě měly spoustu listů, takže nebylo vidět na nebe. Musela spadnout do nějaké jámy. Pamatovala si, jak jí ujela noha a jak dopadla. Jenže netušila, z jaké výšky sletěla.

Znovu se pokusila hnout tentokrát však jen nohama, ale okamžitě ustala, protože pravou nohou jí projela ostrá bolest, až jí z hrdla vyletělo zasténání. Bylo však tak tiché jako místo, kam spadla. S povzdechem zůstala ležet a pomalu cítila, jak se kolem ní obepíná chlad. Nejdříve se lehce dotkl nohou, ale pak přešel k rukám a ona si znovu uvědomila, jak je Skotsko chladná země. Nemohla se hýbat, tudíž se ani zahřát.

Vždyť tu můžu umrznout, pomyslela si vystrašeně. Stejně tak si byla vědoma, že na dně propasti ji jen tak někdo nenajde. Kolem ní se neozýval ani zpěv ptáků, nic. Vůbec nic. Žádné zvuky, které by ji uklidnily, zatímco tma omotávala své drápy okolo ní.

„A to jsem si dělala starosti, kde dnes přespím," zamumlala si s ironií. Nyní již své místo měla, ale otázkou bylo, jestli to do rána zvládne. V noci nejspíš ve Skotsku nebývá přílišné teplo.

Zatřepotala řasami a znovu si prohlédla místo, kde skončila. Uvědomila si, že tu klidně může umřít. Nikde nikdo. Sama se nedokázala zvednout, nemohla si rozdělat oheň, ani se dostat k lidem. Prostě nic. Musela se jen modlit.

Stejně nikomu nebude chybět, budou mít od ní pokoj, pomyslela si v jednu chvíli smutně. Vždyť v téhle zemi neměla svou rodinu, která ji milovala. Ne, byla zde mezi samými cizinci se zamračenými výrazy. Nepatří mezi ně. Je Angličanka. Jediný, kdo ji přivítal mile byl ten podivuhodný stařec a služebné v kuchyni. Ani její muž se příliš nesnažil, aby se zde cítila jako doma.

Nejistě pohnula rukama, aby se ujistila, že v nich má stále cit. Zima se do ní obouvala, a ona jen ležela a nedokázala se zvednout. Neměla na to dostatek sil. Jak jen byla slabá! Zatraceně! Chvíli naslouchala zvukům lesa, aby se rozptýlila.

Uběhl nějaký čas a její tělo obestírala únava. Nejraději by prostě usnula a spala, jenže se bála, že by se třeba už nemusela probudit, proto začala mluvit sama se sebou.

„Takhle daleko jsme to dotáhli z anglických plesů až někam do lesa do propasti," mumlala si, aby se donutila zůstat při vědomí.

Vzpomínala na dětství, na své přítelkyně, které byly povětšinou už vdané. Na moment si dovolila i myšlenku na svého manžela. Měla na něj vztek, ublížil jí jako nikdo předtím. Nešlo o tu bolest, šlo o princip. Jen proto, že ho neposlouchala, ji zbil. Nejspíš aby si dokázal, kdo je tu pánem. Místo, aby se jí snažil svůj domov přiblížit, ukázat jí ho a nechat ji poznat sám sebe, rozhodl se udělat toto.

„Nabubřelý Skot," zamumlala rozčíleně.

Takhle ji ještě nikdo neponížil. Kdysi snila o tom, že si vezme muže, který ji bude milovat, jenže tohle její přání bylo tak naivní. Místo toho měla tvrdého Skota, který se ji nesnažil ani trochu pochopit. Hned ji trestal.

„Kdybych byla muž, vyzvala bych ho na souboj, a bojovala bych pěkně nečestně. Třeba bych mu házela písek do očí," mumlala si rozhodně a myšlenky na to, co všechno by mu provedla, ji nutily zůstat vzhůru a nemyslet na chlad kolem ní.

****

„Liliano!"

„Lady Liliano!"

Nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, nebyla si dokonce ani jistá, zda na okamžik neusnula. Čas ubíhal kolem ní, ale ona ho nedokázala zachytit. Nejistě se kolem sebe rozhlédla. Zdálo se jí, že něco zaslechla. Jako kdyby ji někdo volal. To se jí muselo zdát. Jenže než se mohla oddat zklamání, ozvalo se to znovu.

„Liliano!"

Nevěřícně vydechla a dech se jí málem zadrhl v hrdle. Opravdu něco slyšela a tentokrát si byla jistá, že se jí to nezdá. Její tělo zaplavila úleva. Někdo ji hledá! Neumře tady sama a opuštěná. A když vzápětí poznala jeden z mnoha hlasů, nevěděla, zda cítí vztek nebo radost. Její jméno totiž hlasitě vyvolával arogantní hlas, který patřil jejímu manželovi. Rozléhal se po celém lese a najednou v jednu chvíli prostě nechtěla, aby ji našel. Nechtěla mu už nikdy pohlédnout do očí. Ne, potom jak ji ponížil.

Ničil všechny její představy o jejím životě. Všechno bylo jinak, než doufala. Byla v cizí zemi a musela se s tím naučit žít. Stejně jako se svým manželem.

Těžce si povzdechla. Hlasy byly stále slyšet a ona s pohledem upřeným na větvičky vedle sebe pochopila, že je čas. Čas přestat doufat v nemožné a přiznat si to, že neuteče svému osudu. Měla jen dvě možnosti. Buď tu umřít, nebo se ozvat.

A ona věděla, jaká bude její odpověď, ještě dřív, než se nad tím vůbec zamyslela. Příliš lpěla na svém životě. Nechtěla umřít. Chtěla zažít krásy života.

Proto se zhluboka nadechla a odhodlala se k výkřiku, který měl její zachránce na ni upozornit. Jenže z jejího vyprahlého hrdla vyšlo jen zachrčení, které nemohl nikdo slyšet. Bylo tak slabé a ztracené.

Zoufale zasténala a snažila se uvolnit hrdlo. Musí zakřičet! Musí! Potřebuje znovu najít svůj hlas.

Já se nevzdám, ječela na sebe v duchu odhodlaně, když to zkusila znovu: „Tady jsem!"

Bylo to sice lepší, ale nahoře ji slyšet nemohli. Věděla to, a to ji dohánělo k zoufalství. Přece, když už se odhodlala, se nenechá zradit vlastním hlasem.

Proto na chvíli zavřela oči, zhluboka dýchala, aby vzápětí dala do svého výkřiku naprosto všechno: „Tady jsem zatraceně!"

A opravdu tentokrát se hlas rozletěl po celé propasti a stoupal vzhůru. Zaplavila ji nezměrná úleva, když jí bylo jiným výkřikem odpovězeno a ona věděla, že je zachráněna. Už tu neumrzne. Bude nalezena.

Výkřiky zněly blíž, a to ji nesmírně těšilo. Opravdu ji najdou. Nyní už ano. A další výkřik jí to jenom potvrdil.

„Liliano? Hned jsem dole!" ozval se hlas jejího manžela a ona nedokázala být naštvaná. V tu chvíli byla prostě jen ráda, že ji někdo našel. Bylo jedno kdo. Nechtěla umřít.

O chvíli později už uviděla Ferguse, když k ní hbitě doběhl, poklekl a okamžitě ji začal prohmatávat.

„Mám něco s nohou," zašeptala unaveně.

Vzápětí za ním uviděla i Iana a na okamžik se zarazila, když viděla jeho šokovaný výraz. Nemohla tušit, že ho překvapil pohled na ni. Byla celá špinavá a oděrky měla snad po celém těle i obličeji. Její muž jí ihned začal zkoumat nohu, až vypískla bolestí.

„To bude dobrý, maličká. Měl jsem o tebe takový strach, Liliano. Tohle mi už nikdy nedělej. Doma se ti na to podívá léčitelka," zamumlal a jemně ji zvedl do náručí.

Dívka zasténala bolestí, ale odvrátila od něj zrak. Nechtěla, aby ji litoval. Chtěla jen spát. Neřekla jediné slovo, ani když ji bez námahy vynesl z propasti, do které se propadla. Byla naprosto vyčerpaná. Jakmile ji posadil před sebe na koně, unaveně se o něj opřela. Nezmohla se na jakýkoliv náznak odporu.

„Dostaneme tě do tepla, budeš v pořádku," zamumlal jí do vlasů.

Žádná omluva, prostě nic. Jen holé konstatování. Na to neměla, co říct, a tak zůstala mlčet, i když se rozjeli pryč. Celé tělo ji při každém pohybu koně bolelo, ale nehodlala dát najevo slabost. Nechtěla, aby věděl, jak moc ji všechno bolí, proto si skousla ret a nevydala ani hlásku. Pohupováním při pohybu koně a teplem, které vyzařovalo objetí jejího muže, se jí začala zmocňovat malátnost. Usilovně se bránila tomu, aby usnula. Cítila bolest v celém těle a naprostou únavu. Oči se jí zavíraly. Zamrkala a pokusila se naposledy vzepřít.

Jenže o pár chvil později její řasy svůj boj vzdaly a zahalily její oči a ona se už skoro propadala do spánku, když v tom se ozval výkřik, který ji vytrhl z její únavy a dokonale probudil: „Okamžitě stůjte!"

Vyděšeně sebou trhla a očima kolem sebe vylekaně zazírala a ve stejný okamžik ucítila, jak se kolem ní sevřely pevné paže jejího manžela. Ian byl během vteřiny vedle nich. Oba muži ostrými pohledy prohledávali okolí a brzy se všichni tři dívali na křoví, ze kterého se hlas jistojistě ozval. Otřásalo se, jak se jím někdo prodíral, a větvičky se ohýbaly čím dál víc, jak se neznámý snažil dostat ven. Lairdovi se vzápětí v rukou objevila pistole. Rozhodně si nehodlal nechávat jen tak vyhrožovat.

„Kdo je tam?" otázal se naprosto chladným hlasem.

Liliana se dívala před sebe a vyděšeně čekala, co za pohromu ji dneska ještě potká. To, co však uviděla, když se křoví rozhrnulo, nečekala. Vykřikla překvapením, protože příchozího okamžitě poznala. Byl to ten, co se ji snažil zadržet, než spadla do propasti. Sakra!

„Vidím, bratře, žes začal používat zajímavé cesty," ozval se vzápětí její manžel a bezstarostně zbraň zastrčil za opasek.

Neznámý cizinec vyšel do světla a jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Zatímco dívka byla v naprostém šoku z manželova konstatování. Cože? Bratr? Jeho, prolítlo jí hlavou ohromeně. To snad ne! Takovou smůlu přece opravdu nemůže mít!

„Ztratil se mi kůň," odvětil jeho bratr nevzrušeně, jako by o nic nešlo. Běžně se mu nejspíš ztrácí dobytek a pak chodí kvůli tomu keřem, prolétlo jí hlavou.

Načež se přestal dívat na bratra a jeho pohled přesídlil na ni. V tu chvíli, kdy se mu v očích objevilo poznání, Liliana prudce vydechla. Nejspíš na ni taky nestačil zapomenout. To nebylo dobré. Ne, ani trochu.

„Zdá se, že se znovu potkáváme, paní!" dodal s lehce ironickým úsměvem a dokonale tak zmátl svého bratra a jeho přítele, kteří po sobě jen vrhali nechápavé pohledy.

Žena nejistě zrudla a na svou obranu vyhrkla: „Já nemůžu za to, že si neumíte hlídat koně, pane! Já ho uvázala ke stromu!"

Cítila, jak se se její manžel napnul napětím po její odpovědi. Nejspíš se mu nelíbilo, že je mimo dění, že neví, co se to zde děje.

„Vy se znáte?" dostal ze sebe překvapeně a jeho stisk jí jasně napovídal, že by měla pěkně rychle vysvětlovat.

Jeho bratr se po jeho otázce vyzývavě usmál.

„Měl jsem tu čest s dámou změřit síly!" prohodil suše a provokativně se chytil za hlavu.

Dívka na sobě cítila všechny pohledy, ale snažila se je ignorovat. Neměla dost sil se s nimi nyní hádat. V noze jí tepalo bolestí, byla jí zima a celé tělo měla v jednom ohni.

Fergus si toho nejspíš všiml, a proto netrval na odpovědích. Místo toho ji jemně sevřel, než prohodil k bratrovi: „Tak se zdá, že ses už s mojí manželkou seznámil. Lady Liliana!"

Načež dodal k ní: „A tohle je můj bratr laird Colum, maličká!"

Muž na okamžik vypadal naprosto ohromeně po jeho slovech. Změřil si ji pohledem od hlavy až k patě a ona mu ho tvrdě vrátila. Ať si nemyslí, že ji zastraší! Tak je jeho bratr, no. To na věci nic nemění. Stejně je arogantní jako ten mizera za ní. Zasloužil si, že ho teď bolí hlava. Ona se za to nebude omlouvat. Nikomu!

„Tvoje žena, zatraceně? To snad nemůžeš, bratře, myslet vážně!" dostal ze sebe Colum nevěřícně.

Liliana rozčíleně zrudla po těch slovech a cítila se jimi velmi dotčena. Co tím myslel? Co je na ní špatného? To oni dva jsou naprosto nevychovaní. Na rozdíl od ní. Ona je dáma!

Načež se pokusila trochu nahnout v sedle, aby našla místo bez bolesti. Nejraději by už byla v posteli. Její manžel si toho však ihned všiml a jemně si ji k sobě přitiskl blíž, přičemž přes ni přehodil pléd. Dívka se už chtěla začít hádat, ale jelikož se cítila lépe, mlčela.

„Popovídáme si v bezpečí, bratře. Liliana potřebuje ošetřit," prohlásil proto vzápětí nekompromisně a pobídl koně do klusu. Očividně s mluvením skončil, a tak stejně museli učinit i ostatní. Nikdo si však nestěžoval. Nejspíš na takové chování byli zvyklí.

A tak vzápětí už všichni klusali zpátky k panství. Jakmile vjeli bránou zpátky na panství, muž seskočil lehce dolů a jemně sundal svou ženu z koně, a i s ní v náručí se vydal do domu.

„Postarej se, Iane, o koně!" křikl ještě za sebe, zatímco nedbal ostatních a mířil do tepla a bezpečí.

Jen co ji položil na postel, už u ní byla Alice, která byla celá bledá a při pohledu na svou paní ještě víc láteřila nad tím, co všechno musela vytrpět.

„Ach, má paní, měli jsme o vás takový strach. Vypadáte hrozně!" vydechla ustaraně a okamžitě se vrhla na ošetřování jejích ran.

Liliana se ji snažila uklidnit, že se nic vážného nestalo, ale nepřesvědčila ji. Žena, jako kdyby ji ani neposlouchala. Stále starostlivě pobíhala okolo. A když dívka vzhlédla ke dveřím uviděla, že její muž neodešel, ale že stojí opřený o zeď a pozoruje její tvář.

Okamžitě pohled odvrátila. Neměla nyní sílu čelit jeho hněvu, či chladnosti. Netoužila po ničem jiném než po spánku. Proto když jí žena podala pohár s lékem, který měl utišit bolest nohy, jemně ho vzala do rukou a rychle vypila. Dneska už nechtěla na nic myslet, s nikým mluvit, ale jen si odpočinout. Během chvíle se jí začaly zavírat oči, ale ještě, než se nadobro zavřely, vrhla poslední pohled k místu, kde stál její muž a opravdu tam pořád byl a jeho oči vypadaly, jako kdyby se ani nehnuly. Stále ji pozorovaly. Vzápětí se však propadla do milosrdné prázdnoty a upřený pohled ztratil svou moc.

****

Několikrát v polospánku cítila, jak ji něčí ruce nutí něco sníst či vypít, ale ani jednou se neprobrala natolik, aby vnímala jakýkoliv detail. Vždy se hned propadla do svého tmavého světa. Nechávala své tělo, aby se uzdravilo.

Když se konečně skutečně probrala a otevřela oči, cítila se lépe. Bolest jako kdyby zmizela a vyčerpání její tělo propustilo ze své moci. Nejistě se zavrtěla a v tu chvíli mrskla pohledem k oknu a všimla si, že u něj stojí její muž, který k ní byl otočen zády. Když si ho všimla, lekla se a chtěla zase zavřít oči a dělat, že spí.

„Já vím, že jsi vzhůru, maličká," ozval se jeho hlas podbarvený smíchem, než to vůbec stačila uskutečnit. Dívka sebou vylekaně trhla a vrhla po manželovi kosý pohled. Muž se nevzrušeně odvrátil od okna a podíval se přímo na ni. Chvíli se propalovali pohledy, než se nedbalým krokem vydal k posteli.

„Jak se cítíš?" otázal se jí klidně.

„Je mi skvěle," zalhala rychle.

Muž si ji dlouze prohlížel, jako by chtěl odhalit její lest, ale ona nehnula ani brvou a pohled mu hrdě vracela. To už se usadil jen kousek od ní a zamyšleně ji pohladil po ruce.

„To je dobře, aspoň tě můžu potrestat a oba na to zapomeneme," odvětil po chvíli ticha. Liliana sebou při těch slovech trhla a odtáhla se od něj. To snad nemyslí vážně. Po tom všem ji chce potrestat.

„Potrestat? Vy zatracený odporný Skote! Jestli se mě jen dotknete, tentokrát vám to vrátím! Nenechám se znovu bít," zasyčela rozzuřeně.

Fergus však nehnul ani brvou a jen se k ní ještě víc nahnul, že neměla kam uniknout, protože oběma rukama ji držel přišpendlenou pod dekou, na které měl ruce.

„Bít tě, maličká? Ne, to rozhodně ne! Mám mnohem lepší trest."

„A co takhle omluva, pane?" otázala se drze.

Manželovi se zvedly koutky úst, když se po ní hbitě natáhl a přitáhl si ji na hruď. Zadíval se jí do očí a vzápětí ji ztrestal polibkem. Snažila se mu bránit, co to šlo, ale měl mnohem větší sílu a její tělo mělo na její obranu jiný názor. Její ústa volala po jeho polibku a ona volání poslechla. Poddala se té touze. V tu chvíli muž zněžněl a ona se k němu pevně přimkla. V tu chvíli jeho dotek ještě zjemněl. Dotýkal se jí, jako by byla to nejjemnější hedvábí. Líbali se a sváděli navzájem.

„Jsi má!" pronesl, když ji dovedl k vrcholu a sevřel ji v náručí. Leželi na posteli a vinuli se k sobě.

Vzápětí, když už skoro usínala, ji však vzal za bradu a donutil, aby se na něj ještě zmámeným pohledem podívala.

„To si pamatuj, protože jestli ode mě ještě někdy utečeš, poznáš opravdové peklo, maličká," dodal temně s očima plnýma varování.

Načež ji pustil, sebral ze země věci a zmizel pryč.

Liliana se okamžitě zachumlala do pokrývky, protože bez jeho ochranných paží se do ní dala zima, přičemž se za ním zmateně dívala.

V jednu chvíli byl tak něžný a v další jí vyhrožoval. Zatracený Skot, pomyslela si a rozzuřeně hodila polštář na dveře. Chtěl jí jen dokázat svou převahu! Byl to trest za to, že utekla! Nemiloval se s ní pro to, že by chtěl, ale jen proto, aby jí ukázal, kdo je tu pánem. Rozčíleně se překulila na lůžku a uhodila pěstí do postele.

„Hrubián," zamumlala rozzlobeně.

****

„Cože jsi zatraceně udělal? Ty mě vůbec neposloucháš, lairde! Říkal jsem snad něco o milování za trest? Ne, řekl jsem sladký slovíčka, nějaký ten plevel a podobně. Copak sis žádnou ženu nikdy nenamlouval?" poučoval Ian přítele rozzlobeně, zatímco stáli v síni u ohně.

Fergus po něm jen vrhl vražedný pohled a pořádně si přihnul z korbele, který si sebral z podnosu jedné procházející služebné.

„Ne!" odsekl a dál pil pivo.

„Chceš mít manželství nebo peklo? To budeš mít, jestli si svou paní neudobříš!" pokračoval Ian nekompromisně a nechápavě chodil kolem něj a rozhazoval nad jeho neschopností ruce.

„Až mě začne poslouchat, budeme mít klidné manželství!" odsekl laird a zamyšleně se zadíval na Marianu, která uklízela věci ze stolu, a přitom po něm vrhala svůdné pohledy.

„Proč nemůže být jako Mariana?" povzdechl si.

Ian na něj zůstal zírat jako na blázna. Pak vrhl pohled po natřásající krásce, která přímo volala po pozornosti svého pána. Provokovala ho a vábila k sobě. Cítila příležitost přilákat ho ke svým vnadám.

Ian se vrátil zpět k příteli a nešetrně ho uhodil do ramene, až muž nadskočil a vylil trochu vzácného moku na podlahu.

„Au, zbláznil ses, Iane?" zasyčel Fergus nechápavě a oklepával si rukáv, na který mu dopadlo pár kapek piva.

„Máš krásnou ženu, která má temperament, který jí může kdekdo závidět a ty šilháš po ženský, která roztáhne nohy pro kohokoliv tady? Bože! Až dostaneš rozum, dej mi vědět, příteli," prohodil Ian suše a s nechápavě vrtící hlavou se od něj vzdaloval.

****

Liliana vylezla z postele teprve, když si byla jistá, že dokáže jít a při tom nezatěžovat zraněnou nohu. Jen lehce na ni našlapovala, a když se dostala do síně, okamžitě se na ni upřely všechny pohledy. Na okamžik zrozpačitěla, ale vzápětí si vynadala za zbabělost. Hrdě se napřímila a pokračovala k manželovi, který ji probodával chladným pohledem. Tak se dívej, pomyslela si. Zastavila se před ním a lehce se uklonila se.

„Můj pane," zašveholila sladce.

Fergus ji vzal za ruku a opatrně ji usadil do čela stolu.

„Měla bys ještě ležet. Nedovolil jsem ti vstát," zašeptal jí do ucha rozzlobeně.

Dívka mu věnovala sladký úsměv, než stejně tiše odpověděla: „Netušila jsem, že jsem měla zákaz vycházek. Pro příště si to budu pamatovat, pane!"

Načež se od něj odvrátila a usmála se na Alici, která před ni okamžitě položila jídlo a věnovala jí milý úsměv.

„Pro dnešek je jídelníček vybrán?" otázala se jí Liliana klidně, a když žena kývla, dodala: „Dobrá, Alice, byla bys tak laskavá a v kuchyni vyřídila, že od zítřka se svých povinností chopí hradní paní? Děkuji."

Načež ignorovala ohromený pohled Alice i svého manžela. Nebude tu za chudinku. Musí tu žít, s tím se nedá nic dělat. Ovšem nebude tu za Angličanku, která se všeho bojí. Já jim ještě ukážu.

A s úsměvem se pustila do jídla.

Hned po něm se pustila do práce. Janet s Alicí jí rády pomáhaly. Byly nadšené ze změny jejich paní, která se do ničeho nemíchala. Nařídila Skotům, kteří hráli v hlavní síni kostky, aby vynesli slámu ven a pak se společně se ženami pustila do úklidu. Vymetly každý kout, aby v něm nemohl zůstat ani kousíček špíny. Muži sice nejprve protestovali, ale když jim dívka věnovala sladký úsměv a zaprosila, rázem se začali předhánět v tom, kdo pomůže jejich paní víc.

Liliana se lehce usmála a spokojeně sledovala proměnu síně. Jakmile však z nejvíce zamořeného kouta vyběhla myš, zaječela, jako by ji na nože brali. Tak odporné zvíře snad ještě nikdy neviděla. Byla vyděšená. Na nic nečekala, vyskočila na stůl a oči měla upřené na toho tvora a stále pusu v pohotovosti. Úplně se jí zmocňoval třas hrůzy. Bože, tohle snad už je moc, prohodila v duchu s očima vyděšenýma. Nevnímala hluk kolem sebe a teprve když na své ruce ucítila pohyb, zvedla zrak a setkala se se zadumaným pohledem svého manžela.

„Snad by ses, maličká, nebála obyčejné myšky," poškádlil ji vesele, přičemž na ni upřel klidný pohled, než ji opatrně zvedl a položil zpět na zem.

„Bála! Je tak malá, odporná... brrr," vyjekla s hrůzou a očima vytřeštěnýma strachem.

V Anglii by se rozhodně nestalo, že by v domě pobíhalo takové hnusné stvoření. Tady se však zdá může objevit naprosto všechno.

Muž ji pobaveně sledoval, očividně mu přišlo nemožné, aby se někdo bál takového malého bezbranného tvora. Když se otřásla, objal ji a zvedl něžně bradu.

„Ochráním tě, maličká," vydechl těsně nad jejími ústy, až se jí dech zadrhl v hrdle a oči se od něj nemohly odtrhnout.

Hned na to svoji ženu pustil a ona v tu chvíli měla, co dělat, aby udržela rovnováhu. Fergusovi se mihl na ústech úsměv. Načež se otočil k odchodu.

Než však prošel hlavními dveřmi, zavolal na ni: „Měla by ses, má paní, naučit gaelsky, mí lidé ji mají raději než tvou rodnou řeč."

A pak se na ni otočil a zamrkal! Ano, přesně tak se to událo. Něco tak neslýchaného a nehorázného. Opravdu! Chladný laird na ni zamrkal! Byla tak ohromená, že za ním zírala div ne s ústy otevřenýma úžasem.

Když se jí konečně povedlo odvrátit pohled od místa, kde ještě před chvílí stál, všimla si u schodiště Mariany. Žena tam hrdě stála a sukně jí vlály kolem boků, zatímco se na ni škodolibě usmívala a její pohled jako by říkal: „Zbabělá Angličanka!"

Okamžitě se jí zhoršila nálada. Přešlo ji dojetí, že na ni její manžel zamrkal. Ne, zvážněla. Naopak pozvedla bradu a tvrdě pohled ženě opětovala. Rozhodně se nehodlala nechat zastrašit. To ona je tu paní. Hrdě se napřímila, odvrátila se od ní a zatleskala. Rázem se všichni zase pustili do práce. Jakmile byla aspoň trochu spokojená se stavem síně, nechala to tam na povel Alici a vydala se ven.

Pomalu se courala mezi domky a opětovala úsměvy kolemjdoucím. Užívala si procházku na čerstvém vzduchu a byla ráda, že za sebou nechala pach síně. A navíc ta samota byla balzám na její únavu, kterou pocítila po napravování dojmu velké síně. Nyní mohla znovu působit reprezentativním dojmem. Docela by ji zajímalo, jak místnost vypadala v časech své největší slávy. Zasněně se zahleděla do dálky, zhluboka se nadechla svěžího vzduchu a po chvíli s úsměvem vydechla.

„Má paní?"

Dívka se překvapeně otočila a poté se pousmála. Před ní stál totiž ten starý muž, který se s ní bavil u Janet. Těžce se opíral o hůl a znovu ji vítal milým bezzubým úsměvem.

„Minule jste se mi zapomněl představit, pane," prohodila hraně dotčeně a rychlými kroky k němu došla, aby se nemusel zbytečně namáhat.

Stařec se opřel o hůl, a když se před ním zastavila, uklonil se jí.

„Mé jméno je Gruag, má paní."

Dívka ho zvedla z úklony a následně se společně procházeli po nádvoří, čímž v některých lidech zanechali nesmazatelný šok. Kdo to kdy viděl, aby ten pomatený stařec chodil po boku dámy a ona se na něj usmívala? Kovář se málem kovadlinou uhodil do ruky, když to viděl, Malcolm zůstal zírat s otevřenými ústy a na okamžik přestal hlídat mládence, jež učil bojovat. Mohla z toho být katastrofa, ale naštěstí se otočil právě včas, aby vlastním mečem odvrátil nešikovný švih jednoho z nich.

„Prosím, mluvte na mě jenom gaelsky. Prý se musím naučit tento jazyk podle svého manžela, a jelikož jen vy víte, že už něco málo umím, byla bych ráda za vaši pomoc," požádala ho náhle po dlouhé době ticha. Byl to momentální nápad, ale jakmile ho vyslovila, cítila, že je to tak správně.

Stařec jí věnoval úsměv a v jeho tváři na okamžik viděla něco jako dojetí, ale když se podívala znovu, už tam nic takového neobjevila. Ovšem od této chvíle na ni, když byli sami, nepromluvil jinak než mluvou Skotů. Občas mu nerozuměla, pletla si slovíčka, ale byla si jistá, že za nějaký čas bude umět tento jazyk stejně dobře jako jiní. Nutila ho, aby jí povídal skotské mýty a báje a ona mu s očima plnýma nadšení naslouchala. Při jejich procházení, si však nemohla nevšimnout, že na ně většina lidí buď nevěřícně zírala, nebo se přímo starému muži vyhýbali. Bylo to zvláštní.

„Proč někteří mizí, jakmile vás uvidí?" otázala se lámavou gaelštinou, když už to nemohla vydržet.

Gruag na ni pohlédl, aniž by ustal v pomalé chůzi, přičemž mu v očích zajiskřilo pobavením.

„Protože mě mají za podivína, čaroděje, od kterého je lepší se držet dál. Prý jsem dokázal dostat z pekla spoustu lidí. Nebojíte se?" prohodil tiše a při těch slovech se jí díval přímo do očí.

V tu chvíli by mohla přísahat, že v nich viděla náznak zranitelnosti a ten moment se dotkl jejího srdce. Bylo to víc než nějaké přesvědčování, protože oči neumějí lhát. Viděla v nich jeho opravdové pocity a nehodlala ho zklamat. Proto mu věnovala vážný úsměv.

„Měla bych se bát, ale něco mi říká, že to nebude tak strašný," prohodila mile, načež se k ohromenému muži nahnula a dodala uličnicky: „Navíc čaroděje je dobré mít na své straně. Nemyslíte?"

Než však mohl šokovaný stařec na její slova nějak zareagovat, ozval se za ní v tu ránu rozzlobený hlas jejího manžela, až skoro nadskočila: „Co tu děláš?!"

Leknutím se jí div nezastavilo srdce. Musela se zhluboka nadechnout, aby se zklidnila. Takové šoky! To doopravdy mohl udělat jen její předrahý manžel. Na nikoho to nesedělo víc.

To už ale nasadila úsměv a pomalu se k němu otočila, načež se nevinně otázala: „Procházím se! Nesmím, můj pane a vládce?"

Fergusovi zacukala čelist vzteky, přičemž Liliana mu dál klidně oplácela výrazem alá sladká manželka. Muž ji chňapl za ruku a chtěl ji odvléct na stranu, ale dívka se mu vytrhla a rozhodně zůstala stát, čímž dala najevo, že se odtud nehodlá ani hnout. Manžel zaskřípal zuby a nahnul se k ní.

„Měla bys ležet a nabírat sil. Rozhodně by ses neměla bavit s podivíny!" prohodil tiše.

Dívka mu však jen věnovala sladký úsměv, který bylo na tváři snadné udržet při pohledu na manželův hněv, a odvětila sladce: „Je mi lépe, děkuju za starost, můj pane, a jelikož si to byl ty, můj pane, kdo chtěl, abych se učila gaelštinu, měl bys být poctěn, že jsem tě tak rychle poslechla. Tady pan Gruag se mile nabídl."

Se sladkým úsměvem se odklonila od manžela a pohlédla na ohromeného starce, který nejspíš přemýšlel, jestli slyšel dobře, nebo zda se mu to zdálo. Na ty dva byl zábavný pohled, protože i její muž vypadal, že mu utekl mozek.

„Tady ten...ehm...Skot tě učí gaelsky?" dostal ze sebe její milý choť po chvíli ticha ohromeně.

Očividně chtěl říct něco víc hanlivého, ale když viděl káravý pohled své manželky, opravil se. Což bychom také mohli brát jako zvláštní úkaz. Většinou si stál za svým do té doby, než ten druhý ustoupil. Tady nejspíš tušil, že by se nemusel dočkat.

„Samozřejmě, je to moc milý muž. Právě si nás vyrušil," dodala mile jeho sladká choť, a nedbala na manželovo stažené obočí. Byla to pravda. Vyrušil je. Není nic špatného na tom, když mu to řekne.

Fergus nechápavě hleděl na svoji ženu a pak na starce, který se v jeho klanu vyskytoval jako duch. Občas se objevil v kuchyni, jindy ho měsíce neviděli, ale skoro nikdy se s nikým nebavil a nikdo s ním. A nyní s ním jeho žena se sladkým úsměvem trávila čas a on ji učil gaelsky. To nedávalo smysl! Zdálo se to téměř nemožné.

„Pomalu půjdu, můj pane," promluvil muž anglicky, když už se ticho stávalo nepříjemným.

Než však mohl jeho pán nadšeně souhlasit, dívka starce chytila za rukáv. Nechtěla, aby odcházel, v jeho přítomnosti se najednou cítila, že sem do té nehostinné krajiny patří. Nechtěla se toho pocitu ještě vzdát.

„Ne, to nemusíte, ještě jsme neskončili," vyhrkla rozhodně a nepřipouštěla žádné námitky. Přesto jí však stařec věnoval bezzubý úsměv, jemně se jí vymanil a dvorně se uklonil.

„Já si vás příště najdu, má paní," pronesl pak tajemně a věnoval jí poslední úsměv, který se hodil spíš k někomu mladému, takže v tu chvíli by dívka téměř mohla přísahat, že před ní stojí mladík. Nejistě zavrtěla hlavou nad tou představou, ale to už se muž těžce se opírající o hůl bez dalších slov vzdaloval.