Liliana se probudila rozlámaná a s celým bolavým tělem. Pod sebou cítila snad každý kamínek, broučka, prostě všechno, co ji tlačilo do boku. Navíc když se chtěla pootočit, aby našla lepší polohu, zjistila, že se nemůže ani hnout, aby ulevila svým namoženým svalům.

Rozčíleně otevřela oči a překvapeně zamrkala do tmy. Ještě ke všemu ani nebylo ráno? Dívka se zadívala konečně vedle sebe, aby zjistila, proč se nemůže hnout a v tu chvíli si všimla svého muže, který si klidně pochrupoval vedle ní s rukou přes její břicho!

Ohromeně se nadechla, když viděla, že celou dobu ležela v jeho objetí. Tváře se jí okamžitě zbarvily do ruda, ale to nikdo nemohl vidět. Naštěstí. Chvíli se nehýbala, aby zjistila, zda ho nevzbudila, a když se nehnul, opatrně mu nadzvedla ruku a vylezla z pod něj. To je drzost. On ji nejdřív málem zabije příšernou jízdou na koni, rozčiluje ji, ale pak si jde klidně spát k ní. Jak romantické!

Potichu vstala a rozhlédla se kolem sebe. Konečně si mohla prohlédnout místo, kde přespali. I když bylo stále šero, působilo na ni zvláštním kouzlem. Líbily se jí pláně, jež byly vidět v dálce a stromy, jako kdyby šeptaly své příběhy. Vítr, který jí profoukl vlasy, jako kdyby ji polaskal. Pomalu se začala procházet okouzlena nečekanými pocity. Nikdy nic takového nezažila. Také však nikdy nebyla uprostřed přírody se dvěma naprosto necivilizovanými Skoty.

Najednou bylo zapomenuto, že ji bolí celý člověk, a že se zlobí na muže, kterého si musela vzít, aniž by ho pořádně znala. V její mysli zůstal jen klid a mír, které jí nabídla příroda kolem ní.

Na tváři se jí rozzářil spokojený úsměv, když se dál loudala trávou, jež byla pokryta kapkami rosy. Na nebi ještě stále zářil měsíc, i když se pomalu dostával do pozadí. A v tu chvíli se cítila poprvé od těch bouřlivých událostí klidná. Ničeho se nebála a věřila, že to nějak zvládne. Měla víru ve svém srdci.

Tiše se zachichotala radostí a utrhla květinu. Jemně ji svírala v rukou, když si k ní přičichla. Nevoněla však tak jak doufala, proto si utrženou kopretinu dala za ucho. Dáma by něco takového neudělala, jenže ona už nebyla tou dívkou jako v Anglii. Mohla se chovat nepatřičně, když ji nikdo neviděl.

Byla pravda, že takhle se nikdy procházet nemohla a při chůzi si uvědomovala, že je to úžasný pocit něco takového zažít.

„Možná, že na tom něco dobrého bylo," přiznala tiše přírodě kolem sebe.

Její radost však byla přerušena naléhavou potřebou a kouzlo, které ji drželo ve své moci, zmizelo. S povzdechem začala hledat nějaký strom, či něco jiného, kam by se mohla schovat. Nemusela však hledat dlouho. Vzápětí si všimla nedaleko pár keřů, a tak se k nim rychle vydala.

Poté si chtěla někde umýt ruce, a tak po chvílí hledání objevila malý potůček. S úsměvem si k němu klekla a chvíli jen pozorovala svůj obličej. Už nevypadala jako dokonalá dáma. Vlasy měla splihlé kolem obličeje, na kterém byla vidět únava a nejvýrazněji z něj vystupovaly kruhy pod očima. Když se pak zadívala na šaty, viděla na nich spoustu šmouh a pomačkaných záhybů. Jejich půvab vražedným tempem utrpěl.

Při tom pohledu si povzdechla. V tu chvíli se tichá voda zdála příliš lákavá. Nejraději by se v ní vykoupala a zbavila se špíny, kterou na sobě měla. Chtěla se zase cítit jako dáma, a ne se stydět za svůj vzhled.

„Kde jsi byla?!" přerušil vzápětí ticho kolem ní řev jejího manžela.

Dívka polekaně vyskočila na nohy a otočila se k němu. Okamžitě si všimla jeho vzteklého výrazu a zatnutých pěstí. Očividně se neprobudil s nějak dobrou náladou. Spíš naopak. Vypadalo to ještě na horší náladu než předchozí den.

Ona však na sebe nebude nechávat křičet. Nic neprovedla.

„Potřebovala jsem si odskočit, je to snad hřích, můj předrahý pane?" prohodila chladně a vystrčila odhodlaně bradu na znamení, že se bude klidně hádat zbytek dne. Jen ať vidí, že na ni křičel úplně zbytečně.

„Dobře, tak aspoň můžeme vyjet," odpověď byla pronesena nečekaně klidným tónem, a ještě víc ji šokovalo, když víc neřekl a nevzrušeně se vydal pryč.

Zůstala na něj jen nevěřícně zírat. Takže on ji nejdřív přivítá v dalším dnu křikem a pak když mu to ironicky vysvětlí, neurazí se, a naopak si prostě odejde, jako kdyby dostal, co chtěl.

Vůbec tomu nerozuměla, ale jedno věděla jistě, je to arogantní Skot, který ji očividně zase nějak přelstil, protože si jeho chováním lámala hlavu. Dokonce uvažovala nad tím, že by u potoku zůstala a zkusila, jak dlouho by tak klidný zůstal. Ovšem přece jenom se bála, že by se přiřítil zpátky ve sto krát horší náladě. Proto se rozhodla radši nepokoušet osud.

„No jo vždyť už jdu," zamumlala si sama pro sebe, když si rychle omyla obličej, aby z něj smyla, co nejvíc špíny a pomalu se vydala zpět. Zase spěchat nebylo potřeba.

Samozřejmě její drahý manžel se už mračil jak sto hromů, když se k němu blížila a jen co došla blíž, uslyšela jeho nespokojený hlas: „Trvalo ti to, ženo. Na zdržování nemáme čas. Říkal jsem, že odjíždíme. Neslyšelas mě snad?"

Očividně ho zdržovala. Jak jen ji to mrzelo...

Ani trochu. Proto jen pokrčila rameny, protože na to neměla co odpovědět a mlčky si vzala od Iana další skvělou dobrotu, kterou měli k jídlu. Zakousla se a pořádně si každý kousek vychutnala, než přešla ke koni, na kterém musela jet společně s jejím úžasným manželem. Ten už u něj samozřejmě stál a vrhal po ní svoje oblíbené mračící pohledy.

Ona se však nelekla. Odhodlaně mu hleděla do očí. Rozhodně nechtěla, aby si myslel, že je nějaký strašpytel. To nikdy!

„Ach, to jsem musela přeslechnout, můj pane," pronesla konečně sladce nevinným hláskem, načež zatřepotala řasami, a dodala: „Omlouvám se, muži!"

Fergus si ji zamyšleně prohlížel. Jeho malá ženuška měla víc odvahy, než by si kdy pomyslel. V každé situaci mu dokazovala, že se ho nezalekne. To bylo nezvyklé a naprosto frustrující, ale na druhé straně i vzrušující. Její krásně tvarované rty, které mu vzdorovaly svými slovy a nenápadně se culily, ho přímo lákaly k polibku.

„Nemusíš se držet, příteli! Je to tvoje žena," ozval se mu vzápětí za zády jeho drzý přítel, jako kdyby mu četl myšlenky. Jeho pobavený úsměv jasně říkal, že se tím dobře baví.

Za co, Bože, pomyslel si vůdce klanu a ohnal se po něm, aby mu ho z úst smazal. Neměl se co bavit jeho problémy. Měl se starat o svoje. Jako třeba, že by měl něco dělat s tím neustálým usmíváním. Stávalo se to čím dál otravnějším.

„Na to bude čas, až budeme v bezpečí ve Skotsku, Iane!" vysvětlil mu důrazně, že nyní není čas se zdržovat. Pak na poznávání toho druhého budou mít celý život. V tuto chvíli se těšil na své panství.

„Jak myslíš, jen aby tě někdo nepředběhl v líbání s tvou ženou!" odvětil přítel se smíchem a hbitě naskočil na koně.

****

Liliana se sama dostala na koně, než se jí mohl její manžel věnovat. Fergus se lehce vyhoupl za ni, načež místo, aby popohnal koně do klusu, jak to ten neurvalec dělal vždycky předtím, si ji k sobě jemně obrátil, až dívka zmateně vyjekla.

„Co si to dovolujete, pane?"

Skot se k jejímu ohromení tiše zasmál, až si na chvíli myslela, že se přeslechla, protože smát se ho ještě nikdy neslyšela. Muž si ji však přivinul k sobě a dívka byla tak šokovaná, že ani neprotestovala.

„Jsem tvůj manžel. Jen chci, abys na to nezapomněla, ženo!" prohodil sebevědomě a než se vůbec stačila nadechnout k odpovědi, k její hrůze se zmocnil jejích úst.

Liliana se zajíkla a pokoušela se mu vyvinout, ale vzápětí se přestala bránit, protože když se jeho rty dotkly jejích, jako kdyby jí projela jiskra a vzala jí dech. Jeho polibek nebyl vůbec dobyvačný, nebo odporný, jak čekala. Ne, muž ji líbal s nekonečnou něhou. Nespěchal na ni, jen čekal, až se její rty podvolí něžné síle.

A nemusel čekat dlouho, dívka byla svojí reakcí naprosto zmatená, ale během chvíle se poddala. Nedokázala té síle vzdorovat. Bylo to jako kdyby kolem ní někdo hrál a ona byla okouzlena hudbou, že ji následovala. Tady následovala nádherný polibek, který jí podlamoval nohy a nutil ji zapomínat, kde vůbec je. Naprosto ji ohromil, a když ho její manžel konečně ukončil, nejspíš by spadla z koně, kdyby ji pevně nedržel.

„No no no, hrdličky, abychom nemuseli hledat další nocleh," přerušil náhle to ticho naplněné jiskřením vesele Ian, když kolem nich prohnal koně.

Liliana se zmateně dotkla svých tváří, které jí žhnuly rudě. Co to bylo? Jak bylo možné cítit něco tak okouzlujícího? S tím nafoukancem? Nemohlo se jí to přece tak líbit! S ním ne. Ne, je prostě jen vyčerpaná, rozhodla se v duchu. Bylo toho na ní příliš. Ten příval horka při polibku bylo něco neuvěřitelně nečekaného, že vůbec netušila, co si myslet. Proto se rozhodla, že to bylo tím vyčerpáním. Nejspíš si ty pocity jen představovala.

Určitě! A s tím rozhodnutím zvedla oči ke svému muži, který ji zamyšleně pozoroval.

„Jste barbar," odsekla první, co ji napadlo.

Pochlebovat mu určitě nebude. Ještě by se z něj stal větší nafoukanec. Načež se obrátila dopředu. Řekla vše, co chtěla a víc neměla co pronést. Sama si to v duchu potřebovala pořádně promyslet. Jenže jí nedal čas se zamyslet, protože hned nehnal koně do klusu jako předtím. Naopak se nahnul pro otěže, a přitom se otřel o její tvář.

Jeho dech jí ovanul obličej, když jí zašeptal do ucha: „Uvidíme, ženo!"

Načež konečně udělal, co měl a pobídl koně do kroku. Konečně se vydali na cestu. Dívka se rychle narovnala, aby na něj nespadla, jak se zvíře hnulo. Nepotřebovala se ho nyní ani dotknout. Potřebovala přemýšlet. Byla dokonale zmatena. Ten muž byl plný rozporů. Nejdřív jí vynadá a pořád se mu něco nelíbí a pak ji najednou líbá! Kdo se v tom má vyznat? A navíc i ve vlastních pocitech, které byly naprosto nepředvídatelné?

„A neříkejte mi ženo!" dodala vzpurně, když se na okamžik vzpamatovala. Snad měla nějaký jméno, ne?

„Nejsi snad žena?" otázal se ten zatracenec nevzrušeně a očividně mu na jeho oslovování nepřišlo nic zvláštního, protože hnal koně čím dál rychleji po klikaté cestičce, která se před nimi otevřela a vůbec nevypadala bezpečně.

Dívka pevněji sevřela hřívu, aby si byla jistá, že nespadne přímo pod kopyta koně, protože kdo ví, jestli by její drahý manžel vůbec zastavil, a potom odsekla: „Samozřejmě že jsem, pane, ale mám jisté jméno! Nebo vám mám snad také říkat muži?"

„A jak jinak bys mi chtěla říkat, maličká?" otázal se naprosto nechápavě.

V tu chvíli ho měla chuť bouchnout nějakou větví po hlavě. To ho jako nic jiného nenapadalo? Bože, jak to v tom Skotsku vypadá? To si tam snad nikdo neříká jménem, zhrozila se v duchu.

„Třeba vaším jménem!" odsekla napruženě.

Byla z něj celá zmatená. Neustále ji mátl svým chováním. Nejdřív se tvářil jako tvrdý bojovník, primitivní Skot a pak se zase vypadal jako jemný muž, což tedy ukazoval opravdu výjimečně! Jenže, co si z toho měla vybrat?

„Fergus se ti líbí, maličká?" otázal se vzápětí zamyšleně.

„Ne, ale co se dá dělat," odsekla naštvaná, že s tím vůbec začala. To tak! To jeho skotské jméno se jí vůbec nelíbilo, ale taky nechtěla, aby jí pořád říkal ženo. To bylo tak ponižující. Jako kdyby zapomněl její jméno.

Nejhorší však bylo, že ona z toho měla vztek a on se tím snad bavil, protože za sebou cítila, jak se jeho tělo otřásá a byla si naprosto jistá, že smíchem. Najednou snad věděl, co je to úsměv, a to nejspíš jen proto, aby ji tím rozčiloval.

Načež si ji k sobě přisunul blíž, až vyjekla, protože ztratila svůj pracně vybudovaný odstup a doslova mu ležela v náručí.

Než však mohla protestovat, prohodil nevzrušeně: „Takhle je to lepší, Liliano."

Pokusila se od něj odtáhnout, ale to jí nedovolil a díky jeho pevnému stisku se nemohla téměř hnout. Už si chystala svůj proslov, když v tom se jí dostalo varování od toho zatracence, který si očividně dělal, co chtěl: „Jestli chceš sedět jinak, maličká, bude to za pusu."

A v tu chvíli ustala v pohybech. To ani omylem. Další polibek nepotřebovala. Nejdřív si potřebovala srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo předtím.

Zatím v tom moc jasno neměla. Spíš měla hlavu plnou zmatků.

****

Ani tentokrát nebyla cesta na koních pomalejší a snad pohodlnější. To rozhodně ne. Tempo se nijak nezpomalilo. Přesto se jedna změna objevila. Laird sestoupil ze svých výšin a opravdu udělal něco, co by dřív nikdy neudělal. Kvůli své ženě dal několikrát pokyn k přestávce, i když sám byl naprosto schopný v cestě pokračovat. Jenže tentokrát nemyslel jen na sebe, a to byl pokrok.

Liliana v duchu jásala nad přestávkou, když jí pomáhal manžel opatrně sesednout. Celé tělo měla rozbolavěné z předchozí jízdy, takže nemohla říkat, že by se cítila nějak svěže, ale aspoň se dožila odpočinku. Za to byla vděčná, když se svalila velmi ne dámsky do měkké trávy u osamělého stromu. Úplně blahem zavzdychala, když cítila tu měkkost pod sebou. A k tomu, aby byla ještě spokojenější se vzápětí zmocnila láhve s pitnou vodou a žíznivě z ní pila.

Voda jí stékala vyprahlým hrdlem a působilo to na ni jako ten nejkrásnější lék. Byla by to vypila celé, ale ovládla se. Věděla, že by jí pak akorát bylo zle.

Když přestala myslet na žízeň a bolest celého těla, začínala si uvědomovat své zacuchané vlasy, které jí zplihle visely kolem obličeje a také musela s nakrčeným nosem konstatovat, že takhle snad ještě nikdy nesmrděla. Ovšem za to rozhodně nemohla. Neměla se kde zušlechtit. Stále jen les a rychlá jízda. To bylo vše, co ji provázelo a začínala se obávat, že koupel ani odpočinek se stále neblíží. Co by jen v tuto chvíli dala za postel. Jak jen si jí dřív nevážila. Brala ji za samozřejmost.

Ovšem koho by kdy napadlo, že jednou bude ujíždět na koni divočinou bez možnosti se vyspat nikde jinde než na zemi? No ji by to rozhodně nenapadlo, pomyslela si dívka ironicky při dalším loku.

Stále měla na sobě pléd svého muže a musela uznat, že kdyby ho neměla, byla by jí daleko větší zima. Skotsko opravdu nebyla zrovna teplá země a ona na tak chladnou cestu nebyla řádně vybavena. Taky jak by mohla, když si toho nesměla moc vzít. Navíc šaty, které měla na sobě již zažily lepší časy a v současné chvíli byly celé zničené, špinavé a před chladným větrem by ji neochránily. Takže za pléd byla opravdu vděčná. Pod jeho ochranou na ni vítr téměř nemohl.

Brzy však ve vyčerpávající jízdě pokračovali, ale přesto na sobě dívka cítila tu moc odpočinku. Její tělo si mohlo na chvíli oddechnout a nepůsobilo jako v posledním tažení. Navíc čím se blížil večer, tím víc se její myšlenky uchylovaly k odpočinku, kdy si jen lehne a usne. Už se ani nehne. Takže když konečně zastavili, dívka se rázem začala radovat. Už se těšila na teplo ohně a něco teplého do žaludku. Proto ve svém nadšení ignorovala pomoc svého manžela a z koně seskočila sama. Sice se jí podlomily nohy, ale stačila se chytit koně, a tak to lehce vyrovnala. Nesletěla tentokrát na zem. Byla na sebe hrdá. Vidina odpočinku jí dodala síly.

„Liliano, odpočiň si. Za chvíli pojedeme dál," prohodil k ní náhle její drahý manžílek a naprosto ji svými slovy rozčílil. Jedou dál? No to snad ne. To nemůže myslet vážně. Nemohla si to s nimi pořádně vyříkat, protože ti dva okamžitě zmizeli v lese, aniž by jí něco řekli. Skoro je podezřívala, že se tam vrhli s takovou ochotou, aby se vyhnuli jejímu hněvu.

Rozčíleně za nimi hleděla. To jí dělají naschvál! Klidně si někam jdou a ona ať si dělá, co chce. A prý jedeme dál! V noci? To jako ty dvě noci stačily a teď už doopravdy pojedeme pořád? No na to bych se podívala.

Se vztekem, který se jí rozléval po celém těle sebrala láhev z manželova koně a zhluboka se napila. Až nebude mít co pít, bude to jeho smůla. To má za to, že se rozhodl ji zničit. Se zřejmým rozčarováním přivázala koně ke stromu, aby se náhodou nerozhodl se někam proběhnout. Ona by se totiž za ním nehonila, ale Fergusovi by se ztráta toho zvířete nejspíš moc nelíbila...

Tak bych to možná měla udělat, prolétlo jí hlavou, ale nakonec usoudila, že je na to příliš unavená. Povzdechla si. Tak dobrý nápad by to byl. Načež se unaveně sesunula a opřela o strom a zavřela oči. Chtěla si jen na pár chvil oddechnout. Jenže se ani nenadála a vzápětí tvrdě usnula vyčerpáním.

****

Když se probrala, překvapeně sebou trhla a tím pohybem zjistila, že napolo leží na koni a pak si uvědomila pevné paže, které měla obmotané kolem těla, aby nespadla z toho zvířete. Její manžel ji tak držel, aby se jí nemohlo nic stát. Překvapeně sebou trhla ještě trochu omámená spánkem a zakymácela se, ale její muž ji lehce přidržel, a tak nehrozil pád na zem.

„Usnulas, tak jsem tě nechtěl budit, maličká," bylo jí osvětleno vzápětí to, co by neuhodla.

Věděla, že usnula, ale jejího manžela očividně nenapadlo, že by se tedy mohli utábořit jako ostatní dny. Ne. Radši ji naložil na koně a uháněli dál. Navíc měli klid od jejího nadávání, když spala.

Takže to pro ně byla vlastně výhoda. Lehce se od něj odtáhla a hrdě se posadila. Nehodlala se po něm další chvíli válet. Ne. Chtěla se hádat, ale na to byla příliš rozespalá, a tak se jen zeptala na to, co ji doopravdy zajímalo.

„Za jak dlouho budeme ve vašem domově?" otázala se po chvíli hrobového ticha.

„Podle okolností! Až budeme uprostřed Skotska, bude to nebezpečné, ostatní klany by nemusely být moc přátelské, ale nemusíš se bát, maličká, postarám se o to, aby se ti nic nestalo," odpověděl, aniž by dal v hlase najevo nějaké emoce. Prostě to jen řekl, jak to bylo.

Ji na tom však zaujalo něco jiného. Něco, co pořád opakoval. Maličká! Něco takového se jí ani trochu nelíbilo.

„Neříkejte mi maličká!" prohodila rozčíleně, aby dala najevo, že se jí to nelíbí. Ona mu přece taky neříká maličký!

„Mně se to líbí," poškádlil ji. Očividně si z jejích slov nic nedělal. Že ji to vůbec překvapovalo.

„A mně zase ne!" odsekla důrazně.

Tohle prostě nesnese. Vždyť nebyla nijak zvlášť malá! Byla normálně vysoká. Nemohla přece za to, že ti dva Skoti byli přinejmenším obři! To oni by měli být menší, ne ona větší!

Přesně tak!

Vůbec se ho to nedotklo a odpovědí jí bylo pouze ticho. Taky řešení, pomyslela si kysele, když si uvědomila, že se ničeho víc nedočká.

****

„Chci se vykoupat! Smrdím hůř než kdejaký potulný zpěvák!" prohodila Liliana následující den rozhodně. Už to dál takhle nešlo. To si snad museli uvědomovat i ti dva.

Šaty se na ní skoro lepily, jak byly nasáklé potem a jejich původní barva se dávno ztrácela pod nánosy špíny. Její kdysi krásné, elegantní vlasy byly zcuchané do sebe a ona se radši ani nepokoušela je rozčesat rukama, protože ani nic jiného po ruce neměla, aby jí náhodou nevypadaly.

Její muž si však nevšiml žádných takových problémů, protože jí věnoval jen nechápavý pohled. Očividně se mu vůbec nezdálo, že by potřebovala koupel. Spíš se tvářil otráveně, co si to zase vymýšlí.

„Až budeme doma, vykoupeš se, maličká!" odbyl ji bezstarostně. Na takové hlouposti neměli čas. Čím dřív se dostanou domů, tím líp.

Dívka po něm vrhla rozzuřený pohled, když dál naprosto nevzrušeně vytíral koně do sucha. To zvíře ho snad zajímalo víc než ona! Její manžel si ho ovšem nevšiml, protože jí dávno nevěnoval pozornost. Očividně si myslel, že jeho slovy veškerá diskuze skončila.

Nevychovanec, zuřila v duchu, načež si pozvedla zdeformovanou sukni a odhodlaně se vydala dál do lesa. Ať si ti dva dělají, co chtějí! Ona se o sebe dokáže postarat sama. Když jim je jedno, co dělá, hlavně, když je neotravuje, tak se o to postará sama.

Když se nenápadně otočila přes rameno, všimla si, že jí opravdu ani jeden nevěnoval pozornost. Jim snad víc záleželo na koních kolem, kterých se ochomýtali. Zlostně dupla a rozčíleně pokračovala v cestě. Nadzvedla několik větévek, aby jí nevypíchly oči, přeskočila tlusté kořeny a málem zakopla o další, naštěstí však udržela rovnováhu, když se opřela o jeden ze stromů.

Jak však procházela dál tím klidným místem, zaslechla něco, co ji začalo vábit k sobě a vykouzlilo jí to úsměv na rtech. Uslyšela zurčení vody, a to dost hlasité. Přesně to potřebovala. Proto ještě přidala do kroku, který se stal rovnou ráznějším, a tak se o chvíli později objevila u malého, krásně schovaného potoka. Ten pohled ji nadchnul. Přímo ji vábil. Proto v něm během okamžiku smočila prsty, omyla tvář a vzdychala nadšením. Ten chlad smývající tu špínu, byl tak dokonalý. Na těch místech, jako kdyby se znovu objevila její kůže. Ne, špína, ale opravdu kůže.

Nejdřív opravdu nechtěla nic víc než se ochladit, ale pokušení vykoupat se a smýt tu špínu z celého těla bylo příliš veliké, a tak se rozhodla to udělat. Ještě vrhla jeden poslední pohled po okolí, který by ji od jejího rozhodnutí mohl odradit, ale nic neobvyklého neviděla, a tak již nebylo úniku.

Proto ze sebe hbitě shodila šaty a bez otálení vběhla do průzračné vody. První ledový dotyk vody ji na okamžik ohromil, až se zarazila a tiše zanadávala, když ji zima celou obklíčila, ale přece jenom, když už udělala ten první krok pokračovala a co nejrychleji se ponořila celá i s hlavou, aby si opláchla odporně slepené vlasy.

Nebyla to sice koupel, na kterou by byla zvyklá. Spíš naopak. Byl to šok proti jindy přesně teplé vodě, přijít do kontaktu s touto ledovou. Jenže tak moc toužila smýt ze sebe pot a špínu cesty, že na to nedbala.

Sice když se hbitě nořila do vody, drkotala zuby, ale pocit větší čistoty byl k nezaplacení. Znovu se začínala cítit jako člověk. A to byl úžasný pocit. Znovu se ponořila a plavala pod vodou ke břehu. Stačila jí ta chvíle, nechtěla nastydnout, kdyby se tam máchala delší chvíli.

Když se vynořila a dotkla se břehu, nechala oči zavřené, protože přece jenom koukat pod vodou nebyl nejlepší nápad, a tak hmatem hledala v místech, kde si byla jistá, že odložila své oblečení. Jenže ať prohmatala každý kousek v okolí, nic nenahmatala.

To je snad dala jinam? To není možný, honilo se jí hlavou, když si zmateně promnula oči a doširoka je otevřela. Ten pohled, který se jí naskytl ji snad nemohl víc šokovat. To doopravdy nečekala. Z úst jí z toho šoku unikl hlasitý výkřik, který nedokázala ovládnout.

Na souši totiž nestál nikdo jiný než její manžel s vražedným pohledem a v rukou se mu houpalo její oblečení, které se na zemi snažila několik chvil marně nahmatat.

„Co si to dovolujete?" dostala ze sebe konečně, když se jí vrátila schopnost mluvit. Také si uvědomila, že na sobě nic neměla, takže se ponořila ještě hloub do ledové vody, aby ji náhodou neviděl.

To jsou teda způsoby, pomyslela, když se na ni dál díval a vůbec nevypadal, že by jí chtěl dopřát soukromí jako správný gentleman.

„Nevzpomínám si, že bych ti, maličká, dovolil se jít jen tak vykoupat," prolomil konečně ticho její muž klidným a nevzrušeným hlasem.

„A já si zase nemyslím, že byste mi měl co dovolovat, pane! Říkala jsem vám, že potřebuji koupel, ale vás dva to vůbec nezajímalo, tak jsem se o to postarala sama!" odsekla škodolibě, aby mu ukázala, že má také svůj rozum. Navíc mu to jasně říkala, takže byla jeho chyba, když si myslel, že to neudělá.

K jejímu nadšení si všimla, že mu začal po jejích slovech cukat koutek úst vzteky. Tak ať! Potřebuje pochopit, že se svět netočí jen kolem něj, a ona jako žena má také nějaká ta práva.

„Mohlo to být nebezpečné, ženo! Nemůžeš se jít prostě jen tak koupat... a měla bys být poslušná vůli manželově!" odsekl už s náznakem zlosti v jeho dunivém hlase. Očividně se začínal pořádně rozpalovat hněvem.

„Poslušná? To jsem celou dobu, můj pane, co mě táhnete touhle divočinou. Neprotestovala jsem, když jste mě div nezabili tou jízdou. Každý den znovu sedám na koně a uháním dál. Ale jsou věci, které zase potřebuju já, a když jste to ignorovali, postarala jsem se o sebe sama. Vy si taky děláte, co chcete a mě o tom neinformujete, manželi!" prohodila uštěpačně a ani nevnímala, že se jí pomalu dostává po celém těle třas z ledové vody. Byla tak rozezlená, že si tu zimu snad ani neuvědomovala, protože se dostávala do ráže.

„Ty jsi žena!" zavelel, jako by to vysvětlovalo všechno. Prostě je žena a nic víc. Co si zatraceně myslel? Že ženy nic neumí, rozčilovala se v duchu. Opravdu ten muž ji dokázal rozzlobit opravdu téměř vším.

„Tím snad chcete říct, že jsme něco míň, než jste vy muži?" otázala se už opravdu v ráži.

Ona že je něco horšího než on? Tak to ani omylem. Taková hloupost. To opravdu může vymyslet jedině namyšlený chlap, který si myslí, že je pán tvorstva. Přesně to sedělo na jejího drahého manžela. On si snad myslel, že ví všechno nejlíp!

Najednou si však při svém tichém zlobení všimla, že se muži lehce zvedly koutky úst v náznaku podobném smíchu. Musela se podívat ještě jednou, aby uvěřila, že se jí to nezdá. Ne, viděla to znovu, a ještě k tomu si stačila všimnout, že přitom nezvyklém jevu prolustroval pohledem její oblečení, které svíral ve svých velkých rukou.

„Měla bys vylézt, Liliano, než se nachladíš! Tohle si můžeme vyříkat i potom!" prohodil náhle skoro milým hlasem, a navíc si byla jistá, že v těch slovech zaslechla smích.

Podezřívavě si prohlížela. Ta změna chování byla zvláštní. Najednou na ni nekřičel, nehádal se. To se k němu vůbec nehodilo. Oparně se pohnula směrem ke břehu a znovu pocítila, jak ledová ta voda je. Přitom pohybu si odhrnula mokré vlasy z obličeje.

„Až laskavě necháte mé věci na zemi a odeberete se k odchodu, tak vylezu ven," zavolala na něj vzápětí sladce, aby mu ukázala, že se jeho náhlým milým chováním nenechá oklamat. Nevystrčí ani paty, dokud na ni bude upírat zrak. Na to může rovnou zapomenout.

„Jsem tvůj manžel, nebudu se otáčet! Chci vidět svou manželku! Ještě jsme neměli čas se lépe poznat, ale nyní si ho rád udělám," prohodil a ona si šokovaně uvědomila, že se tím snad baví.

„Nevylezu odtud, dokud tu budete!" vyhrožovala mu rozčíleně a zároveň vyplašeně.

Skot však nevypadal, že by ho její odpověď snad nějak naštvala. Jen pokrčil rameny, a když už si chtěla oddychnout, že konečně dostal rozum, si k její hrůze začal sundávat pléd.

„Co to děláte?" vyhrkla vystrašeně.

Muž, aniž by ustal ve svých pečlivých krocích, odpověděl: „Když ty nepůjdeš ven, tak já budu muset jít za tebou, maličká! Koupel by mi taky bodla!"

Dívka šokovaně vypískla a odsekla: „Ani se neopovažte sem lézt! Běžte pryč!"

Její manžel ji však vůbec neposlouchal a klidně pokračoval ve svlékání, jako kdyby vůbec nic neřekla. Liliana se rychle odvrátila a v hlavě vymýšlela, co by měla udělat! Tohle se jí ani trochu nelíbilo. Nic neprobíhalo podle plánu. Měla se v klidu vykoupat a vrátit se zpátky. Místo toho se ten zatracenec svlékal jakoby nic.

Nic pořádného však nestihla vymyslet, protože než se nadála, vešel do vody a naprosto cíleně se k ní dobýval. Dívka v panice couvala.

„To jste se zbláznil, lairde? Doteď jste neměl čas a najednou co?"

„Vyprovokovala jsi mě, manželko, a já si uvědomil, že byla chyba čekat až k mému klanu. Jsme sami v lese. Co víc si přát?" odpověděl bez zaváhání a přiblížil se o další krok.

Snažila se sice ustupovat, ale nedokázala se v ledové vodě pohybovat tak rychle jako on. A tak netrvalo dlouho a byl u ní. Hbitě se po ní natáhnul, že ani nestačila uskočit už si ji přitáhl na svou mokrou hruď. Liliana se zajíkla, ale nedokázala se mu vytrhnout. Jeho sevření bylo sice něžné, ale zároveň pevné jako skála.

Nestačila se ani vzpamatovat z jeho blízkosti, když si ji nadhodil do náručí a než se jí mohla z úst vydrat nějaká zlostná slova, ten zákeřník ji zaskočil polibkem.

Rázem ustaly její snahy o únik, během chvíle její ruce přestaly jeho hlavu odtlačovat a jeho něžný dotyk na jejích rtech rozezněl zvony uvnitř ní. Omámeně se poddala té prazvláštní síle, která se znovu objevila, aby ji spoutala a nedala jí možnost uniknout. S těžkým povzdechem ho objala kolem krku a nejistě mu polibek vracela. Všechno kolem ní rázem zmizelo a zůstalo jen ona a on. Nechápala, jak bylo možné, že v ní dokázal rozeznít takové pocity.

Vzalo jí to dech a ruce se jí nezávisle na její vůli vpletly do jeho vlasů.

„Maličká, aby mi nějaké vlasy zbyly," uslyšela o chvíli později tichý hlas svého muže. Zvedla k němu oči omámené touhou.

„To si ještě rozmyslím," vdechla mu do úst a zachichotala se.

Líbali se jako by okolní svět neexistoval. Jenže to netrvalo věčně. Dívka byla v oparu polibku, když v tom ji muž náhle pustil a ona naprosto nepřipravená zaplula pod hladinu, která se před ní rozevřela a pohltila ji s pusou dokořán.

Rozzuřeně vyplavala na hladinu.

„Co to zatraceně mělo znamenat?!" vypískla rozzuřeně, zatímco kašlala vodu, které si nalokala. Měla chuť ho něčím praštit. Nejdřív ji líbal a pak ji pustí.

Než však mohla pokračovat ve výčitkách, také si všimla, proč ji tak nehezky pustil z náručí. Na břehu totiž nestál nikdo jiný než Ian.

„V lese někdo je! Měli bychom jet dál, lairde," křikl na vysvětlenou ještě jednou a důrazně ukazoval, že by měli přidat.

Přitom si dívka, která celá rudá zaplula celým tělem krom hlavy pod vodu, všimla, jak se snaží na ni nedívat. Jeho zrak kmital všude možně. Jen aby nezakotvil na ní.

Po jeho slovech zmizelo kouzlo, které mezi ní a manželem bylo. Muž se proměnil v chladného vůdce, když se vydal vodou ke břehu, a přitom jí stroze nařídil, aniž by se na ni jen třeba okem podíval: „Liliano, měla bys vylézt ven."

Dívka rozčíleně zaplula hlavou pod vodu a snažila se uklidnit rozbouřené srdce. Přece se jí vůbec nelíbil ten polibek, ani trochu. Přece nemohla ztratit téměř sebeovládání. Vždyť její muž nemůže tak dobře líbat. To nemůže být možné. Musí být opravdu vyčerpaná, že se jí plní její dřívější představy.

Jakmile si to vysvětlila a došel jí vzduch, vyplula na hladinu a začala rychle plavat ke břehu. Tam se hbitě oblékla a s ještě mokrými vlasy se rozeběhla za těmi dvěma. Nehodlala zůstat sama v lese, kde někdo byl.

„To ti to trvalo," uslyšela hned na uvítanou milé pokárání od manžela, který se zase tvářil, jako by spolknul žábu. Znovu z něj byl stejně nepřístupný muž jako předtím.

Dívka na to pokárání nic neřekla a jen pokrčila rameny. Nechtěla se hádat. Nyní ne. Proto se nechala vysadit na koně a za pár chvil se znovu vrhli na dlouhou cestu na koních. Liliana se snažila sedět tak, aby se muže za sebou nedotýkala ani kousíčkem těla, ale po chvíli si ji k sobě laird nekompromisně přitáhl, a i když protestovala, neuvolnil své sevření.

„Tohle dokončíme jindy, maličká," ozval se jí vzápětí u ucha jeho tichý hlas.

****

Znovu uháněli jako o život, ale tentokrát když vjeli na krásně zarostlou louku, nenásledovalo ticho přerušované jen písní ptáků, či šelestění větru, který sem tam popíchnul lísteček na stromě, či květinu vyrůstající ze země.

Ne, naopak se kolem nich ze všech stran ozval děsivý křik, z něhož až tuhla krev v těle. A k Lilianině naprosté hrůze se ze všech různých stínů vynořilo několik děsivě vypadajících bojovníků.

Dívka zděšeně vypískla a šokem úplně zbledla. Něco takového nikdy neviděla a zrovna se jí nelíbilo, že se na ně hnali nebezpečně vypadající muži se zbraněmi. Byla hýčkaným dítětem, které nepoznalo násilím, proto bylo těžké být klidná, když se ocitla uprostřed nebezpečí.

Její manžel však nevypadal, že by ho nájezdníci nějak překvapili, či snad vystrašili. Ne, on snad vypadal, že se na to těší.

Okamžitě také začal konat. Ji hbitě uchopil kolem pasu a postavil ji na tvrdou zem, než se vůbec mohla vzpamatovat.

„Schovej se v lese, Liliano a ani se odtamtud nehni! Potom si tě najdu," křikl na ni rozkazovačně, a aniž by čekal na její odpověď, rozjel se vstříc nepřátelům. Dívka se okamžitě rozběhla do lesa, oči vytřeštěné hrůzou. Nikdy nezažila, že by ji někdo přepadl. Byla hýčkaná v naprostém bezpečí, a kromě pár odmítnutí nápadníků ji nic nehrozilo.

Tohle byl úplně jiný svět, než dosud znala a musela si upřímně přiznat, že se docela bála. Bez sebe strachy zapadla za první strom a schovala se za něj. Chvíli se jen vydýchávala, jenže zase slyšet za sebou jen výkřiky, ji snad děsilo ještě víc. Proto se po chvíli otočila a nenápadně vykukovala z jedné strany stromu.

Vyděšeně sledovala, jak se její muž s Ianem a s bojovým děsivým výkřikem, který ji v první chvíli vyděsil, vrhli na nepřátele. Těch bylo mnohem víc. Bála se o své průvodce, aby se jim něco nestalo. To bylo poprvé co cítila strach o někoho. A ještě k tomu o muže, který ji většinu času rozčiloval.

Jenže opravdu nechtěla, aby mu někdo ublížil. Jenže jak sledovala boj, všimla si, že na jejího manžela útočili dva muži najednou, ale přesto proti němu neměli šanci. Jeho rány se zdály dvakrát silnější než jejich vlastní.

Dívka si nevědomky svírala spodní ret mezi rty a jen doufala, že se z toho dostanou. Přesto však, ač útočníků bylo víc, její manžel vládl zbraní neobyčejně. Bojoval jako lev a porážel s lehkostí jednoho útočníka za druhým stejně tak Ian. Nezdálo se, že by jim to působilo nějaké větší potíže...

„Ale ale, kohopak to tu máme," ozval se za ní náhle mužský hlas a přerušil tak její sledování boje před ní.

Vyděšeně sebou trhla a hbitě se otočila. Vykulila oči, jakmile si uvědomila, v jaké situaci se to ocitla. Nevěřícně zírala na neznámého muže, jenž na ni mířil zbraní. Dech se jí hrůzou zadrhl v krku při tom pohledu.

Bože, jsem v koncích! Nikdo mi nedal přečíst příručku Jak se bránit útočníkům, maximálně jak taktně odmítnout neodbytného nápadníka, prolétlo jí hlavou naprosto nesmyslně.

Útočník vypadal odpudivě a žluté odporně páchnoucí zuby se mu zaleskly v úsměvu, až se jí z toho zvedl žaludek. Nikdy nezažila, že by byla v takové společnosti, ale jak se zdálo díky jejímu manželovi, to nyní bude nejspíš na denním pořádku.

Zhluboka se nadechla. Musela ovládnout svůj děs, jinak by tu začala hystericky křičet, nebo by omdlela. Dýchej, Liliano, nejsi zbabělec, hádala se sama se sebou v duchu.

„No, jestli nevíte, jak se jmenujete, tak s tím vám nepomůžu, pane," prohodila vzápětí sladce, když se trochu uklidnila. Přitom se však zoufale rozhlížela kolem sebe v naději, že najde něco, čím by se mohla bránit.

„Ještě k tomu drzá. Měl bych tě naučit chování," prohodil nafoukaně, a ještě se vlastním slovům odporně zasmál.

Liliana hrdě pozvedla bradu a snažila se na sobě nedat znát strach. Nijak by jí nepomohl, kdyby věděl, že je na nejlepší cestě začít hystericky ječet. Akorát by mu to zvedlo jeho sebevědomí...

A v tom jí hlavou bleskl naprosto šílený nápad, který nemohl vyjít. Jenže, proč to nezkusit? Stejně neměla zrovna moc na výběr a nechat se zastřelit jen tak ji zrovna nelákalo.

„Vy byste se měl naučit chování! Copak nevíte, že dámě se máte nejdřív uklonit?" spustila vzápětí rozkazovačně namyšleným hlasem a jen se modlila, aby ji za to nezastřelil.

Opětovala mu ohromený pohled a pozvedla obočí na znamení, že čeká. Namyšlenou dámu uměla hrát dokonale. Hned několik jich znala velmi dobře.

„No, co bude? Mám snad čekat do nekonečna? Nebo snad nejste gentleman, jak jsem si myslela?" opáčila stroze a muže svými slovy dokonale zmátla. Očividně se mu něco takového ještě nikdy nestalo. Bylo to poznat na jeho nechápavém výrazu, kdy na ni div nezíral s otevřenou pusou.

Ona zatím při jeho nepozornosti nenápadně o jeden krok ustoupila.

„Gentleman? Co to tu meleš, ženská?" dostal ze sebe konečně ohromeně.

„Takže co jste? Budižkničemu, holomek, vrah?" útočila na něj dál svým namyšleným postojem. Zvedla nos ještě výš a snažila se vypadat jako opravdová fiflena.

„Neodpovíte snad na otázku dámy? A co ten klobouk? To si myslíte, že v mé přítomnosti je to vhodné?" pokračovala dál ve své taktice.

Muž vypadal ohromeně a vůbec nevěděl, co by měl dělat. S něčím takovým se ještě nikdy nesetkal.

„Ach, tak já vám to ukážu, chudáčku, nejspíš jste se ztratil cestou na ples. Budiž vám odpuštěno," prohodila arogantně, jako by mu udělovala milost.

Došla až k němu a k jeho šoku mu odhodila klobouk na zem.

„Ale..." pokusil se protestovat, ale dívka ho umlčela tak chladným pohledem, že nedokončil, co začal.

„Ticho! Snažím se vám pomoci! Nebo snad nechcete?" otázala se a namyšleně mu pohlédla do očí.

Přičemž se jen modlila, aby se z toho šoku ještě neprobral, jinak by s ní byl konec!

Nepřítel chtěl protestovat, ale to už mu dívka ukázala pánskou úklonu, čímž ho znovu připravila o řeč. To jako vážně?

Nemohl však nic říct, protože po něm mrskla pohledem, který jasně říkal, že by to měl zopakovat. Muž měl v hlavě naprostý guláš. Co se to tu zatraceně děje, nechápal v duchu. V tom šoku sklonil zrak a dál na ni jen šokovaně hleděl.

„Tak, co chcete být vetřelec, nebo správný gentleman?" otázala se sladce, čímž mu dala další šok. Copak on by mohl být gentleman? Po tolika letech svých činů, honilo se mu hlavou, když ji pozoroval, jak se k němu blížila.

Bože, co mu chce ukázat tentokrát, prolétlo mu hlavou, ale to už se stalo něco, co nečekal, jak byl zmaten. Jedním prudkým pohybem mu sebrala zbraň, a ještě v tu chvíli ho s ní udeřila pořádnou silou do hlavy, že neměl šanci na nic jiného než vykřiknout a vzápětí se sesunul v bezvědomí na zem.

„Stejně by z vás gentleman nebyl," prohodila dívka kousavě, když stála nad jeho nehybnou postavou.

Vzápětí po jejím činu se kolem ní rozlehl potlesk. Šokovaně sebou trhla, protože něco takového nečekala a hned na to mezi stromy uviděla svého manžela a Iana, kteří ji sledovali rozdílnými pohledy.

Rozpačitě zrudla, když si uvědomila, že ji museli vidět při činu, a to jí potvrdil i její manžel, který se k ní hrnul jako uragán. Během chvíle byl u ní a k jejímu překvapení, než něco stačila říct, se zmocnil jejích úst. Dívka se tentokrát nebránila, sama potřebovala útěchu po tom hrozném zážitku, a tak se nechala polibky sladce omámit.

„Co sis zatraceně myslela? Vždyť tě mohl klidně zabít! Mířil na tebe pistolí a ty sis ho klidně provokovala," uslyšela vzápětí, když ji muž pustil, jeho chladný hlas.

Zmateně zamrkala a oplatila mu pohled. Netvářil se ani trochu mile. Vždyť ji právě sám od sebe políbil a zase najednou tohle. To snad nemohlo být možný. Takhle změnit chování během chvíle.

A když se mohl zlobit on, jí se taky zmocnila zlost.

„A co jsem měla dělat? Neměla jsem žádnou zbraň a jinak by mě zastřelil stejně! Aspoň jsem se o něco pokusila a ono to vyšlo," odsekla popuzeně a dala si ruce v bok, aby své rozčílení dala co nejvíc najevo. Nenechá si vynadat za to, že se snažila si zachránit život.

Fergus cítil, že se v něm hromadí zlost, jak na něho samotného, protože málem přišel pozdě a pak na svoji neohroženou manželku, která si klidně provokovala muže s pistolí. Jiná dáma by se strachem ani nehnula, ale ona rovnou toho muže hubovala za špatné chování. Během té chvíle ji před očima několikrát viděl smrtelně bledou ležící na zemi. A mohl by za to on...

„Nemělas ho provokovat, šílenci je nejlepší jít stranou!" odsekl zachmuřeně.

„Aha a jak asi, pane nejchytřejší, když na mě mířil pistolí?" prohodila kousavě. Místo, aby ji pochválil, že si sama pomohla, hodlal jí dát kázání. Jak milé!

A ještě v ráži zlostně dodala: „Příště se mě ani nepokoušejte dotknout! Myslíte si, že můžete všechno. Nejdřív mě líbáte a pak na mě řvete."

Na jeho odpověď však už nečekala a s hrdě narovnanými zády se rychle prodírala lesem zpátky na cestu, kde tušila, že nechali koně. Nafoukanec jeden! Pitomec! Místo toho, aby byl rád, jak si sama poradila, ji rozcupoval vzteky jako malou holku! Co si o sobě vlastně myslí?

„Zatracenej Skot, pablb, nafoukanec, nesmějící se chlap, arogantní laird," mumlala si rozzlobeně sama pro sebe, zatímco pokračovala dál.

Její manžel za ní naprosto ohromeně hleděl, a i když na něj právě křičela, což si nedovolila ani polovina jeho mužů, nemohl se ubránit úsměvu. Vypadala úžasně, když jí oči jiskřily vzteky a její drobná ústa se stáhla do úzké linky.

„Tohle je snad první žena, která si na tebe dovolila kdy křičet, příteli. Ta se tě nezalekne jako ostatní," prohodil za ním vesele Ian, který se celou hádkou dobře bavil. Jeho nová paní se mu každým dnem líbila víc a víc. Měla v sobě jiskru a jeho přítel ji nebude moci jen tak ovládat. Ne, spíš naopak.

„Za chvíli jí padneš k nohám a celý klan s tebou," dodal s vědoucím úsměvem, když kolem něj prošel, a ještě ho přitom poplácal po zádech.

„Láska je pro slabochy," odvětil za ním nevzrušeně laird a po chvíli ještě dodal: „Touha stačí."