Nakonec jsem kapitolku zvládla napsat, tak si ji užijte a snad se bude líbit.  

„Zatraceně," procedila Maruna, když si přitiskla ruku na krvácející bok.

„Za to vás, lady, zabiju obzvlášť tvrdě," zaskřehotala a rychle si utrhla kus sukně a ovázala si jím ránu.

Na další ošetření bude mít čas později. Její rty se prohnuly v děsivém úsměvu, když pohlédla na nevědomou ženu. Na okamžik jí hlavou bleskla vzpomínka na její bolest v očích, když mluvila o dítěti.

„Jen to na mě hrála," uklidňovala se Maruna a upřela na ženu ještě jeden pohled.

Skoro si v jednu chvíli myslela, že najednou vstane a vrhne se na ni.

Musela zatřást hlavou, aby takovéto myšlenky dostala z hlavy. Moc dobře věděla, že se hned neprobere.

Proto v sobě posílila hněv a zamumlala: „Čerta mi záleží na jejích problémech, oni se o mně nikdy nezajímali!"

Načež zvedla dýku, otřela ji do sukně a klouzavým krokem mířila k Lilianě.

Zastavila se a hleděla na ženu, která vypadala najednou tak nevinně a bezbranně.

„Je to klam, všechno zničili," zamumlala si a zvedla dýku vysoko nad hlavu, aby naposledy udeřila a zničila tak laidrovu ženu. Tím zničí laidra a bude moct být spokojená.

Vzduch se kolem nich zastavil, jako zpomaleně bylo vidět, jak dýka padá níž a níž...

„Ještě pohyb a jsi mrtvá, Maruno!" ozval se za ní hromový hlas a žena sebou vyděšeně trhla, ale to už před ní stál sám laidr a jeho oči byly naplněny až příznačnou zuřivostí.

Fergus zděšeně přelétl pohledem domek a jeho oči se zastavily na nehybně ležící Lilianě. Srdce mu sevřela bezmezná zuřivost.

Maruna se však náhle narovnala a oči jí zazářily temnou nenávistí.

„Ach, tolik let jsem čekala, až laidře vstoupíš do mého domku a uvidíš mou bídu. Sleduj, protože toť tvůj zrak uvidí jako poslední v životě. Zemřete tu oba. Ty i tvá žena," zasyčela nenávistně a vrhla se na něj s dýkou ve vysoce zdvižené ruce.

Fergus zaklel a hbitě se jí uhnul a ohnal se po ní mečem.

„Rozdrtím tě tak, Maruno, že přede mnou budeš klečet na kolenou a prosit o milost. Co jsi udělala mé ženě?" zařval s plnou zuřivostí.

„Tvé zbraně mi nemůžou ublížit, laidře. Jsi v mém království. Zde platí moje zákony."

Fergus však s vražedným klidem odhodil meč, čímž ženu naprosto překvapil.

Muž na ni však upřel tvrdý pohled a zahřměl: „Nepotřebuji zbraň, abych tě zabil, Maruno, ale předtím, než umřeš mi řekneš, co jsi provedla mé ženě!"

Načež se proti ní vrhl holýma rukama, byla to neuvěřitelná podívaná. Na to, že byl mohutný, se pohyboval neuvěřitelně rychle. Maruna stačila jen tak odskočit a popadla jeden sáček s bylinkami.

„Ještě se hni a hodím to na tebe a zemřeš!" zasyčela na něj.

Fergus však v pohybu neustal.

„Když tomu chceš věřit, tak mě proklej, Maruno, ale my oba víme, že jsi obyčejná kořenářka a lhářka," pronesl nevzrušeně a skočil po ní.

Žena se po něm vrhla, ale on se hbitě uhnul a v letu jí vší silou uhodil do zbraně. Žena vykřikla bolestí a upustila zbraň. Ta s cinknutím spadla na zem z dosahu její ruky.

„Zabiju tě!" zařvala a bez jediného rozmyslu se po něm vrhla jen s holýma rukama.

Fergus se chladně zasmál a odrazil její útok bez zadýchání.

„To nic lepšího neumíš?" provokoval ji, zatímco se jí vyhýbal.

Pokoušela se ho dostat, ale on uhýbal s nečekanou rychlostí a mrštností.

„To je, kořenářko, hodně marné úsilí. Nyní se dívej," dodal vzápětí a nečekaně rychle se vyhnul jejím rukám.

Hned na to jí podrazil nohy, až s výkřikem klopýtla a na poslední chvíli se zachytila stolu. Ovšem ta chvíle mu stačila, aby sebral zbraň a strhl ji na zem. Než se žena mohla vůbec vzpamatovat, už jí na krku držel zbraň, že jí každý nádech způsoboval bolest.

„A TEĎ chci, abys mi řekla, co jsi udělala mé paní!!! Hned nebo tě rozpářu a budeš umírat v největších bolestech!" zařval a jeho tvář byla zbavena jediného náznaku slitování.

Když však mlčela přitlačil dýkou bez jediného zaváhání.

„Jestli si ji zabila, tak se nedožiješ další hodiny, Maruno."

„Všechny vás nenávidím! Já žiju v odpadcích a vy jako velcí páni. Nemáte právo! Tohle je moje pomsta," pronesla téměř neslyšně, ale s naprostou záští v očích.

To už dovnitř vpadli jeho muži. Ian přelétl místnost jedním rychlým pohledem a vzápětí padl na kolena vedle nevědomé Liliany.

„Odpověz!" zařval Fergus a zvedl dýku do výše, aby její život bez mrknutí oka ukončil.

Její tělo se otřáslo hrůzou a když uviděla dýku mířící jí na obličej, v poslední chvíli vykřikla: „Jen jsem ji omámila! Žije, ty parchante!"

V ten moment ji muž pustil jako by byla žhavé železo a padl na kolena před svou paní. Ian si okamžitě stoupl před Marunu a hrozil jí mečem.

Fergus vzal Lilianu do náručí a něžně jí odhrnul z očí zatoulaný vlas.

„Ach, maličká, proč jsi sem jenom chodila," zamumlal a sledoval její tělo, aby odhalil jedinou stoupu po zranění.

„Odveďte ji ven a někam ji přivažte. Vlastními životy ručíte za to, že neuteče," dodal vzápětí, aniž by odtrhl zrak od Liliany.

„Tak pojď vražednice," postrčil ji Ian ven s mečem mířícím na její záda.

„Nikoho jsem nezabila!" odsekla Maruna.

„Dobrá, tak jen na půl vražednice, hned to zní lépe," mlel Ian, když ji vlekl ven.

Liliana se snažila probojovat tmou ven, ale její tělo odmítalo se jen hnout. Co když zklamala a ta vražedkyně ji zabila? Znovu se pokusila dostat ven a otevřít oči. Chtělo se jí spát, tak strašně moc, ale ne! Nemohla se tomu poddat. Musí žít!

„Liliano!!!"

Uslyšela z ohromné dálky hlas. Její mysl znovu svedla boj s látkou v jejím těle. Znovu se zmohla a nabírala síly, které jen mohla.

„Maličká, prober se!"

Znovu ten otravný hlas. Copak nedělala, co mohla?, honilo se jí hlavou, když se snažila donutit tělo spolupracovat. Ani necítila další a další vodu na obličeji. Její svět byl plný temných zákoutí.

Ty zákoutí ji volaly k sobě a ona byla tak unavená, že je chtěla poslechnout, chtěla je následovat.

Konečně pocítila, že má přece jenom nějakou moc nad sebou. Podařilo se jí lehce zvednou oční víčko. Ještě kousek, ještě, pomyslela si a vzápětí se vymotala z temnoty.

Otevřela oči a nad sebou uviděla nějaký stín. Musela několikrát zamrkat, aby zaostřila.

„Maličká, konečně," vydechl Fergus, když ji pevně sevřel v náručí a drtil ji v milujícím objetí.

Liliana ho nejistě objala, a to už se jí všechno vrátila a ona se k němu vší silou přitiskla.

„Fergusi, měla jsem takový strach," zašeptala sotva slyšitelně.

„Já větší," zamumlal jí do vlasů.

Jakmile zjistil, že žádné zranění neohrožuje její život, vrátil se ke vzteku a pronesl rozzlobeně, zatímco dívka se snažila posadit ke stolu.

„Co tě to napadlo jet sem, maličká?"

Liliana cítila, jak jí bolest hlavy tepe ve spánku, když se lehce pousmála a prostě odvětila: „Srdce mě sem vedlo!"

„Srdce? Bože na nebi, buď ke mně milostiv. Srdcem se nikdo nenechává unášet! Rozum, má drahá! Na to se musíš spoléhat. Vidíš kam tě to dovedlo? Málem tě zabila. Kdo ti tu pitomost vůbec dostal do hlavy?" zařval na ni rozzuřeně.

Liliana se usadila a vrhla po něm smutným pohledem.

„Není mi dobře, přece na mně nebudeš křičet," zašveholila a zamrkala řasami.

Muži na okamžik zaškubaly koutky úst, ale vzápětí nasadil zase rozzlobený výraz, kterým ji provrtával.

„No dobře jedna služebná mě slyšela, jak se modlím a poradila mi, ať navštívím Marunu!"

„A ty jsi ji samozřejmě hned poslechla? A co se zeptat, jestli to není nějaká vražedkyně? Kdyby si přišla za mnou, rozhodně bych ti to zakázal!" pokračoval rozčíleně.

„Jak jsem mohla vědět, že kořenářka nenávidí tebe, můj pane? A kdybych ti to prozradila nepustil bys mě, ani kdyby to bylo naprosto bezpečné," odsekla dívka a oči jí zazářily vzteky.

„Musela jsem sem jet! Musela!" dodala pak tak naléhavým hlasem, až se muž zarazil.

Liliana přešla k němu a sevřela jeho ruce ve svých.

„Ona mi mohla pomoct a ještě může! Udělala ten lektvar, jsem si jistá! Může mi pomoci, abych povila dítě," zašeptala rozhodně a rozhlédla se kolem sebe.

„Dítě?? Cože?" vyjekl nechápavě na její záda.

Šokovaně rozpažil ruce a vrtěl hlavou.

„Má drahá, musím ti říct, že dítě ti nepřinese kořenářka," pronesl, když ji objal kolem pasu a políbil na ucho.

Liliana se zarazila a na chvíli jí obličejem přeběhlo vzrušení, když se k němu otočila.

„Naprosto názorně ti můžu vysvětlit, jak to chodí, má milovaná," zašeptal něžně a chystal se ji políbit.

Dívka se však od něj odtrhla a odsekla zamračeně: „Fergusi, tohle není legrace. Moc dobře to vím."

Pak však zvážněla a dodala s očima plnýma smutku: „Ale stále jsem neotěhotněla. Jsme spolu rok a já pod srdcem nenosím tvé dítě!"

Načež se v jejích očích zažehly jiskřičky naděje, když dodala: „Ona však namíchala lektvar, abych mohla povít dítě. Určitě pomůže!"

Načež se rychle vrhla ke stolu, kde žena směs dělala. Bylo tam tolik misek. Nejistě si je prohlížela.

„To je šílenství, maličká. Ona ti nikdy nechtěla pomoci, chtěla tě zabít," odsekl jí muž za zády.

Načež ji jemně chytil za ramena a šeptl jí do ucha: „Zabila by tě, kdyby mohla a já ji! Nenamíchala by nic, abys otěhotněla. Naše dítě přijde. Nepotřebuješ k tomu čarodějnici."

Liliana se k němu prudce obrátila a oči se jí zaleskly neprolitýma slzami.

„A co když neotěhotním? Už jsme svoji víc než rok a stále nejsem těhotná. Miluju tě, můj milovaný, ale tak strašně se bojím. Bez dítěte nikdy nebudeš můj. Zavřeš mě do kláštera a najdeš si manželku, která ti dítě povije. Vždycky to tak skončí," šeptala zoufale a nechala se jeho rukama obejmout.

„Má drahá, tebe bych do kláštera nikdy nezavřel," zaprotestoval.

A zamumlal pobaveně: „Navíc by tě hned vrátili."

„Co jsi říkal, Fergusi?" zamumlala, ale muž jen zavrtěl hlavou a pevněji ji objal.

Cítil třas jejího těla a udělal by cokoliv, aby ji toho zbavil. Netušil, že ji dítě tak trápí.

„A co když jsem neplodná, co potom a chci slyšet pravdu," zašeptala dívka s očima plnýma slz.

Načež zvedla oči a hleděla mu upřeně do jeho, jako by v nich hledala jen a jen pravdu.

Muž jí pohled oplatil a pak zašeptal s hlasem, který byl plný ryzího citu: „Miluju tě a pořád budu, má milovaná. Ať se stane cokoliv. I kdyby si nemohla otěhotnět. Pořád po mně může být laidrem můj bratranec. Takže náš rod nevyhyne, maličká. Ale já věřím, že dítě přijde, až nastane čas. Ne podle nás, ale podle přírody."

Když viděl, jak její tvář zjemněla, dodal uličnicky: „Možná příroda čeká kvůli mně, maličká."

Načež se zatvářil tak rozpačitě, že to dívce na tváři vyvolalo drobný úsměv a pronesl nejistě: „Navíc si nejsem jistý, že jsem připravený na malého chlapečka."

Liliana se pousmála, a za ta slova ho milovala snad ještě víc. Jen aby ji utěšil ukázal svou slabost, i když Skoti skoro nikdy nepřiznali strach. Vrhla se mu do náručí a tvář mu zabořila do hrudi.

„Ale třeba by to byla holčička," zamumlala.

„Tak s tou bych si věděl rady ještě míň, má drahá," přiznal manžel upřímně a ona vyprskla smíchy.

Tiskla se k němu pevně, jako by byl její jediný pevný bod v životě. Nechala se uklidňovat jeho vůní a její rozjitřené nervy se začínaly vracet zpátky do klidného období.

O chvíli později mu však jen tak shlédla pod rukou a její zrak se upřel na stůl, kde neomylně poznala misku s vytouženým lékem.

Pomalu se mu vyvinula a její pohled se stal rozhodným. Ruce položila volně podél těla a ruce sevřela do pěstí, když od něj ustoupila.

Pak jeho oči postřehly její pohyb a rázem zvážněl, když odvětila prostě: „Jenže tohle je možnost, kterou nemůžeme nechat uniknout. Nechci být příčinou tvého neštěstí! Proto to musím risknout! Neměla důvod lhát, když jsem stejně měla umřít."

Načež se vrhla ke stolu a do rukou hbitě popadla misku, ve které si byla jistá, že je její zázračný lék.

Muž sprostě zaklel, když si uvědomil, o co se jeho žena snaží a vykřikl: „Liliano! Polož to!! Nevíš, co to může být. Klidně tě to může zabít!"

Liliana mu uskočila z dosahu a klidně odvětila: „Já vím!"

Načež naklonila misku, aby se napila lektvaru v ní.

Fergusovi se před očima mihly všechny možné hrůzy toho, co se může stát. Třeba jak jeho žena padá mrtvá na zem, až se mu udělalo zle.

Víc už nesnesl a s výkřikem plným obav se k ní vrhnul: „Néééééé! Počkej, Liliano! Zjistím od té baby, jestli to je lék na dítě nebo ne. Nebudu riskovat, že tě ztratím! Nikdy. Okamžitě to polož."

Dívka se zastavila těsně nad ústy a nejistě na něj zamrkala: „Opravdu?"

Fergus nechal ruce zvednuté a pronesl klidně: „Slibuji, vytluču z ní pravdu, ale neohrozím tvůj život. To nikdy nedovolím! Ale ty mi slib, že to nevypiješ, dokud se nevrátím."

Liliana se slzami v očích přikývla a pomalu misku položila na stůl. Fergus to sledoval starostlivým pohledem. Nejraději by tekutinu v ní vylil, ale stále viděl slzy své paní, které mu trhaly srdce. Nemohl by to udělat. Nenáviděla by ho za to. Chraň bůh tu babu, jestli to bude něco nebezpečného, pomyslel si, když se vrhl ke dveřím.

Fergus je hbitě rozrazil, že jen těsně minul Ianovu hlavu.

„Poslouchat se nevyplatí, Iane," houkl přes rameno a hrnul se k Maruně.

„Co se stalo?" ozval se vedle něj vzápětí přítel a stále třepal hlavou, aby se vzpamatoval ze zásahu dveří.

„Nechápu to! Začínám mít pocit, že musím řešit naprosto všechno. Děti a domácnost, by měla být starostí žen, nebo se mýlím?" pronesl tiše k Ianovi, který se mu postavil po boku.

„To jsou odjakživa starosti žen, můj laidře!" přizvukoval mu Ian.

Laidr se rázem zastavil a otočil se k němu.

„Liliana se bojí, že nemůže otěhotnět!"

„Hlavně, že se nebojí, že bys nemohl ty, můj pane!" zažertoval Ian vesele a vzápětí se svému vlastnímu vtipu pobaveně zasmál.

Když však zvedl zrak, všiml si, že jeho laidr s ním nadšení nesdílí.

„Tohle není k smíchu. Tys neviděl ten její zoufalý pohled," zasyčel Fergus.

V ten moment ho Ian objal kolem ramen a odvětil šeptem: „V tom případě mám jednu otázečku, můj předrahý laidře. Spal si od svatby se svou ženou? To se musí, víš?"

To už však muž uskočil, když se po něm Fergus bez sebe vzteky vrhl.

„Přece bys to nebral osobně," zažertoval Ian a dál se smál.

„A nyní vážně. Ženy jsou na toto téma velice citlivé, jestli má tvá paní obavy, měl bys jí pomoci se těchto obav zbavit nebo je překonat a hlavně jí dokaž, že ji nenecháš nikdy odejít, ať se stane cokoliv," pronesl vzápětí Ian naprosto vážně.

Fergus klidně kývl.

Načež zabručel: „Myslel jsem, že svatbou skončí problémy!"

Ian se na něj zazubil, když dodal: „Tím to jen začalo. Ženy jsou krásná, milé, ale někdy je lepší jim vše odkývat, laidře. Když to neuděláš, stávají se vražedné!"

„A kam se chystáš, můj pane?" dodal, když jeho laidr nasadil vražedný výraz a vrhl se ke kořenářce.

Zvedl ji ze země bez jediné námahy, až žena vytřeštila oči hrůzou a pak ji od sebe odmrštil. Načež vytáhl meč z pochvy.

„Ty vražednice!!!" zařval a přiložil jí na krk meč ostrý jako břitva.

Žena šokovaně zamrkala, a pokusila se uhnout, ale neměla kam. Za ní stáli jeho muži a nemínili se ani hnout.

Hleděl jí do očí tak upřeně, že je musela s hrůzou odvrátit, ale to už zařval: „Zabila jsi ji!!!! Zabila a já za to zabiju tebe, čarodějnice!"

A zvedl meč do výšky, zatímco Malcolm stojící za ženou na něj jen ohromeně zíral, ale ani tak se ze svého místa nehnul.

Žena si dala ruce nad hlavu a zaskřehotala, když pochopila, že ji klidně na místě zabije: „Já ji nezabila, jen omámila, můj pane!! Přísahám!"

Fergus meč zarazil tak těsně, že musela cítit, jak je blízko a zuřivě promluvil: „To ano, čarodějnice, ale ten lék na otěhotnění, má paní vypila a zhroutila se k zemi. Za to tě zabiju!!"

Načež přisunul zbraň blíž k její hlavě a ostřížím zrakem sledoval ženinu reakci.

Maruna vypadala v první chvíli nejistě a zmateně, ale když se meč blížil až k jejímu krku bez jediného náznaku slitování a ani laidrova tvář nevypadala milosrdně vykřikla: „Laidře! To jí neublíží! Nemůže, je to opravdu lék! Přísahám na vše, co mi je drahé!!!"

„Tobě není nic drahé!"

„Přísahám na moji nenávist k vám," vyjekla zoufale a v tu chvíli jí odsunul meč z krku.

Liliana netrpělivě seděla u stolu a její zrak se neustále vracel k misce s lektvarem. Je to její naděje na miminko. Nervózně zaťukala do stolu prsty a o kousek se posunula. Ta žena určitě nelhala, vždyť ji měla naprosto ve své moci. Fergus jen zbytečně přehání, pomyslela si rozhodně. No je pravda pokusila se mě zabít. To nebylo moc milé, pokračovala dál v uvažování. Ovšem kdyby to vypila nyní, než se vrátí a on by jí to potom zakázal, nikdy by to nezjistil. Pomalu uchopila misku do rukou a zamyšleně se zadívala na tekutinu v ní.

„Pomůže mi to otěhotnět?" zamumlala tiše a v jednu chvíli skoro doufala, že dostane nějakou odpověď, ale než se do toho mohla vžít ještě víc, práskly dveře, až vyjekla leknutím a hbitě misku schovala za záda, když se otočila čelem k Fergusovi.

Manžel si ji starostlivě prohlížel a ona se nenápadně pokoušela položit misku na stůl.

„Jak se cítíš maličká?"

„Je to mnohem lepší, můj pane," odvětila jemně a ignorovala bušící bolest v hlavě.

Načež když se jí konečně podařilo misku postavit na stůl, opatrně vstala a zeptala se: „Tak co jsi zjistil, drahý? Můžu to vypít?"

Muž se zamračil a dívčiny naděje pohasly jako střípky vzpomínek, uchopil její ruce do svých a pronesl hlubokým hlasem: „Můžeš, Liliano, ale jestli ti to ublíží, nikdy ti to neodpustím."

Lilianě se oči zaleskly slzami, když se mu vrhla kolem krku, div že ho nepovalila. Pevně ho objímala a plakala.

„Nic míň bych od tebe, má lásko, nečekala," zamumlala mu do ucha.

Načež se od něj odtáhla, vzala misku do rukou a když viděla jeho napjatý výraz málem to vzdala, ale pak zvedla hrdě bradu a zamumlala: „Dělám to pro nás. Musíš mít dědice!"

Pak se jejich oči spojily v jedno a ona zvedla misku k ústům. Jak se k nim blížila tekutina, Liliana pocítila příval energie, zatímco Fergus se musel při pohledu na ni držet, aby jí z rukou ten ďábelský lektvar nevyrazil. Jestli ta čarodějnice lhala, zabije ji tisíckrát za sebou, hrozil v duchu. Napětí mezi nimi provonělo vzduch kolem. Jako by kouzlo okamžiku prozářilo jejich mysli.

Liliana na okamžik zavřela zrak a konečně jí do úst sklouzla první kapka a za ní další a další. Pila a jako by už cítila, jak lektvar zabírá. Začínala cítit jak zklamání a smutek z posledních dní mizí. Naopak je nahradila radost a vzrušení. Bude mít děti, prolétlo jí hlavou a dopila poslední kapičku.

Pak otevřela oči a uviděla před sebou naprosto bledého manžela, který ji sledoval ostřížím zrakem, jako by se k ní měl každou chvíli vrhnout a zachytit ji.

„Jak se cítíš?" zeptal se tiše a dál si ji prohlížel.

Liliana na něj upřela zrak a chtěla promluvit, když v tom se dveře rozevřely a dovnitř vpadl Ian.

„Ta čarodějnice utíká, laidře!" vydechl.

Její muž na ni upřel starostlivý pohled, pak však jeho výraz nahodil rozhodný výraz.

„Iane, odvez Lilianu do bezpečí!" pronesl a sám se rozeběhl ven.

„Ale.." pokusila se dívka protestovat, ale manžel jí naprosto nevěnoval pozornost, protože už vybíhal ven.

Proto se vážně otočila na Iana, který okamžitě zbledl, když na něj upřela svou pozornost.

Sladce se na něj usmála a pronesla: „Přece ji nemůžeme nechat zemřít!"

Muž na ni upřel výraz vyjadřující naprostou nechápavost.

„Má paní, pokusila se vás zabít!" zaprotestoval.

Liliana nad tím však mávla rukou a odvětila s očima plnýma nadšení: „Ale možná zajistila, že otěhotním, Iane."

Ian zrudl ještě víc a nadával si, že měl raději nechat tu babu utéct nebo se za ní vrhnout sám. Bylo by to rozhodně bezpečnější.

„Má paní, nemyslím si, že toto téma je vhodné ke konverzaci mezi...ehm... někým jiným než manželi a také..."

„Iane, neřekla jsem nic, co by tě mohlo pohoršovat," odsekla.

„Kdybych začala mluvit i věcech, které jsou za dveřmi ložnice, tak potom bych se, drahý příteli, nedivila..."

„Má paní, prosím, není to naprosto vhodné!" prosil ji dočista rudý Ian.

„Nejspíš vám teprve doznívá ten strach, co jste prožila," dodal rychle.

„Nic nevhodného jsem neřekla, Iane!" zaprotestovala s očima plnýma pobavení.

Liliana se na něj zazubila, načež kolem něj vyšla ven, zatímco muž děkoval Bohu za tu laskavost. Neděkoval však příliš dlouho, protože když se vydal za ní uviděl, jak nasedá na koně a ujíždí pryč.

„Má paní!!! Stůjte!!" zakřičel za ní bezmocně.

Liliana na něj jen zavolala: „Musím ho zastavit!"

„Nenechte laidrovu manželku ujet. Příkaz laidra!" zakřičel Ian zuřivě a Liliana okamžitě uviděla, jak zbylí muži ženou koně za ní.

„Zatraceně!" zaklela a položila se klisně na krk.

„Nyní mě nezklam," zamumlala koni do ucha, když ho popohnala do větší rychlosti.

Fergus se prodíral lesem.

„Já vím, že tu jsi Maruno!" vykřikl do lesa, přičemž s mečem v rukou vedl koně dál.

„Mohu tě zabít, laidře. Jediný nesprávný pohyb. Nenávidím tě i tvůj rod. Při první příležitosti tě zabiju," uslyšel tichá slova kořenářky, které se rozlétly po lese.

„Kořenářka a taková nenávist k moci? To je dost podivuhodné. Já jsem však dost ješitný muž. Nesnáším nenávist vůči mně. Vlastně mě to dost znervózňuje!"

Pomalu zastavil koně, seskočil z něj a zaposlouchal se do zvuků kolem něj. Soustředil své smysly na cokoliv, co by nemělo v lese, co dělat. Slyšel zpěv ptáků, zvěř. Nyní to bylo jen mezi nimi dvěma a Fergus to hodlal vyhrát.

„Nechápu, kde se v tobě ta nenávist ke mně vzala, Maruno. Nikdy jsem ti nic neudělal!" zavolal do lesa a pak se zaposlouchal. Pevně svíral meč. Nehodlal se nechat zaskočit.

„Ty nevíš, laidře? Ale víš, jen si to nechceš připustit, žiješ si na tom svém panství se svou ženou a víc tě nezajímá. Jsi stejný jako tvůj otec!" ozval se vzápětí chraplavý hlas Maruny jen nedaleko od něj.

Ovšem v ten moment muž zapomněl na to, co chtěl udělat, když žena zmínila jeho otce!

„Tys znala mého otce?" vykřikl tónem plným překvapením a úžasu.

Tady se dělo něco víc, než si zpočátku myslel. Jak je možné, že tahle žena znala jeho otce?

„Znala a poznala jako nikdo jiný, laidře. Byla to bolestivá lekce, ale poučila jsem se a ty za to draze zaplatíš," ozval se ženin hlas plný jedu a záště.

„Sloane!!" vykřikla vzápětí a Fergus pochopil, že se dal vlákat do pasti.

„Kčertu," zaklel, když se mezi stromy začaly vynořovat postavy.

O to pevněji sevřel meč a zamumlal pro sebe: „Jak jinak, budu se muset prosekat ven."

Povzdechl si, a když se k němu postavy přiblížily, zvedl koutek úst do úsměvu.

„Tak kdo jde první?" zvolal a rozkročil se, aby měl lepší pozici.

No už dlouho si meč neprocvičil.

„Děkuju, Maruno, už jsem skoro zapomněl, jak se bojuje," zvolal bezstarostně a jako vítr se vrhl na nejbližšího útočníka.

Ten zajíkavě vyjekl a místo, aby ho zasypával ranami, jen se uhýbal před Fergusovými, protože ten ho mistrně promyšlenýma ranami nutil couvat dál a dál.

„Tomuhle říkáš protivník, Maruno? Toho bych porazil i se zavřenýma očima," dodal vzápětí, když třemi ranami vyrazil mladíkovi meč, který spadl někam do houštin a mladík se tam za ním s očima vytřeštěnýma hrůzou vrhnul.

Načež se obrátil k dalším, kteří se na něj vrhli, ale tentokrát všichni dohromady, aby měli větší šanci.

„Já opravdu miluju boje s mečem," zažertoval, když se dvěma soky vedl souboj. Hbitě přijímal jednu ránu za druhou, aniž by se jen přiblížili k jeho kůži, za to svou museli tvrdě bránit.

Hbitě vložil do meče většinu své síly a odrazil dva další soupeře a ty jako pytle popadaly na zem s jadrnými kletbami.

„Já tě nezklamu matko!" ozval se vzápětí rozhodný výkřik a vrhl se na něj mladý muž, který už podle vzhledu a oblečení vypadal jako vůdce a proti těm ostatním s mečem uměl líp. Aspoň se sem tam s ním trefil.

„Konečně pořádný protivník, Maruno. S radostí tvého syna zabiju!" zvolal a klidně odrážel rány, které mu druhý muž zasazoval.

Odrážel je s větší silou, než se k němu dostaly a po chvíli se soupeři na čele začal perlit pot.

„Snad už jsem tě nezadýchal," poškádlil ho Fergus a vychutnával si pocit převahy.

„Nikdy jsem netušil, že máš syna, Maruno," zvolal ke kořenářce, která se nyní objevila u stromu a souboj s napětím sledovala.

Očividně jí došlo, do jaké situace sebe a svého syna dostala.

„No, ale myslím, že jsem se to vlastně ani dozvědět nemusel, když ho za pár chvil zabiju a už nebude. Tím pádem se, má paní, nebudeš muset všem omlouvat, že jsi tu radostnou událost, zapomněla ostatním sdělit," pokračoval Fergus a přehodil si meč do levé ruky, čímž svého protivníka naprosto šokoval.

„Ty ses nikdy neučil druhou rukou? Můj drahý příteli, to je chyba, to mě můj mistr naučil jako první. Co kdybych tě zranil do pravé ruky? Jak by ses dál bránil? Žádný způsob není a já bych tě zabil," poučoval ho klidně, aniž by přestal být ostražitý.

Odrazil jeho rány i při mluvení.

Vyhýbal se ranám syna Maruny a oddaloval chvíli, kdy mu vyrazí meč z rukou. Oba věděli, že je to jenom na něm. Když na něj znovu muž zaútočil, Fergus odrazil jeho meč a zastavil se.

„Dobře, takhle to dál nejde, hochu. Nemůžu se dívat na takou neuvěřitelnou neschopnost. Začátek vypadal tak schopně, ale nyní už jen samé chyby," prohodil, a když se na něj chtěl znovu muž vrhnout, zastavil ho mávnutím ruky.

„To opravdu není dobrý náběh, příteli. Sleduj a uč se. Nejdřív ti ukážu, jak se začíná a ty to zopakuješ," zabručel.

Ukázal mu pohyb nohou i rukou a pak na něj ukázal, aby se předvedl on. Mládenec ho sledoval a pak vrhl pohled na matku. Nejspíš vypadala stejně zmateně.

Fergus rozhodil rukama a poznamenal klidně a bez jakýchkoliv pocitů: „Co si budeme, mí drazí nepřátelé, povídat. Zabil bych vás zde během několika minut, to už jste poznali. Ale já z nějakého důvodu stále otálím a nabízím něco, co již nezopakuju. Tak?"

Mladík přikývl a zopakoval jeho pohyby a držení meče.

„Ne, tak křečovitě! Uvolni se, je to...jak jen to slovo je? Všichni mi říkají, že ho neznám," prohodil, když ho donutil sklonit meč a znovu ho pobídl, aby začal.

„Už vím zábava, lady Liliana má toto slovo obzvlášť v lásce."

Několikrát to s ním zopakoval, až to vypadalo mnohem víc věrohodně a dokonce se meče konečně střetly až od nich odlétly jiskry. Fergus se nepousmál, ale v duchu se musel pochválit, načež třemi rychlými chvaty mladíka ozbrojil, objal a položil mu na krk meč, že se nestihl ani leknout.

„Takže už mě to přestalo bavit. Odkud znáš, Maruno, mého otce a proč mě tak strašně nenávidíš, že jsi mi málem zabila ženu? A být tebou, drahá kořenářko, pořádně si promyslím odpověď, protože na ní závisí život tvého syna," zvolal chladně, kdesi bylo hravé dovádění. Jeho trpělivost povolila. Neměl na ně celý den.

Žena měla oči vytřeštěné hrůzou při pohledu na svého syna v jeho spárech, ale pak odsekla: „Otec ti o mně nevyprávěl, laidře?"

Fergus se zamračil, ale s otcem neměl nikdy moc dobré vztahy, takže pochyboval, že mu něco řekl.

„Tahle odpověď není zcela správná měla by ses snažit mnohem víc," odvětil bezstarostně.

„Má naprostou pravdu, můj laidr není zrovna trpělivý muž," ozvalo se náhle z houští a vzápětí mezi stromy vešel ozbrojený Ian a za ním cupitala Liliana.

„Co jste vy dva nepochopili být v bezpečí?" zasténal Fergus při pohledu na svoji milovanou ženu.

„Naši muži jsou poschovávaní všude po lese, babo, tak se o nic nepokoušej," dodal Ian a pak se na přítele zakřenil a dodal nevinně: „Honil jsem tvou ženu po lese už nějakou chvíli. Nutně ti chtěla pomoci, a když zaslechla tvůj líbezný hlásek, předrahý příteli, byl jsem rád, když jsem ji zadržel, než jsem vběhla hned."

Liliana se naopak podívala na kořenářku a k ohromení naprosto všech se vrhla k ní.

„Liliano!!! Vrať se sem!" zařval laidr s očima vyvalenýma šokem.

Jeho žena si k ní klidně jde. Za co mě bože trestáš?, zařval v duchu a ještě pevněji sevřel muže v objetí.

Dívka ignorovala manželův řev. Snažila se zahnat strach z toho, co chce udělat, ještě si vzpomínala, co jí tato ženština minule udělala. Na druhou stranu možná zajistila, že otěhotní.

„Maruno, chtěla bych vám poděkovat," promluvila, když byla několik kroků od ženy.

„Heh, panebože jen tvoje žena může poděkovat někomu, kdo se ji pokusil zabít," hýkl vedle něj Ian pobaveně.

Fergus se však tak dobře nebavil, když křikl: „Jestli jí ublížíš, tvůj syn zemře."

Maruna vypadala šokovaně při pohledu na mladou ženu před sebou.

„Za co mně děkujete, lady?" otázala se podezřívavě.

Liliana se na ni zářivě usmála a pronesla vážně: „Že jste namíchala lék, díky kterému mohu otěhotnět."

Načež dodala tiše, aby ji ostatní neslyšeli: „Já vím, že máte dobré srdce. Muselo se vám stát něco strašného, ale mohu vás ujistit, že Fergus je dobrý člověk. Měla byste mu dát šanci."

Pak se od ní odvrátila a vydala se zpět k manželovi.

„A ještě prostě jen tak odchází, aniž by čekala, že ji může zezadu zabít. Ta důvěra," zakuckal se Ian nechápavostí.

Jakmile byla u nich, Ian ji na Fergusův rozkaz chytil za ruku, ale Liliana mu jen věnovala líbezný úsměv.

„Můžeme pokračovat v naší konverzaci před honičkou, Iane?" zašveholila sladce a Ian zaskučel jako těžce trpící muž, zatímco Fergusovi zacukaly koutky úst.

To už promluvila Maruna, která se rozhodným krokem přiblížila: „Dobrá, povím vám, důvod, ale pak pustíte mého syna."

„Jistě," pronesla Liliana lehce, a když po ní manžel vrhl zlostný pohled, jen ho konejšivě pohladila po rameni.

„Kdysi dávno jsem byla mladá a naivní dívka. Zamilovala jsem se do jistého muže a myslela jsem po dlouhé době, kdy jsme se scházeli v této chalupě, že i on opětuje mé city. Vlastně jsem byla tak zamilovaná, že mi ani nebylo divné, že mě nikdy nepozval na své panství. Byla jsem šťastná. Když však jeden den nepřišel začala jsem mít obavy. Vždy se ukázal nebo nechal doručit vzkaz. Nyní však nebylo nic. Dva dny jsem čekala, ale když se nic nestalo, rozhodla jsem se jednat. Vydala jsem se na panství mého milého, abych zjistila, co se stalo. V hlavě jsem měla tisíce představ, jak se zranil nebo je smrtelně nemocen, proto za mnou nepřišel. Všelijak jsem ho omlouvala z lásky k němu. Pravda ten den však byla úplně jiná, ale o to víc bolestivější. Zlomila mi srdce."

Maruna těžce polkla, aby zahnala slzy a Liliana měla, co dělat, aby ji nešla utěšit.

Pak však kořenářka zvedla hrdě hlavu a pokračovala: „Když jsem vešla na nádvoří, byl tam dav lidí a všichni provolávali sláva. Myslela jsem, že je to jen obyčejná oslava, když jsem se však zeptala, co se slaví, dozvěděla jsem se, že můj milý se oženil s dcerou laidra vedlejšího klanu. Můj milý mě bez jediného slova opustil, aby si vzal bohatou nevěstu. Bolelo to. To však nebylo vše, když mě můj milý zřel v davu, poslal na mě své muže. Nejspíš se bál, že bych mohla jeho nevěstince o něm říci pravdu. Měli za úkol mě zabít! Možná by se jim to povedlo, ale jistý kovář mi v poslední chvíli přišel na pomoc a oni raději utekli, aby nebyli poznáni. Jen ještě zvolali, že se nesmím na panství nikdy ukázat, jinak že to dokončí. To on a oni ze mě udělali to, co nyní jsem," pronesla tichým, ale rozhodným hlasem.

Načež zvedla oči a uviděla, jak lady Lilianě z očí tečou slzy a že i laidr dávno pustil jejího syna.

Upřel jí pohled přímo do očí a pronesl do ticha to, co mělo být proneseno: „Ten milý byl můj otec, že ano, Maruno?"