Ovšem když dívka o nějakou tu chvíli déle zjistila další úžasnou novinku, jakou byl okamžitý odjezd do Skotska, téměř to nerozdýchala. Jistě, svatba v pořádku, to je běžné. Jenže tohle? Hned ji odtáhnout někam do neznáma? Neuvěřitelné!

Něco jako oddech ti dva očividně neznali. Byli to blázni. Nyní jí to bylo naprosto jasné a dokazoval to fakt, že chtěli okamžitě odjet, aniž by jí dali čas se vzpamatovat z těch všech událostí.

„To přece nemůžete! Musím se rozloučit s rodiči," vykřikla zoufale a vraždila je oba pohledy.

Vůbec se jí nelíbily ty jejich nadšené výrazy, když si plánovali, jak bude cesta probíhat. Na ni jako kdyby snad zapomněli. Vůbec si jí nevšímali. Nevěnovali jí ani jeden pohled. To snad tím, že se stala manželkou toho mameluka, ztratila jakýkoliv respekt?

No, očividně ano, protože se jí nedostalo odpovědi, a tak si dala ruce v bok a položila před ně pádnější argument: „Navíc nemám co na sebe. Potřebuji přece nějaké oblečení na cestu a do nového domova."

Při slově domov se málem udusila. Stálo ji hodně námahy to vyslovit. Pro ni bylo Skotsko jen slovo. Domovem pro ni bylo donedávna sídlo jejích rodičů a najednou se vše změnilo a ona musí odjet do neznáma po boku dvou naprosto nemožných Skotů. Vždycky si myslela, že si vezme Angličana, ale osud jí ukázal, že ta představa byla velmi naivní....

„Nemáme čas se zbytečně zdržovat. Už takhle to bude trvat, než dojedeme domů," dostalo se jí chladné odpovědi jejího manžela. Konečně ji aspoň vzal na vědomí. To byl pokrok.

Do té doby si ti dva jen sedlali koně, ji ignorovali a společně řešili, jakou cestou budou nejdřív ve Skotsku. Samozřejmě, když se pokusila jít pryč, to si jí všímali. Rozčíleně na ně hleděla. Zbytečně se zdržovat? No, jistě ta chvíle by toho morouse určitě zabila.

„Nikam nepojedu! Nejdřív se chci rozloučit s rodiči. Vždyť je už možná nikdy neuvidím. Přece nebudete tak krutý!" odsekla rozzuřeně, a když se k ní otočil, pevně se mu zahleděla do očí.

V duchu v ní sice byla malá dušička, ale tohle jí nemohl zakázat! Nechtěla odjet bez rozloučení. Vždyť rodiče se o ni museli hrozně bát. Dlužila jim rozloučení, a i ona si ho zasloužila. Fergus vypadal její reakcí přímo ohromeně, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že mu stále odporuje, i když dal jasně najevo, že je ochoten mluvit jedině o okamžitém odjezdu.

Dlouho mu však šok nevydržel a vzápětí už se nad svou ženou tyčil v celé své výšce, až dívka o krok ustoupila a skoro měla na jazyku omluvu, ale než se zmohla byť na jedinou hlásku, zahromoval: „Ty mi odporuješ, ženo?!"

Jeho slova, kde ani nepoužil její jméno, ji trochu probrala. Přestala se bát jeho chladného pohledu. Vzpomněla si na jeho slova, že jí neublíží. To jí vrátilo její odvahu, alespoň v duchu.

Jistě, co jiného bych asi dělala, pomyslela si ironicky. Ovšem nahlas to neřekla. Tolik odvahy přece jenom neměla. Musela jít na něj jinak.

Proto co nejnevinněji prohlásila: „To rozhodně ne, můj pane. Jen byste se mohl pokusit pochopit i vy mě. Rodiče jsou pro mě důležití a nechci odejít ve zlém. Chci se s nimi před odchodem usmířit."

Na tohohle Skota musela jít rafinovaně. Kdyby mu vzdorovala, nepovolil by. Takhle by to přece jenom mohlo mít nějaký účinek, když k tomu ještě pokorně sklopila zrak, tedy tak mu to mělo připadat. Naštěstí netušil, co se jeho drahé ženě honilo v hlavě.

S upřeným pohledem na jeho nohy dumala, zda by mu ublížilo, kdyby mu na ně šlápla podpatkem svých elegantních bot, nebo ne. Došla k závěru, že určitě. To by pěkně bolelo, pomyslela si škodolibě.

Zasloužil by si to!

Zatímco Fergus hleděl na sklopenou hlavu své novomanželky a měl jen jedinou myšlenku. Chtěl ji prostě jen hodit na koně bez nějakého vysvětlování a být nejméně na půl cestě z Anglie. Jakýpak cavyky. Netoužil se tu zdržovat. Těšil se do své domoviny.

Jenže... zatraceně... ta ženská se mu dostala pod kůži. Nechtěl, aby byla nešťastná a celý život mu vyčítala, že se nemohla rozloučit s rodiči. To by mu vyčítala pořád dokola. Nikdy by od toho neměl klid.

Sakra! Vždyť on byl válečník a jeho žena měla povinnost jen poslouchat! To snad nebylo tak těžké. Moc toho po ní nechtěl. A stejně to vypadalo, že je to pro jeho manželku příliš těžký úkol...

No dobře! Tak udělá jednou výjimku a pak už bude klid. Dáma bude spokojená a bude mu dobrou chotí, rozhodl se po chvíli skřípání zubů velkoryse.

„Dobrá, ale pak hned odjíždíme. Víc se tu nebudeme zdržovat," zavrčel, aby bylo jasné, že se mu změna plánu ani trochu nelíbila.

To samozřejmě bylo vidět již z jeho zamračeného obličeje. Načež objal svou ženu kolem pasu a než se zmohla víc než na vyjeknutí, vysadil ji na koně a hned poté se sám vyšvihl za ni.

„Co to děláte?! To už snad nemohu jet sama?" vyhrkla překvapeně, ale její tón v sobě obsahoval i hněv.

To jsou způsoby! Společně na jednom koni. Ovšem, když se na něj obrátila a uviděla jeho zamračení, rozhodla se pro tuto chvíli mlčet. Obávala se, že kdyby se víc projevila, mohl by si rozmyslet návštěvu rodičů, a to nemohla dovolit.

Proto nasadila úsměv, který po něm vrhla a dostala ze sebe klidně: „V pořádku."

Skot si však toho úsměvu ani nevšiml. Moc se o to nezajímal. Jen popohnal koně do klusu, takže se musela dívka od něj odvrátit a chytit se hřívy, aby nespadla, protože by se taky mohlo stát, že by ji její drahý manžel nechal klidně spadnout.

****

„Ach, můj bože, holčičko, měli jsme o tebe hrozný strach," šeptala jí matka, jakmile ji strhla velmi ne dámsky do jejího objetí.

Byly to radostné okamžiky, když matka s otcem vyběhli z domu, protože byli upozorněni na návštěvu. V zoufalství doufali, že je to jejich dcera a zázrak se opravdu stal. Byla to ona v doprovodu dvou Skotů. Jednoho zamračeného a druhého bezstarostně se usmívajícího.

„Už jsem si myslela, že tě nikdy neuvidíme, že tě někdo někde zavraždil, mé dítě. Víš moc dobře, že tě s otcem milujeme. Jsi naše jediná dcera! Chceme, abys byla šťastná," mumlala matka celá šťastná, že její dcera je v pořádku a v bezpečí.

Během dne jí prolétlo hlavou tolik věcí, které se její krvi mohly stát. Bylo tolik nebezpečí, které na neznalou dámu všude kolem čekalo. Naštěstí se však žádná z jejích představ nevyplnila. Ta úleva byla nezměrná.

Než však mohla dívka něco říct, už ji z matčiny náruče převzal otec a pevně ji sevřel ve svém objetí. Bylo neuvěřitelně pevné a milující. Navíc v jeho očích zahlédla slzy. Tekly mu po tvářích, když ji k sobě tiskl.

Pocítila stud. Tolik jim ublížila, kvůli svému strachu a naštvání. Když nyní viděla jejich úlevu, věděla, že ji mají rádi. Nechtěli jí ublížit. Jen svět byl někdy nespravedlivý. Sama zavzlykala a přitiskla se ke staršímu muži.

„Kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil," zamumlal jí otec chraptivě do vlasů se zoufalým podtónem. Zachvěla se po těch slovech. Bylo v nich tolik strachu.

To už ucítila matčinu ruku na svých zádech a v tu chvíli cítila, že je v bezpečí. Že vše bude v pořádku, protože je oba má.

Těžce polkla, načež zašeptala: „Je mi to hrozně líto! Nechtěla jsem vám ublížit. Jenže mě to ranilo. Chtěli jste mě provdat bez možnosti výběru, i přes slib, který mi byl dán. Jednala jsem neuváženě, takže můžete být šťastní, protože vše dopadlo, jak jste chtěli. Odjíždím do Skotska se svým manželem!"

Na chvíli se odmlčela a pak dodala smutně: „Ale bude se mi po vás a po Anglii hrozně moc stýskat!"

Viděla jejich utrápené pohledy a věděla, že by pro ni udělali první poslední. Měla je ráda. Nechtěla nic víc než zůstat v Anglii, aby je mohla vídat. Jenže to nebylo možné. Osud jí určil jinou cestu. To už ji otec jemně pustil z objetí a zvedl jí bradu, aby mu hleděla do očí.

Načež vážně pronesl: „On tě ochrání. Je to dobrý člověk. Věř mi, má milovaná, možná jsem nesplnil všechno, co jsem ti slíbil, ale vím, že není špatný. Slíbil nám, že se o tebe postará."

Nejistě na něj hleděla. Chápala, že si myslí, že vše bude v pořádku. Jenže pro ni nastával nový život a nebylo jednoduché se s tím smířit. Nebylo lehké zapomenout na svá vlastní přání a tužby. Povzdechla si a odvrátila se k matce, která ji starostlivě pozorovala.

„Co když se budeme nenávidět?" vyhrkla najednou svou největší obavu směrem k matce. To ji trápilo ze všeho nejvíc. Z manželství už nebylo úniku a ona nechtěla být celý život nešťastná.

„Chtěla jsem poznat lásku. Vždycky jsem po tom toužila a nyní... co když...," dostala ze sebe pohnutým hlasem, zatímco otec moudře poodešel, aby nechal prostor jim dvěma.

Pochopil, že další slova nejsou určena jeho uším. Dívka potřebovala podporu matky, která také musela následovat svého muže.

Starší žena jemně objala svou dceru a pak teprve jí zašeptala do vlasů: „Má drahá, láska si tě najde. Neboj se ničeho. Já vím, že je to nyní těžké, ale věř, že na všem se dá nalézt něco dobrého. Třeba si zrovna našla muže, kterého budeš navždy milovat. Dej mu šanci."

Její slova zněla moudře a povzbudivě, ale dívka měla se svým manželem již jisté zkušenosti, takže byla dost skeptická.

„Problém je, že on snad nemá city," zahudrala Liliana tiše a dala tak najevo svoje obavy.

Matku svými slovy ovšem akorát rozesmála.

Když se konečně přestala smát, věnovala své dceři shovívavý úsměv a něžně ji políbila na čelo, než dodala rozhodně: „To jistě není pravda, má drahá. Může tak působit, ale to znamená, že je jen uzavřený. Nějaké ty city pod drsným povrchem jistě má. Jsi chytrá dívka a já vím, že si svého manžela dokážeš omotat kolem prstu, když budeš chtít. Jen tomu dej čas a sama uvidíš."

„O tom pochybuju," zahuhlala Liliana s kradmým pohledem upřeným na jejího manžela, který s obličejem plným zachmuřených mraků netrpělivě pochodoval u dveří.

Rozhodně nevypadal nějak nadšeně, že má manželku a že by jí chtěl padnout k nohám. Ne, nic takového u něj neviděla. Nejspíš už si představoval, jak bude uhánět do toho svého Skotska jako nějaký zatracený kentaur, aby tam byl co nejdřív.

Soustředěně se na něj při těch představách mračila, proto si nevšimla matčina vědoucího úsměvu, se kterým ji pozorovala.

Muž si toho po chvíli všiml a okamžitě promluvil, jako kdyby ho o to někdo žádal: „Měli bychom vyrazit."

Jistě, jak jinak. Jiná slova snad neznal. Dívka od něj odtrhla zamračený zrak a vrhla po matce vítězný pohled, který říkal: „Tady to máš!"

Měla pravdu. Nemá city. Myslí jen na to, aby odsud zmizel do těch svých neznámých končin. Vůbec ho nezajímalo, co by chtěla ona. Bohužel s tím nemohla nic dělat. Byla jeho žena a tím jakákoliv diskuze skončila.

Proto matku ještě jednou objala a ona ji pevně sevřela v objetí. Pak pohladila otce po ramenou, aby mu dala najevo svou lásku a jako poslední sebrala svoje věci, které jí služebná přinesla ve vaku, protože kočár samozřejmě ten Skot nevedl. Už jen při tom slově vypadal, že se zadusí. Proto si také směla vzít jen věci nutné na cestu. Tudíž toho moc nebylo. Žádné plné truhly. Jen tento jeden vak, který kdo ví, kde sehnali.

Opatrně ho sevřela v rukou, načež věnovala rodičům poslední pohled a pak bez jediného povšimnutí prošla kolem zamračeného manžela, který jen překvapeně zamrkal, když to udělala.

„Ano, můj pane. Můžeme vyrazit," pronesla pokorně, když ho minula.

Následně své zavazadlo prudce vložila do rukou usmívajícímu společníkovi lairda, až hekl, jak to nečekal, a ještě k tomu měl, co dělat, aby zadržel smích při pohledu na svého pána. Ten totiž vypadal opravdu šokovaně jejím chováním.

Jakmile se však venku pořádně rozhlédla, všimla si, že jsou venku pořád jen ty dva koně, na kterých sem přijeli. A oni byli tři. Potřebovala také svého oře. Nechtěla jet celou cestu nalepená na svého manžela. Ani nápad!

Zamračila se jen nad tou představou a otočila se, aby se otázala otce, který vyšel i s matkou se s nimi rozloučit: „Smím si vzít svého koně, papá?"

Než ovšem mohl její rodič něco říct, nebo jen přikývnout, ozval se její manžel nevzrušeně: „To nebude zapotřebí, pane. Má žena pojede na koni se mnou. V končinách, ve kterých se budeme pohybovat, to tak bude bezpečnější."

Liliana zůstala na svého muže ohromeně zírat, zatímco on ji svým chladným ocelovým pohledem, ve kterém byl ukryt rozkaz, nutil k poslušnosti. Nehodlal ji nechat, aby mu odporovala. Chtěl její poslušnost.

Slabý hlásek v hlavě jí říkal, že by se měla s tím zatraceným Skotem hádat jen v soukromí, protože byl očividně až předpojatě sebevědomý, ale zrovna v tuto chvíli nějak nedokázala poslouchat tu lepší polovičku, která se pohledu plného příkazu zalekla.

Ne, poslechla tu rebelantskou část.

„To už nesmím mít ani vlastního koně?" dostala ze sebe chladně, i když v ní byla jen malá dušička. Znovu mu odporovala i přes jasný rozkaz. Jenže tohle bylo důležitý. Musela to aspoň zkusit.

Fergus po jejích vzdorných slovech překvapeně pozvedl obočí a ve tváři mu zacukal sval. Očividně další vzdor nečekal. Nejspíš obvykle ten jeho pohled všechny zastrašil, a tak měl klid. Bohužel ona nebyla všichni. Nehodlala všechno pokorně přijmout.

„Ženo, doma si můžeš vybrat jakéhokoliv koně, který se ti bude líbit. Nyní však bude bezpečnější toto uspořádání. Skotsko není tak bezpečná země, jak se může zdát. Nebo se ti snad můj plán nelíbí?" prohlásil rozkazovačně a závěrečná otázka ji přímo vyzývala, aby se mu pokusila ještě jednou postavit.

Nelíbí! Tak strašně to chtěla vykřiknout, ale tušila, že tentokrát by její odpor nemusel dopadnout tak dobře, jako předtím. Proto svůj ostrý jazýček udržela za zuby, načež se beze slova odvrátila. Věnovala poslední pohledy svým rodičům, kteří za ní hleděli se slzami v očích, načež došla k lairdovu koni.

To byla jasná odpověď. Manžel k ní došel, lehce ji vyhodil do sedla a sám se s lehkostí jemu vlastní vyhoupl za ni. V rukou pevně sevřel otěže.

Ani jeden z nich nepromluvil, a když pobídl koně ke klusu, dlouho hleděla dozadu, dokud viděla aspoň siluety svých rodičů. Jakmile již neviděla ani svůj domov, otočila se dopředu a nenápadně si otřela slzy. Nechtěla, aby ji viděl plakat. Musí být silná a neukázat mu žádnou slabost.

****

Liliana sice byla zvyklá na jízdu na koni, což tedy zahrnovalo jen lehkou jízdu po parku s matkou, nebo s jinými dámami. Rozhodně však nebyla zvyklá na tempo, které ti dva Skoti nasadili. To bylo totiž naprosto smrtící.

Jen se křečovitě držela hřívy koně a modlila se, aby přežila do první přestávky. To by ovšem musel nějaký ten odpočinek být, protože uháněli celé odpoledne, až do doby, kdy se již smrákalo a její manžel koně ani nezpomalil! Dívce se únavou a žízní lepil jazyk na patro a byla si téměř jistá, že brzy spadne dolů. Její ruce už totiž nehodlaly hřívu dlouho držet a ona jim to nemohla vyčítat. Cítila únavu v celém svém těle. Byla přece dáma, a ne žádný jezdec!

Ovšem mlčela. Nehodlala dát před svým manželem najevo svou slabost, aby si tím potvrdil, že je jen hloupá dáma, která nic nevydrží. To teda ne. Navíc to on by měl vědět, kdy zastavit, protože mu snad musí být jasný, že normální lidé potřebují také odpočívat.

Já ho zabiju, usmrtím, někde v lese uložím jeho mrtvolu, křičela dívka v duchu a úplně dokonale si to představovala. Živě ho porcovala na malé kousíčky...

Nejenže si ho musela vzít, i když nechtěla, nemilovala ho, přímo ho nesnášela, ale on si ji snad vzal jen proto, aby ji úplně odrovnal naprosto vražedným tempem.

Zabiju ho, pomyslela si rozčíleně.

Zrovna když už jí ruce odmítly poslušnost, se stal zázrak a ten zatracenec, který byl jejím manželem, konečně zavelel ta správná slova: „Zastavíme tady, už je pozdě."

Dívka vydechla úlevou. Konečně. Už skoro nevěřila, že se toho dožije. Její muž si klidně seskočil z koně, jako kdyby nejel tu stejnou vražednou cestu jako ona. Vypadal čile a ne unaveně, když se vrhl rozdělat oheň.

V tu chvíli ho chtěla opravdu zabít. Vždyť on se pohyboval, jako kdyby si tou příšernou jízdou dokonale odpočinul, zatímco ona umírala bolestí snad v každém kousku těla.

„To snad není možný," zahučela si sama pro sebe rozčíleně.

Navíc to vypadalo, jako kdyby na ni úplně zapomněl. Ani z koně jí nepomohl. Hulvát! Prostě ji tam nechal, ať se o sebe postará sama. Nejdřív chtěl manželku co nejdřív, a když ji měl, tak ho snad vůbec nezajímala.

„Milý chlapík," procedila skrz sevřené zuby.

Nejraději by na něj zakřičela, že jestli se chtěl zbavit manželky, tak ji mohl klidně nechat v Anglii, ale na poslední chvíli se kousla do rtu a mlčela. Nebude se před ním ponižovat, aby si myslel, že je nějaká namyšlená dáma.

Proto pomalu uvolnila ztuhlé prsty z hřívy koně a zhluboka se nadechla. Tak první krok se podařil. Dokázala hnout prsty. To bylo dobré znamení. Proto pokračovala dál a chtěla přehodit nohu přes koně na jednu stranu, aby mohla slézt. Ovšem dokončit tento úkon ji stálo skoro zbytek sil, jak byla vyčerpaná.

Nakonec se jí to však povedlo a dívka se zvedla ze sedla a seskočila dolů, ale jakmile dopadla na prašnou cestu, nohy se pod ní podlomily únavou a ona se sesunula na zem jako to největší motovidlo na světě.

Procedila skrz zuby několik nadávek, ale zůstala ležet v prachu cesty. Neměla už sílu na to se zvednout. Ať si ti dva dělají, co chtějí! Ona už se nehne ani o kousek. Cítila každičký sval ve svém těle i ten, o kterém ani nevěděla, že ho má. Bylo jí jedno, že leží na cestě v naprosto nedůstojné pozici. Hlavně, že už nemusela nikam jet.

„Ženo, vstávej!" ozval se nad ní vzápětí hlas jejího manžela naprosto lhostejný k jejímu utrpení.

Jistě, pán si přijde a řekne jí, vstávej a myslí si, že ho hned bez sebe radostí poslechne? Poté co ji málem zabil? Tak to ani omylem.

Liliana se ani nehnula, a dokonce nechala dál zavřené oči.

„Je mi líto, pane, ale asi přespím zde," odsekla po chvíli pěkně nakvašeně. Jen ať si taky všimne, že se zlobí. Už toho všeho měla dost.

Takže když se vzápětí dostala do vzduchu, jen vypískla a polekaně otevřela oči. To už si všimla, že ji manžel nesl v náručí a rozhodným krokem mířil k rozdělanému ohni.

„Co si to dovolujete? Chcete mě zničit? Jste příšerný! Nesnáším vás. Proč jste si mě bral, když jste se rozhodl mě zabít vražednou jízdou na koni, pane?" rozčilovala se v jeho náručí a bylo jí jedno, že původně s ním nechtěla mluvit.

Potřebovala to ze sebe dostat. Musel vědět, že takhle se k ní chovat nesmí. Ani se nechtěla domýšlet, jak zrovna nyní vypadá. Určitě ne jako dáma, a to byla jen a jen jeho vina.

Fergus nepromluvil při jejích nadávkách ani slovo. Mlčel, což u něj bylo zvláštní. Vzápětí ji jemně položil k ohni a k jejímu překvapení přes ni přehodil vlastní pléd. Liliana ho chtěl nejdřív hrdě odmítnout, ale když se do ní vzápětí opřel mrazivý vítr, rozmyslela si to a beze slova ho přijala. Hrdost holt musela jít stranou.

Načež se od něj odvrátila a jen mlčky natáhla ruce k ohni a užívala si ten pocit tepla a klidu. Konečně si mohla oddechnout, a ne umírat při příšerné jízdě.

„Měla jsi něco říct, ženo," přerušil vzápětí to úžasné ticho její věčně zamračený manžel. A samozřejmě výčitkou. Jako kdyby ona mohla za to, že on neví, kdy zastavit.

Rozčíleně po něm mrskla pohledem a kousavě odsekla: „Jistě a vy byste okamžitě zastavil a přestal si hrát na jezdce, který ujede největší možnou vzdálenost za nejkratší dobu. Tomu tak věřím. Nezapomněl jste snad cestou, že jste si sebou vzal manželku? Nebylo by tedy za hodno se zeptat jako starostlivý manžel, jestli není unavená? Něco takového vy ale asi neznáte!"

Načež se od něj odvrátila a ignorovala ho. On si jí také celou cestu nevšímal. Tak ať pozná, jaké to je. Ona si své řekla. Jako starostlivý manžel se rozhodně zatím neukázal. Spíš jako naprostý neurvalec, který si myslel, že všichni zvládnou to, co on.

Ian sledoval svého zamračeného pána a pak zase pohlédl na mračící se dámu a v koutcích úst mu hrál úsměv. Vypadal, že se vzniklou situací dobře baví. Na něj se nikdo nezlobil, takže neměl na práci nic jiného, než sledovat jejich hašteření.

„Má paní, tady máte něco teplého do žaludku," prohodil po chvíli napjatého ticha, které nikdo z těch dvou nechtěl porušit. Natáhl k ní ruku s miskou, která obsahovala jediné jídlo, jehož se tu mohla dočkat.

Liliana na nabízené jídlo dlouhou chvíli jen hleděla. Byla tak unavená, že se bála zvednout ruce. Navíc celý den měla strašný hlad a nyní jako kdyby zmizel.

„Sněz to, ženo! Nemáme čas na tvoje odmlouvání," ozval se vedle ní netrpělivě její muž.

No, prostě galantnost sama. Neptal se, zda ji něco nebolí či netrápí. Jen ji okřikoval a rozkazoval. Rozčíleně zafuněla a sevřela misku ve svých rukou a bez jediného slova se pustila do jídla. Neměla ani sílu mu vynadat za jeho chování.

„Skot jeden mizerný," zahuhlala rozčíleně aspoň sama pro sebe. Na víc se nezmohla.

„Něco si říkala, má paní?" otázal se vedle ní ten chlap, co si ji vzal za ženu, a pak ji málem zabil zběsilou jízdou na koni. Vrhla po něm nenápadný pohled skrz vlasy a skoro by přísahala, že se dobře bavil, když se ptal.

Blbost, ten je jak z kamene, vyvrátila si to kysele. Ten slovo smích snad ani neznal.

„Nic, můj pane, asi už slyšíte i ptáky zpívat," zašveholila sladce v odpověď, aniž by mu věnovala pohled, a dál se věnovala jídlu. Jakmile se do něj pustila, její břicho si uvědomilo, jaký mělo hlad. Tudíž se konečně nasytila a hned se cítila lépe.

Načež vstala, a když kolem sebe uviděla jen samé pláně, čehož si předtím naprosto vyčerpaná nevšimla, s pochopením a rezignací se mlčky přesunula od těch dvou pitomců a lehla si na druhou stranu blízko k ohni, aby jí bylo, co největší teplo.

Nejdůležitější však bylo, co nejdál od jejího zatraceného muže. Když si lehla na deku, kterou cestou sebrala, a přikryla se plédem, povzdechla si. I tak pod sebou cítila kamínky a byla jí zima, ač byla tak blízko u ohně, jak jen mohla.

Zavřela oči. Čím dřív usne, tím líp. Na chvíli zapomene. Jakmile to provedla, za víčky se jí vybavily obličeje jejích rodičů a jí se zastesklo po domově. Tam bylo všechno tak jednoduché. Ještě nedávno se zdálo, že bude dámou, která bude hostit smetánku na svých plesech a místo toho nyní ležela venku pod noční oblohou a přes den ujížděla se skotskými šílenci, kdo ví kam.

****

„Fergusi, měl by ses k ní chovat lépe, vždyť dneska jsi ji skoro zničil!" zašeptal Ian zamračeně s pohledem upřeným na přítele. To si ta dívka nezasloužila. Měl by jí přece ukázat, že si jí váží, a ne ji tím tempem zničit.

Jeho přítel rozčíleně hleděl do ohně a sem tam mrkl okem na svou malou manželku, která spala na druhé straně. Bože, to je pořád něco. Vždyť jeli jako obvykle. Nebyl důvod zastavovat dřív.

„Vždyť nic neřekla," ohradil se dotčeně. Copak jí viděl do hlavy, aby věděl, že dáma potřebuje zastavit? No, neviděl!

„Jistě, je vidět, že je houževnatá a nezhroutí se hned, když se musí něčemu postavit. Jenže si měl udělat zastávku. Ta dívka není zvyklá jezdit celé dny v sedle jako my dva. My na koních vyrostli, ona se maximálně sem tam projela po parku!" odsekl důrazně Ian a vrhl po něm naštvaným pohledem.

Zamračenější z dvojice však na jeho slova jen pokrčil rameny. Neměl k tomu, co dodat. On neudělal nic špatného. Když byla unavená, měla něco říct. Pak by třeba zastavili, ale takhle...

„Je to tvoje žena! A jen proto, že sis někoho musel vzít, tak ji nemůžeš trestat! Vzpomeň si, že ona tě už vůbec nechtěla. Tak jí trochu ukaž, že se s tebou bude mít dobře! Je to Angličanka a ta je zvyklá na něco jiného!" hustil do něj další moudra jeho doprovod. Vždycky ho poučoval, jako kdyby tomu rozuměl víc než on. To těžko.

On byl totiž laird!

„Já ji netrestám!" zareagoval aspoň na ta naprosto nespravedlivá slova.

Jízda na koni byl požitek a rozhodně ne nějaký trest. Načež zvedl ruku, aby zarazil všechna další slova. Měl kázání pro tento den po krk. Proto popadl s temným pohledem náhradní pléd, který sebou vezli a vydal se k ležící dívce, která spala, co nejdál od něj.

Tiše k ní došel a v tu chvíli se na ni zadíval. Všiml si jejích krásných vlasů, které ležely rozházené kolem ní. Chvíli tam jen tak stál a prohlížel si ji. Teprve nyní v záblescích ohně si svou ženu doopravdy prohlédl. I když byla úplně vyčerpaná, stále vypadala jako princezna. Byla krásná... a vzdorovitá, prolétlo mu hlavou a on se lehce pousmál.

Byla Angličanka a on si prostě neuvědomil, že dáma není zvyklá jezdit tak rychle oni. Nenapadlo by ho, že bude problém jejich tempo. Nikdy dřív nebyl. Jenže... vždyť nikdy s ženami necestovali. Teď mu také bylo jasné proč. Díky nim pak cesta trvala třikrát déle než obvykle.

Asi měli zastavit dřív. Měl se o ni zajímat. Hleděl na její uvolněný výraz na spící tváři a musel se pousmát. Nepostěžovala si ani jednou za celou cestu, i když musela být vyčerpaná a za to ji musel obdivovat. Uměl si představit, že kterákoliv jiná by spustila křik a odmítla by klidně dál pokračovat. Ona však ne.

Bude si muset zvyknout na to, že je to jeho žena. Že už není sám, ale má na starosti i někoho jiného než své muže. Jeho život už nebude stejný. To vědomí ho ovšem vůbec nerozradostnilo. Spíš naopak. Líbil se mu jeho dosavadní život a řád věcí, jak byl.

Musel se však o svou manželku postarat. To byla jeho povinnost a on jí hodlal ukázat, že Skotsko je ta nejlepší země, kde se dá žít. Na jeho panství budou mít spokojený život.

Nesmí si však dovolit k ní cítit něco víc než respekt! Láska... fuj! To nebylo nic pro něj. Ta z mužů dělá slabochy a stojí je život, a to on nikdy nedopustí!

Pomalu se usmál a lehl si vedle ní. Načež ji jemně objal a oba je přikryl jeho plédem.