Jsem opět zde a snad se pobavíte u dnešní kapitolky. Fergus se nám dnes ukáže v trochu jiné podobě. Takhle jsme ho ještě neviděly. Tak krásné počteníčko. :)

Liliana se protáhla a něžně přitulila k dosud spícímu manželovi. S lehkým úsměvem pozorovala, jak se mu hruď pomalu zvedá. V tu chvíli vypadal tak bezbranně. Mohla by se na něj dívat celou věčnost, když v tom si všimla, že někdo už přinesl snídani. Na stole ležel tác s jídlem.

Lehce se pousmála a s jemnou opatrností zvedla manželovu ruku ze svého boku. Pomalu se sunula pryč a na své místo položila svůj polštář. Fergus ho okamžitě ze spaní objal a spokojeně zachrupal. Liliana se musela kousnout do rtu, aby se nahlas nerozesmála.

Po špičkách přeběhla ke stolku a usadila se u něj. Zamyšleně se zadívala na hostinu před sebou a přivoněla si k tomu. To však dělat neměla, jak si uvědomila, když její žaludek udělal kotrmelec nad tou vůní a ona se vrhla ke kbelíku a začala zvracet.

„Liliano? Jsi v pořádku?" uslyšela vzápětí za sebou a slyšela kroky, načež ji manžel objal a jemně jí přidržoval vlasy.

„Běž pryč!" vydechla, ale manžel se ani nehnul.

„Zhluboka dýchej, bude to dobré, maličká," pronesl jemně a hladil jí po zádech, aby ji uklidnil.

Dívka zvracela, dokud už v sobě neměla naprosto nic, a pak se sesunula do manželova náručí.

Fergus ji něžně zvednul a donesl zpět do postele, kam ji jemně položil a přikryl.

„Nechtěla jsem tě vzbudit," zamumlala.

Manžel se na ni však jen zazubil, když odvětil: „Stejně jsem měl vstávat, má milá. Dojdu pro Marunu, aby se na tebe podívala."

„Nic mi není," zaprotestovala dívka.

„Právě jsi tu..." nedal se manžel, ale ona mu položila ruku na ústa a upřeně se mu zadívala do očí.

Manžel nejistě zamrkal a ona mu vzala ruku do své a pomalu mu ji vedla, až ji položila na své bříško. Její úsměv prozářil její bledou tvář.

„Nevíš, co by to mohlo být, můj milovaný?" otázala se něžně.

„To kvůli...tomu?" zeptal se nejistě s očima upřenýma na její dosud malé bříško.

Liliana se zachichotala, a když k ní zvedl zrak, přikývla.

Manžel ji jemně objal a pak zamumlal do jejích vlasů: „Přesto raději pošlu pro Marunu."

Políbil ji a hbitě se vydal pryč než vůbec mohla zaprotestovat.

Ve dveřích se však ještě zastavil a prohodil: „Ne, aby ses má drahá, hnula z té postele!"

A v další minutě už s ní nebyl.

Liliana se pokusila postavit, a když si byla jistá, že její žaludek nerozpoutá novou bouři, zůstala stát na nohách a rozesmála se, když si objala bříško.

„I ty jeden, maličký, nebo maličká, to se dělá takhle trápit maminku?" zahrozila vesele.

„Nedělá, takže zítra ať se to neopakuje," dodala něžně a chtěla se vydat ke stolu, když uslyšela dupot a řev jejího manžela.

„Jak říkám, zvracela! To není nic dobrého! Okamžitě ji, Maruno, vyšetříš! Hned!"

Liliana vypískla a hbitě se vrhla na postel a dřív než se dveře otevřely spořádaně ležela v posteli.

„Vidíte, Maruno? Je to vážně! Liliana mě nikdy neposlouchá," pronesl muž tak vítězně, že měla Liliana, co dělat, aby zadržela smích, když se k ní vrhl.

Maruna se pousmála, když vešla za ním a pod jeho řádným dohledem lady vyšetřila.

„Můj laidře, vaše paní je naprosto zdravá, jen dítě o sobě dává znát. U těhotných žen je to běžné. Jinak je lady Liliana v pořádku," dodala, když skončila s prohlídkou.

Načež se otázala Liliany: „Jak se cítíte, má paní?"

Lady se na ni usmála a odvětila: „Jen trochu slabá, ale to se za chvíli spraví. Jinak naprosto úžasně, Maruno."

Fergus se díval z jedné na druhou a pak vyhrkl: „To není v pořádku!"

Načež pronesl k manželce: „Musíš odpočívat. Zůstaneš v posteli, maličká!"

Liliana po něm vrhla rozzlobený pohled a odsekla: „To rozhodně ne, Fergusi. Přece nezůstanu, dokud se dítě nenarodí, v posteli?"

„A proč ne?" otázal se muž nechápavě, protože se mu nápad očividně hodně zalíbil.

Liliana po něm vrhla rozčíleným pohledem a vstala.

Pomalu k němu došla, načež mu zašeptala, tak aby ji slyšel jen on: „Zapomněl si snad na svoje tehdá rozstříhané košile, můj milovaný? S upřímnou lítostí musím konstatovat, že by ses mohl jednoho dne ocitnout bez jediné košile."

Načež od něj ustoupila a věnovala mu úsměv.

„Ty vyděračko," zamumlal nabručeně.

Dívka se o něj něžně opřela a dodala něžně: „Víš, jak nesnáším být někde zavřená, Fergusi. Já vím, že si to tak nemyslel, ale málem jsem se chytila."

Manžel překvapeně zamrkal a shlédl na hlavu své ženy. Vždyť on myslel každé slovo smrtelně vážně. Ale než stačil otevřít ústa, raději si to rozmyslel. Nechtěl se hádat. Místo toho ji k sobě otočil a vášnivě políbil. Dívka se k němu něžně přivinula a poddala se síle polibku. Zatímco Maruna se s úsměvem vyplížila pryč.

Následné měsíce se nesly v duchu radostí na panství. Každý se radoval z novinky, že jejich paní bude mít miminko.

Ian dokonce spolu s ostatními muži udělali pro Ferguse oslavu, na které zapíjeli jeho nenarozené dítě. Odpoledne ho čapli a zmizeli s ním.

Liliana ho celý den neviděla, a když si začala dělat starosti, Alice s Janet ji ujistily, že muži se v pravý čas objeví.

Dívka na manžela čekala dlouho do noci. Nemohla bez něj usnout, protože se bála, aby se mu něco nestalo.

A když uprostřed tiché noci uslyšela řev, zahalila se a vykoukla na chodbu. Nic tam neviděla, ale hluk se ozval znovu, a tak pokračovala dál. Když se zarazila na počátku schodů, uviděla pod sebou tři opilé muže, kteří si jí očividně nevšimli.

„Pššt...chacha...vzbudíte celý dům," zašeptal Ian rozveseleně a znovu si přihnul z korbelu.

„Tss  jsem tu pán, klidně je vše-chny vzbu-díme! Nikdo si ne-dovo-lí ně-co říct," dostal ze sebe opilecky Fergus.

„Jsem laidr!!" zařval vzápětí a Liliana měla, co dělat, aby přitom nevyprskla smíchy.

Byl naprosto roztomilý. Tohle byla nejlepší situace, ve které ho viděla.

„Pššt! Vzbu-díš la-dy," zamumlal Malcolm zděšeně.

Fergus na něj pohlédl a zamumlal: „Ta už dá-vno spi-nká!"

„Měli bychom.... pokračovat," dodal Ian rozhodně a všichni tři se zadívali nahoru na schodiště a trojhlasně zasténali.

„Proč je to.... tak daleko?" vydechl Ian a přihnul si z korbele.

„Mož-ná bychom se mě-li posilnit a pak teprve pokra-čovat," navrhl Fergus rozveseleně a sebral svému nejlepšímu příteli korbel.

„Hejjj!" vyjekl Ian a ohnal se po něm, ale díky tomu ztratil rovnováhu a byl by spadnul na zem, kdyby ho Malcolm nezachytil.

„Co to tady vyvádíte, holoto jedna!!! Paní potřebuje klid!" ozval se náhle křik z pod schodů, až dívka lehce nadskočila.

Pánové na tom byli teprve hůř, protože Ian se lekl, zahoupal s Malcolmem a oba se tak bolestivě sesunuli na schody, přičemž cestou stihli stáhnout sebou i Ferguse.

To už se objevilo světlo louče a Liliana v ní uviděla Alici.

„Takhle se ztřískat! Že se nestydíte!" pokračovala v lamentování, zatímco Ian vesele zvolal: „Pánové... to jest moje choť! Pojď ke mně a dej mi... hubičku"

A snažil se dostat z hromady, kam popadali jako švestky, přičemž se k ní natahoval.

„Iane!! Takhle se opít! Styď se!" kárala dál, ale dívka viděla, že jí v očích planou ohníčky.

Ian se opravdu snažil dostat z té hromady a vstát.

Rozhodně popadl ze země nohu a vykřikl: „Ha, mám ji!"

„Ta je moje!" zařval Fergus a bouchl ho po hlavě.

Ian zaskuhral a obrátil zrak k manželce.

„Nechtěla, bys... nám... pomoct?" zavolal a opřel se hlavou o zeď, přičemž drcnul do korbele.

„Jééé, tady je mrška," zajásal, nahnul korbel a snažil se dostat zbytek do svých úst.

„Dej mi ta-ky!!"

„Mně taky!"

Křičeli na něj jeho druzi a začali se na něj sápat, zatímco dole pod nimi Alice vrtěla nevěřícně hlavou.

„Jak malí kluci," zamumlala, ale ti tři ji stejně neposlouchali.

„Pššt, lady opravdu potřebuje klid. Buď buďte ticho, drazí pánové, nebo se běžte vyspat k prasatům!" dodala rozčíleně.

„K prasatům ne!!" ozval se trojhlasný protest naprosté hrůzy.

Liliana si skousla ret, aby zadržela smích, který jí klokotal v hrdle. Byli tak roztomile namazaní. Konečně jednou manžel ztratil kontrolu a v tuto chvíli si ho dokázala představit, jako malého kloučka.

„Jestli vzbudíte lady tak si mě nepřejte! Co vás napadlo se takhle zlískat?" dodala Alice, když k nim došla a naklonila se nad nimi s loučí.

„Nééé... světlo néé!" zamžoural Ian vyděšeně.

„Bu-du otcem! To se mu-sí zapít!" vyhrkl Fergus a snažil se vytáhnout svoji ruku, ale moc se mu to nedařilo, až tak, že vyjekl: „Necítím ruku!! Necítím.."

„My to ví-me, laidře," zasténal Malcolm a drze se natahoval po korbelu, kterému nikdo nevěnoval nyní pozornost.

Liliana už dál nemínila setrvávat ve stínu, a tak vyšla na první schod a zvolala: „Zřela jsem, že netušíte, kde jsou vaše komnaty, pánové."

Všichni tři muži zvedli vyděšeně hlavy a akorát se na sebe ještě víc nalepili, přičemž vyjekli.

„Och, lady!"

„Má paní!"

Zatímco Fergus se pokusil tiše zašeptat ke svým druhům: „Vy jste mi vzbu-dili man-želku!"

Moc se mu to však nepovedlo, protože Liliana ho naprosto zřetelně slyšela. Jaksi neodhadl hlasitost a koutky úst jí zacukaly smíchy.

„Fergusi, ty jsi opilý?" otázala se sladce, zatímco se manžel snažil všemi možnostmi dostat z kupy přátel.

„Uhni!" zasyčel na Iana, když se dostal na kolena a pak s úsměvem, který mu vytvořil na tvářích dolíčky, dodal k ní: „Néééé, má pa-ní, jak tě to mohlo jen napa-dnout!"

„Má paní, neměla byste se rozrušovat. Já už je vyženu ven na mráz," pronesla Alice starostlivě ke své paní.

Liliana jí však věnovala okouzlující úsměv, když dodala: „Tohle mě po dlouhé době, má drahá, opravdu překvapilo a pobavilo."

„Mě zase naštvalo," uslyšela Alicinu kousavou odpověď a zachichotala se.

Sešla opatrně těch pár schodů k mužům a klekla si k manželovi, který na ni upíral něžný zrak.

„Tak co kdybychom šli do naší komnaty, laidře?" otázala se něžně a odhrnula mu vlasy z čela.

„Fergusi, ještě jsme neskončili," zaprotestoval Ian očividně na popud vražedného pohledu své ženy.

Laidr se však od něj odtáhl a pokusil se rozumně promluvit: „My-slím.."

„Opravdu?" zašeptala Liliana se smíchem, ale manžel po ní vrhl nabručeným pohledem a poté pokračoval: „Že jsme mého po-tomka pěkně přiví-tali ve Skotsku. Rozejděte se!"

Kdyby to bylo tak jednoduché. Když se pokusili zvednout naráz akorát popadali na zem znovu a kleli ještě víc než předtím. Pak se velení ujal Fergus.

„Musíme po jednom!"

„Já první," přerušil ho Ian a zatvářil se důležitě.

„Já jsem laidr," odsekl Fergus uraženě.

Ian se nadzvedl a odsekl: „To... používáš... pořád!"

A jako odpověď se její manžel zatvářil neuvěřitelně sebevědomě, pak na ni zamrkal, než dodal hloubavě: „A vždycky to pomů-že!"

To už dívka vyprskla smíchy a Alice dole zvedla oči v sloup nad mužskou ješitností. Obě ženy se sklonily, aby svým mužům pomohly, ale Fergus odtáhl jemně manželčiny ruce a důležitě, jako by jí sděloval tajemství, pronesl: „Já sám!"

Ian, kterému už pomáhala Alice a přitom na něj nadávala, se na něj otočil a zvolal: „Já taky sám!"

„Pozdě, Skote! Už jsem tě z té hromady dostala!" poškádlila ho něžně Alice.

Ian nafoukl tváře a tvářil se jako by mu, kdo ví, jak ublížila, přitom ho konečně dostala na nohy. Fergus se zachechtal a pak se otočil k Lilianě a jemně se dotkl jejího bříška.

„Sleduj, prcku," pronesl a pustil se do těžké fáze vstávání.

„Nechceš pomoct?"

„Ne, jsi těhotná," zděsil se opravdově.

Nejdřív zvedl jednu ruku, pak druhou. Opřel se o zeď a postavil se na jednu nohu, přičemž se povážlivě zakymácel.

„Nic mi není," vykřikl, i když se zrovna nikdo nevrhal, aby mu pomohl.

Opřel se ještě víc a postavil se i na druhou.

„Ha!" vykřikl a Liliana měla chuť mu zatleskat, ale nakonec se jen uchýlila k tichému smíchu.

„Tak půjdeme?" otázala se sladce, protože si naprosto užívala, že jednou neměla slabinu ona, ale Fergus.

Jemně ho vzala za ruku, zatímco se otočila na Alici, na které Ian visel celou vahou.

„Zvládneš to, má drahá?" otázala se.

Žena se na ni zazubila a odvětila: „Hodím ho prasatům a jdu spát, má paní. Radila bych udělat to samé."

Načež starostlivě dodala: „Nechte ho, ať jde sám, má paní, aby vás nestrhl na zem a neublížil dítěti."

„To bych neu-dělal!" zaprotestoval Fergus opile a vrhl na Lilianu pohled, který říkal, že mi věříš? Dívka ho konejšivě pohladila po ruce.

„Tak pojď, hrdino," pobídla ho a udělali sotva jeden krok, když se vzbudil Malcolm a vyjekl: „A co já???"

Alice se na něj zazubila a odvětila: „Pomůžu ti, Malcolme, když hezky poprosíš."

Liliana opatrně vedla Ferguse do schodů a přidržovala ho, ale jen lehce, aby na ni náhodou nespadl.

Jakmile ho jen s několika pády dostala do komnaty, spokojeně se opřela o dveře a se smíchem sledovala, jak padl po zádech do postele. Pomalu k ní došla a lehla si vedle něj.

Muž na ni unaveně zamžoural a zamumlal: „Mu-seli jsme osla-vit mého dě-dice!"

„A co když to bude holčička?" poškádlila ho, když se ho snažila dostat z oblečení.

Muž po ní vrhl nevěřící pohled a dodal: „Ne, to roz-hodně ne! Bude to kluk."

„Ty nechceš holčičku, můj pane?" otázala se jemně.

„První je kluk a vždy-cky bude, mali-čká. Už jsem to slí-bil," zablekotal unaveně.

„Tak ty si to slíbil, tak to musí být?" zachichotala se, ale odpovědi už se nedočkala, protože když pohlédla na manžela, měl zavřené oči a vzápětí uslyšela pochrupování.

„Chlapi!" zamumlala a upřela pohled na jeho oblečení až se zastavila na botách.

Tak to ne! V její krásné čisté posteli nebude mít boty. Zatřásla s manželem, ale ani to s ním nehnulo.

„Fergusi!!!" vyjekla, ale pořád nic.

Proto ho přelezla a z druhé strany na něj zatlačila a po nějaké době, kdy myslela, že spíš ublíží sobě a dítěti, se jí ho povedlo shodit z postele.

Pořádně to bouchlo a vzápětí se ozval proud nadávek.

„Liliano, sakra, co to děláš?" zamumlal na zemi.

„Do naší postele se v botách nechodí! Nikdy, můj pane!" načež se zakutala pod peřinu a zamumlala: „Pěkně se vyspi, Fergusi!"

A zavřela oči, aby se ponořila do snu.

„To mě ne-cháš na pod-laze?" vyhrkl po chvíli nechápavě a zároveň nevěřícně její manžel.

„To si budu, maličká, pama-tovat!" dodal káravě.

Liliana se pousmála a zamumlala: „Nikdo, drahý, neřekl, že máš spát na zemi, ale cením si tvé ohleduplnosti ke mně a dítěti."

A dodala: „Stačilo si sundat boty."

Její manžel něco zabručel a slyšela nějaký pohyb rachtání ze země, ale než se stihla ze zvědavosti podívat, uslyšela jeho nevěřícně hlas: „Oni mi utí-kají, nějak se točí. Jsem laidr! To by neměly!"

Po téhle jeho smrtelně vážné promluvě se dívka rozesmála upřímným smíchem. Přičemž slyšela nějaké mumlání, ale než něco stačila říct, když se uklidnila, uslyšela tiché pochrupování.

Pousmála se, načež o něj dostala starost. Přece jenom ležel na studené podlaze.

„Je opilý, zaslouží si to," zamumlala, ale při dalším zachrápání neměla srdce, ho tam jen tak nechat ležet, proto vstala a něžně přes manžela přehodila deku a políbila ho na čelo.

„Konečně jsi odhalil, můj drahý, že nejsi jen laidr ale i člověk," zamumlala a sama se zakutala do postele.

Ráno ji z klidného spaní probudila dutá rána, vyděšeně se vzpříčila na loktech a vzápětí uslyšela nadávky: „Sakra, kdo sem dal tu postel!"

Okamžitě se jí srdce uklidnilo a ona se tiše zachichotala a překulila se na kraj postele.

Načež pohlédla na rozpláclého manžela na zemi, přičemž zacvrlikala: „Krásného jitra přeji."

„Pššt!" zaskuhral její manžel a schoval hlavu pod deku.

„Snad ti není zle, Fergusi?" otázala se nevinně.

„Je mi výborně drahá," ozvalo se z pod deky, dívce zajiskřilo v očích a dodala: „Smím se k tobě připojit?"

V ten moment muž hlavou vystřelil z pod deky a vyjekl zděšeně a zároveň bolestně jak trhl bolavou hlavou moc rychle: „Néééé! Jsi těhotná. Zůstaň v posteli, maličká."

Liliana pokrčila rameny a rozplácla se na posteli.

Načež začala mumlat: „Ta postel je tak neuvěřitelně pohodlná. A ta deka, teplo pod ní je snad k nevydržení..."

„Liliano!" slyšela zdola zasténání, ale nevěnovala mu pozornost a s prohnaným úsměvem pokračovala: „Zachumlám se a spí se mi jako v nebi..."

V tom nakoukl na postel Fergus s povzdechem trpícího.

„Ty provokatérko," procedil skrz zuby a pokoušel se dostat na postel, ale to se k němu dívka přetočila a dala mu ruku na hruď, aby ho zastavila.

Nechápavě se na ni zadíval a ona dodala s lišáckým úsměvem: „Do téhle postele můžou leda lidé, kteří neholdují pivu. Jsi-li takový, klidně si lehni!"

A se sladkým úsměvem na něj zamrkala.

Fergus se zamračil a zasténal: „Liliano! Není mi dobře."

A pokusil si lehnout na postel, ale dívka ho zarazila a naklonila k němu tvář až si muž myslel, že ho snad chce políbit. No nechtěla.

„Dýchni na mě, má lásko," zašeptala rozkazovačně.

„Co??" vyjekl.

Liliana však jen nadzvedla obočí a čekala.

Muž si ji dál měřil čím dál víc rozzlobenějším pohledem, ale když se jeho žena ani nehnula, vydal ze sebe táhlý povzdech a učinil, co po něm chtěla.

V ten moment, kdy ji ovanul alkoholický opar, se dívce zvedl žaludek a ona si dala dlaň před ústa a rozeběhla se k nočníku, ale ještě křikla: „V botách tam nevlezeš, laidře!"

Padla na kolena a vyzvracela i to co nikdy neměla.

Když se vrátila zpátky jen s úžasem sledovala, jak její manžel pokračuje ve spánku na jejich posteli. I přes její zákaz!

Jen si povzdechla, ale neměla sílu ho jít vyhodit, vypadal tak roztomile, když tam ležel obličejem zabořeným v dece. Nemohla se na něj vynadívat. Nakonec se jen pousmála, ustrojila se a vydala do kuchyně.

„Vy jste ty dva opravdu nechali spát u prasat?" otázala se se smíchem Liliana, když jí Alice vyprávěla, co se dělo večer, když odešla.

„Nic jiného si nezasloužili, má paní," konstatovala Alice rozhodně a pak dodala vesele: „Ale nechala jsem jim tam pokrývku!"

Liliana jedla dál kaši, než poznamenala: „Já nechala Ferguse v ložnici."

Obě ženy na ni upřely jemné úsměvy. „Vy jste velice tolerantní, má paní, a váš manžel se neopíjí denně."

Dívka ani nezvedla oči, když dodala jako by nic: „Ale spal na zemi!"

V tu chvíli obě ženy vybuchly smíchy a ona se k nim vzápětí přidala.

„Má paní, vy jste skvělá," vyhrkla Janet, když si otírala slzy z očí.

„Co vám přijde, dámy, tak legračního?" ozval se vzápětí brumlavý hlas laidra.

Všechny tři leknutím div nenadskočily a pomalu se otočily.

„To jen jak je venku hezky, laidře," poznamenala lehce Janet, načež se spolu s Alicií poklonily a s tichým smíchem vyběhly ven.

Liliana dál jedla jídlo, protože konečně přestala zvracet a jen skrz sklopené řasy sledovala bledého manžela. Ten nejistě podupával uprostřed místnosti, ale když dívka dál v klidu jedla, vydal se k ní.

„Můžu si sednout, Liliano?" otázal se nejistě a dívka jen tak tak zadržovala smích.

Pomalu zvedla pohled a pousmála se.

„Samozřejmě, můj pane," odvětila a ukázala na židli vedle sebe.

Manžel si sednul a dál ji sledoval ostřížím pohledem.

Liliana mu pohled opětovala úsměvem a otázala se: „Něco se snad stalo, můj pane?"

Fergus se natáhl po její číši, ale když se jí dotkl, Liliana jemně prohodila: „To bych nepila, drahý. To je pro těhotné, udělala mi to Alice."

Pak na něj však zamrkala a zašeptala: „Ale mohu tě ujistit, že o nic nepřicházíš, můj pane."

Manžel se zašklebil a dal ruce pryč. Načež si odkašlal, ale dívka nic neřekla a znovu pokračovala v jídle.

„V noci? Nedělal jsem něco....ehm...moc si nepamatuju," vysoukal ze sebe a bylo na něm vidět, že ho ztráta kontroly dělá nejistým.

Liliana se na něj zazubila a nevinně prohodila: „Jen jsi pobíhal bez oblečení po..."

„Nééé!! To snad ne!" vyjekl Fergus a jeho tvář se zbarvila do ruda.

„Pak si líbal zemi a myslel sis drahý, že jsem to já," trápila ho dívka dál.

Fergus zbledl ještě víc skoro vypadal, že omdlí, což by u něj byla novina.

Opřel se do stolu, ale to už se k němu dívka přitulila a se smíchem prohodila: „Jen tě trápím, můj pane, za to že se takhle opíjíš. Nic z toho si nedělal."

Když na ni vrhl rozzlobený pohled, něžně ho pohladila po tváři a láskyplně dodala: „Byl si roztomilý."

Manžel na ni vrhl ohromený pohled a rozčíleně vyjekl: „Roztomilý? To mě chceš, Liliano urazit?"

„To je pochvala, má lásko," odvětila něžně.

„Skot a roztomilý? Nikdy!!!!" vyjekl zděšeně, ale dívka si ho k sobě přivinula a nechala se jím obejmout.

„Ale byl jsi takový, má lásko," zašeptala.

Manžel ji láskyplně držel v náručí, když jí šeptem odvětil: „Opovaž se něco takového zmínit před mými muži, Liliano! Nikdy bych zpět nezískal svou úctu!"

„Neboj," ujistila ho se smíchem, ale když se k ní naklonil, aby ji políbil, zadržela ho a jemně zamumlala: „Ještě ne, Fergusi, nebo se mi znovu zvedne žaludek!"

Muž se zatvářil omluvně, ale vzápětí dodal rozhodně: „Museli jsme oslavit, početí mého syna!"

Liliana se pousmála, ale pak zaprotestovala: „Já bych to taky ráda oslavila!"

„Ale ty pít nemůžeš, maličká!" zděsil se.

Dívka na něj vyplázla jazyk a podala mu pohár, který ležel vedle jejího, než pronesla: „Tak to oslavíme nyní. Sami bez ostatních."

Pozvedla svůj pohár a dodala rozhodně, když zvedl i on ten jeho.

„Na naši krásnou holčičku."

Ve stejnou chvíli manžel zvolal: „Na budoucího laidra!"

Zaškaredila se na něj, ale manžel na ni jen vesele zamrkal. Veselí však vzápětí z jeho tváře zmizelo, když se napil. Zbledl a hned na to uháněl pryč.

„Copak, můj pane?" zavolala za ním. Jakmile však byl pryč, rozesmála se nahlas.

Otočila se a vzala do rukou svůj pohár a zatřásla s ním lehce, než se napila.

„Mně je taky zle, tak aspoň uvidí, co každé ráno cítím," zamumlala si pro sebe.