Moc se omlouvám, že kapitolka tak dlouho trvala, ale nechtěla jsem to uspěchat. Nechtěla jsem sem dát nějakou slátaninu. Tak doufám, že se vám dnešní kapitolka bude líbit a užijete si ji, protože už to je předposlední kapitola. Nejspíš příští bude poslední, takže si užijte  den s Lilianou a Fergusem.

Jeden den Liliana seděla u krbu a s úsměvem pozorovala nedaleko si hrající děti. Na zemi si uprostřed síně hráli malé holčičky a malí klučinové. Jejich rodiče plnili své povinnosti ale občas jedna nebo další maminka přiběhla, aby děti zkontrolovala.

„Nejez ten kamínek!"

„Jak to zase vypadáš, ty nezbedníku?"

„Že na tebe pošlu tatínka."

Liliana se usmívala, protože ženy výhružky vážně nemyslely. Viděla tu lásku v jejich očí.

S toutéž láskou si pohladila bříško a zamumlala: „Ty můj broučku, tatínek i já se na tebe těšíme."

Načež pokračovala ve vyšívání a sem tam hodila pohledem po dětech. Oheň ji pěkně hřál, a tak se ani nemínila nikam hnout. S Alicí dávno všechno v kuchyni vyřídila a poté ji služebná vyhnala, aby odpočívala. Žádný respekt k ní neměla. Při té vzpomínce se tiše zachichotala.

„Má paní?" ozval se za ní náhle hlas a vytrhl ji z rozjímání.

Vyděšeně sebou trhla a otočila se na starce, který se na ni usmíval.

„Ach, Gruagu, polekal jste mě," vydechla a ukázala mu na místo vedle sebe.

„To jsem neměl v úmyslu, má paní."

Liliana mu věnovala úsměv a znovu se zadívala na děti. Malinké holčičce létaly copánky kolem hlavy a její úsměv, který se jí roztáhl až ke koutkům úst, byl prostě neodolatelný.

„Budete skvělá matka, lady Liliano," pronesl po chvíli ticha stařec, jako by jí četl myšlenky.

Obrátila se na něj a pronesla s obavami: „Nebyla bych si tak jistá, Gruagu. Vždyť ty děti, když se narodí, jsou tak malinkaté, že jde lehce..."

„Víte, že po porodu se může o dítě starat někdo jiný. Vy byste si s ním vždycky jen pohrála a vrátila ho vychovatelce nebo chůvě..." přerušil ji stařec hbitě.

Dívka na něj upřela nechápavý pohled a objala si v obraně bříško.

„Copak si myslíte, že bych SVÉ dítě svěřila cizí ženě??? Nikdy!" obořila se na něj rozčíleně, ale muž se nepřestal usmívat.

Chytil ji za ruku, a když se na něj hněvivě otočila, prohodil: „Budete skvělá matka, má paní. Tohle je důkaz. Už nyní své dítě milujete."

Liliana překvapeně pozvedla obočí, když pochopila, že se ji jen snažil donutit k přiznání, ale pak se jí na tváři rozhostil úsměv.

„Vy máte ale praktiky, drahý Gruagu!" pronesla vesele.

Stařík se na ni usmál a na důkaz své oddanosti, sklopil hlavu.

Liliana se znovu pustila do vyšívání a poznamenala: „Jaké myslíte, že by se hodilo jméno pro holčičku, můj milý?"

Gruag se napil z poháru a prohodil vesele: „Myslím, že na to by vám měl odpovědět laidr má paní."

Liliana zabodla jehlu do látky a koutky úst jí zacukaly smíchy.

„Je vidět, že mého muže znáte dobře. Je skálopevně přesvědčen, že to bude kluk!"

Gruag se k ní naklonil blíž a oči mu jiskřily živým zájmem, když se optal: „A co vám, paní, říká vaše intuice?"

Liliana věnovala starci lehký úsměv, když odvětila: „Že by se mohlo stát, že se můj manžel plete."

Po těch slovech se zachichotala a stařec se k ní vzápětí přidal.

Načež si položila hravě prst na ústa a dodala uličnicky: „Ale raději mu nic neříkejte, Gruagu. Posel špatných zpráv by nemusel dopadnout dobře."

Gruag moudře přikývl a spiklenecky prohodil: „To je též můj názor, drahá paní. Slyšel jsem laidra, jak všem hrdě ukazoval meč, který pro syna udělal."

Liliana zasténala a zabodla jehlu do šití s ještě větší razancí.

„A to jsem mu jasně řekla, že můj syn se se zbraní nebude učit, dokud neřeknu," zasykla rozčíleně.

„A váš manžel zase říkal svým mužům, že jeho syn bude cvičit, jakmile bude moc, má lady."

Dívka odložila šití a napila se, aby se uklidnila. Nejspíš tady někdo bude muset laidrovi ukázat, kdo tu velí. On může klidně rozkazovat celému klanu, ale jí a jejímu synovi rozhodně ne. Nebo holčičce.

Tahle úvaha jí okamžitě zlepšila náladu, a tak dodala nahlas: „No, myslím, že až uvidí naši dcerušku, bude muset s grácií ustoupit."

Starci zajiskřilo v očích při jejích slovech a musel znovu uznat, že laidrova manželka je velmi moudrá a schopná žena.

Chvíli seděli potichu, které přerušovalo jen praskání ohně.

Načež se dívka rozhlédla, udělala se jí vráska na čele, než se zamyšleně otázala: „Nevíte, kde se můj manžel nyní nachází, Gruagu? Od rána jsem ho neviděla."

Stařec se pousmál, když jí podal pohár s bylinnou šťávou, za který mu pokývnutím poděkovala.

„Já též neviděl laidra, má paní, ale ani ostatní."

„To se zdá být dost podezřelé," zamumlala dívka, zatímco pila.

Náhle však pocítila v těle pohyb, což ji tak vylekalo, že upustila pohár. Ten hlasitě narazil na podlahu a pití z něj vytékalo. Toho si však nikdo nevšímal. Rázem se spustil povyk. Gruag lady Lilianu zachytil, jak se jí podlomily nohy a vzápětí u ní byla i Alice. Ta jí rychle začala omývat tvář mokrým hadříkem, zatímco stařec jí pomohl se posadit.

Alice ji jemně objala a starostlivě se ptala, zatímco si ji ustaraně prohlížela: „Mám doběhnout pro Marunu, lady? Nebo mám zavolat vašeho manžela?"

Namočeným hadrem jí přitom otírala čelo. Liliana dosud totiž vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Jste v pořádku? Má paní? Slyšíte mě? Co vás bolí?" vyptávala se dál služebná a naznačila starci, aby pro kořenářku doběhl.

Gruag ustaraně přikývl a chtěl se vydat pro pomoc, když ho dívka chytila za ruku neuvěřitelnou silou. Ohromeně na ni pohlédl a ona se nejistě usmála.

„Nikam nechoďte. To nic nebylo," zašeptala a opřela se do křesla.

Alice jí lehce dala napít, co jí přinesla jiná služebná.

„Nemyslím si, má paní, že by to bylo nic," zaprotestovala.

To už se však Lilianě po tváři roztáhl úsměv, který oba dokonale zmátl.

„Bylo to dobré znamení," dodala šeptem, a když se Alice i Gruag stále tvářili naprosto nechápavě, jemně si položila ruku na břicho.

„Děťátko dává vědět, že i s ním se musí počítat."

Jakmile tyto slova pronesla, Alice vykřikla radostí a okamžitě si ústa zakryla rukou, když se po ní všichni podívali.

„Ach, to je úžasné," vydechla tiše žena a Liliana se šťastně usmívala.

Mezitím Fergus stál uprostřed kovářského domku, kde s ním byli i jeho muži. Seděli kolem stolu a pili pivo.

„Měli bychom si zahrát! Přece tu nebudeme jen tak popíjet," vyhrkl Iana a už vesele míchal karty.

„Nebo bychom se mohli vsadit!" vyhrkl Malcolm a po jeho slovech všem mužům zajiskřilo v očích.

Fergus se zasmál a prohodil: „A o co, drahý Malcolme, by ses chtěl sázet?"

„Já vím!!! Já vííííím," vykřikl do toho Ian a křenil se jako blázen.

Laidr zasténal už jen přitom pohledu, zatímco kovářovi cukaly koutky úst.

Ian se rozhlédl kolem stolu na všechny bojovníky a vyhrkl: „Vsadit si, co se narodí za děťátko lady Lilianě!"

„Bože," vydechl Fergus rozčíleně a chtěl to jedním rázným slovem zastavit, když se mezi muži strhla vlna nadšení.

Očividně byl jediný, komu se tento nápad nezamlouval.

„Skvělý nápad, Iane!"

„To zní jako zajímavá sázka."

„Tak jdeme sázet!"

Kolem Ferguse padalo jedno slovo za druhým a on jen nevěřícně zíral.

„Nikdo se sázet nebude!!! Vymyslete si něco jiného, zatracení Skoti," odsekl do vřavy hlasů.

Nikdo mu však nevěnoval pozornost.

„Ianéééé," zařval laidr rozzuřeně a přitom s korbelem piva udeřil do stolu.

Přítel sebou trhl, ale pak se na Ferguse zazubil a jedním mávnutím zjednal klid.

„Laidr chce udělat první sázku, pánové, takže prosím o klid," pronesl vážným hlasem.

Všichni zmlkli, ale když se Fergus ihned neujal slova, už neměl šanci.

„Ale kam ty peníze dáme?"

„A kdo je bude hlídat?"

„A jak budeme mít jistotu, že si to ten člověk nenechá pro sebe, drazí přátelé?"

Pokračovali Skoti v debatě, znovu a zapomněli, že chtěl mluvit laidr.

„To snad není možné," rozčíleně zamumlal Fergus.

Poté si odplivl, pomalu vstal a stejným rytmem z pochvy vytáhl meč, načež ho jedním prudkým pohybem zabodl doprostřed stolu.

Muži okamžitě zmlkli a ohromeně vydechli s šokovaným pohledem na meč.

„Proboha."

„Ježšiši kriste!"

Někteří z nich úst vyprskli nadávky a přitom se užasle dívali na zbraň ve stole.

Kovář, jehož stůl to byl, zíral chvíli v naprosté hrůze a poté se třesoucíma rukama nábytku dotkl.

„Chudák pradědeček," vydechl.

Ian naopak vyprskl smíchy, až na něj Fergus vrhl nevěřící pohled. To už však vstal a poplácal laidra po zádech.

„Vždycky sis uměl zjednat respekt, příteli, to jsem na tobě obdivoval a dosud obdivuju," poznamenal s koutky úst cukajícími smíchy.

Malcolm taky vstal a prohodil k ohromenému majiteli: „Stejně už to chtělo nový stůl. Něco ti stluču, drahý příteli!"

Fergus je obhlédl ostrým pohledem, který mu pohotově vrátil Ian, který si z toho samozřejmě nic nedělal. Že to začal, mu bylo naprosto jedno.

„Nikdo... se nebude sázet o mého dědice!! Rozumíme si??" pronesl tiše a chladně.

Vyznělo by to skoro jako výhružka, kdyby Ian v ten moment nezvedl pohár vysoko nad hlavu a nevykřikl: „Na laidra!!"

Muži ho okamžitě napodobili a Fergus se zatvářil ještě víc kysele než předtím.

Jakmile se všichni napili, promluvil Malcolm: „Peníze bychom mohli nechat u Gruaga! U něj je jisté, že by si je nenechal a sázet se asi nebude chtít."

„Jistě!" vyhrkli nadšeně a Fergus si zamnul čelo.

Proč já prostě musím něco takového snášet?, pomyslel si rozzlobeně. Copak nevidí ten meč? To je jim to jedno?

„Tak já si vsadím jako první, mí drazí přátelé, kteří jsme se tu sešli v tak radostný den a sázím, že dítě mého předrahého přítele," klidně mluvil Ian a pro autentičnost si položil ruku na srdce a odmlčel se na chvíli.

Pak si odkašlal a pokračoval: „Bude dívka!"

V tu chvíli se Fergus zamračil ještě víc a vyjekl: „Zatraceně, Iane, to je ale pitomá sázka! Vždyť je jasné, že to bude kluk. Takže se není, o co sázet."

„Nic není jisté, laidře. Klidně to můžou být dvojčata!" zaprotestoval Malcolm a ostatní souhlasně zahučeli.

„Tak já sázím..." začal Malcolm, ale laidr ho bez skuruplí přerušil a jeho hněv byl už slyšet v celém hlase: „Takže, mí drazí Skoti, vyjasníme si to jednou provždy. Můj otec, děd i praděd měli jako první vždy kluka! Takže i já budu mít prvního dědice! Je to jasné?"

„Možná je načase tenhle řetězec zrušit," pokusil se lehce nadnést Brian.

Když na něj však laidr upřel vražedný pohled, rozpačitě zčervenal a zamumlal: „Ale je možné, že třeba taky ne!"

Fergus přikývl, ale pak promluvil Malcolm: „Můj pane, ale co by to bylo za sázky, kdyby všichni dali, že se vám narodí dcera? Musíme to trochu rozdělit!"

„Syynnn," zasyčel na něj Ian, když viděl, jak Fergus rozzlobeně zatíná pěsti.

Malcolm si uvědomil svoji chybu, zbledl a rychle zakoktal: „Jistě, syn. Spletl jsem se!"

Načež nečekal na odpověď laidra a pokračoval: „Takže kdo si myslí, že laidrovo dítě bude dcera? Tak dejte peníze doprostřed na stůl."

Fergus nechápavě hleděl, jak jeho muži dávají peníze do středu. Nic vůbec nic nešlo, jak by mělo. Škoda že je nemůžu všechny pozabíjet, pomyslel si rozzlobeně. Ian se na něj ještě provokativně usmíval, když tam pokládal peníze. Toho bych rozsekal jako prvního, pomyslel si vražedně.

Než Malcolm pokračoval k druhé straně sázky, postavil se na Fergusovu stranu: „Podle příznaků to vypadá spíš na dědice."

„Konečně," vydechl Fergus nadšeně, že někdo ukončí ten nesmysl.

„To si nemyslím, lady nemá tak zakulacené břicho, aby to byl hoch," zaprotestoval kovář.

„Ty se díváš mé ženě na břicho?" vyjekl a vztek mu zase probublal napovrch.

Muž okamžitě pochopil svou chybu a nejistě vrhl pohled na zabodnutý meč v jeho stole, než dodal rozhodně: „To rozhodně ne, ale mám tři syny a vím, jaké měla má žena břicho."

Fergus se na něj zakabonil, ale pak vyndal z měštce peníze a zvolal: „Tak kdo si myslí, že moje dítě bude kluk? Pořádně si to rozmyslete!"

A žoviálně před sebe položil mince. Tři skoti své peníze přiložili na jeho bez meškání a pak je váhavě následoval Brian.

„Já stojím za vámi, laidře," dodal Malcolm a přidal svůj peníz.

„No aspoň někdo tu má rozum," pronesl Fergus spokojeně.

„Co se to tu děje??" ozval se za ním náhle melodický hlas.

Fergus se ohromeně otočil a uviděl stát ve dveřích domku svoji ženu. Okamžitě se k ní vrhl, stejně jako jeho muži vyskočili na nohy a hrnuli se jeden přes druhého.

„Má paní, musíte na sebe myslet."

„Opatrně kvůli děťátku, má paní."

Vykřikovali jeden přes druhého.

Laidr po nich však vrhl vražedný pohled, načež jemně pomohl manželce dojít až ke stolu. Liliana mu věnovala vděčný úsměv a zafuněla, když si sedla.

Jemně krouživými pohyby hladila břicho a otázala se: „Takže, co to tu kujete za pikle, drazí Skoti?"

„Nic!!!"

„Jen jsme řešili opevnění!"

„Nic důležitého, paní."

Začali se překřikovat jeden přes druhého, zatímco laidr je vraždil pohledem.

Liliana se pousmála a prohodila: „A ty mince na stole potřebujete na opevnění?"

Všichni pohlédli na osudné místo a zbledli.

Pak vstal Ian a prohodil vesele: „Před vámi, nejde jen tak něco utajit, má paní. Dobrá, já vám to řeknu."

Fergus ho za manželčinými zády vraždil a ukazoval, co mu udělá, jestli jen cekne.

Ian se však na něj jen v odpověď zazubil, načež se k laidrově ženě naklonil a dodal: „Sázeli jsme se, co budete mít za děťátko, má paní."

Laidr zasténal a už viděl, jak se na něj jeho žena vrhne. Určitě mu vynadá, že za všechno může on. Za tohle někdo zaplatí, pomyslel si s očima plnýma pomsty. Už věděl, kdo bude první na řadě, když v tom promluvila jeho žena a utnula tak jeho plány.

„Opravdu? To by se člověk nenadál," promluvila jemně.

A teď to začne, pomyslel si.

„Tak to bych se mohla přidat, ne?" pronesla a Fergus na ni s úžasem pohlédl stejně jako ostatní.

„Ty si chceš vsadit, maličká?" vydechl ohromeně.

Dívka se na něj zakřenila a položila minci na stůl, načež s očima upřenýma do jeho promluvila: „Sázím na to, že mé dítě, bohem požehnané, bude holčička."

„Správně, lady!"

„Já si na holčičku taky vsadil."

Vykřikli muži nadšeně a získali ke své paní nový příval úcty.

Manžel se zamračil a prohodil k ní: „Ale nebudeš zklamaná, když to bude chlapec, maličká?"

Liliana se k němu přitulila a odvětila šeptem: „Já ne, můj pane, to ty se připrav na příchod naší dcery."

Načež se podívala na ostatní muže, kteří je sledovali a pronesla jemně: „Potřebovala bych s manželem mluvit. Mohli byste nás na okamžik omluvit?"

Muži horlivě přikyvovali, ale z místa se ani nehnuli.

„Vypadněte!!" zařval Fergus, a to už se jeden přes druhého hnal ven s omluvami.

„Mohl si na ně být milejší," napomenula ho jemně.

Laidr se na ni však jen zazubil, než zamumlal, že už jich měl stejně plné zuby. Něžně ji objal a políbil do vlasů.

„Copak jsi se mnou chtěla probrat, maličká?"

Liliana mu věnovala jeden ze svých pobavených úsměvů, než ho vzala za ruku, a když na ni ohromeně hleděl, položila si ji na břicho.

„Co to-" vyhrkl nechápavě, ale dívka si položila prst na ústa a zamumlala: „Jen počkej. Tvá trpělivost bude odměněna."

Fergus na ni hleděl, ale ani nemukl. Seděli v tichu, které přerušovalo jen praskání ohně. Liliana se potutelně usmívala, zatímco Fergus měl tendenci neustále chtít něco říct.

„Tak co to-" vyhrkl, ale ani větu nestihl dokončit, když pod rukou ucítil pohyb.

Okamžitě odtrhl ruku, jako by se popálil. Ohromeně vyvalil oči a zbledl.

„Ježiši kriste, co to bylo?" dodal ochraptěle, jakmile se vzmohl najít svůj hlas.

Liliana se na něj usmívala, když pronesla: „To naše děťátko dává vědět o své přítomnosti, můj drahý!"

„To je dítě?.." vyjekl Fergus zmateně, až se musela dívka zachichotat nad jeho nevěřícím výrazem.

Chvíli jen tiše zpracovával tu novinku. Poté však pomalu, jako by se bál, že by mohl děťátku nějak ublížit, znovu přiložil ruku na její bříško.

„To je úžasné," zamumlal a jeho oči zahořely radostí.

Objal Lilianu a pokryl jí obličej polibky. Dívka mu se smíchem uhýbala, ale on ji nepustil.

„Naše děťátko," opakoval Fergus.

„Měli bychom pro děťátko vymyslet jméno, když už se nám ozývá, Fergusi! To je znamení," zamumlala, když se jím nechala, div ne udusit.

„To ani nemusíme, drahá. Já vím, jak se náš syn bude jmenovat," pronesl manžel chlácholivě.

Liliana si povzdechla při slově „syn" ale ovládla se a otázala se: „A jaképak jméno jsi vymyslel, drahý?"

„Lachlan, James nebo Callum. Tyto jména jsou ve Skotsku nejváženější. Můžeš jedno z nich vybrat."

Liliana jen stěží zadržela smích nad tím jeho shovívavým pohledem, načež hraně dotčeně poznamenala: „Jiné nemohu, můj drahý?"

„Přece bys nechtěla, aby se náš syn jmenoval po někom neváženém?" zaprotestoval a políbil ji do vlasů.

Dívka se pousmála a pobaveně pronesla: „Takže Fergus je nějaké podřadné jméno?"

Okamžitě si všimla, jak se manžel narovnal v ramenou a v tváři se mu usadil spokojený úsměv.

„To samozřejmě ne, drahá, mé jméno je víc než vážené," vychvaloval se a dívka se jen tak tak udržela, aby nevyprskla smíchy.

Na okamžik vypadal, že snad navrhne své jméno, ale pak odvětil: „To by sice náš syn mohl s hrdostí nosit, ale myslím, že tyto jména budou lepší. Moc by to lidi mátlo."

„A co třeba Ian?" poškádlila ho vesele.

Manžel se zamračil a poznamenal: „Ian by bylo moc používané. Tobě se drahá snad má jména nelíbí?"

Liliana se od něj nechala políbit a přivinula se k němu, když v tom ucítila další kopnutí, až sebou trhla.

„Jsi v pořádku?" zděšeně vyhrkl manžel.

Liliana přikývla a nechala se jím obejmout.

Za okamžik ucítila jeho nejistou ruku na svém bříšku, než po chvíli tiše zamumlal: „Neměl bys tak zlobit matku, synu."

„Takže už jsem matka? Žádná maličká?"

Manžel jí věnoval šibalský úsměv, než prohodil: „Maličká budeš, drahá, navždy. Miluju tě. Ale náš syn by to nemusel pochopit."

Načež jí pomohl na nohy a ona se do něj zapřela.

Ušly sotva dva kroky a prohodila jemně: „Myslím, že James by bylo moc hezké jméno, ale nějak mi ušlo, jaké návrhy máš, kdyby to byla holčička, Fergusi?"

Fergus si odkašlal a zatvářil se najednou nejistě.

„Vždyť víš, má drahá, že tato možnost je skoro nemožná."

Liliana opatrně vyšla z domku a zachumlala se do kožešiny.

Jakmile si zvykla na zimu, vesele prohodila: „Je od tebe moc milé, že mi s dívčím jménem dáváš úplnou volnost. Jsi tak pozorný, laidře."

Manžel se ošil a už otvíral ústa, aby ji opravil, že je to jinak. Když však jeho zrak ukotvil na jejím úsměvu, zase je zaklapnul. Nevěděl, jak by mohl své ženě zkazit takovou radost.

„Takže jaké bude to jméno, maličká?" otázal se odevzdaně.

Liliana se na něj zazubila a prohodila vesele: „Bude se jmenovat..."

Odmlčela se, a když jí Fergus věnoval plnou pozornost, pronesla: „Rosemarie. Po tvé matce Rose a po mé Marie, tím vznikne Rosemarie. Tímto jménem se naše dcera stane růží milovanou bohem."