Poslední kapitolka je na světě a já doufám, že vás knížka bavila a že na ni budete vzpomínat v dobrém. Chtěla bych vám všem moc poděkovat za podporu, kterou jste mi po celou dobu psaní dávaly. Za ni vám všem patří můj veliký dík. Tak si užijte poslední kapitolu.

Liliana se cítila neuvěřitelně nemotorně. Břicho narostlo do obřích rozměrů, tedy aspoň z jejího pohledu. Přes ten balón si už ani neviděla na špičky prstů a ještě ke všemu ji bolela záda.

Ranní nevolnosti dávno skončily, ale jak řekla Janet, bylo to jen a jen horší. A zatímco Lilianě se díky tomu zhoršovala nálada, Ferguse snad pohled na její obrovské břicho rozveseloval.

„Čemu se směješ, můj pane?" zasténala rozzlobeně, když seděla u stolu v síni.

„Vypadám hrozně. Sotva se hnu," stěžovala si dál, zatímco jedla snídani.

Fergus se na ni zazubil a prohodil: „Vypadáš roztomile, maličká."

Liliana místo, aby mu poděkovala, se na něj obořila: „Maličká!! To rozhodně ne! Teď jsem snad nejtlustší z celého klanu."

„Však si těhotná, Liliano!" bavil se manžel a nechal si od Malcolmovy dcery, která zaskakovala za Janet nalít pivo.

Liliana okamžitě zbystřila pozornost, a když uviděla, že jí věnoval úsměv, zamračila se ještě víc. Ale no tak. To nic nebylo, uklidňovala se a jemně si hladila bříško.

Když však uviděla, jak se jejich ruce dotkly u džbánu, zbystřila ještě víc. Před očima si to ještě jednou představila, ale těhotenství s ní dělalo divy, takže si vzápětí byla jistá, že se na ni usmíval širokým úsměvem.

No tak to ne!, vyjekla dívka podrážděně a zvedla oči.

„Nestydíš se, Fergusi?" vyjekla tiše, aby je nikdo jiný neslyšel.

Zlost v ní přímo vřela. Ten syčák jeden!

Manžel se na ni překvapeně otočil a odvětil: „Copak, drahá?"

„Před mýma očima si tu děláš cestičku do cizí postele!!"

Fergus se málem udusil pivem, když to uslyšel.

„Liliano?" otázal se nechápavě a pak jeho zrak zakotvil na odcházející dívce.

„Maličká, vždyť mi jen nalila pivo," dodal vesele, když pochopil, proč ho žena vraždí pohledem.

Lžíci držela v rukou tak pevně, až jí zbělely prsty a jemu zacukaly koutky úst smíchy.

„Tak proč ses na ni usmíval?" odsekla dívka a poposedla na lavici.

Manžel se i přes to usmíval a nevypadal, že by aspoň trochu litoval svých činů. Snad si nemyslí, že já mu budu nosit potomka a on si bude užívat jinde, zuřila v duchu dívka.

„Nikdy se na nikoho neusmíváš jen tak, Fergusi," dodala rozčíleně.

Fergus se zamračil a už se rozzlobil také: „Tak jsem se usmál, Liliano. Měla bys být ráda, drahá, ne? Vždycky si stěžuješ a najednou."

Liliana po něm mrskla pohledem a odsekla: „Tak proč se musíš usmívat zrovna na ni? Proč ne na svého nejlepšího přítele, laidře?"

„Proč bych to dělal?" nechápal muž, a když se jeho žena začala pokoušet vstát s naprosto vraždícím výrazem, pokusil se jí pomoci, ale jen od sebe jeho ruce odtrhla.

„Tak si za ní běž, když se ti tak líbí!" vyjekla a konečně se dostala na nohy.

„Co?? Liliano! Zůstaň sedět, nebo si ještě ublížíš. Nehodlám za nikým jít," vykřikl a jemně ji k sobě obrátil.

„Tak proč ses na ni usmíval, Fergusi?" vykřikla zlostně.

Laidr zaskřípal zuby a měl, co dělat, aby se uklidnil.

„Má drahá, co má tvá mysl neustále s tím úsměvem? Byl to jen nevinný úsměv. Tak se usmívám i na Alici a další!"

„Takže ty si hledáš hned několik žen?" rozzuřeně vypískla Liliana.

Objala si bříško, jako by ho chránila. Zatímco Fergus zasténal. To snad není možné, pomyslel si rozčíleně.

„Ne!! Liliano, chováš se jako žárlivá..."

„Já???Žárlit na tebe? To nikdy!" odsekla rozčíleně.

Načež se mu vytrhla a dodala zuřivě: „Klidně se dál na všechny usmívej, jsem jako balon, tak si musíš užívat jinde. Ale já přitom nebudu!"

Načež vyrazila pryč. Chtěla odejít hrdě a napřímeně, ale s jejím velkým břichem to nebyl tak brilantní odchod, jak chtěla.

Spíše to bylo úplně naopak. Vzápětí zakopla a byla by spadla, kdyby ji manžel rychle nezachytil. Dívka se mu ani nepodívala do očí, nepoděkovala a prostě pokračovala dál. V komnatě se s pomocí Alice navlékla do teplého šatstva, protože venku byla zima. Již před nějakou dobou napadl sníh.

Rozčíleně se sunula po nádvoří a po nějaké době se vydala ven z brány. Chtěla se jen projít a ujasnit si myšlenky. Těšila se až bude mít miminko a bude ho držet v náručí. Nechtěla se na Ferguse tak obořit, ale když viděla tu pěknou dívku a že jí její manžel bručoun věnoval úsměv, což u něj do nedávna nebyl běžný jev, nemohla se udržet. Měla na něj zlost. Vždyť on vůbec nevěděl, jak se cítí. Nemohla dělat nic z toho, co by chtěla. Navíc byla mnohem víc unavená než kdy dřív, a tak se často uchylovala do komnaty, aby si odpočinula, což jí připadalo jako by se vzdávala svých povinností.

Pohladila si bříško i přes horu vrstev a zamumlala: „Nesmíš si z toho nic dělat, zlatíčko, tebe budu chtít vždycky. Stojíš za všechny útrapy. Těším se, až tě uvidím. Matka vždycky říkala, že první pohled na vlastní dítě ženě změní život a já vím, že nelhala. Ty jsi mi změnil, broučku, život již nyní."

Načež dodala rozhodně: „Fergus to bude muset pochopit. Copak se někdy dřív usmíval na někoho jiného než na tvou maminku? Ne! Určitě ne! Nejspíš si myslí..."

„Myslí si, že maminka nemůže být krásnější, než je nyní," přerušil ji náhle rozhodně Fergusův hlas.

Liliana se vylekaně otočila a uviděla, jak manžel stojí za ní. Nejistě se pousmála.

„To říkáš jen tak, aby si to napravil," odvětila zamračeně.

Manžel po té odpovědi ztratil úsměv a pak odsekl: „Já nic neprovedl. Jen jsem se usmál, co, má drahá, ti na tom přijde tak hrozné?"

Liliana se k němu ve sněhu vydala a pronesla jemně, když se opřela o jeho hruď: „To že ten úsměv je úžasný a nikdy jsi ho tolik nerozdával, můj drahý."

Manžel si ji k sobě jemně přivinul a zašeptal: „Protože tehdá jsem nevěděl, co to úsměv je. Až ty, maličká, si mě naučila, jaká je jeho síla."

Liliana se od něj odtrhla a otázala se vážně: „Takže ses na to děvče usmál jen tak, Fergusi? Nechtěl sis ji vzít do postele?"

Manžel se div nezakuckal zlostí, že to znovu vytáhla. Zhluboka se nadechl, aby se ovládl.

Když se mu to povedlo, rozhodil ruce kolem sebe a smrtelně vážně odvětil: „Má drahá, stačíš mi docela jistě ty. Tolik starostí bych neměl ani s tuctem žen."

Načež dodal zamračeně: „Nad to nechápu, jak bychom se všichni tři do naší postele vešli, drahá, s tvým malým bříškem. Někdo by asi musel spát na zemi."

Liliana na něj ohromeně pohlédla a odsekla rozčíleně: „Vy byste byli v naší komnatě?"

Fergus se na ni nevinně zadíval a odvětil: „Samozřejmě, drahá, kde jinde?"

„Do mé komnaty žádná jiná žena nevkročí!!"

„Takže ani Alice? Tak to nevím, jak splníš, má paní," pronesl přemýšlivě a kdyby dívka nezačínala být čím dál rozzlobenější, všimla by si, jak se manželovi zvedl koutek úst v úsměvu.

Jeho žena byla naprosto roztomilá, když se rozčilovala, a když na něj žárlila.

„Víš, jak to myslím, Fergusi!" odsekla rozčíleně.

„Tak mi tedy řekni, kam bychom se podle tebe, drahá, měli uchýlit, když do naší společné komnaty nesmíme?" provokoval ji dál.

Liliana si jemně hladila břicho a pochodovala, čímž ve sněhu dělala další a další stopy. Ten neřád si opravdu chtěl do jejich postele vzít jiné ženy.

„Nevím, to je mi naprosto jedno, ale do mé postele ne!"

„Ale, maličká, je to i má postel," prohodil vesele.

„Třeba do stájí nebo do chlívku! Ty chlípníku!" vyjekla rozzuřeně a v ten moment se na něj vrhla.

Nebylo to tak graciézní, jako když nebyla těhotná, ale i tak se za svůj výkon stydět rozhodně nemusela. Začala mu rukama bušit do hrudi, přičemž mu přitom stačila i nadávat.

„Ty zatracený Skote, zlořečníku, chlípníku, uličníku..."

Chvíli ji s pobavením nechal do něj bušit, protože jejíma malýma ručkami mu moc neublížila. Po jedné zvlášť bolestivé ráně, jí jediným rychlým pohybem jemně chytil ruce do svých. Liliana rozzlobeně zanadávala a zvedla k němu rozčílené oči.

Manžel si z toho však nic nedělal a s pohledem upřeným do jejích roztomilých očí, ji políbil na hřbet jedné ruky a pak na druhý.

„Jsi nádherná, když se zlobíš," prohodil něžně.

Liliana se zarazila a dojatě na něj pohlédla. Rázem zapomněla na zlost.

„Musím uznat, že mě umíš omámit," zamumlala jemně.

„To bych si, drahá, rozhodně nedovolil," odvětil, když ji k sobě přivinul a vzápětí se jeho rty dotkly jejích.

Dívka se však od něj na poslední chvíli odtrhla a zamumlala: „Ale na tu služebnou se už ani neusměješ."

Fergus se zasmál a zamumlal: „Usmívat se budu jen na Iana, drahá!"

A chopil se jejích rtů. Polibek byl nejdokonalejší a nejkrásnější.

Liliana se mu ovšem po chvíli vyvinula a dodala rozhodně: „Budu ti věřit, můj milý, ale stejně si myslím, že by to děvče se mělo vrátit domů."

„Proč?" otázal se Fergus rozčíleně.

Liliana se na něj usmála a pohladila ho po ruce.

„Bude to tak lepší!"

„Liliano, nemáš proč žárlit, vždyť ani pořádně nevím, jak vypadá! Nezajímá mě."

Dívka si pohladila bříško, protože ji v něm bodlo a odsekla: „Tak mi ji popiš! Hned!"

„Maličká, co se děje?" nechápal laidr.

„Popiš mi ji, Fergusi!"

„Měla hnědé vlasy a oči...hm....možná modré," začal nejasně, a když uviděl, že se jeho manželka zamračila ještě víc, dodal: „Ehm...tak hnědé! Určitě!"

„Takže sis ji prohlížel!! Má je hnědé!" vykřikla rozčíleně.

Sakra, zanadával laidr rozzlobeně a pokusil se svoji ženu uklidnit.

„To byla náhoda, maličká. Nějaká služebná mě nezajímá!"

„Tak ji vyhoď! A hned, Fergusi! Nesmím se rozrušovat. Copak chceš, abych o naše dítě přišla?" vyjekla dívka rozčíleně.

„Tak to ne, má drahá, ale nevyhodím někoho jen proto, že žárlíš! A ty sama by sis to vyčítala, až se vzpamatuješ," ozval se rozčíleně a byl stejně rozzlobený, jako ona.

To tak, aby si nechal diktovat, koho tu nechá a koho ne! Jsem laidr, a tak musím být rozhodný.

„Takže si tu tu milenku necháš?" vypískla.

„Není to má milenka, Liliano! Miluju tě. Copak bych tě podváděl, když si těhotná?"

„Právě nyní k tomu máš nejlepší příležitost," odsekla dívka.

Zatraceně, zaklel Fergus a projel si vlasy rukou. Měl toho tak akorát dost, načež mu kmitl myslí nápad a v očích mu zajiskřilo.

„Dobrá, dokážu ti to, drahá! Hned teď!" vykřikl.

Liliana pozvedla obočí, ale to už ji táhl zpět k bráně.

„Zpomal, laidře! Jsem těhotná!" protestovala, když se hnal zběsile zpět do tepla.

Manžel zpomalil, a když došla až k němu, jemně ji vzal do náručí.

„Fergusi!! Co to děláš? Snad si nemyslíš, že mě uplatíš pár polibky!" vypískla, když vylétla do vzduchu a muž naopak zaskuhral pod její vahou.

„K čertu!" zaklel tiše.

Dívka se na něj však zazubil a otázala se: „Říkal jsi něco, drahý?"

Manžel jí však věnoval úsměv a rychlým krokem s ní dupal k bráně.

Dívka se ho držela kolem krku, když poznamenala: „Snad na tebe nejsem moc těžká, Fergusi!"

Manžel něco zavrčel, ale pak prohodil: „Samozřejmě, že ne, drahá. Jsi lehoučká jako pírko."

Liliana se k němu přivinula a odvětila vesele: „Totéž jsem si myslela, drahý."

Vešel s ní do domu, vyšel z posledních sil schody a pak ji něžně položil na postel.

Liliana ze sebe sundala nemotorně tunu oblečení, zatímco manžel prohodil: „Jen něco zařídím a jsem zpátky, má paní!"

„Z tohoto na mě moc důvěry nekouká," odsekla dívka, ale manžel jí věnoval úsměv a odvětil tajemně: „Až se vrátím, budeš mluvit jinak!"

A vyběhl ven z komnaty. A dívka za ním zavolala: „Doufám, že se nejdeš usmířit s tou služebnou!"

Slyšela povzdech, ale jiné odpovědi se jí nedostalo. Odhodila oblečení na židli a zůstala jen v teplých šatech, ve kterých se jí rýsovalo bříško. Opatrně se opřela a jemně si ho hladila.

„Uvidíme, na co tatínek přišel, aby si nás usmířil," zašeptala tiše a zrak upírala na zeď.

„Tak jsem tu, maličká!" zvolal Fergus, až dívka vykřikla leknutím a obrátila se k němu.

Manžel měl ruce plné jakéhosi košíku a nezbedně se usmíval.

Liliana na něj nechápavě hleděla, když to položil na stůl a pronesl: „Dokážu ti, že mě nezajímá jiná žena, než ty drahá! Zůstanu tu s tebou, až dokud neporodíš! Takže bych za nikým ani chodit nemohl. Budu celý jen tvůj."

„A co potom?" pronesla vážně.

Manžel se na ni pousmál a odvětil vesele: „To už nepotřebuješ jistotu, bude na světě naše děťátko a já nebudu mít důvod hledat povyražení jinde!"

Liliana se na něj pochybovačně podívala.

Načež se ujistila: „Takže se odtud ani nehneš?"

„Jen v nejnutnějších případech, drahá!" prohodil klidně.

Lilianě zajiskřilo v očích, když vstala z postele a sehnula se k truhle, kterou cílenými pohyby prohmatala. Konečně našla, co potřebovala a zvedla ruku, ve které držela klíč.

Po události, kdy se Fergus setkal se svým bratrem, který se mu posmíval, že se spoléhá na závoru místo na zámek, který je mnohem účinnější, samozřejmě nechal laidr udělat všude zámky, aby náhodou nebyl za bratrem pozadu. Liliana se jejich hádkami skvěle bavila. Oba byli moc tvrdohlaví na to, aby ustoupili jako první, o to víc to bylo zábavnější.

Manžel na ni nechápavě pohlédl.

„Co to děláš?"

Dívka se na něj zazubila, jemně zavřela a zamkla dveře, než se k němu znovu otočila: „Jen pro jistotu, můj pane, abys svůj slib vzal vážně!"

„Přece tu nebudeme zamknutí!" vyhrkl rozčíleně.

„Takže jsi to nemyslel vážně, můj pane?" otázala se klidně a v rukou převracela klíč.

Fergus se zamračil a odsekl: „Myslel, ale..."

„Pak však žádné ale není, můj drahý," přerušila ho klidně.

Načež se mu zadívala do očí a pronesla: „Vyhoď ten klíč z okna!"

Fergus na ni zíral jako by se zbláznila.

„Proč bych to dělal, Liliano! Je ti dobře?"

Liliana se na něj zazubila a natáhla se na špičky a políbila ho jemně na ústa. Manžel ji objal a polibek prohloubil.

„Výborně, když tě budu mít jen pro sebe, drahý!"

Liliana k němu natáhla klíč a pronesla klidně: „Dokaž, že si to myslel vážně a vyhoď ho ven!"

Ježiši kriste, to snad není možný, pomyslel si muž nechápavě.

„To neudělám, maličká!" vyhrkl rozčíleně.

Liliana se na něj však jen zazubila a zahoupala mu klíčem před obličejem.

„Takže jsi to nemyslel vážně, drahý?"

Fergus si povzdechl a odsekl: „Myslím, ale když to odhodíš, jak se dostaneme ven, drahá?"

Liliana však jen hbitě došla k oknu a k jeho šoku se z něj nahnula a vzápětí odhodila klíč do keřů pod nimi.

Fergus vteřinu jen hleděl na místo, kde předtím viděl klíč, než vyjekl: „Sakra!!! Liliano, zbláznila ses??"

A vrhl se k oknu, odstrčil ji a zíral dolů.

„No, to snad ne! Jsme tu uvězněni!" zuřil a měl co dělat, aby se uklidnil.

Vůbec netušil, kam ten zatracený klíč spadnul. Keře pod oknem byly dostatečně zarostlé, aby nic neviděl.

Liliana naopak byla naprosto klidná, posadila se ke stolku a prohodila vesele: „Pokud jsi to myslel vážně, tak by ses takhle nerozčiloval!"

„Myslel jsem to vážně, ale panebože, jak se nyní dostaneme ven?" vyjekl rozzuřeně.

Liliana se na něj pousmála a začala zkoumat, co všechno v košíku je.

„Mňam, mmm... to mi taky chutná! Překonal ses, Fergusi!" mumlala si, zatímco všechno uvnitř zkoumala.

„Liliano?? Sakra, jak se dostaneme ven?" zařval rozzuřeně.

Liliana si vzala jablko a spokojeně se pousmála, než podotkla: „Určitě někdo má od naší komnaty další klíč, drahý. Tak tam nestůj a pojď se s námi posilnit. Až nastane čas, otevřou nám."

Fergus si opřel čelo o zeď a snažil se uklidnit. Jeho žena byla naprosto klidná. Prostě je tam jen tak uvěznila. To snad není možný, honilo se mu hlavou a zmocňoval se ho, čím dál větší vztek.

„Mám tu i tvoji oblíbenou kaši, drahý," lákala ho vesele.

Manžel však vyhlédl znovu z okna a sledoval keř. Jak tam někdo najde ten klíč? Vždyť to bude trvat strašně dlouho, než to prohledají.

„Fergusi, jestli tam budeš stát celý den, tak si to moc neužijeme," poznamenala dívka vesele.

Manžel se k ní obrátil, pak došel ke stolku a usadil se vedle ní.

Ještě jednou si povzdechnul a poznamenal: „Třeba je ještě jeden klíč zde, drahá!"

Tahle naděje ho utěšila a s novým zápalem naděje se rozhlédl po komnatě. Rychle odhadoval místa, kam ho mohli dát jeho lidé. Liliana však rychle jeho naději skropila.

„Pokud vím, tak jeden dával Malcolm někam jinam, Fergusi."

„Zatraceně," zaklel laidr rozčíleně.

„Takže, co kdybychom si to začali užívat, drahý? Až budeme potřebovat ven Ian nebo někdo jiný nám odemkne," dodala pobaveně dívka.

Konečně mu zakmitaly v očích veselé plamínky. Nahnul se a něžně vzal její hlavu do dlaní.

„Víš, o tom, má paní, že jsi neuvěřitelná?" zamumlal tiše.

Liliana se na něj sladce usmála a odvětila: „A naše dcera bude celá po mně!"

„Bůh nás ochraňuj," zamumlal Fergus, ale dívka ho zaslechla a hodila po něm jablkem.

„Ty...to nebylo milé, drahý!"

Manžel bez problémů jablko zachytil a zazubil se na ni a s pohledem upřeným do jejích očí se do něj s chutí zakousl.

„Hmm, je to dobré," provokativně prohodil.

Liliana na něj však jen vyplázla jazyk a pohladila si břicho.

„Já jsem měla lepší, můj pane."

Načež ho chytila za ruku a s očima upřenýma do jeho, se zakousla do místa, kde byly ještě vidět jeho otisky zubů. Manžel zasténal a dívka se na něj usmála.

„Měl si pravdu, je výborné."

„Chacha... já už nevím, Fergusi," vyhekala ze sebe dívka, když už hodinu hádala, co manžel předvádí.

Hráli hru, že jeden někoho předváděl a druhý hádal. Musela si lehnout do postele, protože jinak manžel nedal. Nechtěl, aby se zbytečně namáhala. Přesto to dělala, protože smích jen tak zastavit nešel.

Trvalo dlouho, než manžela uprosila, aby to vyzkoušel. To bylo neustále opakování. Jsem laidr! Nebudu přece dělat šaška. Dívka ho však mile ujistila, že se to nikdo nikdy nedozví, takže si nemusí dělat starosti. Načež na něj upřela prosící oči a rázem měla, co chtěla.

„Tak se snaž, Liliano! Nehodlám tu už dýl dělat ze sebe blázna," zahučel Fergus, ze začátku, když moc nevěděl, o co jde se usmíval, ale v průběhu hry se mu tvář čím dál víc mračila.

Liliana si jemně pohladila bříško, ve kterém ji sem tam píchlo, opatrně se posunula nahoru a prohodila: „Když já si pořád myslím, že předvádíš Iana, drahý!"

A ústa jí zakmitaly smíchy. Manžel si otřel zpocené čelo a procedil skrz zuby.

„Už po desáté, malická. Ian!!! To není!!!!" odsekl.

Liliana nevinně pokrčila rameny a dodala: „Já se snažím. Tak to zkus změnit!"

„Změnit to nejde, drahá. Takhle to musíš poznat. Je to tak jednoduché, navíc ty jsi chtěla hrát tuto hru," odsekl rozčíleně.

Načež dodal nabručeně šeptem: „Určitě ji vymysleli Angličani."

„Já to slyšela," prohodila vesele a zakousla se do jablka.

„Mohl bys to zopakovat pomaleji?" zašvitořila se smíchem.

Manžel se zamračil jako bouřkový mrak a temně pronesl: „Naposledy, maličká! Pak končím."

„Budu se snažit," dodala jako hodná manželka, ale koutky úst jí cukaly smíchy.

„Už víííímm. Je to Gruag!!!" vykřikla po další ukázce.

Byla naprosto přesvědčená o své pravdě.

Manžel se chytil za hlavu a vyjekl rozčíleně: „Je to Alice!"

Liliana vybuchla smíchy, ale nic si nad svou prohrou nedělala a odsekla vesele: „Těsně vedle, můj pane."

„Tak ještě jednou," vyhrkla nadšeně.

V tu ránu však Ferguse přešla radost a zamračil se jako čert.

„Ani nápad, drahá!" začal a vypadal, že se hodlá hodně dlouho mračit, a tak se dívka zavrtěla a vyjekla: „Au!"

Rázem byl Fergus u ní a jemně ji vzal do náručí.

„Co se děje? Jsi v pořádku, Liliano?" vyhrkl a očima přejížděl, jestli neuvidí nějaký příznak.

Liliana se k němu přivinula a sladce zavrněla: „Takhle je to lepší, můj drahý!"

Manžel se tiše zasmál a zamumlal jí do vlasů: „I ty jedna!"

Liliana po něm vrhla pohledem a odvětila jemně: „Jen jsem nechtěla, aby ses mračil. To se mnou nedokážeš být celý den, aniž by ses na mě nemračil, laidře?"

Manžel ji políbil do vlasů a zamumlal: „Já jsem se nemračil."

„Mračil!" odpinkla dívka hbitě.

„Nemračil!"

„Mračil!"

„Liliano, jsem..."

„Laidr já vím, ale to neznamená, že máš vždycky pravdu, můj drahý," přerušila ho dívka jemně a vzala mu ruku a jemně ji položila na své objemné bříško.

„Cítíš to?" zamumlala něžně.

„Kope?" vydechl a jeho dlaň obestřela vystouplé bříško a dívka cítila příval lásky.

Manžel zvedl hlavu s rukou stále přiloženou a pronesl něžně: „Miluju tě, maličká!"

Liliana překryla svou rukou jeho a odpověděla: „A já tebe!"

V noci ji Fergus něžně objímal a spokojeně spal. Liliana usnula hned po něm a propadla se do říše snů.

Náhle se uprostřed noci probudila. Vyděšeně otevřela oči do absolutní tmy kolem ní.

„Sakra," zamumlala a nechápavě se rozhlížela, aby našla důvod jejího probuzení.

Když hlavu obrátila napravo, její strach roztál pod úsměvem. Potichu sledovala manželovo klidné spaní a jak mu vlasy padaly do očí. Něžně mu je odstranila z obličeje a dál si ho prohlížela. Byla tak šťastná. Povzdechla si a chtěla se otočit na druhý bok, aby se pokusila znovu usnout, když v tom ucítila bolest, až nahlas vyjekla.

„Au," zasyčela a chytila se za břicho.

To nic není, ujišťovala se a zůstala ležet na zádech, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.

Ne, nyní rodit nemůže. Maruna říkala, že to nebude dřív než za tři týdny. Je brzo, prostě jen křeč. Snažila se uklidnit.

Když ucítila bolest znovu, vyjekla do tmy a otočila se na Ferguse. Ten si klidně dál spal. Vůbec ji neslyšel.

„K čertu, to není možný, vždyť jsme tu zavření!" vydechla tiše, a když pocítila bolest znovu, vykřikla. Ježiši, jak jsem mohla vědět, že zrovna dnes se bude moje holčička drát na svět? Nemáme ten zatracený klíč! Jsme tu uvěznění, ječela v duchu vyděšeně.

Zapřela se do postele, dokud bolest nepolevila, načež se otočila a zašeptala: „Fergusi?? Fergusi?? Vstávej!"

Manžel si však dál naprosto klidně spal.

„Zatracený chlap," zamumlala skrz zuby a popadla polštář a bouchla jím Ferguse po hlavě a vykřikla: „Fergusi!!!!"

Znovu do něj uhodila polštářem a pak už ho bouchala hlava nehlava.

„Zatraceně, co se děje? Liliano? Já se snažím spát. Co kdybychom to probrali ráno?" mumlal muž se zavřenýma očima a jen ruce pozvedl, aby se bránil.

Liliana zasténala a odsekla: „Ne, proberemééé to hned! Tvůj potomek se tlačí na svět!!! Vstávej a něco dělej! Hned!!!!"

„Takže ráno, maličká! Spi," odvětil naprosto nelogicky, ale dívka ho znovu uhodila a zařvala: „Rodím!!!! Zatracený Skote!!!! Vyhodím ti z okna všechny zbraně!!!"

V ten moment muž konečně otevřel oči a vyhrkl: „Ne, zbraně ne!!!"

„Co se děje?" dodal konečně probuzeně a z rukou jí vzal polštář a v koutcích úst mu pobaveně zacukalo.

Liliana rozčíleně vykřikla: „Rodím, Fergusi!!!"

„Ne, to až za několik týdnů," chlácholivě ji uklidnil, až měla chuť ho zabít.

Liliana se zvedla na nohy, slezla z postele a vyjekla rozzuřeně: „Rodím, Fergusi, právě mi odtekla plodová voda!!!"

Načež na něj ukázala prstem a oči jí zářily vzteky: „Tak vykopni ten zadek z postele a začni něco dělat, můj pane!!"

V ten moment se konečně laidr probral, sprostě zaklel, vyskočil z postele a vyhrkl: „Je to brzo, Liliano."

Liliana přecházela pop komnatě, podpírala si záda a zhluboka dýchala.

„Výborně, drahý, to bych bez tebe nevěděla," odsekla rozzuřeně, a když ho uviděla pomateně hledat věci, vyjekla: „Zatraceně, Fergusi, potřebuju pomoc! Marunu potřebuju! Tak sakra něco dělej!"

Manžel odhodil věci a vrhl se ke dveřím, když však o ně narazil, protože nešli otevřít, zaklel znovu.

„Ty jsi vyhodila ten klíč, Liliano!"

Dívka tiše mumlala k bříšku: „Holčičko, ještě prosím ne! Nyní ne!"

Načež se otočila na manžela a zasykla: „Tak je vyraž, kopej do nich. Vezmi na ně sekeru. Je mi to jedno! Ale něco dělej!!!"

„Proč jsi to jen udělala?" vyjekl zoufale.

„Buď chlap a vyraž ty dveře!" zařvala Liliana a pevně sevřela sloupek od postele.

„Ty dveře jsou z kvalitního dřeva.."

„Tak se pokus!!! Nebo slez z okna!! Je mi to jedno. Jen sem dostaň pomoc!!" vyjekla znovu a zhluboka dýchala.

Určitě to bylo jen pár křečí, snažila se uklidnit. A co ta voda??, ptala se sama sebe a upřela na ni zrak. Dobře asi se mi to jen nezdá.

Manžel se však vrhl k ní a nejistě se otázal: „Jsi v pořádku, Liliano?"

Dívka ho udeřila do hrudi a zlostně odsekla: „Jistě, že jsem. Jak jinak, drahý."

A když uviděla, jak se uklidňuje, zasykla: „Samozřejmě, že nejsem!! Rodím, Fergusi! Tak, prosím, vyraž ty dveře!"

Fergus zbledl ještě víc a vrhl se ke dveřím. Nadechl se a ramenem se na ně vrhl.

„Auuu," vyjekl, když se sesunul na zem.

„Znovu," zavelela Liliana a začala křičet: „Rodíííííííímmmm. Piřjďte sem!!!!!! Hned!!!!!"

Načež se přesunula k oknu a vyklonila se z něj: „Pomooooooc!! Potřebuju léčitelku!!!!!"

Přecházela sem a tam, snažila se klidně dýchat.

Náhle jejich snažení přerušilo zabušení do dveří a veselý hlas Iana: „To se musíte hádat uprostřed noci? Ostatní by se rádi vyspali."

„Iane, nyní není ten pravý čas na takové veselí," začal její manžel, ale Liliana se dobelhala ke dveřím a vyjekla: „Rodím! Není to vtip. Okamžitě otevři ty dveře!!! Sežeň náhradní klíč a najdi Marunu. Auuuu!"

„Kruci!" uslyšela muže zanadávat, ale pak dodal: „Neměli byste mít ale klíč vy?"

Fergus po ní hodil pohledem, který říkal, je to všechno tvoje vina a odsekl: „Liliana ho ráno hodila z okna."

„Copak jsem mohla vědět, co se stane?" odsekla dívka rozčíleně.

„Nemusela jsi to dělat!!" odsekl manžel.

„Takže je to všechno moje vina?" vyhrkla dívka a přecházela sem a tam.

Zhluboka dýchala

Načež když manžel poodešel, aby se na dveře vrhnul, zařvala na Iana za dveřmi: „ Dostaň nás ven, já s ním rodit nebudu!! Nikdy!!"

„A kde je ten klíč?" vyhrkl Ian.

„Někde v křoví pod oknem, ale vyraž ty dveře a najdi Marunu hned!"

„Ihned! Neumím rodit děti," přidal se k ní manžel.

Uslyšeli kroky mířící pryč, a pak ještě veselý hlas: „Né, příteli? To se divím, laidr by měl umět všechno!"

Liliana přecházela sem a tam, přičemž se snažila zadržet hrůzu, že zůstane uvězněná v komnatě jen s manželem.

„Jen klidně dýchej, všechno bude v pořádku," snažil se ji Fergus uklidnit.

Liliana po něm však jen hodila vražedným pohledem.

„Umíš odrodit dítě, drahý?" vydechla, když ji přešla bolest.

Fergus se zatvářil sebevědomě, když odvětil: „Určitě to nebude tak těžký!"

V ten moment se dívka vrhla na dveře a zařvala: „Dostaňte mě ven!!! Hned!!"

„Má paní, jsem tady. Hlavně se uklidněte a zhluboka dýchejte," uslyšela vzápětí udýchaný hlas Mauny, málem se jí úlevou odlomily nohy.

„Jak se mám uklidnit, když jsem tu uvězněná s někým, kdo o tom nic neví?" vyjekla dívka zoufale.

Znovu ji stáhla bolest a ona zařvala tak hlasitě, že Fergus zbledl ještě víc.

„Maličká, je mi to líto," vyhrkl zoufale a objal ji.

Liliana po něm vrhla vražedným pohledem a zasténala: „Jestli je ti to líto, tak dostaň dovnitř Marunu."

Načež zvýšila hlas a dodala: „Nebo ti vyškrábu oči."

Fergus se i oproti zoufalé situaci zaškubal pobaveně rty, ale když se na něj hodlala vrhnout, vrhl se k oknu.

„Iane, hledej rychleji!"

„Ale když ty větve mají trny a píchají," ozval se přítel ze zdola.

„Jestli nepohneš tím svým zadkem, budeš mít horší problémy, můj příteli, než nějaké trny. Doufám, že tě to inspirovalo!!" zařval v odpověď laidr.

„Neměl si to sem házet!" odsekl Ian a zasténal bolestí.

„Tohle není bolest proti tomu, co ti udělám, jestli nepřidáš," zavolal dolů.

Načež se vrhl k manželce, která poslouchala přes dveře Maruniny rady.

„Musíte ležet a hlavně správně dýchejte," mluvila kořenářka klidně.

Liliana vrhla vražedný pohled na manžela, uchopila ho za ruku a nehty mu zadřela do kůže při další stahu, až zaklel.

„Copak tu nemáš žádnou zbraň, Fergusi?" vyjekla.

Nechala se položit na postel a dodala vyčerpaně: „Stačila by sekera, nebo meč..."

„Ty bys..." vyhrkl šokovaně, ale Liliana vyjekla: „Ne, na moje dítě, ale na ty dveře!"

„Mám ho!!!!! Mám!!" ozval se náhle řev Iana.

Fergus se okamžitě vymanil z jejího sevření, zatímco ona zařvala bolestí a rozeběhl se k oknu.

„Hoď mi ho! Dělej!!" zařval na něj zpocený laidr.

Načež několikrát dívka přes bolest slyšela kletby a zařvala: „Vy zatracení Skoti!!!!"

Vzápětí však manžel přeběhl ke dveřím, otevřel je a dovnitř vrazila Maruna.

„Jsem tu, má paní."

„Díkybohu," vydechla Liliana, když ji obestoupily ženy.

Fergus se opřel o zeď a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

„A ven!" obrátila se na něj Maruna přísně. Laidr se však ani nehnul.

V tu chvíli, kdy to převzala do rukou Maruna, šlo všechno neuvěřitelně rychle.

„Vedete si úžasně, má paní," pronesla Maruna.

Hodiny utíkaly a Liliana už za tu dobu stihla proklít manžela snad stokrát. Bolesti se vracely a ona tlačila, co mohla, ale síly jí rychle ubíhaly. Alice ji držela za ruku a snažila se ji povzbudit. I manžel se o to pokusil, ale div, že mu neumačkala ruku, proto se raději zase vrátil do pozadí. Bylo to tam přece jenom bezpečnější.

A když se zdálo že je to nekonečné, kořenářka vykřikla: „Pořádně zatlačte! Už vidím hlavičku. Vaše dítě se dere na svět!"

Liliana v sobě našla poslední ze svých sil a zatlačila jako o život, zatímco Fergus ji chytil za ruku a zašeptal: „Jsi úžasná! Zvládneš to, maličká."

A o chvíli později Marunina v náručí držela miminko.

Fergus ohromeně zíral na to úžasné dítě a zašeptal omámeně: „Můj syn!"

Kořenářce zaškubaly koutky úst, při jeho promluvě bez jediného zaváhání.

Pak si odkašlala a pronesla ochraptělým hlasem: „Ehm... je mi líto, laidře, ale je to děvče."

Liliana zavzlykala úlevou a štěstím při její odpovědi. Srdce jí zaplesalo. Má holčičku. Vyčerpaně natáhla ruce.

„Dejte mi ji sem. Holčičku moji," zašeptala sotva slyšitelně.

Zatímco Fergus zíral na děťátko v kořenářčiných rukou a zamumlal: „Jste si jistá, Maruno? Měl by to být syn."

Maruna děťátko zavinula do látky, načež matce podala malý uzlíček do náručí a jemně ji přidržovala, protože byla na konci svých sil.

Přičemž šeptem odvětila laidrovi: „Smrtelně jistá, laidře. Gratuluji vám. Máte nádhernou dcerku."

Liliana nakoukla pod látku a vydechla. Dívala se na tu nejkrásnější holčičku. Tak maličké prstíčky a ta hlavička. Dotýkala se ji jemně jako by jí jen jediným dotykem mohla ublížit. Zkoumala každý kousek miminka.

Po tvářích jí začaly stékat slzy, přičemž zaslechla manželova tichá slova k Maruně: „To jsou tak malí vždycky, Maruno?"

Na ústech jí zahrál úsměv. Útrapy byly zapomenuty, stály za to, že ve své náručí držela nejkouzelnější miminko.

„Jsi úžasná," zašeptala a políbila dcerku na čelo.

„Takže je to holka? Nemohla byste se splést? Nemůže to být kluk? Vždyť je to tak malý," uslyšela znovu tichý hlas manžela.

Zvedla oči a odvětila: „Můj pane, je to holčička nejsi snad šťastný?"

Fergus se odvrátil od Maruny a věnoval jí ten nejkrásnější pohled, když klesl na kolena u její postele a promluvil s hlasem zabarveným dojetím: „Miluju tě drahá, byla jsi nejúžasnější a stejně tak miluju naši drahou holčičku. Je nádherná."

A pak dodal: „Jen jsem chtěl mít jistotu, maličká."

Liliana od něj odtrhla pohled a znovu se zadívala na dítě v jejím náručí.

„Je úžasná!"

„Trošku malá," nedal si říct Fergus, ale když se na něj ohlédla, uviděla že se tváří stejně dojatě jako ona.

„Ehmm," přerušila je Maruna nejistě, oba na ni pohlédli a ona se otázala: „A jak se bude jmenovat?"

Liliana se podívala na manžela a pak pronesla: „Rosemarie, to jest její jméno. Bude ji provázet po celý život."